Občas se mi stane, že během cesty po schodech se zamyslím, přejdu svoje patro a v tom vyšším rvu klíč do zámku. Naštěstí na mě zatím nikdo nevyběh.

Já se tedy ohledně stávajícího tématu přiznám, že to, že jsem měl skvělé rodiče, jsem si uvědomil už dávno před NYXem. Nicméně téma v diskusi Sedm svého času mne v tom ještě více utvrdilo. Navíc mi bylo chvílemi až úzko z toho, co všechno si kdo vytrpěl, co vše je ve vztahu mezi rodiči a dětmi možné. Ano, i mí rodiče měli své chyby, což prostě patří ke každému člověku, ale co jsem tak pozoroval, tak se jejich vztah neustále vyvíjel a zlepšoval. A nebýt máminy smrti, tak věřím tomu, že jsou spolu dodnes.

Dětství na vesnici v baráku se zahradou bych se tudíž nebál označit jako snové. Protože mě odmala fascinovali ptáci a příroda obecně, tak jsem věčně lítal po zahradě a po polích a pozoroval je. Stavěl krmítka a budky, přičemž u jedné z nich jsem si udělal pozorovací kryt ze starého povlečení. Naši mě v tom decentně podporovali tu koupí dalekohledu (nejprve plastového, a když viděli, že mě to nepouští, tak jsem dostal k Vánocům ruské Tento), tu koupí knihy Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Odmala mne vedli k tomu, že je dobré rodičům pomáhat: ať již úklidem pokoje, zametáním venku či pomocí při rozličné zemědělské práci. Pamatuju si, jak jsem svého času dostal svěřené políčko v rámci pole pod vinohradem, kde jsem pěstoval a sbíral okurky, které jsem pak nosil do sběrny a dostával za ně zaplaceno. S kapesným od rodičů jsem se nikdy nesetkal - buď jsme dostali peníze na narozeniny či svátky od (pra)prarodičů, nebo jsem si je vydělal.

A když jsem se v rámci osamostatňování kolem 19 let pokusil lehce vyjebat s rodiči tím, že jsem si odvážel nějaké zavařeniny a další věci, tak mi bylo záhy rázně vysvětleno, že bez nějaké odvedené práce výměnou za ně to fakt nepůjde. A vždycky, když jsem od táty schytal nějakou tu facku či víc, příp. vařečkou od mámy, tak jsem přesně věděl, za co to bylo. Jako teď si pamatuju, jak si na nás s bráchou - mohli jsme tehdy mít tak 8, resp. 6 let - postěžovali nějaké babičky, že je nezdravíme (a to jsme dost možná jen pozdravili málo nahlas): museli jsme pak několik minut chodit kolem čerstvě vysazeného trávníku na dvoře, který byl obehnán kolky s navázanou šňůrou, a každý ten kolek pozdravit. Ublížilo nám to? Ne. Zdravení sousedů či kdekoli v úzkém kontaktu s lidmi je pro mne dodnes naprostou přirozeností, ačkoli už víc jak půlku života žiju ve městě. A když jsme jednou dostali od mámy na svačinu chleba s máslem, nakrájenými rajčaty a solí, tak nám to díky těm rajčatům nějak nechutnalo, přičemž nás nenapadlo nic lepšího, než je hodit za popelnici na zem. Když to naši zjistili, schytali jsme sekec mazec. Ublížilo nám to? Ne. Dodnes si vážím potravin jako málokdo a vyhodit sebemenší kousek jen tak pro nic za nic je pro mne takřka nemyslitelné. No, a když už jsme byli starší, tak naše máma přestala pracovat z domu a začala chodit do práce. Přes prázdniny to pro nás třebas znamenalo, že jsme s bráchou vařili obědy nejen pro sebe, ale i pro rodiče (pro ty to teda byla spíš večeře). Ublížilo nám to? Rozhodně ne. Naopak nás to - a vše ostatní, výše zmíněné - naučilo se o sebe postarat, aniž by se z nás stali mamánkové.

Super bylo také to, že s námi jezdili na dovolené, tj. že se nás na letní prázdniny nezbavovali. A když mě někdy v páté třídě vyslali na pionýrský tábor a já ho tak nějak spíš protrpěl než cokoli jiného, tak už mě do dalších ani omylem nenutili.

Nejlepší ale bylo, že v období mezi cca 20 až 30 lety, kdy jsme domů jezdili už jen na víkendy, jsme - ať už v rámci klasicky pracovní soboty či poklidnější neděle - absolvovali společné obědy, po nichž jsme vždycky zůstali společně u stolu a povídali si. Táta občas vytahoval zábavné historky ze svého dětství, máma se přidávala s těmi svými zážitky. K tomu dávali opakovaně k dobru vyprávění o našich vylomeninách a jiných věcech z dětství, které jsme si už dávno nepamatovali. Nasmáli jsme se u toho nemálo. A super bylo, že se nám i pokoušeli vysvětlovat, proč se k nám kdy chovali tak či onak. Kupř. proč měl táta vždycky blíž k bráchovi než ke mně. (Zajisté tomu velmi pomohl i fakt, že tehdy nebyl žádný internet či žádné mobilní telefony.)

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Jak už jsem řekl a budu se opakovat, měl jsem báječné rodiče a každému bych přál aspoň takové! Škoda jen, že už skoro 20 let je jeden z nich na pravdě boží, že rodný barák je už dávno v cizích rukou, a že za nimi tudíž nemůžu jezdit tam, kde jsem vyrůstal a kde to bude mému srdci už navždy nejbližší...

SABRIEL13: teď jsem si vzpomněla na tu úplně nejlepší MDMA party v Soulkostele s Toomuchem.
Aaaaaah to byly časy

INSEQUI: Tak bacha, u mýho táty to byl projev nastupujícího Alzheimera. Z aktivního jiskrnýho zajímavýho člověka se stal fotr válející se s alkoholem u četnickejch humoresek. Ven jde akorát do hodpody a na cigáro, přičemž začal kouřit až teď.

A nám se ho nedaří aktivizovat a na dobrý domovy je hrozná čekačka a já jsem z tý situace zoufalá, protože ani peníze navíc nejsou záruka, ba ani nějaký vodítko, že se budou k tátovi chovat slušně. A měla jsem krásný dětství a vztahy s rodičema pěkný a teď je mi před sebou stydno, že chci "otce narvat do důchoďáku", ale ta druhá možnost je taky pěkně blbá, a vlastně horší, ale to vědomí mi nijak nepomáhá.

MARKYSHA: jo a s těma lahváčema jsem se jí denně tahala já, dneska bych asi měla klid, protože by mi to neprodali. Ale pamatuju si, jak jsem se tahala s taškou do kopce, lahváče cinkaly, měnila jsem si pořád ruce, jak to bylo těžký.

No, já už o svém dětství mluvila snad stokrát na různých terapiích a i tady jsem něco utrousila, tak se mi to už nechce rozepisovat. Chci říct, že já nemůžu říct, že jsem měla jenom špatné dětství, které mi nic nedalo. Ono to bylo s oběma půl na půl, ale ode zdi ke zdi. Seznámili se v blázinci - mamka hraniční porucha a otec bipolárka, tak co čekat. Oba byli buď úplně děsivě strašný nebo zas úplně skvělý a nikdy jsem nevěděla, co přijde.
Jen se přidávám s tím, že já jsem si zas myslela, že je úplně normální, že máma vypije za den sedm lahváčů a ve "sváteční" den litr vodky.

GREATDRAKE: "A já měl strašně dlouho pocit, že to tak je všude."

Já měla hrozně dlouho pocit, že tak jako u nás je to všude, plus mínus autobus. A až v dospělosti mi začalo docházet, jak strašně špatně to bylo, že to fakt není normální, a že rodiče nemusím uctívat a neodporovat jim, jenom kvůli tomu, že to jsou rodiče. A dodnes mě naopak překvapí, když vidím, že někomu rodiče dokážou říct, že ho mají rádi, umějí a chtějí podpořit a ocenit nebo třeba prostě jen drží slovo.
Smutný.

Z některých odpovědí svých kolegů si nejsem jistá, jestli nekomunikuju s LLM.

pochazim z uplne, temer idylicke abstinentske rodiny
a vsechny psychozy, deprese a jine bolistky na dusi i tele jsem si zpusobil v puberte/ranne dospelosti chlastem, fetem a zivotnim stylem sam..

Všem těm se skvělými rodinami to trošku závidím :)

Prožil jsem mládí - a vlastně život do teď - ve velké soudržné rodině. Rodiče jsou spolu pořád. Stejně tak prarodiče i praprarodiče byli, dokud žili. Všichni milovali své děti ( a děti dětí...). Dbali jeden o druhého i o své sourozence.
A já měl strašně dlouho pocit, že to tak je všude.
A až nějak v pubertě se dostavilo poznání, že není. A že míst kde je špatně, či ještě hůř je vlastně hodně.
Ale... na to mne nikdo nevybavil. Ani vzděláním, ani zkušenostmi. Tváří v tvář situacím kdy rodiče děti opustí, či na ně jsou zlí jsem byl zcela mimo. "To jde? To je přeci absurdní. Jak to?..."
Nedokázal jsem dlouho pochopit, co přináší rozdělené rodiny. Pamatuji se na první rozvod v okolí, což byli sousedi v paneláku. Mně bylo dvanáct a to téma byla to tabula rasa tedy jsem následně mocně jsem vyzvídal co to vlastně znamená pro jejich dceru / mou kamarádku, jejich život a proč že to, a jak že to... a vůbec.
I teď je hrozně zvláštní pocit toto všechno číst. Jak z jiné planety.

Na většinu těch výpovědí prostě nejsem schopnej dát palec nahoru...
Otec byl původně narcis a alkoholik a pak onemocněl a stal se z něj narcis a "hypochondr". V uvozovkách jsme to napsal proto, že opravdu trpěl, ale na druhou stranu si dával dost záležet na tom, aby to všichni prožívali s ním. To dělá doteď. Ale jednu dobu jsem ho hodně prožíval a hledal v něm vzor.
Od malička jsem poslouchal, že na nic nejsou peníze a tak jsem se bál chtít cokoliv do školy a jezdit na výlety a kurzy, protože to stojí peníze. Dnes vidím, že je to tak, že peníze nejsou na nic co nechce přímo on. Dodnes mám problém utrácet peníze, ale bojuju s tím (dnes jsme si například koupil lístek na Cirque du Soleil a je to nejdražší lístek co jsem si kdy koupil - jsem na sebe hrdý:-))

Máma ho miluje a udělá pro něj všechno. Pravda je, že dnes už je to možná trochu vyváženější, ale spíš to vnímám tak, že už zjistil, že ji potřebuje. Nějakou dobu marodila a on zjistil jaké to je, když kolem něj stále neběhá...

Stále vzpominám na dobu, když byl dlouhodobě v nemocnici a najednou jsme doma fungovali tak nějak v pohodě. A pak najednou příšli nějaké jeho naprosto nesmyslné požadavky a mě bylo jasné, že je to jen dočasně.
Je to řemeslně šikovný člověk, ale mě nepředal naprosto nic, protože rád pracuji v klidu a on neumí dělat jinak než s nadáváním a rozčilováním se.
Dlouhodobě si jede notu, že všichni jsou kokoti a dělají všechno špatně...občas si říkám co vlastně povídá o mě, když nejsem doma.

Díky vám a tohle téma, vlastně to všechno stále držím v sobě a občas to lehce vybublá, ale rozhodně mě to asi ovlivňuje a asi bude i dál...

NEI: A pak mi pomohly drogy 😊 Rozumej psychedelika.

NEI: Asi se mnou víc o těch věcech mluvit a opakovat mi, že za to nemůžu a že mne milujou i tak. A zajímat se, o to, jak mi je. Ale u nás to bylo blbý na víc frontách a máma mi byla v afektu schopna říct, že za to můžu. I když to ten důvod nebyl. U nás se hrálo na mlčení, despekt, dusno, citový vydírání,už před tím. Světlý chvíle byly, to zas jo, ale vzpomínky zůstaly spíš na to ošklivý. Dnes je máma někdo jinej a mám s ní úžasnej vztah. Ale trvalo to dlouho a že mne vyrostl tak trochu mrzák. Nicméně i to se mi díky nim,a jejich dobrým vlastnostem, které měli a mají, byť byly hodně času překryté nezralostí, daří snad v některých ohledech přetavit v dobrý věci .

Naše rodinná anabáze je divná, nesu si z ní trauma, že nemám žádnou hodnotu. Odešla máma, za jiným chlapem , její důvody chápu, dali mi na výběr, s kým chci být a já zvolila tátu. Moje osmiletá hlava si myslela, že se máma vrátí, když nepůjdu s ní. No, nevrátila. Starala se dál, ale na dálku, občas přespala na gauči. Většinu dětství dusno, hádky. Viděla ve mě tátu,kterého si nevazila a to se dost promítlo do vztahu ke mě. Asi jsem to pro sebe rozklicovala, že, mimo jiné, to že si často připadám jako ta nedůležitá (rozumej kus hovna) je tím, že mi ten nejdůležitější člověk nedal přednost před vlastním štěstím. Nezávisle na tom, jak tomu rozumím dnes a vím,že to tak mělo být. Asi se budu prát s ruznejma démonama z týhle doby celej život, ale to, že se k sobě všichni tři moji rodiče následně chovali velice slušně a pomáhali si, ačkoliv to bylo nevyvážené a nějak prohnilé, někdy neupřímné, naučili mne chovat se slušně k ostatním v podstatě za jakýchkoliv podmínek. Nevím, jestli je to dobře. Někdy ne. Naučili mne,že život není černobílej. A že i dobrý lidi někdy udělaj nedobrý rozhodnutí a nemusejí proto být hned zlí. A že růst a měnit se dá celej život (máma). Táta už není. Otčím mě často štve, ale ...Miluju je všechny a oni mne.

GLOBALISTA: Jej, holčičí večírek, jsem pro, jak se to dělá?

Můj táta je mi vzorem nade všechny chlapy a to je taky problém. Je to Míra Dušín, ale taky už starej pes, kterej ma neuvěřitelně otravný návyky a je krute sebestřednej. Nerespektuje moje soukromí, ale je to jedinej chlap na kteryho se můžu absolutně spolehnout a ještě mě nikdy nezklamal. Mama to tu dobrovolně zabalila deset let zpátky, i přestože měla 30 let krásný manželství a taky neléčenou depresi. Ségra žije dvacet let v Americe a neviděla jsem ji od roku 2008. Slyšela jsem ji naposledy před dvěma lety. Na druhou stranu mám úžasnou síť přátel a dvě zdravý a boží děti, tak jsem každej den vděčná..