Já se tedy ohledně stávajícího tématu přiznám, že to, že jsem měl skvělé rodiče, jsem si uvědomil už dávno před NYXem. Nicméně téma v diskusi Sedm svého času mne v tom ještě více utvrdilo. Navíc mi bylo chvílemi až úzko z toho, co všechno si kdo vytrpěl, co vše je ve vztahu mezi rodiči a dětmi možné. Ano, i mí rodiče měli své chyby, což prostě patří ke každému člověku, ale co jsem tak pozoroval, tak se jejich vztah neustále vyvíjel a zlepšoval. A nebýt máminy smrti, tak věřím tomu, že jsou spolu dodnes.
Dětství na vesnici v baráku se zahradou bych se tudíž nebál označit jako snové. Protože mě odmala fascinovali ptáci a příroda obecně, tak jsem věčně lítal po zahradě a po polích a pozoroval je. Stavěl krmítka a budky, přičemž u jedné z nich jsem si udělal pozorovací kryt ze starého povlečení. Naši mě v tom decentně podporovali tu koupí dalekohledu (nejprve plastového, a když viděli, že mě to nepouští, tak jsem dostal k Vánocům ruské Tento), tu koupí knihy Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Odmala mne vedli k tomu, že je dobré rodičům pomáhat: ať již úklidem pokoje, zametáním venku či pomocí při rozličné zemědělské práci. Pamatuju si, jak jsem svého času dostal svěřené políčko v rámci pole pod vinohradem, kde jsem pěstoval a sbíral okurky, které jsem pak nosil do sběrny a dostával za ně zaplaceno. S kapesným od rodičů jsem se nikdy nesetkal - buď jsme dostali peníze na narozeniny či svátky od (pra)prarodičů, nebo jsem si je vydělal.
A když jsem se v rámci osamostatňování kolem 19 let pokusil lehce vyjebat s rodiči tím, že jsem si odvážel nějaké zavařeniny a další věci, tak mi bylo záhy rázně vysvětleno, že bez nějaké odvedené práce výměnou za ně to fakt nepůjde. A vždycky, když jsem od táty schytal nějakou tu facku či víc, příp. vařečkou od mámy, tak jsem přesně věděl, za co to bylo. Jako teď si pamatuju, jak si na nás s bráchou - mohli jsme tehdy mít tak 8, resp. 6 let - postěžovali nějaké babičky, že je nezdravíme (a to jsme dost možná jen pozdravili málo nahlas): museli jsme pak několik minut chodit kolem čerstvě vysazeného trávníku na dvoře, který byl obehnán kolky s navázanou šňůrou, a každý ten kolek pozdravit. Ublížilo nám to? Ne. Zdravení sousedů či kdekoli v úzkém kontaktu s lidmi je pro mne dodnes naprostou přirozeností, ačkoli už víc jak půlku života žiju ve městě. A když jsme jednou dostali od mámy na svačinu chleba s máslem, nakrájenými rajčaty a solí, tak nám to díky těm rajčatům nějak nechutnalo, přičemž nás nenapadlo nic lepšího, než je hodit za popelnici na zem. Když to naši zjistili, schytali jsme sekec mazec. Ublížilo nám to? Ne. Dodnes si vážím potravin jako málokdo a vyhodit sebemenší kousek jen tak pro nic za nic je pro mne takřka nemyslitelné. No, a když už jsme byli starší, tak naše máma přestala pracovat z domu a začala chodit do práce. Přes prázdniny to pro nás třebas znamenalo, že jsme s bráchou vařili obědy nejen pro sebe, ale i pro rodiče (pro ty to teda byla spíš večeře). Ublížilo nám to? Rozhodně ne. Naopak nás to - a vše ostatní, výše zmíněné - naučilo se o sebe postarat, aniž by se z nás stali mamánkové.
Super bylo také to, že s námi jezdili na dovolené, tj. že se nás na letní prázdniny nezbavovali. A když mě někdy v páté třídě vyslali na pionýrský tábor a já ho tak nějak spíš protrpěl než cokoli jiného, tak už mě do dalších ani omylem nenutili.
Nejlepší ale bylo, že v období mezi cca 20 až 30 lety, kdy jsme domů jezdili už jen na víkendy, jsme - ať už v rámci klasicky pracovní soboty či poklidnější neděle - absolvovali společné obědy, po nichž jsme vždycky zůstali společně u stolu a povídali si. Táta občas vytahoval zábavné historky ze svého dětství, máma se přidávala s těmi svými zážitky. K tomu dávali opakovaně k dobru vyprávění o našich vylomeninách a jiných věcech z dětství, které jsme si už dávno nepamatovali. Nasmáli jsme se u toho nemálo. A super bylo, že se nám i pokoušeli vysvětlovat, proč se k nám kdy chovali tak či onak. Kupř. proč měl táta vždycky blíž k bráchovi než ke mně. (Zajisté tomu velmi pomohl i fakt, že tehdy nebyl žádný internet či žádné mobilní telefony.)
A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Jak už jsem řekl a budu se opakovat, měl jsem báječné rodiče a každému bych přál aspoň takové! Škoda jen, že už skoro 20 let je jeden z nich na pravdě boží, že rodný barák je už dávno v cizích rukou, a že za nimi tudíž nemůžu jezdit tam, kde jsem vyrůstal a kde to bude mému srdci už navždy nejbližší...