HEJSEK23: My si zamilovali au revoir. Na Korsice jsme zašli snad do každýho obchodu, jen aby jsme mohli poudravit au revoir :D

ADELHAIDA: kdyz nekam vlezu, tak pozdravit je zaklad slusnosti. Jenže na me si stezovala i sousedka, která se hrabala zrovna v zahonu a ja ji nevidela. Takze uz jsem byla "ta, co se odstěhovala do prahy a uz nezdravi" na vesnici hodne špatná značka :))
Ted bydlim v casti Prahy, kde se lidi zdravi, i kdyz se potkají se psem a je to mile, přátelské. Rozhodně tvemu dítěti nikdo nikdy nebude nadavat, že pozdravil. Ale proboha, nemlať ho za to, kdyz to neudělá! :))

Rád zdravím. prima to bylo v Itálii kde sem zdravil snad i kočky. bon giorno! Úplně na každýho..
a příbuzná mě prosila abych už toho nechal že se stydí

NELLAS: To už mi žíly ale vůbec nerve.

ADELHAIDA: zdravit známé lidi je zhruba na úrovni nenosit do opery tepláky, obojí je v našich zeměpisných šířkách a délkách společenská norma, jejíž nedodržování sice nikomu neublíží, leč znamená, že bude zaklasifikován ostatními do jisté kategorie :-)

NELLAS: V mem souctu hrichu se nejake nezdraveni ztratilo.
Ja pozdravila, kdyz me prinutili, ale na ty “chytry” otazky jsem odpovidala mlcenim. Pravdu jsem rict nemohla a lhat se nesmi. Takze se okoli dohadovalo, zda ma mala Beruska nadloubano.
To nevyhrajes :)

SALVATOR: Jo, chlapi to maj v tomhle jednodušší, většinou do nich kvůli smalltalku nikdo nereje.

Je fakt, že jsem byla vždycky sebevědomý dítě (díky rodičové!) a konverzaci jsem uměla ve většině případů i ukončit, když mi byla nepříjemná. A taky je pravda, že některý sousedi jsou takhle žoviální. Nenapadlo mě, že by to mohl být problém, takže děkuju za námět k zamyšlení. Ale ty učitelky ve školce by teda zdravit mohl:-)

U nás na gymplu ředitelka říkala, že když má štěstí, tak jí studenti odpovídají na pozdrav. Někdy je dobrý nenasazovat laťku moc vysoko. :-]

Na druhou stranu, žiju na venkově a tady se prostě zdravěj všichni a pořád. Někde jsem četl názor, že je to jeden v příznaků toho, jestli to místo, kde člověk žije, pokládat za město nebo za venkov (v tý urbanizovaný aglomeraci, co se táhne kolem švýcarskýho břehu Ženevskýho jezera, je to těžký odlišit, i když co si budeme povídat — žádný skutečný město, to jest milion obyvatel a metro, tu nemaj). Takže když pak přijedu do opravdovýho města, mám tendence pozdravit i při nástupu do tramvaje.

SALVATOR: Neboj, oni tě pomluví za zády :D
U mě je ještě problém ve špatné paměti na obličeje kombinované s tím, že jak se zamyslím a nečekám, že bych mohla potkat někoho známého, tak si ho nevšimnu, i kdybychom kolem sebe prošli na dvacet centimetrů a on mi mával před obličejem (nadsázka fakt jen malá). Většina lidí to bere s humorem, že jsem si jich nevšimla, ale někteří se fakt jsou schopní urazit.

Přiznám se, že sem fakt vděčnej, že moje vlkodlačí držka ostatní vod podobnejch keců vodrazuje.

NELLAS:
To se mi též stalo. Zdravím vždycky dobrý den a nehodlám to nijak měnit. A občas se najde někdo, kdo mě upozorní, že je ráno nebo večer.
Small talk dovedl kdysi k dokonalosti náš soused. V nacti k nám domů chodila moje kamarádka na pokec a jeden dědek, co mě s ní několikrát vidět mi potom řekl, že on v mém věku taky bral ledacos.

Jo a přiznám se, že mě hodně štvou lidi, co prudí kvůli zdravení.
Štval mě rybář, když jsem kus od Prahy šla kolem nějakého vesnického rybníka, on řekl dobrý den, já řekla dobrý den. On na mě vyjel, že proč jsem nepozdravila, já na něj vyjela, že jsem pozdravila, ale nebudu hulákat na celý rybník.
Nebo kolega, který pravidelně vypočítával, kdo ho "nepozdravil" ve výtahu nebo v kuchyňce. I tady některá ID na nyxu mají hrozný problém, když je někdo nepozdravil na ulici nebo nepozdravil dost nahlas či srozumitelně.
Korunu tomu nasadila jedna ženská tady v baráku, která mě pozdravila u výtahu, já na ni dobrý den. A asi byla nedoslýchavá, protože se do mě pustila, že DOBRÝ VEČER, to jako nezdravíte? Já si odfrkla, že jsem ji přece pozdravila dobrý den, co má. No a spustila, že je snad večer, tak jakýpak dobrý den. Vím, že jsem jí odfrkla něco ne zcela pěkného.

NELLAS: To zni jako promarnena prilezitost. Mozna by ta pani priste pribrzdila…

ADELHAIDA: v mých 3-5 to pro mě byla čirá hrůza někoho potkat. že k tomu nucení máma a baička měly rozumné důvody, to chápu. časem ale jakákoli reakce - pozdravit nebo ne, roztočila kolotoč nepříjemností - tys nepozdravila, tys ale konečně jednou pozdravila, do toho ty tetky reagovaly různě ... (Anča Bímová vždycky kousavě). A jako dítě z toho člověk neměl možnost nijak utéci.

BERUSKA_CA: Já se v dospělosti (30+) kousla do jazyka, když mi mámina kolegyně (nebo kdo) vykládala, jak jsem vyrostla, že mě pamatuje jako tááákhle malé miminko. Kdybych jí řekla "no jo, a vy jste zase celá svraštělá, hele, vy máte vrásek", tak by máti asi hanbou skočila do Vltavy :D

ADELHAIDA: Jenze nektery tetky se neumej ovladat a dite neumi z nechtene konverzace utect.