ARGANNAH: Já byl v pakárně několikrát a vždycky jsem si tam krásně odpočinul. Asi záleží, kde je člověk hospitalizovanej a s čím. Rozvrh mi nepřišel tak přísnej. Na uzavřenym oddělení, kam jdeš hned z příjmu, jenom chodíš kouřit na záchod, protože se tam nic jinýho nedá dělat. Maximálně si v posteli číst knihu. Za pár dní se dostaneš na otevřený oddělení, kde už nějakej ten režim je. Ráno snídaně, pak léky, pak buď pokec s "tvojí" doktorkou/doktorem, nebo nějaká aktivita. My měli jednou týdně kreslení, jednou keramiku (vyrobil jsem si třeba popelník) a dvakrát týdně jsme chodili hrát obíhací ping pong. Pak oběd, léky a kdo mohl, ten měl vycházky, na který se mi kolikrát ani nechtělo (a nebyl jsem sám). Prostě jsem nechtěl tam ven, do reálnýho světa za mřížema. Odpoledne návštěvy, potom večeře a léky. No a ve volnym čase si člověk na chodbě vařil kafe anebo klábosil na kuřárně, což je nejlepší místnost v celý pakárně ever. Po večerních lékách rychle na cígo, než se kuřárna na noc zamkne a do postele. Když do hodiny neusneš, tak si dojdeš za sestrou pro prášek. A ráno zase nanovo, easy život. Možná je to nostalgie, ale na tohle hnusný období v mym životě vzpomínám rád. Už je to dávno. Samozřejmě jsem tam zažil i nepříjemný chvilky... třeba když tam v noci policajti přivezou smažku s toxickou psychózou, co na tebe několik hodin v kuse čumí, tak se necítíš moc bezpečně. A jídlo bylo hnusný. Ale pozitivní vzpomínky stejně převažujou. I zdravej člověk nikdy neví, kdy ten život prašivej a a rány osudu už prostě neustojí, sesype se a ocitne se v nějakém takovém zařízení. Ale není se čeho bát, krom toho jídla teda.
Ale nějaký to secesní sanatorium s rozkvetlým parkem a doktorem s uklidňujícím hlasem bych teď potřeboval taky.