Zase mám nějaký neurčitý pocit celkové vděčnosti. Asi trochu, že jsem v sobotu odnikud sebrala chuť, skutečnou chuť důkladně uklidit celý byt. Trochu, že jsem stihla nakoupit substrát a keramzit a že jsem dnes konečně přesadila velké kytky a zasadila malá semínka. Děkuju, že se mi teď rodiče objevují víc ve snech, když je nemůžu navštívit. Děkuju tátovi, že si se mnou volá a že se snaží být mi konečně tátou, jakého jsem si vždycky přála - a že je v tom čím dál lepší. Děkuju mámě, že s ní můžu sdílet svoje radosti i starosti beze strachu z hodnocení. Děkuju přátelům, že se s nimi díky videohovorům vidím stále ještě dost často na to, abych si nepřipadala úplně izolovaná a že tak jako já mám chuť si povídat s nimi, mají i oni chuť zase povídat si se mnou. Děkuji za mé specifické bytové ticho, které mě konejší a děkuju zase a znova kočičkám za to, jak jsou tak strašně skvělé, hodné a když na mě dneska padla ráno pandemická úzkost z beztvarosti budoucnosti lidstva, nejdřív si ke mně pod deku ráno vlezl vrnící George a pak ho za pár minut vystřídala vrnící Grace, což ani jeden nedělají nějak často. Aha - tak je ten pocit vděčnosti celkem dost určitý. Teď jsem vděčná za to, že je mi z toho najednou moc hezky, když to tak píšu.