Asi si nalhávám, že se někdy dočkám valentýnu s hezkou a chytrou holkou. Svědomí mě netrápí, spíš si říkám, že se asi musím ještě hodně učit, abych dokázal v situacích kdy je to nejvíc třeba se mnohem lépe a efektivně vyjádřit. Nebo, když tak nad tím víc důmám, tak si asi nalhávám, že život prožiju s Bárou. Proč.. Proč byla tak otevřená, proč se mi tak svěřovala, když jsem teď pro ní nic. Do dneška si říkám co se jí honilo hlavou, když mi ukázala, kde má hřbitov a hroby její rodina. Za mě totálně nejvíc osobní věc. Má to být pobídnutí? Měla to být zpráva z jejího podvědomí? Sám na to nepřijdu a bůh ví, jestli někdy bude možnost se jí na to zeptat. Sere mě, že se k tomu musím vracet, že místo toho, abych ve volným čase přemýšlel jak polovičce udělám radost, tak přemýšlím o tom co jsem mohl, nemohl, anebo jak to bylo.