TAMARIX: Já jsem zas vyrostla v rodině, kde bylo oblíkání, chování a vyjadřování podrobený poměrně brutální sebekontrole, taková ta měšťanská etiketa "všechno bude tip top, I kdybys u toho měla vypustit duši." Do takový míry, že třeba neexistovalo se na veřejnosti podrbat, když člověka něco svědilo, popotáhnout si škrtící kus oděvu, hned jsem dostala céres, že dělám ostudu. K sukni se nosily jedině nepohodlný halenky a nepohodlný dámský boty na podpatku (i mít k sukni boty bez aspoň malýho podpatku bylo příliš extravagantní), nebo samozřejmě volný staromódní trika, ve kterejch člověk vypadal jak almara. Tím, že mám nestandardní postavu, tak jsem v oblečení experimentovala hrozně málo, nikdy jsem se z tohohle vlastně úplně nevymanila (až teď) a řešila jsem to tak, že jsem v podstatě většinu života nosila džíny, trika a tenisky, protože když mám pohodlný boty, musí holt celej ten styl bejt sladěnej k nim. Zvládla jsem z toho mentálně vykouknout vždycky jen v době, kdy jsem byla mimořádně psychicky v pohodě, jinak jsem vlastně nosila celej život takovou mírně konzervativní maskovací uniformu. A teď mě to na starý kolena začíná strašně srát - a budu si kua konečně nosit co chci, i kdyby to někomu připadalo příliš extravagantní nebo neladící. Tzn. přesnej opak tvojí situace. Je fascinující, jak nás ta rodina formuje do takovejchhle mrňavejch detailů. :)