MILOSHIT: Ráno jsem už žádostivě čuměl na její spící tvář.
"Broučkuuu."
"Mhmmm."
"Je 9:30 ráno kočkooo"
"Mhmmm" převalovala se ležerně
"HEJ!" Zařval sem.
"Huh?" Rozevřela oči.
"Broučku je 9:30 a potřebuju abys pro mě něco udělala."
"J8 por tebe ráda něco udělám," řekla a koukala střídavě na mě a střídavě na péro.
"Ne, to ne. Potřebuju abys zavolala doktorovi."
"TAMTOMU doktorovi?"
"Ano, tamtomu."
"Ale čipiiiii. Dyť jsme se přece dohodli, že to už nebudeš bráááát. "
"Já vim, ale mně je strašně špatně."

A bylo to tak. POčátek abstinenčních příznaků byl na světě. Najížděly mi křeče do rukou, do nohou, a nejvíc mě sralo jak je náhle všechno šedivý a hnusný. Tak to bylo bez zolpiku odjakživa, z čehož jsem se domníval, že mám endogenní deprese.

"Čipi a tomu vážně musim volat já.?"
"Ano, já mu volal před šesti dny a stovka je pryč, víš."
"Stovka?! už?! Řekla a oči se jí rozšířily strachem.
"Ano, a teď potřebujeme novou.
"Dobře tak já mu zavolám no." Tady ste to měli. Milovala mě tak moc, že byla ochotná mě zabíjet. Uplně stejně jako moje matka.
Bál jsem se. Bál jsem se se strašně moc. Skrčil jsem se v předsíni mezi regály a zacpal si uši. Jako děcko, který ví, že se můžeš všechno posrat.
Ťuky ťuk na dveře.
"je to hotový čipi." Stála tam rozkošnější než kdy dřív.
"MÁM STO TABLET?" zařval sem.
MÁŠ STO TABLET. Zařvala ona. CHytli jsme se v čirém drogovém opojení.

Pak ho jít sehnat. Doktor mně i jí posílal jednorázové kódy. Bez QR kódu, bez obrázku bez ničeho. Bylo to jen něco jako "ALPXZ-R280-LOP27" Vypadaly takhle divně. Takže ti divnější lékárníci se vyptávali. Do takových lékáren jsem nechodil. Měl jsem v okolí íúáku a Jiřího z poděbrad už vytipovaná místa, kde nedělali problémy a tam jsem chodil. Ale ta cesta, ta CESTA" Narvat se v 10 dopoledne do narvané tramvaje, neučesaný, neupravený, sledovat všechny ty ukrajince, babičky a močící psy mi na nohum vylézt, čekat v lékárně než nějaká stará kráva dostane co chce, nervózně přežvykovat, pot na zátylku, škubání ruky, který šlo zastavit jen tim že jsem si jí držel druhou.
"Dobrý den" Řekla usměvavá lékarnice.
"Dobrý den." KOnečně na mě přišla řada.
"Prosimvás pan doktor mi posílá takový zvláštní kódy. Můžu Vám ho tedy prosím nadiktovat?"
"Aha kódy hej? No ale můžete no." Řekla se slovenským přízvukem a zase se hezky usmála. Nemít doma osmnáctiletou holku, na místě bych jí vojel.
"a jako aleš, L jako Láska, P jako pavel, xylozofon zeta- pomlčka Robin 280 pomlčka Láska Ondřej Petr 27."
"Ach už to mám. Moc pekné."
"Jo?" Zarazil jsem se.
"No áno, použil jste tam dvakrát slovo láska." Řekla a usmála se tím nejkrásnějším lékarenským úsměvem.
"Aha vidíte, ani jsem si nevšiml."
"Takže zopidem 100, brát max dva tablety na noc, neužívat dlouho, bude to ještě něco?" Stála a houpala boky.
"Nebude moc vám děkuji."

Zaplatil jsem a odešel. Další hrůzný sehnání týdle sračky za mnou. Sám jsem nevěděl kolik takových ještě bude.

MILOSHIT: Karolína prospala noc a já se třásl. Nasoukal jsem do sebe dva prothaziny Tři prozhaziny. Čtyři prothaziny. Ale spánek ne a ne přijít. V zoufalství jsem pil víno a čuměl na komedie s adamem sandlerem. Když byly emotivní okamžiky tak jsem brečel. Když se dělo něco, co připomínalo můj život tak jsem brečel. Byly dvě ráno, tři ráno, čtyři ráno. Barva za oknem se měnila tak, jak se jí to hodilo. A karolína ze spánku vykřikovala věci. Různé věci.
"Ty ČURÁKU, TAM MI HO STRKAT NEBUDEŠ" Lítalo z ní naprosto zřetelně. Karolína byla nemocná. Ale neuvědomovala si to. CHudáček můj stále byla přesvědčená o svém místě na tomto světě. Byl jsem asi jediný, kdo věděl, že obstát v tomhle světě nemá šanci, a příliš zamilovaný abych jí řekl tu strašnou pravdu. Že neobstojí. Nezvládne to. A nemá na to. Bylo mi to strašně líto, ale bylo to tak. A tak Karolína probrečela spoustu nocí a já probrečel spoustu nocí. Já kvůli ní, ona kvůli mému spánku. Oba jsme se modlili jeden za druhého. Strašně jsem jí miloval, ale bál jsem se, že když se jí naplno otevřu, že když jsi půjdu uplně naproti, že se mi to kvůli její rodině vymstí. Její rodina byla naprosto magorská. Psychopatická. Manipulativní. Lživá. Karolína říkala, že takový jsem ale já. Kdo měl právo věřit svému usudku? A kdo měl právo o takových věcech rozhodovat, Nevěděl jsem. Přesto jsem se domníval že mám jakousi zvrácenou, šílenou pravdu. Že jsem se za svých pětatřicet let života dozvěděl tolik, že už ani víc nechci. Karolína nevěděla nic. Znala jen spongeboba, Jana Maxiána a pořad Survivor. To bylo k životním zkušenostem přecijen trochu málo.

MILOSHIT: Druhej den byl dost těžkej. Kokainová kocovina. To je druh kocoviny, kdy jste jako na drátkách, nervy vyšponovaný na maximum a všechno vás sere. No a mě zrovna nejvíc srali sousedi.
Za zdí se ozývaly šílený věci. Vzbudilo to dokonce i Karolínu, která jinak za všech okolností poctivě spala.
"Co tje ? Co sděje?"
Prostě a jednoduše sousedovic děti - malý nevychovaný zmrdi třískali nádobním o stěnu. A do toho řbali. Strašně řvali. A k tomu asi měli oběd. Njespíš oběd. Podíval jsem se na telefon. 11:49. Asi to tak bylo.
"UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAH" Ozvalo se přes stěnu.
Dal svá ústa ke stěně tudíž taky. UPlně je na ně přilípl a zařval tím nejvíc hurónským řevem jaký jsem dovedl. Byl to spíš řev HUlka než cokoliv jiného. Karolína sebou škubla, a hlasy za stěnou náhle utichly.
Po tomto extempóre jsem očekával zvonek, ťukání na dveře, ale nic se nestalo. Zřejmě jim došlo, že to přehnali. Rád bych napsal že od té doby byl v sousedkém životě klid, ale nebyl. Vše se zhoršovalo. Po narozeninách mi došel zolpidem i rivotril, karolíně taky a já tak poprvé usedl do sladké náruče abstinenčních odvykacích příznaků. Něčeho, čeho jsem se fakt bál a fakt mi to nedělalo dobře A karolína to nechápala.

Tak jsem rapoval a zpíval, třeba:

https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/never-barmankam (to zpívala karolína tak nahlas, že mě překričela a já se neslyšel

nebo:
https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/mc-luzr-smeralova
(to se zpívalo bez autotunu pěkně blbě.)

Každopádně to bylo prostě na hovno. Byl jsem v baru, kde si lidi chtěli povídat. povídat. A já chtěl hrát. Taková kombinace nikdy nemůže fungovat. Nějaký čáry ale proběhly, házel jsem do sebe zolpidem jak hlavní záporák z Léona a snažil si to užívat. Bohužel debil číslo 1 se ke mně furt různě nakláněl a měl naprosto stuipidní requesty ("zahraj ruskou hymnu") atd. Brzo jsem se teda na to uplně vysral, jen tak seděl, pouštěl písničky (hlavně knxwledge samozřejmě) a kinklal se do rytmu.
Naklonil se ke mně do té doby nehybný tyler a zeptal se:
"Můžu si to půjčit?"
Inu svolil jsem, ale hned mě napadlo, že bych pak měl mikrofon vyčistit kvůli žloutence typu c a dalším nemocem co tenhle tvor učitě přenášel.

Tyler jel jako Tyler. Podle mě prostě jen recitoval hovna, co měl dávno naučený v palici. Mikrofon jsem mu v rozhodující chvíli vzal a ukázal jak se má freestylovat. Pak se posadil na prdel a už nikdy request na majk neměl.

Pak přišla nějaká KAREN a začala řvát. na mě.
KDE JE KUBA TY HOVADO?! PROČ TADY ŠTĚKAJ PSI?!! KDE JE BARMAN?!! JÁ SE TU SNAŽIM UŽ ROKY O VÍKENDECH SPÁT A UŽ PROSTĚ NEMŮŽU! JÁ -
"Paní já vás přerušim" Řekl jsem do mikrofonu. Já v tomhle cirkuse pouštím jenom hudbu a se zbytkem nemám nic společnýho. takže si laskavě stěžujte tady paní dudový."
S tím jsem zase pustil knxwledge.
Karen něco horlivě vysvětlovala kačce, a ta na mě házela pohledy co by mohly vraždit.

Po Karen sem to definitivně zabalil a řekl karolíně "Za chvíli půjdem jo?"
Nadšeně souhlasila.

"COÉ KLAVIKU, KAM JDEŠ KLAVIKU JEŠTĚ NEODCHÁZEJ NEEEE"
Překřikovali se buranské hlasy jeden přes druhý. Nebyli pro mě nic než póvl. A nejvíc z nich Tyler Durden, který byl ovšem podivně tichý a klidný. Skoro jako by nikdy neudělal to, co udělal. Vážně tenhle člověk mlátil v toxický psychóze ženský na ulici? Smysl to moc nedávalo.

"Kačko tak my už dem? Mám něco zaplatit nebo je to dobrý?"
"Je to dobrý, nech to bejt." Řekla kačka anžiž bych věděl, že předtim z mý holky vytáhla víc jak pětset na vodku, balonky a další sračky, co jsem vůbec nechtěl.

V Krymské ulici nás zastavil majitel hospody. Dávný přítel.
"KLavikuuuu jak se máš?"
"NO tak sme pařili no. Tohle je moje přítelkyně Karolína."
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně Pavlovi.
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně jeho družce.

I za tyhle její způsobu jsem jí miloval. Byla sice z white trash rodiny, ale uměla se chovat. Uměla se chovat jako pravá dáma. Kdo by jí neodolal?

"NO tak co byste řekli na malu skleničku?" Vyzvídal pan majitel baru.
"Hele rádi bychom, ale skleničky už dneska byly, byly čáry, byly zolpiky, byly riváče a bůhvíco ještě."
"POčkej tyvole, ale tys byl na tom léčení ne?" Zeptal se zaujatý majitel baru.
"No byl no."
"A to dál do sebe sypeč ty sračky?"
"Už to tak bude no. Řekl jsem a zasmál se. "
"Tak v tom případě-" (Naklonil se ke mně) "seš ale pěknej debil."
"Hm, nejspíš máš pravdu."řekl jsem mu a s tím jsme se rozloučili.

Pak jsme se ještě dívali přes zábradlí na krymskou, karolína pálila jeden join za druhým a já jsem přemýšlel nad tím vším co se právě stalo. Moc dobrý pocit jsem z toho neměl.
"Půjdeme domů?" Zeptal jsem se.
"Půjdeme," odvětila ona a dala mi pusu. Byla to nadržená pusa. Tu noc jsme si to ještě rozdali.

MILOSHIT: moje pětratřicáté narozeniny byly jedny z nejhorších, co jsem kdy zažil. Karolína se sice horlivě snažila aby byly skvělé, ale nemohly být skvělé už z principu, protože se odehrávaly u krymské ulice v baru kde měla zrovna směnu Kačka Dudová - Pichna Tylerda Durdena. Obával jsem se toho nejhoršího. Jakože tam třeba přijde.

Ten den byl zmatený a nejistý. Uplně jiný, než když jsme ho před dvěmi dny slavili tak, že jsme šli do kina Pilotů na Vlny nebo když jsme šli s mým kmotrem Jiřím Lábusem na klasickou večeři, tak jako každý rok. (Akorát každý rok u toho byla jiná partnerka, ehm.)

Karolína byla totálně vyschízovaná:
"Takže sem zavolala anně, napsala jsem lence, napsala jsem XY, ZY, PL, komu mám ještě napsat aby přišel?"
"Prosimtě, dyť se tam ani nevejdou...Hlavně že tam budeš ty. Usmál jsem se na ni a objal ji.
"NECH" vyštěkla. "MSÍM JEŠTĚ ZAŘÍDIT SPOUSTU VĚCÍ."
"Jo? Jaký třeba?"
"MUsim ti koupit balónky! A girlandy! a stuhy! JE TI 35, MUSÍŠ TO MÍT KRÁSNÝ!"
"Ale prosimtě čipi...Dneska si mi ho kouřila v černejch tangách, co může chlap víc chtít?"
"NE! MUSÍŠ TO MÍT DOKONALÝ!" Řekla, vytrhla se mi, rychle se oblíkla a bouchla za sebou dveřma.
Zničen jsem sedl na postel. Náš postel vypadal takto: DVě matrace na zemi naproti sobě, jedno okno do Římské ulice, velmi netěstněné a velmi křehké, jedna skříň a jeden počítačový stolek kde jsem tvořil svá geniální díla. Nic víc jsme neměli.
Dveře se bouchnutím rozevřely:
"KARTU, MUSÍM SI PŮJČIT TVOJÍ KARTU!"
"He? Na co?"
"NA BALONKY A GIRLANDY MORE!"
S tím si vzala kartu ze stolu a utíkala zas pryč. To už mi přišlo trochu moc. Hlavně oslovení "More." Proč moje milá mluvila jako cigán ačkoliv cigán nebyla? Proč tak mluvilo spoustu bílých, co jsem poznal? Bylo to snad proto, že byli duševně zaostalí? No u Karolíny to určitě bylo hlavně její rodinou.
Nebylo mi dobře. Měl jsem sračku. A snažil se uklidit. Taky mi bylo jako skoro vždy špatně od žaludku. Byl pátek a já od pondělí zkonzumoval tak 80 prášků. Většinou jsem potřeboval 100 prášků na 7 dnů. Měl jsem psychiatra, co mi vždy poslal erecept, a když nechtěl, zavolala mu karolína, o které samozřejmě netušil, že k sobě patříme. Tato taktika dost fungovala.

Vyblil jsem se do hajzlu, zatímco mi vibroval v kapse mobil. Ve zvratkách byly jako vždy cucky krve. Achjo. Utřel jsem si ledabyle pusu a zvedl telefon:
"Zdravím!" Nasadil jsem profesionálně:
"Čau pane Claviqu. Hele nám se tady... doneslo, že slavíš narozky, tak jsme si říkali, co takhle se u tebe stavit, na narozky se jaksi....připravit a pak jít do onoho baru?"
Byl to jeden známej. Takovej divnej týpek z Kohinooru nebo odkud. Byly tam ateliéry, obrazy a sochy. On byl tuším přes sochy.
"Hele super nápad, ale sejdeme se až v baru? Není mi dobře a musím tu uklidit."
"NO to toho na tebe ale asi moc nezbyde Clavi-qu-" Zahlásil týpek.
"Hm, moje škoda." Řekl jsem a zavěsil.
Doprdele, vždyť já ten koks ani nechtěl. Chcete vědět jaký byly moje nejlepší narozeniny? V roce 2018 jsem já, Jiří Klimeš a LUcie Tlustošová hráli v olomouci bowling. A všichni jsme byli střízlivý. Vůbec nevím proč, ale hrozně se mi to líbilo. Teď jsem šel do baru, kde budou samý smažky, existence, které nemám rád a já tam budu djovat. No budiž.
Spláchl jsem zvratky. Omyl si pusu. Bylo mi furt blbě. Víc než blbě. Kurva co je to za den. Stejně jsem měl skutečný narozky před dvěma dnama. Proč to takhle funguje. Protože zejtra nikdo nemusí pracovat no. Já nepracoval skoro nikdy.
"BRRRRR" Zase mi brněl mobil.
"Ano čipi?"
"Ahoj giga čipi! Prosímtě já nevím jak ti to říct, ale no.... Ztratila jsem ti kartu!" Volala Karolína vyděšeným hlasem."
"Aha, a jak se to stalo?"
"Prostě mi ji spolknul bankomat... PROMIŇ ČIPI! PROSÍM NEZLOB SE."
"Tak teď se zhluboka nadechni... A vydechni. Tak, je to lepší? Už se mi to taky stalo, mně je nějaká karta uplně u prdele čipi."
"Vážně čipi?"
"Jo. Tak se neboj a uvidíme se na oslavě."
"Tak jo, miluju tě, ahoooj" Řekla slyšitelně potěšená čipi.

Po značných obtížích jsem dorazil do krymské. Dal jsem si obligátního panáka vodka a jeden zolpidem značky Mylan. Bylo mi tak blbě, že jsem si vzal Bolta i když to byl kousek. Hned na ulici jsem potkal tomáše Rybína aka Souseda s mým úhlavním nepřítelem.
"NAZDÁR SOUSEDE! NAZDÁR ZMRDE!"
"Proč mi řiká zmrde?" Otázal se zarostlý zálesák souseda.
"Proč mu řikáš zmrde vole? Všechno nejlepší ZMRDE!"
"JO tobě taky. A tobě se omlouvám. S někym jsem si tě spletl. Moc se omlouvám hele."
"Jo to je dobrý. Urážka od Claviqa. Dobrý." Potutelně se usmíval zarostlák.

Pozdravili jsme se a šel jsem konečně do baru. Tam ke mně hned přiběhla Kačka Dudová a dva štěkající, nevychovaní psi.
"Čaaauuu, prosimtě já vim, že ho nesnášíš, ale přivedla jsem Durdena, nevadí ti to?" Ptala se s obavami v hlase. Do té doby jsem nevěděl, že Kačka cosi jako obavy cítí.
"Ale ani ne"
VRUF VRUF, RAF
"Spíš ti psi."
VRAF, VRAF, VRUF.
"SKLAPNĚTE" Zařvala Kačka v domnění, že je to umlčí.
Pak jsem se vydal ke stolu, kde jsem měl hrát. Tam byla nasáčkovaná parta debilů. Jinak nelze nazvat. Debilové. Až na Tomáše Fafejtu a toho týpka co mi volal.
"Všechno nejlepší, všechno nejlepší, všechno nej!" Překřikovali se vzájemně.
"Děkuju."
Debil 1 se ke mně důvěrně naklonil a zeptal se:
"Hele claviqu nemáme spolu žádnej problém že ne?"
(Bylo to zřejmě na základě toho, že jsem ho nesnášel a když vyzval řed pár týdny kohokoliv ať se jde bít, s chutí jsem se toho ujal, a natáhl mu pěstí.)
"Ne, nemáme spolu žádnej problém," řekl jsem a usmíval se v naprosté lži. Nesnášel jsem ho.
"Nevíte kde je moje holka? Nedali ste jí čáru, že ne?" Zvýšil jsem hlas na přísedící.
"Jó něco už měla. Je vzádu" Řekl Fafejta.
Šel jsem tedy do zadní místnosti. Tam klepající se a vyděšená srnka se snažila připoutat balónky na strop.
"Ahoj Karolínkooo"
"Ahoj čipiiii" řekla a ani se na mě nepodívala.
Chytl jsem ji pevně za ramena a začal.
"Kočičko nic se neděje, jo? O nic nejde. Jsou to jenom narozeniny."
"Ale já ti to chtěla udělat PERFEKTNÍ! PERFEKTNÍ! A MÍSTO TOHO TI ZTRATILA KARTU, BALONKY NEMÁM ROZVĚŠENÝ, NIC NEMÁM!"
"Koči, to nevadí, hlavně, že jsme tu spolu, ne?"
"VADÍ TO, SELHALA JSEM!" Zařvala a s brekem utekla ven.
Karolína nesnášela pocit selhání, protože Tomáš Hůzl i její rodina ji naučili že když neudělá něco dokonale, nedokázala to vůbec. Vzhledem k tomu v jakém prostředí žili a jakým způsobem žili, to bylo přinejmenším absurdní. Ale holt Karolína měla tento pocit. Nesměla selhat. Nikdy. A obzvlášť ne na skejtu.

MILOSHIT: Blížil se podzim a zima. Karolíně už bylo 18. Už to nebyla moje sladká lolitka ale dospělá ženská. Tím jí začaly deprese a úzkostné stavy. Asi si uvědomila jakou má rodinu, uvědomila si, čím si prošla, uvědomila jaký žije život a přitom ho nechce žít. Zvláštní tudíž bylo, že od jakéhos takéhos luxusu co měla u mě na Vinohradech prchala kdykoliv to šlo raději na letnou, do toho jejich squatu. Hovna, psí hovna kočičí hovna. Ráda je objímala a ještě radši v nich spala. Z toho důvodu jsem si jí přestával vážit a měl tendence jí ponižovat. Přecijen, kdo žije doborovolně v kočičích chcankách, bytovém pralese a nevětrání si slitování uplně nezaslouží. Navíc se zdálo, že Karolína má ponižování ráda. Kdykoliv jsem byl na ní hodný, bylo to takové nijaké, jakmile jsem ale na ní zařval, vyjel, náš sex a její chování posléze bylo přesně takové jaké jsem si vždy představoval.

Karolína byla nemocná. Stejně jako já, ale můj problém byl, že jsem nesnesl samotu. Chcete vědět, kdo jsem? Přečtěte si autobiografii Matthew Perryho "Přátelé, Lásky, a ten obrovský průšvih." To je o mně, to jsem já. Kdyby mi ovšem bylo 50 a stál bych nad hrobem. Jinak je ale Chandler mé duševní dvojče. Chcete vědět něco o Karolíně? Koukněte se na libovolné cz porno holy s tetováním a máte jí tam. Problémy s otcem. Check. Problémy s matkou. Check. Závislost na thc. check. Aspoň jednou pobyt v bohnicích. check.

Když začaly padat první hnědé listy z vinohradských umělých stromů, řekl jsem:
"Tohle bude hodně temné období. Vím to a připravuju tě na to, že to nebude žádná sranda."
Karolína s očima rozšířenýma očima strachem mlčky kývala hlavou. Snažila se pochopit všechno, co se odehrávalo v mém příššerně chorém mozku, ale nemohl to pochopit nikdo. Ani já sám. Jen jsem věděl, že i přes všechny ty tuny léků co jsem bral, jsem s ní ve vinohradském bytě nikdy nemohl usnout. Neustále nás budily zvuky sousedů, neustále nás někdo hlídal, sledoval a pozdravoval. Přes okno do kuchyně vedl nádherný výhled z bytu pronájemce, který nás sledoval. Dokonce se mi zdálo o tom, že jsme uvízli v těsném tunelu zaplaveném vodou a on nás sledoval přes obří kukáň. Tak moc jsem z toho bytu byl traumatizovaný a a nenáviděl ho. A Karolínka to viděla, a snad i proto prchala.

MILOSHIT: po asi dvoutýdenním užívání hub, zaldiaru, antibiotik a aulinu se bolest ze stupnice 12 snížila tak 6ku, s čímž se už dalo pracovat. Tak jako tak e blížil čas příjezdu rodičů a my se museli vrátit do Prahy. Do zkurvený, přelidněný Prahy. Ach, jak já to místo nenáviděl. Příjezd probíhal takto.

Procházíme halou Hlavního nádraží k eskalátorům, do karolíny vráží první chlap s kufrem.
"DEBILE" houknu na něj. Ani se neotočí.
Jdeme dál. Míjíme lidi. Já jdu nekompromisně vpřed a oni uhýbají. Karolína takový štěstí nemá. I když je to nejsilnější ženská jakou jsem kdy potkal, chlapi do ní naráží. Snad proto aby si sáhli. Holt konfekční postava sebou nese jistá rizika.
Další do ní drkne.
"au" sykne karolína.
"HEJ DEBILE, DÍVEJ SE KAM DEŠ NE?!" Zahulákám na něj.
"ydy ydy" odpoví mi zmrd. Zřejmě ukrajinec.

Pak jdeme k automatům na lístky abych koupil sobě i karolíně lístek na mhd. Karolína už moc peněz nemá, většinu utratila za kokain pro mě a výlety.

Automat na lístky ale blokuje od pohledu odporný chlap.
"Prosímvás, můžete uhnout? Blokujete automat."
Žádám ho slušně.
Chlápek nic.
"Hej můžeš laskavě uhnout DO PRDELE?!" Rozkřikuju se na něj.
Na to už pán trochu reaguje, a asi o milimetr se pohne. Přesně tak aby se dala hodit mince do otvoru, ale ani o milimetr víc. Karolína odstupuje tak o metr, z toho usuzuji, že pán asi zapáchá.
Samozřejmě se děje to, že mince vypadává z automatu. Na to přesně ten zmrd čekal a snaží se jí horlivě sebrat.
Minci nekompromisně zadupnu a hlasem Alexeje Pyška a s ledovým klidem říkám.
"Ta je moje."
Potom do chlapa žďuchnu celým svým panděrem aby si uvědomil, kde je jeho místo.

"Panebože to nebylo neuvěřitelný milošku. Jsem z tebe uplně vlhká."
"Hm, já z toho chlapa moc ne. Smrděl, že jo?"
"Smrděl strašně. Dokonce ani milada tak nesmrdí."
"Panebože." Představil jsem si to a navalilo se mi.
"Nic si z toho nedělej čipi. Zachoval ses jako chlap. Seš můj chlapák." Řekla mi Karolína další větu, kterou jsem chtěl vždycky slyšel ale nikdy jí neslyšel. Karolína zkrátka věděla co říkat mužům. Byla by to geniální kurva.

S tím jsme se vydali do metra.

MILOSHIT: Na chatu jsem dorazil za čipi ve značně zbídačeném stavu. Zbýval nám asi gram kokainu, šňupal jsem ho kde to šlo, na záchodech, odpočívadlech, všude. Taky si ho porítal o nezahojenou obří díru. To byla ta největší chyba, kvůli které, se díra nikdy nemohla zacelit, ale to by Vám žádný doktor neřekl. Žádného asi taky nenapadlo, že zneužívám masivní dávky koksu.

"Ahoj čipiiiii" Pozdravil jsem svou milovanou.
"Ahoj giga čipiiiiii" Pozdravila ona mě. Vidět jí, snížilo mou bolest tak o polovinu. Tak nádherná lidská bytost, a chce mě vídat a objímat a dělat se mnou i jiné věci?! Byl jsem do ní šíleně zabouchlý.

"Mám skvělé zprávy čipi, mám Zaldiar," hlásil jsem.
"Copak to je," Ptala se Giga čipi.
"to je opiát a paralen v jednom! SUper ne!"
"Super," Tak mi dej traky trochu." Řekla giga čipi.

Pak jsme si lehli do našeho chatového lůžka sledovali simpsonovi a ona mi ho přitom jemně honila. Nemohl jsem si přát nikdy nikoho lepšího.

MILOSHIT: Takže jsme se vrátili na chatu a já zřal od rána do večera vlastnoručně natrhaný lysohlávky. Byly moc pěkný. Nahnědlo-fialová barva s bílýma tečkama. S Aulinem a kokainem se skvěle dolňovaly a taky nesmím zapomenout na Panadol, který byl taková třešnička na dortu. Poud jsem v sobě tuto kombinaci neměl, trpěl jsem jak zvíře, házel věcma, rozbíjel věci, a nadával své milované. Ta bolest se prostě nedala snést. Poprvé v životě jsem pochopil lidi, co kvůli fyzické bolesti volí euthanázii, poprvé v životě jsem pochopil dr. house, poprvé jsem věděl co to je "chtít radši umřít" než zažívat tohle.

"Takhle už to dál nejde, musím se vrátit do Pardubic a říct si těm zmrdům aspoň o opiáty, nemůžou mě nechat takto trpět!" Prozradil jsem své kundičce.
"Běž a udělej to čipi." Souhlasila ona.
Na to jsem si potřel obří díru v dásni kokainem (což byla pravděpodobně neskutečná blbost, ale viděl jsem to v mnoha filmech) a rozjel se mnoha rozličnými autobusy do Pardubic.

"No....Nerad bych pomlouval svou kolegyní paní doktorka Mrázová je výborná lékařka jo, ale...."
"Ale? Zeptal jsem se s držkou otevřenou dokořán sesvorkovaným jazykem."
"Ale paní doktorka Vám utrhla kus dásně a to bude asi důvod vaší neskutečné bolesti."
"Aha."
"Navíc do té vzniklé díry se vám teď dostává jídlo různě vzniklé usazeniny, takže já vám to vyčistím, a nasadím nějaké léky proti bolesti a antibiotika."
"To byste byl fakt hodnej" sdělil jsem první lidské bytosti v lékařském plášti, kterou jsem za tu dobu uviděl a těšil se, že na pár hodin konečně vyjdu z pekla.
"Takže vám nasadim kvůli případnému zánětu Klacid -"
"Ano důvěrně znám -" přerušil jsem pana doktora.
"A na to bolest byste si přál co?"

Byl to nejmilejší doktor jakého jsem za svou kariéru narkomana, kterému vypadávají zuby potkal.

"NO pokud by to bylo možné tak na bolest bych si přál Oxycontin, Morfin a Zardial."
Doktor se jemně zasmál.
"No tak vidím, že jste v nákových opiodech zběhlý, ale tuhle kombinaci dostanete spíš v zahraničí, můžu vám nabídnout jedině ten Zaldiar. Uvědomuju si, že Vaše bolest musí být pro život kutečně omezující, tak nabízím ještě Aulin."
"Aspoň něco no." Hlesl jsem, zklamán, že ani tentokrát si nevyzkouším pořádné opiáty. I když Zaldiar byl slušný. Byla tam učinná látka Paracetamol (paralen, nuda) A Tramadol (vůbec ne nuda!)
"Tak Vám děkuji" hlesl jsem s poraněnou hubou a na prvním záchodu odstrčil nějakého klučinu co se tam snažil dostat a další masivní čáru kokainu. To pomohlo. Na krátko. Pak byla bolest obvykle ještě horší, protože to šlo samozřejmě všechno přes dásně a sliznice.

.....je tady někdo, kdo ideálně jezdí na skejtu nebo bruslích nebo něčem a chtěl by se mnou dnes ven? Kdyby jo tak můj whatsapp 702 504 047. Ale na skejtu jsem docela pokrocilej, tak bacha :)

MILOSHIT: v apartmánu se pak divily věci. Nezhoubovaná a střízlivá karolínka si třeba vedle mě pustila Postal 2. Ten začátek je abych řekl dost ďábelský" Okamžitě mě ovládly vize pekla, vize hnusu, celý pokoj zaplnily plameny.
"Ty si PUSTILA POSTAl?! TY SI VÁŽNĚ PUSTILA POSTAL?" Nechápajíc jak hluboce může některé věci člověku nedojít.
Karolín postal vypla a vše náhle zmizelo. Vize Pekla a utrpení, byly ty tam, Zdi se jemně vlnily, kačolínčino tělo dýchalo mateřstvím, její boky mě jemně vábily, ale ke mně něc promlouvalo nejvíc, byla tou koupela. Zřetelně jsem jí slyšel ženským hlasem, vůbec ne nepodobným jaký má Dana Černá,L
"Už jdu" Zašeptal jsem.
"Kam jdeš? Zeptala se vyděšená Karolínka?"
"miláčku, ta toaletá mi právě trvrdila, že dokud jí nepoctím svým hovínkem, nikde zde nebudeme opravdoví hosti!"
"Tomu rozumím!" Tak jí jdi pořádně posrat broučku!

S Karolínou jsme se v těchto základních věcech nakonec vždy shodly.

Na záchodě jsem nakonec strávl asi dvě hodiny. Rozmlouval jsem se stěnou, rozmlouval jsem s radiátorem, rozmlouval jsem s vanou.
Všechno se vemi masivně vlnilo a zároveň škol jakoby do stříbrna. Buď za to mohl aulin anebo kokain. Tak jako tak, bolest zubu byla zcela ale zcela pryč.
"Takže su´´vy si vážně myslíte že to mám udělat?" Zeptal jsem v naprostém blaženém opojení.
"MIloši, je to Tvá jediná cesta. Ty bolesti se do pár hodin vrátí. MUsíš si sehnat opium."
"to je opravdu zajímavý názor.CO na to pan radiátor?
"Já si myslím že by ses měl vysrat na nějaký opium,k terý stejně ani nevíš kde sehnat, tak sis zas dát nějaký hubky ne?" POvěděl mi radiátor s hlasem Pavla Rímského.
"DOBŘE, BUDU JEDNAT TAK JAK JSTE MI PORADILI. VAŠE RADY JSOU BEZVADNÉ A CENÍM SI JICH!" Náhlej sem zařval do ticha.
"Všechno v pořádku čipi?" Ozvala se za dveřmi ustrašená Karolínka
"Všechno v pořádku giga čipi! KONEČNĚ VÍM JAK POSTUPOVAT!

A bylo to.

MILOSHIT: Termín trhání osmičky se blížil. Druhý den jsem se vrátil zcela zničen na apartmán a požádal kočičku aby sehnala jibńý apartmán. Kočička tak doopravdy UČINILA a jebla nás do mého nejlíbenějšího dvoupatrového zvěrstva. Tam jsme strávili snad čtyři dny. Už si nejsem jistý kdy k tý extrakci došlo že ale vpomínám že v tomhle aparmánu už jela bolet na plné obrátky. Na richterově škále stupnice by se bolest dala popsat stoprocentně jako VDANÁCT. Ta blest mi vjížděla du uší, prostupovala celou zasranou pravou hesmisférou a neustále jem křičela "DEJ MI NA TO NĚCIÓ, DEJ MI NA TO NĚCO, DEJ MI NA TO NĚCO.

Takže jsem si namícha dva sáčky aulinu, zapil je dvěma panadoly a jal se kokznoumovat mnou natrhané lysohlávky. Zbtek už znáte z narkoplejbojova auditka, kte kerému mi někdo ale asi zakázal přísutp takže smolík. Co ale mám, je takhle fotka. Ta si myslím mluví za všechno:

No moje dnešní noc vypadala takto. Příslušníků na mě bylo snad sedm. Člověk někoho nahlasi a oni jedou za nahlašivatelem lol. Jeden Příslušník mě chtěl dobít v sanitce, ostatní mu to rozmluvili. Prej po Holešovice tržnici probíhala půlka Prahy v mundůrech. Pochybuji. Ve zprávách nic není
.

Jsem celej napnutej, jak to bylo s tím hajzlem, teda Hůzlem.

....kdo je tady žena a chtěla by mít mou další karolínou nebo aspoň kámoškou, ať neváhá napsat. I kámoš by se hodil. Za týden mě čekají PL Kosmonosy a hodně by mi pomohla jakákoliv společnost.

....Jen malá odbočka. Udělal jsem dokonce level o karolíně v legendární hře Knytt Stories :)

Knytt Stories - Karolinka Power
https://www.youtube.com/watch?v=_z-7mzNhD0w

MILOSHIT: Po prospaném týdnu bylo jisté, že mám po práci. Ale věděl jsem, že dostanu aspoň pět litrů za účast na akademii. To bylo na dvě velký kapučína! Vzbudil jsem svou milovanou lolitku a rozhodli jsme se, že odjedeme na chatu. Přecijen mě tam za pár dnů čekal zubařský zákrok, takže jsme tam stejně museli být. Zubařku jsem měl v Pardubicích a souhlasil v dobré víře s extrakcí osmičky. Ovšem, kdybych býval věděl, s čím to vlastně souhlasím, NIKDY bych do toho nešel.

Proběhl tedy klasický nákup kapučín a jelo se. Mohli ste mě klidně potkat, kdokoliv z vás, jak si to drandim na skejtu ulicí Balbínovou, pak vjedu naprosto bezprizorně na Vinohradskou aniž bych respektoval jakýkoliv provoz, olliečkem na chodník a na chodníku mě pak čekala chránič požární nebo plynové hadice, přes kterej jsem vždycky udělal masivní wallie. Pak z obrubníku na obrubník, to nebýval problém, ale co mi přišlo vždycky nebezpečné byl sjezd po chodníku Legerovou ulicí k hlaváku. Ten debilní chodníček je strašně malej a úzkej, má obří hnusný kamenný dlaždice a centimetr od tebe je masivní automobilovej provoz. Stačil zádr kolečka, kamínek, cokoliv a skončil bych pod kolama aut.
Nikdy se to ale nestalo.

Už ve vlaku jsme si většinou dali diskrétně první čáru a cesta hned byla zajímavější. Většinou jsme pak luštili křížovky. To nás bavilo, to nám šlo. Když jsme měli náladu, dělávali jsme si srandu z ostatních cestujících. Většinou jsme si přisedli k nějakým gen z holkám a karolína na ně spustila:
"JEŽIŠ AHOJ ANÍÍÍ! TEBE SEM DLOUHO NEVIDĚLAAAA!!! JAK SE TI DAŘÍ???"
Holky nechápavě čuměly.
""ANÍ NEDĚLEJ, ŽE SE NEZNÁME!!! TOČILI JSME SPOLU VZPOMÍNÁŠ?? TEN REŽISÉR BYL DIVNEJ ALE TEN HEREC MĚL OBROVSKÝ PÉRO!"
"Kamera, klapka, jedem." Dodal jsem jen znalecky se svýma slunečníma brýlema a pestrobarevnou košilí.
S tím jsme odešli do dalšího kupé nebo vagónu a tam se odehrál podobný scénář. Cesta tak hezky utíkala.

Na chatu jsme se vysrali a ubytovali se v apartmá na seči. Žil tam takovej boreček, co měl k dispozici 5 nebo 6 apartmánů s různým stupněm luxusu. Někdy za ně chtěl dost přijatelný prachy (700 za noc pro jednoho) a někdy to docela přeháněl. Všechno na seči fungovalo tak, jak se tomu zrovna chtělo. Hlavně lékárna. Ta byla absolutně nejhorší jakou jsem kdy poznal.

"ten apartmán se mi nelíbí, jsme tu moc v přízemí, zahuhňal jsem už asi po desátý čáře."
"Je to tu uplně v pohodě, uplně v pohodě" drkotala Karolína a mohli ste slyšet jak si drtí zuby, přičemž koukala na netflixu na nějakou sračku.
"MNě se to tu vůbec nelíbí." Trval jsem na svém. "Jsme v přízemí a přes okno nás pozorujou lidi."
Byla to pravda. Kolem oken apartmánu neustále někdo jezdil, chodil, pochodoval a zvědavě nahlíželi přes žaluzie.
"Ježišmarja tak co mám dělat? Mám se ti jít broučku zeptat jestli by nebyl k dispozici nějakej jinej apartmán?"
"To bys byla zlato. Pak tě za to parádně ošukám." Řekl jsem jí, hledící hluboko do jejich očí a držící v dlani její srdce. Bilo jako o závod. Karolínka kokain i jiný stimulanty vůbec nesnášela dobře. Nikdy jsem jí ho nenutil, přesto si vždycky chtěla dát.
Natěšená na sex, vyběhla jako rozkošna malá fretka z pokoje a já měl na chvíli klid. Nerad jsem si to připouštěl ale i já, dokonce i já, jsem potřeboval být občas na chvíli bez ní. sám. Tyhle pocity většinou přicházely po kokainu a zolpidemu. Taky jsem pociťoval zvláštní, ničím neopodstatněnou touhu jí nadávat.

"Tak ten pán pro nás zatím nemá volno, bude mít až zítra." Řekla Karolínka hláskem tak tichým, že si určitě přála aby jí nebylo slyšet.
"ZASRANÝ MRDKY" vyštěkl jsem a jebnul hrníček o stěnu. Karolína se strašně lekla. Začala sebou třást. Okamžitě jsem k ní přiskočil.
"Promiň broučku, promiň... Udělám ti to hezky pusou, jo?" Řekl jsem a držel jí v objetí.
Sice souhlasila ale po tvářích se jí kutálely slzy. Díky svýmu bývalýmu absolutně nesnesla jakýkoliv projevy agresivity, řev, zvýšený hlas, cokoliv z tohodle jí dělalo strašně špatně. Pak jsem jí to ale udělal, ona si zakřičela, a ta tam byla úzkost, ta tam byl duševní neklid. Dobrej sex je jako Rivotril. A můžete si ho dávat skoro pořád.

"Mám pro tebe špatnou zprávu," řekl jsem, teď když jsem si připravil půdu. "Nedokážu tady v tý sračce bejt, nedokážu tu spát. Takže jsem se rozhodl, že půjdu pěšky na chatu."
"To mě tu necháš samotnou?" Řekla a oči se jí zase rozšířily strachem. Byla tak roztomilá a nevinná. I s tou svou zrůdností na krku. Člověk jí nerad říkal brutální slova.
"Ano, ale jednu noc to vydržíš ne? Pustíš si nějakej hezkej seriál a nechám ti tu zolpidem na uklidnění."
"Hm, tak dobře no."
Karolína nikdy nedokázala říct ne. Nebyla tak vychovaná. VŽDYCKY udělala co se jí řeklo, vždycky poslechla, vždycky řekla ano a nikdy neprojevila svůj vlastní názor. Pak bylo velmi snadné si jí přestávat vážit a chovat se k ní jako ke kusu hadru. Snažil jsem se to ale nedělat a její absolutní submisivity nezneužívat.

"Tak já du kočičko, ahoj, zítra se uvidíme jo?"
"Ahoj čipi." Pronesla mé oblíbené slovo, které si asi vymyslela a ráda mě ním oslovovala.
Vyšel jsem do lijáku na sedmikilometrovou pěší trasu vedoucí skrz bahno a lesy a říkal si co to proboha dělám.