Pro mě byly Stánky odjakživa napůl dada a napůl tajné poselství, že nejsem sama. U stánků a na levnou krásu jsem vnímala odděleně, my jsme byli chudí a u stánků na Arbesáku bylo všechno drahé, takže to nedávalo smysl, čili na levnou krásu postávaj, což sice taky moc nedává smysl, ale mluvíme o dítěti, které bylo schopno akceptovat básnické obraty jako „hubenej džoudžár ušounce ti vrátí“ a „kdo bez řečí nabídl celtu, když začalo lejt, ten lásku sil po lidech a na to netřeba blejt“. Smějou se času? Ok. S cigaretou špatně, jasně, s holkou, co nemá kam jít, já taky nikdy nevím, kam jít. Skleniček pár (obraz několika skleněných nádob) a pár tahů z trávy (učili se pískat na trávu a moc jim to nešlo nebo ji trhali, nevim dál, o existenci marihuany jsem se dozvěděla asi ve dvanácti a spojila jsem si to až po mnoha letech). Uteče den jak večerní zprávy, jasně, ty ti kolikrát utečou, taky občas najednou koukám, že místo poledne je osm večer a nevím, jak se to stalo, chápu. AuDHD jsem zjistila až v dospělosti, ale tyhle věci člověk jen tak nepřehlédne, jenom jsem si ještě myslela, že tak to mají všichni. Neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj. Too close to home pro někoho, kdo má podezření, že je robot, a bojí se, že nehraje opravdového člověka dost přesvědčivě a že se na to přijde, protože neumí žít. Úplně chápu, že se bouřej a neposlouchaj, taky jsem pak začala. Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, stejně jako já jsem měla odmala pocit, že jsem stará, nic zvláštního. Tak málo je lásky. Ano. Ztracená víra hrozny z vinic neposbírá. To dává smysl, je to něco zjevně negativního a z toho moc odvedené práce nekouká. Zní to logicky. A taky jako rým pro rým, žádný náboženský odkaz jsem neměla šanci postřehnout, víru jsem nepochopila doteď. A ze slov a hlasů poznávám, jak málo jsme jim stačili dát, aha, vypravěč je mrtev, asi jsou všichni dospělí po smrti a město je plné osiřelých dětí. Tak trochu postapo. Vzhledem k tomu, že jsem odmala plánovala, že když se něco podělá, stanu se tulákem, ostatně v Koljovi a jeho hodinkách taky spousta dětí žila na ulici, neviděla jsem v tom nic až tak divného.
Když projdu ten text slovo za slovem a vnímám ho v kontextu, ježí se mi obratle, a tak to nedělám. Musela bych to ostatně dělat cíleně a já nemám důvod. Nesnáším, když někdo hraje Stánky, protože stejně jako Dajána je to v podání většiny lidí odporná oddrhovačka. Ale když slyším originál, slyším ho ušima divného dítěte, které se rádo ztrácelo ve vícehlasech Brontosaurů, Spirituál Kvintetu a Blanketu, které doma hrávaly z magneťáku, a o víkendech jezdilo s rodiči do Újezda, kde se jejich parta scházela u Jirky Kronďáka, aby dělali na autech, s nimiž pak jezdili rallye, kovali zbraně, se kterými pak šermovali a hráli divadlo pod širým nebem na Dobronicích, a po večerech zpívali a hráli, na kytaru, na banjo, na mandolínu, na basu, a my děti jsme spaly vedle v pokoji se zeleným kobercem nepopsatelného odstínu, na který jsem jednou zvrhla herkules.