Dneska v noci jsem se probudil tak strašně vyděšenej a paralyzovanej strachy, že jsem myslel, že je to přesně ten okamžik, kdy umřu. Strašný. Nikdy se mi nic ani trochu podobnýho nestalo. Nezdálo se mi - v rámci snu -, že umřu nebo umírám. Prostě jsem se probudil s tim, že teď je ten moment kdy nastane konec. Při vědomí, totálně zpocenej, na smrt vystrašenej. Fuj. Nechápu co se děje/stalo. Celej předchozí den jsem pracoval na zahradě, bylo sluníčko a večer jsem šel na trénink. Pak jsem si cestou pěšky domu koupil za odměnu jeden pomelo-grep. Bylo to prima, nic neobvyklýho. Pivo jsem neměl aspoň tejden, jinej alkohol nepiju vůbec. Nekouřim, nehulim, ani nic jinýho. Jsem totálně k uzoufání nudnej. Celej den jsem z toho přepadlej. Nedokážu dát dohromady ani střípek z toho o čem se mi zdálo. Trochu si pamatuju, že jsem si myslel, že tu v bytě někdo/něco je. To je všechno. Bydlim sám, nejsem pověrčivej, nemám dluhy, žádnej vědomej průser se kterym bych dokázal něco udělat, nevěřim moc na nějaký duchy a jiný bla bla, ale trochu se bojim jít dneska spát. Tak jsem aspoň tak nějak dětinsky převlíknul povlečení. Snad se ten zážitek vyplaví do kanalizace. Nebo tak něco. Jsem samostatnej. A zvyklej, že si se všim poradim. Krom nalezení klíštěte na vlastních zádech a namazání vlastních zad opalovákem. Teď jsem ale docela bezradnej. Držim si palce.