Já někdy potřebuju znovu dochodit školu. Někdy střední, někdy vysokou.
Problém je v tom, že zapomínám chodit na hodiny či přednášky nebo to kvůli nějakým zdrzovackam nestihnu, pak nemám svoje poznámky nebo jsem si je neopsala, když jsem byla minule nemocná. A nebo mám odevzdávat diplomku nebo nějaká důležitá lejstta a já netušila, že to mám mít a nemám to a těsně mě vyhodí ze školy před dokončením studia, ač mi už chybí jen dodat jednu poslední formalitu.

Občas dodělávám ve snu nějaký VŠ předmět, na který mi přišli, že jsem vůbec nesplnila. Tlustá skripta, semestr cvičení a tak. Obvykle fyzika nebo chemie. Aaaa

OPERAHYPNO: A pak jsou tady takový ty boty, co maj každej prst zvlášť...

já prostě nemůžu vystát ty barefoot boty prostě to vypadá jak pro postižený a ty lidi v tom vypadají jako postižený

Taky se mi vždycky jednou za čas zdá, že musím k maturitě. Sedím před školou, zrovna jako tehdy, potím se v trapně konzervativních hadrech a kouřím cigaretu, taky jako tehdy. A říkám si "klid, holka, vždyť máš do prdele velkej doktorát, to tu maturitu snad nějak s odřenejma ušima uděláš, ne?" Příšernej sen. Vždycky jsem fakt ráda, když se z něj probudím.

V rámci svého komplexního PTSD si strašně moc věcí z jednoho období svého života nepamatuju. Obvykle mi to nijak zvlášť nepřekáží, naučila jsem se fungovat bez těch informací, a chybí mi akorát občas v terapii.

Jedna z oblastí, ve kterých jsem toho zapomněla fakt hodně, je umění, se kterým jsem se v té době setkala, zejména hudba.
Takže když jsme s K.2 šli na koncert Progresu 2 a já si pustila Planetu Hyeronima Bosche II, dost mě překvapilo, že tu skladbu znám - jméno interpreta ani skladby mi nic neříkalo, dokud jsem ji neslyšela.

No a teď na mě vyskočilo něco od Kiffness, tak jsem se zaposlouchala, a najednou jsem si vzpomněla na Winston Crying On the Bathroom Floor a Princess Chelsea a teď to poslouchám a přijde mi úplně hustý, že mozek dokáže na několik let naprosto znepřístupnit takovou spoustu dat, a pak najednou cvak - a já si vzpomenu na všechny texty z alba The Great Cybernetic Depression.

Přiznat jsem se přišla hlavně k tomu, že mi přijde naprosto fascinující moje vlastní chybný fungování mozku, a strašně ráda tuhle část sebe studuju.

1MALALISTICKA: to je nahodicka. nedavno se mi zdalo o tom ze za mnou prisla nejaka komise a ze doslo k nejake chybe takze mam dve moznosti: bud nastoupit do konce roku zpatky na stredni (mam po ctyricitce) a znova udelat kontrolni maturitu, nebo odevzdat maturitni vysvedceni a jit zivotem dal jen s dostudovanou zakladkou :)
lepsi uz bylo jen kdyz sem se rano vzbudil a zjistil ze jsem umrel. ale jinak mi nic nebylo. zbytek dne jsem travil volanim do prace jestli tam muzu dal chodit i po smrti, zjistovali jsme jestli zena ma narok na vdovsky duchod i kdyz ja dal normalne funguju, a jestli jako mrtvy muzu dal bydlet v byte s rodinou apod.

SALVATOR: A tak u tech to byl asi i zamer ne? Nebo aspon castecne. I kdyz mozna cela Chytilova byla stvorena k tomu, aby lidi srala.

OPERAHYPNO: Taky nemám rád Chytilovou a její filmy, ale Kalamita je supr.

MAR_TINA: Ježíš, tenhle film mě obzvlášť sral.

MAR_TINA: tak ten přesně mě triggeruje tím jak je natočenej ale i obsahově, prostě totální pejčovina (overhyped k tomu navrub) - za mě. Ale mě nová vlna vůbec nebaví, to je všechno taková umolousaná nuda, žádnej poctivej film

OPERAHYPNO: A Sedmikrásky, čistá nová vlna.

ACKO: faunovo je samozřejmě fajn film, podle skvělý předlohy. Kopyto mě nechytlo a to ani přes sklepácký obsazení

MAR_TINA: když jsme v tom přiznejme se, tak můžu: Já mám s většinou jejich filmů problém - prostě mi to nějak vizuálně strašně sere (ja vím měl bych to vyhjádřit nějak konkrétně a sofistikovaně, ale tak) a u některých mě to i přijde takový nactiutrhání tomu tématu, nebo záměrný zkreslení reality. To mě asi nejvíc triggeruje na panelstory, který je vždycky ještě poředkládaný jako "musíš vidět". Za mě jsou její nej filmy Kurva Hoši, protože to je prostě dobře udělanej filmovej příběh se vším všudy, Praha - neklidné město evropy, protože dramatickej dokument o městě a architektuře nějak tý formě rychlo-švěnků kombinovaných se statickými záběry a narátorem s dramatickým přednesem nějak sedne a pak zde zmíněnej Šašek a Královna a to především kvuli hereckému umu Polívky a filmařský minimalističnosti, kteoru si takový "víc-drama-než-film" dílo ale vyžaduje.
Vedle toho kdykoliv vidím nějký záběr z rozhovorů s tou paní, něco o ní čtu, slyším herce jak vzpomínají na práci s ní, nebo jak se stvárňuje (negativně) v Kamenným mostě od TV, tak prostě musím seznat, že je to skvělá osobnost a čupr baba, což - mám dojem - by mnoho lidí netvrdilo

OPERAHYPNO: miluju chytilovou. I filmy i osobu.