Je to komplet v rtf i s detaily navíc. 98 normostran. Zatím mám v poště jen dva zájemce, není to málo?! POjďme na to vybrat 10 000!

Jaroslav Chorý - Káháčko | Startovač
https://www.startovac.cz/projekty/jaroslav-chory-kahacko

dík za povídku, docela fakt umíš psát
jinak no comment :]

vyzivne cteni, pokracuj v tom, milada a moskva musi horet!
naky drobak tam odeme mas

Jj skvělý zpestření dne. Normálně to vydej. Best seller jak hovado. Něco poslu.

MILOSHIT: paypal neni? z ciziny to je jineka takovy .. ble. ale jinak tak, no. mas to hezky, ja se bavil.

tvl hod na nastenku nejakej IBAN nebo paypal (lepsi), ti poslu nejaky drobny.

MILOSHIT: stále platí, že kdo mi napíše do pošty, dostane kompletní povídku v RTF formátu buď na email nebo ve fyzické podobě po praze. Ve wordu je povídka upravená, bez gramatických chyb a s mnoha detaily, co zde nebyly zmíněny, na které jsem většinou zapomněl. V praze budu 23.6. Dark Café Velvet na žižkově a povídku tam budu nejspíš prodávat. Howgh.

MILOSHIT: Dorazil jsem do Prahy. Během jízdy vlakem jsem se ozval matce, že si s ní potřebuju v kobylisích nutně promluvit, jinak se zblázním. Matka byla nakonec moje krizová intervence.
"Budu v kobylisích až v 15:00," napsala. Já tam byl už tak ve 14:40. První co jsem udělal bylo, že jsem ji okradl o zolpidem a nasypal si jich hrst do pusy. V kombinaci s pregabalinem, který jsem našel v kufru a dal si ho ráno ještě v hotelu, to ve mně vyvolalo podivný vnitřní klid.
Jako vždycky, když jsem si dal zolpidem, až tehdy se daly věci do pohybu. Brněl mi telefon. Volala mi Karolína. Lol.
"Ahoj čipi"
"Ahoj Čipi" Odpověděl jsem zcela sjetý.
"Čipi já se ti neozývala tak dlouho, protože mi na oslavě došlo že musím něco udělat, že se to prostě MUSÍ udělat, a že tě to bude hodně bolet."
"Čipi mně je jasný že se chceš rozejít, nejsem blbej."
"Ty to víš?"
"Dyť to bylo od začátku jasný. Jen jsi to mohla říct hned a nenechat mě tři dny trpět. Bylo to strašný, příšerný. Takže co chceš? Pěkně mi pověz, co chceš."
"Já chci....Achjo, když ono je to strašně blbý řikat do telefonu, chtěla bych to udělat, jak se má a s veškerou úctou k tobě."
"No, já už to stejně vim. A stejně se musíme domluvit kdy a kde."
"Dobře, já.... Chci se s Tebou rozejít."
"No konečně. Vidíš, ani to nebolelo." Řekl jsem a po mnoha dnech bolesti se mi ulevilo, že věci jsou jasně a pevně dané.
"Tak řekněme v 15:00 na našem místě, předáme si věci a rozloučíme se?"
"Dobře čipi. Moc mě to mrzí."
"Mě ne." S tím jsem ukončil hovor.

Vzápětí v zámku zarachotily klíče. Máma. Ležel jsem na pohovce jako u správného psychologa a se vším se jí svěřil. Jakou má Karolína rodinu. Jaká je to vlastně špína, ale jak moc jí přitom miluju. Jak mi dala piko. Řekl jsem mámě uplně všechno a totálně sjetej.
"Už jí nikdy nechci vidět," řekla matka a v jejich očích byla vidět čirá nenávist.

Pak jsem udělal, co jsem musel. Jel jsem do čimic, vystěhoval veškeré věci karolíny, opřel je na "Našem místě" na lavičce a čekal na poslední rozloučení.

Náš rozhovor nebyl dlouhý, dozvěděl jsem se jen:
Že na oslavě jí ukradli batoh (což by se nikdy nestalo, kdybych tam byl)
Že jí napadli nožem (což by se nikdy nestalo kdybych tam byl)
že její máma se rozešla s jejím přítelem a tudíž měla hysterák (což by se asi stalo i kdybych tam byl)
Že tam byli moji přátelé a sháněli se po mně (Cítil jsem hlubokou lítost)

S tím jsme oba odešli svými směry. Dohodli jsme se, že ještě pár dnů budu moci v čimicích bydlet, pak odevzdám klíče do schránky a bude to absolutní konec.

....End?

....Vážně je to konec?

Ne. Rozchod byl 29. května a stále se vídáme. Stále spolu šukáme. Stále jezdí za mnou na chatu. Tak uvidíme kam se to bude ještě vyvíjet. Jisté ale je, že už v tom není láska ani z jedné strany a že minimálně já, chci pro ni jen to nejlepší. Hlavně ať se dostane z Prahy a z té posrané Letné. Beru to tak, že já už mám polovinu života za sebou, ale ona ho má před sebou. Byla by nesmírná škoda, kdyby shnila mezi smažkama na letné a nedostala se na:
Střední školu
Vysokou školu
Do Pardubic kam vždycky chtěla

A tak dále.

Proto zde slavnostně slibuji, že budu bojovat všemi dostupnými prostředky abych jí z milady horákové 35 dostal a je na Vás jestli budete bojovat se mnou.

End.

MILOSHIT: Trýzeň na hrudi se stávala nesnesitelnou. Ano, vycházela z hrudi a přecházela do celého těla. Ta samá slova, co jsem cítil, když jsem slyšel "jsi budoucí otec mých dětí" a "udělej se do mě" se teď přetvořila v malinké nožíčky, které mě páraly zevnitř. Strašně to bolelo. Nevěděl jsem kam jít a co si počít. Ještě před pár lety jsem v Olomouci využíval různá centra krizové intervence, Volal jsem tam ale nikdo nebral telefon. Přitom byl čtvrtek. A v úterý 27. května bylo Karolíně 19 let.
Ale věk nehrál absolutně žádnou roli. Věděl jsem jenom, že jí extrémně miluju a chci ji dostat z těch sraček. Že pro ni chci udělat cokoliv na světě. Sakra, stačilo by aby zahlásila "už ty prášky neber" a nebral bych. Stačilo aby zahlásila: "Už mi od rána nechlastej." A nechlastal bych. Začal bych chodit na tříhodinový směny, skládal bedny do kamiónů v PPL, cokoliv, prostě COKOLIV abych uživil jí a její extrémní nenažranost. Karolína byla nejhladovější osoba, jakou jsem kdy poznal. V její rodině se totiž dávalo jídlo jen při zvláštních příležitostech. Obyčejně čekali dva až tři dny, než se Jimovi nebo Heleně zachtělo jít na nákup a milostivě je nakrmit. Pak se zbývalo porvat se zbytkem sourozenců a feťáků z ulice o poslední kus masa nebo pečiva. Souboje to byly děsivé a intenzivní. A Karolína si tím vypěstovala nezdravý návyk na jídlo, ačkoliv na její postavě se to určitě projeví až za pár let. Jedla každopádně ráda a hodně. A já jí to chtěl dopřát. Netřeba dodávat že THC, které měla tak v oblibě, tuto vášeň značně podporovalo.

Ubytoval jsem se v hotelu Palác a stále cítil jen trýzeň. Šel jsem do baru flirtovat s barmankama a stáe cítil jen trýzeň. Dopřál jsem si nejlepší nakládaný hermelín co v Olomouci mají a ten nejlepší alkohol a stále cítil jen trýzeň. Můj život absolutně postrádal smysl. Nebyl jsem a necítil jsem nic. Má láska stále nebyla na příjmu, takže to bylo jako by byla mrtvá. V extrémně zbídačeném stavu jsem si zalezl do apartmánu a tam upíjel vodku a zobal rivotrily, dokud jsem neodpad.

Hotelový pokoj jsem opustil mírně zdevastovaný, všude byly oranžové čáry od rivotrilu, zbytky jídla a zbytky zvratků a alkoholu. Bylo mi to jedno. Netoužil jsem po ničem jiném než vidět svou životní lásku. Rozhodl jsem se, že pojedu do Prahy a budu jí hledat. Sakra, projdu třeba celou Prahu, hlavně když jí najdu. Měl jsem pár vytipovaných míst. No a když to nevyjde, aspoň ukradnu mámě zolpidem.

Posadil jsem se u zastávky U Bystřičky, tam, kde jsem v minulosti strávil tolik let, a jal se volat svému psychiatrovi. Tomu, kterého jsem dohodil i Karolíně.
"Dobrý den, moc se omlouvám, ale procházím si zrovna těžkým rozchodem, nemůžu spát a potřeboval bych aspoň pár tablet zolpidemu."
"Dobře, posílám, jó?" Řekl znuděný psychiatr bez špetky zájmu o můj osud a to byl konec rozhovoru.

Do Prahy jsem jel Regiojetem a z nějakého důvodu jsem byl v kupé kde byli samí mladiství a povídali si o jakémsi koncertu Tylera.
"Taky jedeš na Tylera do Prahy?"
"Taky jedu na Tylera do Prahy!"
Ozývalo se neustále.
"Žeby se dal Tyler Durden dohromady a dělal nějaký masivní koncert?" Napadlo mě. A pak mi to došlo.
Jednalo se o Tylera The Creatora, mého velkého oblíbence, ale v O2 aréně. Lístky stály majlant. Přesto bych byl ochotný udělat cokoliv abych tam dostal Karolínu, kterou jsem na Tylera naučil, líbil se jí a navíc jsme sestavovali seznam jejich přání, kam patřilo i "Být aspoň jednou na skutečném koncertě."

Na seznam Karolíny přání mimochodem patřilo:
Jít aspoň jednou do cukrárny
let letadlem
let (vzducho)lodí
jízda na lodičce
vidět moře
2x měsíčně do restaurace
obejmout palmu
chce se stěhovat bez pomoci rodičů a mít partnera co na nich není závislý
tenis
lyžování
chce mě vidět s hodinkama :)
chce někdy do zoo
chce na koncert
vidět paříž
vidět mexiko
vidět las vegas
svůj mop
Jacka rusella
chtěla by opravdovou kamarádku se kterou by mohla žrát sépie
postavit na chatě most a minirampu
berlínskou zeď na chatu
vlastní skříňku ikea
dvoudenní výlet na kolech

....Tak kdyby tu byl někdo, kdo by jí to chtěl splnit, může se jí ozvat. Ale preferoval bych pro ni samozřejmě spíš tu kamarádku.

MILOSHIT: Druhý den jsem se vzbudil s extrémní vnitřní bolestí. Zlomené srdce. Už jsem to zažil. Je to ta nejhorší bolest, co znám. Nic nebolí tak strašně. A to tvrdím jako člověk kterému vytrhli kus dásně, operovali varlata a opakovaně si zlomil klíční kost.
Ačkoliv jsem Karolínu neviděl 24 hodin, připadalo mi to jako věčnost. Byl jsem postava z knížek, zamilovaných filmů a románů, která bez své lásky nejí, nespí a jen nekonečně trpí. Tenhle případ se mi stal v minulosti jen jednou jedinkrát. Karolína tedy byla druhá (nebo spíš první) nejzásadnější láska mého života, což mě patřičně děsilo.

Zcela zbědovaný jsem vyrazil na nekonečně dlouhou cestu do olomouce. Po cestě jsem se sice dal do řeči s nějakou brunetou, ale Karolína to nebyla. Jinak si ale myslím, že vlak je ideální seznamovací prostředek, a pokud pominete fakt, že Vaše nabalování poslouchají cizí lidi, nikdy v něm nedostanete košem. Seznámil jsem se ve vlacích s mnoha dívkami a vždycky dostal alespoň instagram.

Vystoupil jsem v Olomouci a stále cítil tu neskutečnou bolest. Nic mě netěšilo. Byl krásný, slunný den, ale já viděl jen extrémní bolest. Karolíně jsem se dovolat nemohl, na esemesky nereagovala. Bůhví co se s ní stalo. Nejspíš jí na oslavě někdo zabil a její mrtvolu znásilnil. Začal jsem se opíjet u pivnice doga.

A jak jsem se opíjel a opíjel, napadl mě geniální nápad. Zavolám na tu zasranou Miladu policajty! To je naučí, nezvat mě na oslavy!
Pro člověka jako já neexistoval horší pocit, než se cítit odstrčený a být sám. A teď jsem byl obojí. A hodlal jsem se mstít.

"Kriminální policie" Ozval se znuděný hlas.
"Dobrý den, chtěl bych nahlásit prodej drog, týrání postižených a sexuální ohrožování mladistvých."
Hlas ve sluchátku poměrně zbystřil.
"A jak o tom víte? A adresa?"
"No já jsem teď odtamtud utekl, když jsem to viděl, asi nejhorší bylo, že pořezali mladou holku po mozkový obrně, tak jsem utekl no."
"Ježišmarja." Hlas byl nyní zcela zaujat. "A adresa prosimvás?"
"Milady Horákové 35."
"Tak děkujeme za info, prověříme to."

A bylo to. Nebo jsem si aspoň myslel, že bylo.

Stál jsem a popíjel vodku a pivo. Trochu od toho, trochu od tamtoho, semtam zobnout riváč. Geniální a smrtící kombinace.

Začal mi vibrovat telefon.

"Tady poručík Hájek, kriminální policie Olomouc. Prosimvás v jakém městě jste myslel tu adresu?"
"No volám z Olomouce, ale myslel jsem to v Praze."
"Ježiš, aha." Od srdce se zasmál poručík. "My si mysleli že je to tady u nás! Tak já Vás přepojim na oddělení na Praze 7, vydržte mi."
"Dobře."

Znovu jsem nahlásil to samé co předtím, ale mnohem znuděnějšímu a flegmatičtějšímu hlasu. Ten ale reagoval zcela jinak.
"Nó, tak my se na to někdy podíváme no."
"Počkejte, jak někdy?!"
"Nó my toho máme hodně pane, nó. A víme, že ta lokalita je problémová."
"Ale já vám řikám, že tam je pořezaná holka po mozkový obrně, viděl jsem to na vlastní oči!"
"Jó dobře nó. Prověříme to, nashlééé." Ukončil hovor znuděný hlas.

Tak asi takový byl rozdíl mezi olomouckou a pražskou policií.

MILOSHIT: S tím jsem odjel na Nádraží Libeň. Hlaváku jsem se vždy snažil za každou cenu vyhnout kvůli lidem. Měl jsem štěstí na Bolt. Nejenže to byl čech, ale pouštěl si rádio Vltava. Jediné rádio, co jsem kdy poslouchal když jsem býval řidič sám. Krásně to při řízení uklidňovalo. Tohohle chlápka ale ne. Zmatkoval, vjížděl do špatných pruhů a Prahu asi moc dobře neznal. Škoda. Ale stejně jsem mu za tu klasickou hudbu musel dát aspoň čtyři hvězdy.

Plán byl nejdřív odjet na chatu, tam přenocovat a druhý den jet do olomouce a tam flirtovat s co nejvíc číšnicema co to šlo. Měl jsem tam i nějaké milenky, co by asi byly po těch letech k opětovné penetraci svolné, ale to mě ani nenapadlo. Karolínu nemohl nikdo překonat. Nedokázal jsem si představit lepší sex než s ní.

Na chatě to na mě naplno dolehlo. Karolíně právě začala oslava. Nebrala to. Tak jsem zavolal její postižené sestřičce. Ta to vzala. Už jsem byl naprosto opilý a zpráškovaný.
"Aniiii.....Aniiii, jen jsem ti chtěl říct, že jsi MNOHEM víc cool než tvoje ségra!" Říkal jsem jí do telefonu. Bohužel mě měla na hlasitý odposlech a tak jsem v pozadí slyšel: "Co to tam ten debil zase hrotí."
"Hele mně je líto, jestli máte vztahový problémy jo, ale já ti s tím nepomůžu." Řekla poměrně přísně.
"A dáš mi Karolínu k telefonu prosimtě?"
"Nedám. Nevim kde je."

A tím byl hovor ukončen. Můj žal byl extrémní. Tak jsem se opíjel a opíjel, bral riváč za riváčem a brečel. Tak skončil můj den na chatě.

MILOSHIT:

MILOSHIT:

Druhý den ráno vstala Karolína jako natěšená veverka a prozpěvovala si. Byl její narozeninový den a bylo vidět, že je šťastná. Přál jsem jí to štěstí, byl jsem rád, že se usmívá. Rozhodně jsem ale nebyl rád, že jse mna oslavu nebyl pozvaný. Vzápětí volala její sestřička po mozkové obrně. Společně s její babičkou, paradoxně jediní dva normální a rozumně uvažující členové její rodiny. Navíc její babička byla právník a můj otec byl právník, probíhalo tam zajisté určité spojení. S dementama a limitovanýma lidma jsem ale mluvit neuměl. Nejoblíbenější pořad na Miladě byl Survivor. To mluvilo za všechno.

"AHOJ KAJUŠ JAK SE MÁÁÁÁÁŠ" Řvala sestra na hlasitý odposlech.
"MÁM SE VÝBORNĚ, PŘIJEDEŠŠŠŠŠ?" Řvala druhá sestra real life.
"JASNĚ PŘIJEDU NO, HAHAHAAAA"
"COŽE, FAKT JO?? AŽ Z BRNAAA?"
"NO, PREJ MĚ PŘIVEZOU NOOOO"
(Její sestra byla v jakémsi ústavu v Brně. Byla tam už asi rok a za celou dobu jejího pobytu se tam nikdo z její rodiny neukázal. Sám jsem Karolíně navrhoval, ať se za ní zajedeme podívat. Jednak jsem ji měl rád, druhak by návštěvu sestry určitě ocenila a za třetí bychom udělali přece dobrý skutek. Karolína ale o tuto akci nejevila příliš zájem. Jako všechny základní věci v rodinách, ani tato u nich doma nefungovala. Rodiny by se přece měly navštěvovat. Neměly by se hádat. Neměly by jíst jídlo z popelnice a dcery v těch rodinách by neměly být ponižovány a měly by mít aspoň vlastní pokoje. Bohužel, tato rodina fungovala zcela jinak.)

"A CO MILOOOOŠŠ? JAK SE MÁÁÁÁ?" Řvala dále nahlas na hlasitý odposlech.
"JÁ SEM TADY, AHOJ ANIIII" Zařval jsem pro změnu já.
"A COOO - STE FURT SPOLU JOOO?" Ptala se zvědavě.
"JAK SE TO VEZME ANI. KAROLÍNA MĚ NECHCE NA SVOU OSLAVU"
"COŽE, JE TO PRAVDA KAJUŠ?!!"
"NO JE NO, NECHCI HO TAM."
"ALE PROČ KAJUŠ, PROOOČ?!"
Na to už si k. zalezla s mobilem do koupelny, zapnula větrání aby nebyly slyšet a začala něco horlivě vysvětlovat. Asi, že jsem nebezpečnej. Že bych tam někoho zabil. Že bych mohl působit problémy. To že tam ale budou lidi, který byly několikrát trestaný za napadení, krádeže a násilí na veřejnosti, jí zjevně nevadilo. S ničím takovým jsem nikdy problém neměl. I když to vyhazování věcí z okna bylo už hodně přes čáru. Nedokázal jsem pochopit, že nepřijeli benga. Asi to na místním sídlišti bylo běžné.)

Karolína se vrátila celá natěšená z koupelny. Rozpuštěné vlasy, sexy šaty, vypadala nádherně.
"Všechno nejlepší k Tvým devatenáctinám kočičko. Šíleně ti to sluší." Zahlásil jsem.
"Opravdu? Děkuju moooc." Řekla a udělala piruetu. Karolína věděla, že je krásná a pro chlapy téměř neodolatelná. Přesto samu sebe očividně nenáviděla a nevážila si sama sebe. Já si sám sebe vážil a za ošklivého jsem se rozhodně nepovažoval. Jenom jsem nedokázal být sám. A čím déle jsme s Karolínou byli, tím horší tahle moje nemoc byla.
"Kočičko, vážně mě na tý párty nechceš?" Zeptal jsem se jako poslušný jehňátko.
"Ale joooo, však poooojď. Říkala jsem ti, že bys asi mohl, ale muselo by to být jenom na chvíli. Navíc na tebe nebudu mít čas." Řekla a prohlížela se jako pyšná princezna v zrcadle.
"Ale koči.... Pořád jsme pár, ne? A pár by měl dělat věci spolu." Znovu se tě teda ptám: "Vážně tam nemůžeme přijít jako pár a odejít jako pár? Společně?"
"Ne, to prostě nejde, budu mít VLASTNÍ PROGRAM." Zahlásila K. už trochu rozčileně, ale líbla mě na tvář.
"A jakže dlouho teda budeš pryč?"
"To nevím. Dva az tři dny, asi."
"To bude teda pořádná párty."
"To bude." Zahlásila a fakt zářila štěstím. Při pohledu na ni moje srdce tálo a zároveň do něj bušilo tisíce hřebů. Znovu nastal ten okamžik, kdy jsem si musel připustit, že jí hluboce miluju. I když jsem jí nadával, mluvil o ní hnusně před tátou... Bylo to tak. Miloval jsem ji. A nebyla to tentorkát žádná posedlost ani závislost, byl to pouhý fakt BÝT S NÍ. A nejlépe až do konce života, aby jí už nikdo nemohl ublížit. A hlavně její rodina.
"Pa." Řekla, bouchly dveře a tím začalo moje osobní peklo. Dva až tři dny bez sexu a mý životní lásky. Začal jsem horlivě hledat tablety zolpidemu. Našel jsem jednu, dvě, tři. Všechny jsem je spolykal. Při třetí jsem se málem poblil, protože se válela za skříní v prachu na víc jak dvacet let starém koberci, ale ustál jsem to.
Vůbec mi to ale nenavnadilo klid. Spíš jsem cítil, že se opět rozjíždí moje šílenství. Bral jsem to jako rozchod. Musel to být rozchod. A tak jsem si sbalil co jsem mohl, včetně skejta a svýho šílenství a s bytem jsem se rozloučil různými nápisy. Extrémně jsem pochyboval, že na to místo ještě někdy vkročím.

MILOSHIT: do šest minut vzdálený benzínky jsem musel jet minut 45. Pak ať mi Janek Rubeš a podobný hajzlové vykládaj něco o "nejlepší hromadný dopravě v evropě." zmrdi. Jak jsem přestupoval, belhal jsem. Kulhal jsem jako kretén, jak jsem si ukopl palec. Konečně jsem se dostal na benzínku na Vozovně Koblisy. (Mimochodem jedna z nejhorších benzínek v praze, co můžete zažít.) Narval jsem si do rukou od pohledu nechutnou placatku božkov vodky a od pohledu nechutnou bagetu. S tím jsem si zavolal bolta. Nemohl jsem ujít ani krok.

No, buď budou čimice v plamenech, nebo se nic nestalo, říkal jsem si.
Cesta tam? 45 minut?
Cesta nazpět boltem? 6 minut.
ROzdíl v korunách? 75 kč.

"Opovaž se zabíjet nebo skákat z okna z ty děvko, máme hodně co mluvit" Napsal jsem jí."
"Jsem tu a čekám." Odepsala téměř vzápětí.

Vybelhal jsem se do pátýho patra.

Rozrazil dveře.

"NIkdo tu nebyl, žádný fízlové, hasiči?" Rozhlížel jsem se kolem a hrbil jako Mickey Rourke, když se marně snažil napodobit Charlese ve filmu Barfly.
"Ne, vůbec nikdo tu nebyl čipi. Co tvoje nožička?" Zeptala se k smrti vyděšená Karolínka. V tý chvíli jsem jí měl zase rád. MOje srdce pookřávalo.
"Bolí to jako svině." Dodal jsem.
"Můžu pro tebe něco udělat?" Zeptala se čipi.

Mohla. Sedl jsem si na plastovou židli a nechal si od ní nohu masírovat a přitom pil čistou vodku. Bolest už zdaleka nebyla tak strašná. Ach, jak úžasná by to byla ošetřovatelka, sestřička, psycholožka! Místo toho hnila s bandou debilů na nějaký letenský skládce. Nedokázal jsem to pochopit.
Já se svému osudu shnít v kobylisích vzepřel celkem snadno a rychle (odstěhoval jsem se v třiadvaceti,) tak proč to nedokázala i ona? Co jí tam tak drželo a táhlo? Debatovali jsme o tom a uspokojivé odpověid jsem se nedočkal.

JIsté ovšem bylo, že mi skvěle namasírovala nohu.
"Jsi fakt úžasná holka. Úžasná pečovatelka. Nikdo si tě nezaslouží." Řekl jsem a slzy mi vhrkly do očí. Už jsem byl absolutně mimo kontrolu. Postrádal sám sebe. Nevěděl jsem co říkám ani dělám.
Na to mě ona objala a pošeptala do ucha:
"Chtěl by sis to ještě rozdat?"

Chtěl.

Jednalo se o mnohem lepší sex než ten předchozí. Byla v tom vášeň, energie, trochu šlenství. Netušil jsem jak to karolína dělala. Přes den mohla sotva chodit, popadala dech, zdálo se že má zásadní problémy s plícema a srdcem. V noci se v ní rozjel drak a dokázala šukat jako bohyně. Jako ta nejlepší pornoherečka. S rukou na srdci říkám, že jsem viděl hodně porna, ale ona byla z nich ta nejlepší. Moje úžasná lolita. Mrdala mě nahoře a pak jako reverzní kovbojka dokud ze mě nevystříkala duši. Sperma zůstalo až někde u stropu a s tím jsme šli spát. Noha? Jaká noha? O žádné noze ani agresivitě jsem už dávno nevěděl.

MILOSHIT:

Karolína naprosto zpitomělá běžela do sprchy.
"JÁ BUDU TĚHOTNÁ, JÁ BUDU TĚHOTNÁ" Opakovala donekonečna.
Já si připadal blaženě.
"Co je? Dyť to není poprvý, ne?" Zeptal jsem se a uvědomil si jak jsem jí vystříkal už tolikrát na chatě, ve vinohradech, všude. Ale pravda - většinou to bylo aspoň při menzesu nebo těsně po něm.
Zamkla se do koupelny a voda tekla. (Mimochodem, mojí zásluhou. Nechal jsem instalatérama nainstalovat horkou vodu, jinak by se ta kráva myla ledovou. Stálo to tisíc korun. Ani takovou blbost nebyla ona ani její rodiče schopní jí zařídit.)
Nonšalantně jsem se oblékl, prohlédl se v zrcadle (Takhle má vypadat budoucí otec?) a zaťukal na dveře koupelny a až pak otevřel.
"Nemá cenu si to snažit vymejt, nastříkal jsem ti to pěkně hluboko." Zahlásil jsem. Poté jsem zavřel a uslyšel jsem jen jemné zaskučení.
Vydal jsem se do skateparku se svým oblíbeným pivem. Pozoroval skejťáky a cítil se šťastný. Konečně na tom zkurveným světě nebudu sám, konečně tu bude někdo se mnou. Bylo jasné, že mě K. opustí, ale za nějakou dobu mi stihne předat nositele našich genů. Těžko si představit jaké bude. Asi bude mít ADHD s narkolepsií a bude hypersexuální, ale bude můj.
"Můj nádherný potomek" rozlilo se mi hlavou. A ten pocit se vléval do srdce, do bránice, do těla. Byl to nádherný, opojný pocit. Ještě lepší než ten, když mi Karolína kdysi (teď už snad před rokem) zahlásila na Pardubickém nádraží, že budu "budoucí otec jejich dětí."

Zanedlouho si ke mně přisedla do čimického skateparku, který sídlil na parkovišti. Bylo to spíš takové DIY. Připomínalo mi Olomouc.
"Seš normální hajzl." Začala.
"Taky Tě rád vidím." Pozdravil jsem.
"Nejsem připravená na to mít rodinu!" Jela. "Sama jsem nezodpovědná, nedochvilná..."
"Zhulená" Dodal jsem, sledující, jak pálí dalšího jointa.
"Jo. A ty po mně chceš dítě? To jako vážně?"
"Nevím co řešíš. Když chlapovi řekneš, že bude budoucí otec tvých dětí, tak bude budoucí otec tvých dětí. POdle mě je to celkem jednoduchý."
"Ty mrdko more ale -" Začala -
"Zadrž." Řekl jsem. "Nepřeju si aby naše budoucí dítě mluvilo takhle!"
"Tyvole, žádný dítě nebude, uvědom si to!"
"Vážně? A co s tim jako hodláš dělat?" Zeptal jsem se nonšalatně.
"Ty ses fakt uplně pomátl, dočista ses zbláznil." Hlásila vyděšeně.
"Jo a kdo za to asi může? To tys mi dala tu metamfetaminovou sračku. To tys mi dala 2 gramy bůhvíčeho. A teď se divíš, že jsem se pomátl?" Argumentoval s naprostou jistotou.
"Miloši, ale tohle nemůžeš. Nemáme nic! Tvůj táta má skoro pravdu! Nežijeme v bahně, ale ani jeden nemáme peníze, jídlo..."
"Práci." Dodal jsem.
"Jo. A ty chceš do tohodle přivýst dítě? To ses uplně pomátl?!"
"Tak za prvé - sama jsi zavelila ať to do tebe nastříkám. Za druhé - dala jsi mi tu šňupací sračku."
"Ježiš já při sexu hlásim různý věci! Třeba že Tě miluju!" Zahlásila ta kráva.
To mě dopálilo.
"Víš co? Vyřeš si to jak chceš. Já jen vim, že jsem teď doopravdy šťastnej, a následky jsou mi u prdele. a teď si jdi zalízt do toho našeho Bahna a nech mě tady bejt." Řekl jsem a zkřížil ruce v prsou.
Poslechla a odešla. Měla fakt dar mě nasrat. Takže mi celou dobu lhala i s tím že mě miluje? Řekla vůbec někdy, že mě miluje mimo sex?? Nevěděl jsem. Ta kurva mi lhala snad uplně ve všem.
Pozoroval jsem skejťáky a myslel si "o kolik by bylo vše jednodušší, kdyby všichni lidi na planetě byli jen skejťáci. Žádní fotbaloví fanoušci, žádní hokejisti, prostě jen skejťáci." Napadlo mě, že vše by se tím vyřešilo.
Stále jsem se cítil jako novodobý otec. Byl to krásný pocit. Ale věděl jsem, že jako všechny krásné věci v mém životě bude spíše iluzorní. Achjo.

Vrátil jsem se do "bahna." Karolína seděla na zemi v koupelně a brečela. Ba co víc, měla záchvat úzkosti. To jsem poznal tak, že přerývaně dýchala, celá se třásla a škubala sebou.
"M-l-u-v-i-l-a- jsem s m-á-m-o-u- i t-á-t-o-u- ...."
"A?" Zeptal jsem se.
"N-i-k-d-o- m-i- -na p-o-sst-i-n-o-r nedá. P-r-e-j je to -m-o-j-e b-l-b-o-s-t."
"Nic jinýho bych od nich ani nečekal. Znovu ti opakuju, že když nechceš dítě, nemáš chlapovi hlásit takový blbosti jako "nastříkej to do mě" a budeš budoucí otec mých dětí."
"Dyž ten sex s tebou.... je-tak-dobrej-že-se-prostě-nejde-udržet." Vzlykala.
"Achjo." Zželelo se mi jí. "Víš co, Zapal si tu třeba jointa, nechceš?"
"To můžu? Tady v koupelně?" Zeptala se překvapeně.
"Jasně, dyť je to hlavně tvůj byt."

Jak jsem řekl, tak udělala. Bytem se začal linout marihuanový odér. Nesnášel jsem ho. Zase se ve mně vzdouvala vlna vzteku.
"Ta ty nebudeš asi táta. Ty přijdeš i o ni. Přijdeš i o tenhle byt. Budeš muset do léčebny." Slova do mě mě lítaly jako kulky z ákáčka. Doprdele. Tohle jsem ale nechtěl.

Zatímco jsem seděl u stolu, do postele si lehla extrémně zhulená Karolína.

"Už se těším až je zase uvidím. Už jsem tam dlouho nebyla."
"Kde jako?" Zahlásil jsem a vztek se ve mně vzdouval s očekáváním, že jsem věděl, co přijde.
"Na Miladě přece."
"Dyť jsi tam byla před dvěma dnama." Říkal jsem a začínal rudnout.
"Já vím, ale to nebylo ono, víš. Málo jsme hulili."
Byl jsem rudý vzteky.
"Můžu si přisednout?" Zeptala se. "A budeme hrát třeba wormsy?" Dodala.
Nic jsem neříkal, přesto si přisedla. Sama se uchopila MÉHO noutbuku a sama SPUSTILA Worms Armageddon.
"TY STUPIDNÍ KUNDO!!!" Rozeřval jsem se. "JÁ NENÁVIDÍM TVOU RODINU CHÁPEŠ TO?!! UDĚLALI Z TEBE TROSKU, NAPROSTOU TROSKU!!! A CO NEUDĚLALI ONI, DODĚLAL TEN IDIOT HŮZL TY JEBKO!" Zařval jsem a převrátil stůl i s počítačem o zem.
Karolína sebou trhla v naprostém zděšení.
"Ježiš tohle ne, to dělal...."
"HŮZL, HŮZL JÁ VIM! NEBAVÍME SE O NIČEM JINÝM NEŽ O NĚM A TVÝ ZASRANÝ RODINĚ! JÁ NENÁVIDIM TVOU RODINU CHÁPEŠ TO?! JÁ SI PŘEJU ABY SHOŘELI V PEKLE! A ON S NIMA! TOHLE NENÍ ŽIVOT, FURT SE BAVÍME JEN O ZKURVENCÍCH CO SI NEZASLOUŽEJ ŽÍT!" Řval jsem a vztek mnou lomcoval naplno. Bylo to tu. Hulk byl zpátky.
Otevřel jsem dokořán okno a začal z něj vyhazovat v amoku věci.
Plastová židle letěla.
Flašky od piva letěly.
Knížky letěly.
Venku to dělalo pekelnej bordel. Některá auta začala vydávat alarm jak na ně dopadaly předměty.
"JÁ TI SERU NA TVOU ZASRANOU RODINU! SERU TI NA HŮZLA! TEĎ SEM TADY JÁ! A UŽ NECHCI - NIKDY - SLYŠET- O TĚDLECH SRAČKÁCH - ANI SLOVO!" Řval jsem v naprostém běsnění a kopal při tom bosou nohou do skříně tak silně až jsem si ukopl palec.
Karolínka se mezitím uklidila do postele, přikryla se naplno dekou a čekala v naprosté hrůze. To byl její běžný manévr.
"Seru ti na hůzla, seru ti na letnou ukopl jsem si nohu ty krávo!" Dodal jsem a začal se oblíkat.
"Kam....Jdeš?" Zeptala se vyděšeně.
""KAM ASI. JDU SI KOUPIT FLAŠKU VODKY."
"Nechceš společnost?" Měla ještě tu drzost se zeptat.
"TO FAKT NECHCI. NAZDAR." Zařval jsem a prásknul dveřma. Na výtah jsem se vysral a utíkal z pátýho patra po schodech. Bylo jasný, že co nevidět, přijedou fízlové.

MILOSHIT: ále, seru na to. stejně brzo umřu.

28.
Zavolal jsem tátovi.
"No coe" Provolal jsem.
"Miloši, já i maminka máme silné obavy o tvůj....zdravotní stav i vztah. Myslíš, že bychom se mohli domluvit, že bych dnes přijel a promluvili bychom si?" Zeptal se silně otcovský hlas. Hrubý, nakřáplý. Hlas právníka, skoro baryton.
"Jasně, přijeď klidně hned." Zahlásil jsem a měl na silně metamfetaminově pervitinovém háku.

Táta přijel prakticky ihned.

Vlezl jsem mu do auta.

"Miloši" - začal. "Já i maminka máme silné obavy z toho jak teď žiješ. Jistě sis uvědomil, že Karolína pro tebe není ta pravá a... -
-Podíval jsem se na něj - Ten pohled asi mluvil za všechno.
".... A co?" Zeptal jsem se.
".....A eee.....je vidět, že jsi nespal. Hodně dlouho nespal, troufám si říct. Proboha podívej se na sebe. Zarudlé, zažloutlé oči, napuchlý obličej.... tohle už dávno nejsi ty."
"Samozzřejmě že nejsem táto. Ta děvka se mě snaží zabít."
"Ta....Děvka? To mluvíš o Karolíně?" Zeptal se silně znepokojeným tónem.
"Samozřejmě. Včera mi dala piko. Skoro denně jezdí na Miladu mezi ty feťáky a tam to krade. Pak mi ho dává. Jí samotný nedělá dobře, ale co my víme, žejo..."
"Co tí myslíš...?" Zeptal se vyděšený otec.
"...No jestli si ho nedává taky. Podle mě jo a podle mě dost."
Otec zůstal sedět jakoby ho někdo opařil. V autě se nevětralo. Otec nikdy nevětral, nikdy nepil čistou vodu a kdyby dostal infarkt, nedivil bych se.
"Dobře Miloši....Přejdu, že o své přítelkyni mluvíš jako o děvce....víš, že jsem Tebe a tvého bratra vždycky učil...."
"...A nezapomeň na našeho mrtvýho bráchu!" Zahlásil jsem.
"....Toho jsem to bohužel naučit nestihl." Řekl otec a poklesla mu brada. "Ale víš, že jsem vás vždy učil, že pokud se k Vám chová žena jakkoliv, je potřeba s ní jednat s noblesou. POkud žijete v bahně..."
"....V jakým bahně? V JAKÝM BAHNĚ DOPRDELE?!" Rozeřval jsem se.
"Prosím, nezvyšuj na mě hlas." Řekl otec a ve tváři velmi zrudl.
"...Že pokud žijete v bahně, je to hlavně Tvoje zásluha, ne její."
"Fakt jo?" Zeptal jsem se pohrdavě.
"Ano. Uvědom si, že jí je pouhých osmnáct -"
"Už skoro devatenáct" Dodal jsem.
"To je jedno." Dodal až k uzoufání zpomalený otec. "Je prostě mladistvá, tys to věděl a teď za to musíš nést následky.
"Jo, to mi řikáš samý super novinky." Řekl jsem, stáhl okýnko u auta a odflusl si.
"A pokud ty následky jsou, že půjdeš do léčebny, tak do tý léčebny půjdeš i kdyby nás to s maminkou mělo stát život."
"...Já vim. Jsem už na léčebnu dokonce připravenej. Vim že to takhle nejde dál." Řekl jsem s až přehnaným sebeuvědoměním.
"....Opravdu?"
"Jo."
"A máš nějaká data, nějaké výsledky?" Zeptal se zjevně spokojeně.
"Jo. 19.5 Centrum duševní rehabilitace Beroun, 22.5. komunita Sananim a 2.7. PL Sadská u Kosmonos."
"Tak to je výtečné a v tom případě se nemáme o čem dál bavit. Jen jsem chtěl aby sis uvědomil, že to nejde takhle dál."
"....Vim že to nejde takhle dál." Odvětil jsem a hlavou mi projelo "Tvoje holka se tě pokusila zabít."
Jsme tedy domluveni řekl otec a podal mi ruku. Pohlédl jsem mu do tváře. V očích měl strach a ve tvářích se potil.
"Jo, sme. Čau." Řekl jsem a otevřel dveře od jeho nablýskaného vozu.
"Jsem rád, že už nebudeš žít v bahně..!" Houkl na mě přes okýnko a jal se couvat.

Můj vztek byl na maximu.

Vrátil jsem se do bytu a třísknul dveřma.
"TEN SRÁČ! TEN PRASEČÍ ČURÁK!"
"Co je čipi, copak se stalo?" Zeptala se jako vždy věrná čipi, která při mě stála, stůj co stůj.
"Víš co řekl? Víš co o nás řekl?!" Ptal jsem se jí a dupal po garsonce jako šílenec. "Že žijeme v bahně! Že pro mě nejsi ta pravá! Že jsi MLADISTVÁ!"
"Ale to ne, čipi, to ne...!" Zahlásila znechucená Karolína.
"...JO! A to není všechno! Musel jsem mu nakecat, že nastupuju do různejch léčeben, jinak by mě nenechal bejt!"
"Ach bože, čipi."
"JO! Teď abych si sháněl opravdu datum léčení!"
"Ach bože, čipi, až tak??"
"JO, ty miladská děvko." Zašeptl jsem jí do ucha, oblízl ho a začal z ní strhávat kalhotky.
"Ale ne čipi, co to děláš.... Teď ještě ne.... Nejsem oholená, nemám..."
"MNĚ JE TO U PRDELE, CO MÁŠ A NEMÁŠ!" Řekl jsem jí a uvědomil si, že stále mi v žilách naplno pulzuje ta průhledná sračka. Skutečný svinstvo. Nejsilnější jaký jsem kdy měl.

Vytáhl jsem stojící péro a narval jí stojícího čuráka ho do huby. Karolína měla takový věci ráda. Hlavně Když v tom bylo násilí a sex. Začala ochotně cumlat pumpovat. Mimoto jako jediná ženská, kterou jsem kdy poznal, NEMĚLA, opakuju NEMĚLA dávicí reflex. Mohl jsem jí ho strčit tak hluboko do krku jak jsem chtěl. A strkala si ho tam ráda hodně. Ochotně a sama.
Chvíli pumpovala.
"Hlaď si jí." Poručil jsem jí.
Hladila si jí.
"Drandi si kliťák."
Drandila si ho.
"MHuooh. Uuuumh" Vydávala ty zvuky, co jsem měl tak rád.

Pak jsem jí chvíli lízal. Jenom chvíli, protože dýl si to její špinavá miladská kunda nezasloužila. Její kunda byla jako rotaženej medium rare roastbeef. Rozhodně nebyla neviňoučká a čisťoučká, taková jakou se snažila Karolína sama ze sebe dělat.

Když byla kunda dokonale mokrá, vrazil jsem jí ho tam.
"UUUUUH." Zasténala Slastně.
"Máš ho tam ty děvko, co?" Zahlásil jsem.
"Mám ho taam." Zahlásila ona.
"Seš moje špinavá děvka?"
"Jsem tvoje špinavá děvka-a. Jenom Tvoje."
"Taky si myslim, ty kundo." Zahlásil jsem mezi přírazy a vrážel jí ho tam jemně a avšak pomalu. Na rychlost jsem moc nebyl. Dával jsem si záležet vždy spíš na intenzitě a hloubce přírazu.
"Uuuuuh. Jsi můj bůh. Jsi moje všechno. Nikdo mě nikdy tak nemrdal!" Hlásila ona s očima dokořán.
"MLuvíš pravdu ty děvko?!" Ptal jsem se rohořčeně.
"MLuvím stoprocentní pravdu!"
Dal jsem jí pořádnou facku.
"Tak mluvíš pravdu?!"
Zasmála se.
"Mluvím stoprocentní pravdu!"

Mrdali jsme a mrdali zepředu. Ten otec. To piko. Ta vášeň. Probudilo to ve mně zvíře.

"Prosím udělej se do mě...!" Zahlásila jako už tolikrát předtím.
"Mám se do tebe udělat, jo?"
"Ano prosím, udělej se do mě...!" Žadonila.
"Máš to mít." Hlesl jsem a vystříkal jí kundu.
Pak jsem se na ní spokojeně rozvalil a asi i na pár vteřin usnul.

"Čipi?" Probudila mě.
"Co je?" Zeptal jsem se, slintající na její rameno.
"Ty ses do mě vážně udělal?"
"Jo, všaks to chtěla ne?"
"Panebože!"
"Stačí Miloši."
"Panebože, panebože!" Začala křičet a odhodila mě ze sebe, což jistě vyžadovalo notnou dávku síly.
"Já budu těhotná, budu těhotná!"
"Ale nepřeháněj, simtě" Řekl jsem a spokojeně si dal ruce za hlavu.

Je ještě pár kapitol, tak tohle jsou poslední dvě, co sem dávám.

26.
Následující dny jsem byl ve sladkém riváčovém opojení. Problém riváče ovšem byl, že společně s ním výrazně stoupala chuť na alkohol. A kombinace riváče a alkoholu zas výrazně podporovala agresivitu, což podporovalo mé čím dál častější výbuchy hněvu. Ty se projevovaly tak, že jsem na ulici vrážel do lidí, kteří mi neuhli z cesty, cikány, co blokovali chrudimskou večerku, nekompromisně srážel na zem, a to vše před karolínou, kterou jsem když projevila nevoli, milerád seřval. Pod vlivem našeho vztahu a návykových látek se z kdysi klidného a hodného člověka stal jakýsi hulk, který už opravdu nenáviděl všechno a všechny. Obzvlášť památný byl tento den:

Dohodli jsme se se, že Karolína odjede z chaty o den dřív, udělá si "hezký" večer na miladě a druhý den se sejdeme Já, ona a její bratr (ten co jí seznámil s Hůzlem) na hlavním nádraží v Praze, odkud půjdeme třeba na nějakou privátní kalbu, kde se konečně líp poznáme. Problém totiž byl, že jsem pro její bratry byl pořád zcela cizí člověk, ale přitom nevyvíjeli absolutně žádnou snahu mě poznat, takže jsem celé tohle setkání inicioval a maloval si ten nejlepší možný průběh.

Dopadlo to katastrofálně. Čekal jsem na hlaváku od 22:15 do 23:30 a Karolína ani její bratr nikde. Rozjel jsem se tedy sám do ČImic, kde jsme tehdy stále občasně přebývali, a doufal, že se to celé nějak vyřeší. Byl jsem ale nasranější a nasranější. Doprdele, tak já se tady o něco snažím, snažím se spojit dvě znesvářené strany a takhle to dopadne. Ale bylo to nasnadě a čirým zvykem. Kdykoliv jsem vyvíjel nějakou aktivitu k poznáním, akcím a parties, dopadlo to takto. V Praze jsem měl dva kamarády - (slovy DVA,) u kterých pokudj sem nenavrhl setkání já, prostě se nekonalo. Horko těžko jsme takto aspoň oslavili mé třiatřicáté narozeniny, kdy se tihle dva lidé uvolili ze svého náročného programu a opravdu přijeli do Chrudimi a na chatu, kde jsme tehdy mé narozeniny oslavili. Jsem a byl jsem jim za to neskonale vděčný, ale doprdele, proč jsem si musel všechno zařizovat sám? Co jsem si neudělal sám, to jsem prostě neměl. A do toho existovali rappeři jako Tyler Durden, co mlátil cizí ženský na ulici nebo rapper Pán Nuslí a ti se těšili všeobecné popularitě, byli zváni na koncerty, jejich "hudba" se stala populární ačkoliv neměla za mák talentu, šmrncu, charismatu. Ale měli něco, co já zjevně neměl. Lidi je měli z mně neznámého důvodu rádi, lidi chtěli poslouchat jejich recitování do mikrofonu, které se stěží dalo pokládat za rap a opěvovali je. Já? MC LŮZR? Na kontě přes deset vydaných alb, do kterých jsem vložil i pot i krev i peníze, tak aby zněly co nejlépe, a neměl jsem z toho nic, zhola nic. Absolvoval jsem jeden dva koncerty, po kterých za mnou chodili lidi, říkali, jak strašně bezvadný to bylo, ale dál se nestalo prostě nic. A tak to bylo s celým mým životem.

Tyhle myšlenky mi jezdily hlavou, zatímco jsem nastupoval do MHD a stále čekal na sms od Karolíny, kterou jsem mezitím bombardoval zprávama, jak mi tohle mohla udělat, a jak si to mohla dovolit. Byl jsem nasranější a nasranější.
Postavil jsem se do autobusu za jakéhosi autistku s kolem. Nebyla náhodou přeprava kol ve veřejné dopravě zakázána? Frajer si navíc mumlal pod vousy:
"Podivej na toho blbečeka. Strká mi do kola, musel se se sem nasrat no, prostě se sem musel nasrat."
"COŽE TY ZMRDE, TO BYLO JAKO NA MNĚ?!" Zahulákal jsem na něj přes celý autobus. Týpek sebou vyděšeně trhnul.
"TEĎ BUDEŠ JEN TAK STÁT A NIC NEŘIKAT CO, TY ZASRANÁ PUMPIČKO?!"
Týpek opravdu jen tak stál a nic neříkal. Zjevně nečekal že bude se svým kolem konfrontován.
"Neboj kámo," Ozval se opodál sedící blonďák s piercingama a tetováním. Já ti toho zmetka pomůžu dostat ven. Kde vystupuješ?"
Takovou sounáležitost jsem nečekal zas já. Řekl jsem zastávku.
"Tak příští zastávku jdeme na to," řekl blonďák a týpka na kole jsme prostě vzali, každej za jedno kolo a vynesli ho z autobusu ven.
Snažil se rychle ujet.
"MAZEJ TY PUMPIČKÁŘI ZASRANEJ!" Kopl mu blonďák ještě do kola.
Teď asi měla nastat ta chvíle kdy jsem se měl dát s blonďákem do řeči, navázat přáteství, dát si třeba cigáro. Místo toho jsem skočil zpátky do autobusu, mezi pohledy lidí, co by mohli vraždit.

Dorazil jsem do bytu, byl byl v příšerném stavu. Prakticky pokaždé když jsem ho opouštěl, nechával jsem tam větší a větší bordel, snad jako memento toho, že u toho není Karolína. Nevěděl jsem co mám dělat. Odklopil jsem víko piana. Voilá - deset zolpidemů. Moje nálada byla instantně zlepšena! Lupl jsem si jeden a agresivita byla ta tam. Skoro. Snad jako by to bylo celé provázané, snad jakoby vesmír poznal, že jsem dostal, co jsem potřeboval jsem náhle dostal zprávu od Karolíny.
"Promiň čipi, až teď jdu od Adama."
"Děláš si ze mě prdel?"
"Co? Ne, proč?"
"Byli jsme snad domluvení, že se sejdeme na hlaváku a seznámím se líp s tvým bráchou!"
"No ale to ses domluvil sám. Já prostě měla program, to musíš akceptovat."
"Jakej program doprdele, vždyť jsme byli domluvení! SLíbila jsi mi to! Na důkaz jsem poslal screenshot konverzace."
"Aha, no to víš čipi. Byla jsem moc zhulená." ALe teď už za tebou jedu, tak dobrý ne?"
"No, to je fakt úžasný. Tak koukej hnout prdelí, jinak ti to tu celý rozkopu a zničim."
"Už jedu, už jedu."

"Hej Adame." Napsal jsem tomu zmrdovi, co jí seznámil s Hůzlem.
"Nerad bych tě nějak obtěžoval, rozhodně Ti to nedávám za vinu, ale chtěl jsem se s Tebou dnes seznámit, ale setkání vůbec neproběhlo. Přijde mi to škoda, protože jsme v podstatě cizí lidi, chodim s tvou sestrou už v podstatě rok a půl a myslim že je na čase abys mě poznal.
"Ahoj, hej, tak to Kája vůbec neříkala. Je mi líto jestli jsem způsobil nějaké problémy a veškeré problémy beru na svou zodpovědnost."
Tahle odpověď mě docela překvapila. Měl jsem nakonec co dělat, s docela inteligentním člověkem.
"Nojo Karolína byla prostě zhulená a vyhulilo se jí to z palice, co?" Zeptal jsem se.
"Asi to tak bude no, hehe. Hele musím končit, tak to proberte, prej jede za Tebou a přeju dobrou noc."
"Jo, čau."

Domluvili jsme se, že se potkáme na autobusové zastávce. Nespočet výčitek, obviňování, "pochop, že vždy když tě pustím na miladu, něco se posereů Věty v tomhle stylu. Do toho její tvrdohlavý postoj "Já mám na takové chování právo, já jsem býk," Který jsem nesnášel.
"Čau lidi nemáte prosimvás na brko?" Objevil se u nás náhle nějakej mlaďoch.
"Vodpal Zmrde." Řekl jsem co nejnasraněji jsem mohl.
"Nemám kámo sorry." Řekla Karolína. "Panebože tos ho musel tak hnusně odpálkovat? Co to s tebou je??"
"Di do prdele, krávo! My tu řešíme závažný vztahový věci, a blbeček se nás bude ptát o půlnoci jestli máme brko? Tak mu ho di dát no, a rovnou mu ho přeblafni!"
Karolína mlčela.
Pak jen pronesla. "Já už ti vůbec nerozumim."
"Já nerozumim Tobě! Pokaždý když se na něčem dohodneme, dopadne to takhle! A víš proč?! Protože jedeš z tý ZASRANÝ MILADY! Zařval jsem na celý sídliště a prokopl sklo u zastávky až to zařinčelo.
"Chováš se jak psychopat. Vrátím se na miladu."
"Děláš si ze mě prdel?! Chápeš, že jsem kvůli Tobě přijel z chaty! Ty nikam nepojedeš! Ty teď hezky se mnou pudeš do toho čimickýho bordelu a tam spolu strávíme noc!" Řekl jsem a pevně ji chytil za ramena abych svá slova umocnil.
"No, dobře, no."
Chvíli klid.
"A můžu si před tím dát ještě jedno brčko?"
"NE TO ROZHODNĚ KURVA NEMŮŽEŠ!" Zahlásil jsem, chytil ji z ruku a táhl ji do toho zkurvenýho paneláku. Čekala nás úžasná noc, kdy jsme se oba královsky vyspali. (Silná ironie.)

27.
Blížily se devatenácté narozeniny tý miladský děvky. Hodně se na tuhle událost těšila. Problém byl, že jí zorganizoval Adam. V nějakým parku. Měli narozeniny totiž společně. Ale událost každopádně organizoval její bratr, ne její přítel. Byl její přítel pozvaný? Ne. Měla ta párty aspoň nádech nějaké serióznosti nebo puncu nebo čehokoliv? Ne, protože jí organizoval dvacetiletej blbeček. Přitom já, kdybych dostal šanci, udělal bych jí takový narozeniny, na jaký by nezapomněla. A né ty dokurvený kde byl Tyler Durden, štěkající psi a nasraný Karen, ale takovou, na jakou by rozhodně nezapomněla. Jenže já tu šanci nedostal. Pomalu ale jistě, jsem byl vystrkován z jejího života.

Seděli jsme v čimickém skateparku, jako už mockrát a probírali to.
"Chceš teda abych tam přišel?"
"Hele já nevim čipi, fakt nevim, bude to velká událost, a nechci tam žádný hroty víšco."
"Jak to myslíš, hroty? Jaký jako hroty?"
"No prostě bude tam spoustu lidí, kterejch chování se ti nebude líbit, a mohlo by se něco stát, mohll bys někoho seřvat, poprat se..."
"Prosimtě a copak se někdy stalo, že jsem se před tebou s někým popral nebo někoho seřval? Obzvlášť z okruhu tvý rodiny?? Já jsem slušně vychovanej a vim, že takový věci se na narozeninách nedělaj!"
"No já vim, ale prostě nevim jestli tě tam chci, hele v mým životě v budoucnu už nebudeš, tak moc nevidim důvod proč tě tam brát čipi."
Začínal jsem zase zuřit.
"Tyvole ty mě sereš. A uvědomuješ si třeba že tam budou i MÝ ZNÁMÝ?! Že tam bude Klobouk a Polívka?! A ty mi ani nedovolíš se s nima vidět??"
"Čipi já neřikám že je to jistý. Ještě nic není jistý, ano?" Řekla a zašilhala na mě svýma modrýma očima. Chcete vědět o Karolíně takovou zvláštnost? Vždycky když byla zkouřená tak trochu šilhala. Ale očima do strany ne k sobě. Měla syndrom líného oka nebo tak něco a stávalo se jí to jen když byla zhulená. Přesto milovala hulení. Na Miladě jí bili, osahávali, řvali na ní a taky tam ráda lezla. Bylo to docela podobný.

"Tak jako tak. Přivezla jsem ti dárek." Řekla a začala něco šátrat v batůžku. Vyndala plechovou krabičku.
"Na. A nevysypej to." Předala mi jí obřadně.
Hbitě jsem vytáhl, co se v krabičce ukrývalo. Byl to dýlerák s hodně bílým práškem uvnitř. Od pohledu piko, ale nezakalený. Nikdy jsem takový neviděl.
"Tyvole co to je? To máš přímo od Walter Whitea, ne?" Pravil jsem zděšeně.
Karolína se zasmála.
"To měla máma na patýrku. No a mě napadlo, že když už nebudeš na mých narozeninách, mohl by sis tohle vzít na chatu a tam by sis s tim dělal co chceš."

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím ani uším.
"Tyvole, ale dyť jsou toho snad dva gramy!! A vypadá to strašně čistě! Ty mě chceš normálně ZABÍT karolíno!"
"Neeee, to já eeee...."
"...Vždyť víš jak bývám po piku agresivní! Šílenej, nevypočitatelnej!!! A teď mi ho jen tak dáš a jeď si s tim kurva na chatu?! Ty ses už uplně pomátla?? Dyť mě to může zabít! TY CHCEŠ ZABÍT SVÝHO PŘÍTELE!"
"Ne tak sem to ne-"
"Tak víš co, tak víš co?! Tak já ti ukážu jak se zabíjet! Máš to mít doprdele! Dneska zakusíš něco co si ještě nezakusila!" Řekl jsem v zcela nasraném a poblázněném stavu, vysypal si tak půl gramu na telefon, vyndal z batohu brčko, speciálně připravené na tyto příležitosti a nasál.
Pálilo to jako čert, ale bylo to dobrý. Nemělo to hnusnou "chuť," nechtělo se mi po tom srát a necítil jsem, žeb y mi to rozežíralo sliznice.
"Panebože, dal sis toho strašně moc čipi."
"No a co dyť mě chceš zabít! HEJ MOJE HOLKA MĚ CHCE ZABÍT!" Zařval jsem na skejťáky stojící opodál. Jeden zvedl pochvalně palec.
Vzedmula se ve mně extrémní vlna energie. Tohle vůbec nebylo jako předchozí sračky co mi Karolína vozila z Letné, bylo to něco novýho, něco mnohem silnějšího a čistšího. Měl jsem skoro podezření že to není meth ale Klefedron nebo nějaká ta nová droga, kterých byly plný zprávy.
"Dáš si s náma game of skate?" Zahlásil na mě jeden ze skejťáků a já nadšeně souhlasil.
A tak jsme skejtovali a hráli, já teda ve značné nevýhodě, protože jsem neměl ani svoje boty a jen karolíny skejt, ale užíval jsem si to. Bavil mě skejt, bavil mě život, po dlouhý době mě něco bavilo. Když jsme dohráli, přičemž nemusím asi psát, že to rozhodně neskončilo mou výhrou, pravil jsem:
"Tyvole dem domů a dám si další."
"Ale čipi já to takhle vůbec nemyslela...!" Dívala se na mě ta děvka, co mě chtěla zabít se strachem rozšířenýma očima, jako už tolikrát předtím.
"Taks mi to neměla dávat v Praze. Seš prostě pitomá. Zabiješ mě v Praze a ne na chatě. A hezky budeš u toho."
"Achjo."

Takže jsme se vrátili do naší čimický skromný garsonky, která sice oplývala pianem, ale jinak byla fakt odporná, a tam jsem si vysypal masivní čáru na stůl.
"Teď se dívej jak mě zabiješ čubko!" Řekl jsem jí, vzal si opětovně brčko a celý to naráz vyjel. Další půl gram podivný věci, co připomínala piko, ale možná nebyla piko.
"AUUUU DO PÍČI!" Řval jsem.
"Co je čipi, copak se děje???"
"Strašně to pálí! Ta tvoje máma šňupe fakt šílený věci!"
"Já vim no." Vzdychla smutně.
Chvíli jsem jen tak stál a začal se jemně houpat v bocích.
"Co to děláš?" Zeptala se.
"Najíždí to. Najíždí to." Říkal jsem a cítil jak se mi metamfetamin rozlézá do každé cévy, žíly a tepny mého těla. Uf, huh. To napětí bylo trochu moc.
"SEŠ ZASRANÁ DĚVKA! CHCEŠ MĚ ZABÍT!" Přiskočil jsem k ní náhle s nožem.
"Panebože... Co sem to udělala." Vzdychala děvka.
"Stačí Miloši, stačí Miloši" opakoval jsem stále dokola a začal provádět jakýsi šavlový tanec ne nepodobný, tomu co dělá moderní britney spears.
- vsuvka pro teorii -
Pamatujete si jaká byla Britney, když nám bylo 9,10,11,12? Jaká byla sladká a krásná? Tancovala s plyšáky, byla ve vesmíru v latexu... A jaká je teď? Tohle pro mě byla moderní doba. Britney byla metaforou moderního života. Což se asi shodneme, že nebylo hezké.
"Proč tu blábolíš něco o Britney? Co je s tebou?" Ptala se úzkostlivě děvka, co mě chtěla zabít.
"DRŽ HUBU. TY UŽ DRŽ KONEČNĚ HUBU! JÁ SI TO JEN MYSLEL. NEMÁŠ PRÁVO MI ČÍST MYŠLENKY!" Řval jsem v naprosto manické fázi.
"Panebože na tohle nemám. Jedu radši na miladu, nebo..."
"OPOVAŽ SE! JEN SE OPOVAŽ JET NA MILADU!" Řekl jsem, hbitě k ní přiskočil s dvěma noži a ve tváři měl výraz Jima Carreyho když hrál Hádankáře v Batmanovi.

Chvíli jsem prováděl opět šavlozubé tance.

"Čipi?" Zeptala se mě děvka, co mě chtěla zabít.
"NO?!" Zeptal jsem se v extatickém opovržení.
"Nevadilo by ti, kdybych to zaspala?"
"Dělej si co chceš doprdele."
Viděl jsem jak si nasypala asi pět riváčů a zachumlala se do deky. Ještě pořád jsme měli dvě postele, deky, a piano. A sebe. Ještě pořád jsme nebyli uplně v hajzlu.

Chvíli jsem si zničeně sedl na plastovou židli.
"Moje láska.... radši usnula než aby byla s tebou." Pomyslel jsem si.
"ALE VŽDYŤ TĚ TOUŽÍ ZABÍT!" OZval se mnohem silnější hlas.
Usedl jsem tedy k počítači a začal tvořit. Přesně jsem věděl, co chci udělat. Budou tam fender rhodes, bude to chillout, a bude se to jemně prolínat s vokálem z filmu Můj Soused Zabiják, protože ten měla Karolína ráda.

Tvořil jsem a tvořil a ani si nevšiml, že už dávno zapadlo slunce. Začaly mi dřevěnět ruce, nohy, cítil jsem jak se mi tvoří tenisový loket a štěp na koronární tepně. Cítil jsem jak se mi rozvíjí tetanie, mozková obrna a všechny ty věci. Přesto jsem statečně dál tvořil. Občas jsem si musel přesunout myš z pravé ruky do levé, ale dál jsem tvořil. Náhle začalo svítat. Do toho jsem pojídal taktéž riváče, což jsem vyhodnotil jako zdravé a dobré vzhledem k možnosti epileptického záchvatu, který mohl snadno vzniknout.

Bylo tak 9:30 ráno když jsem dokončil, co jsem začal. Track jsem tedy tvořil přes dvanáct hodin. Tak to na kvalitním piku chodí. Nikdo si nepamatuje, jak se jmenoval manažer Terezy Pergnerové, ale všichni si pamatují Terezu Pergnerovou. No a její manažer - hudební producent se svěřil, že její "nejlepší" alba stvořil pod vlivem Pervitinu. Vůbec jsem se tomu nedivil.
Mimochodem zde následuje seznam mých tracků dostupných na youtubu, dělaných pod vlivem pervitinu nebo kokainu:
Claviq - Island Rhodes
Claviq - Muzeum
Regina Spektor - Prisoners (Claviq remix)
Claviq - Mokropsy
MC Lůzr feat Karolinka - Snad Vede Cesta

Atakdále. Probudil jsem čipi abych jí pustil onen božský výtvor. Byla nadšená a zdála se, že i odpočatá. To já nebyl. Nevím kolik riváčů jsem sežral ale z padesáti jich zbývalo pár a z dvou gramů perníku nezbylo nic. Vůbec nic.
"Bože čipi, ty to vyšňupal všechno?!!" Ptala se zděšená čipi.
"A cos kurva čekala. Máš doma feťáka. A feťáci vyjedou všechno, co jim přijde pod ruku." Řekl jsem a svalil se na postel. Byl to hezký pocit. Jen tak moct ležet. Hmm.
Klid netrval dlouho. Zavibroval mi telefon.
"Zavolej až budeš moct. - Táta." Stálo na displeji.
Ale ne.