Bydlim na miste, kde skoro nemam sousedy. V okruhu asi dveste metru jsme tu ctyri trvale obydleny domy a jedna rekreacni chaticka. Na odvraceny strane myho domu bydli v jednom statku tri generace zenskejch, matka, dcera a vnucka. Normalne o nich vubec nevim, ale dnes jsem na ty strane domu natiral nejaky prkna a slysel jak nejspis hraly nejakou hru, pri ktery se hazi kostkama. Vzdycky zaharaseni v nejakym kelimku a potom zvuk jak se kutalej po stole. Slo to v hodne rychlym sledu, tak kazdejch pet vterin. Jsou to okamziky jako tenhle, kdy si uvedomuju jak lidma kdo takhle travej cas opovrhuju. Ja vim, nase existence jsou odsouzeny k tomu nejak zabavit nudiciho se parazita kterej ovlada nase telesny schranky, diskutovat o smysluplnosti traveni casu lze s uspechem i u cinnosti ktery provozuju ja, ale tohle mi prijde fakt jak pozorovani natreny barvy jak schne. Kdyby si misto toho nechaly na stole nejakou appkou v petivterinovym intervalu generovat nahodny cisla, mohly by se u toho aspon dloubat v nose.
Toz tak, tyhle momenty nakonec vzdycky skoncej obecnejma uvahama o tom, kolik zlomku promile lidstva je vubec schopny nejaky smysluplny existence. A ted jdu dal natirat - coz ve svy podstate taky neni o moc lepsi, tenhle predem prohranej boj s entropii.