Já se přiznám, že mám takovej pocit, že jediná hlubší emoce, který sem schopnej, je asi nasrání. Všechno ostatní tak nějak klouže po povrchu. Neznám exaltovanou radost, štěstí, hlubokej smutek, lítost, strach, už nevím, co mě kdy naposledy znechutilo, nebo překvapilo. Většinou je to dobrý, člověk k situacím díky tomu často přistupuje s chladnou hlavou a logicky a řada věcí je jednodušší, ale někdy si říkám, o co asi tak přicházím a chápat někdy motivaci činů lidí je dost komplikovaný.
Sem v tom trochu kriplík. Snad to vlkodláče moc nepoznamená.