Vždy mi hne obočím, když někde přiznám, že si chodím povídat s psycholožkou a někdo na mě vybalí "vždyť ty to nepotřebuješ" nebo "nevypadáš na to". Odpověď je "no, ale mozna pravě proto, že tam chodím...".
Druhým obočím mi pohne, když ta sama osoba za mnou druhý den přijde, že už je toho na ní tolik, že se ráno z ničeho nic sesypala a rozbrečela". Přižemž já jí s úplným klidem říkám, že je potřeba občas ze sebe vypustit i takové emoce.
Ale v žádném případě pak takové lidi neposílam k Dr. nebo se je nesnažím diagnostikovat, protože vím, jak mi to je samotne protivné. Spíš doufám, že když se přiznam sama a vyslechnu je, třeba jednou, až uznají, že by se jim pomoc hodila, tak se ozvou... nebo inspirují.
A možná je někdy lepší Dr. navštívit a neodnest si diagnozu nebo prášky, než to zanedbat a hrabat se z toho ještě dýl... či nechtěně ubližovat okolí.