MILOSHIT: ále, seru na to. stejně brzo umřu.

28.
Zavolal jsem tátovi.
"No coe" Provolal jsem.
"Miloši, já i maminka máme silné obavy o tvůj....zdravotní stav i vztah. Myslíš, že bychom se mohli domluvit, že bych dnes přijel a promluvili bychom si?" Zeptal se silně otcovský hlas. Hrubý, nakřáplý. Hlas právníka, skoro baryton.
"Jasně, přijeď klidně hned." Zahlásil jsem a měl na silně metamfetaminově pervitinovém háku.

Táta přijel prakticky ihned.

Vlezl jsem mu do auta.

"Miloši" - začal. "Já i maminka máme silné obavy z toho jak teď žiješ. Jistě sis uvědomil, že Karolína pro tebe není ta pravá a... -
-Podíval jsem se na něj - Ten pohled asi mluvil za všechno.
".... A co?" Zeptal jsem se.
".....A eee.....je vidět, že jsi nespal. Hodně dlouho nespal, troufám si říct. Proboha podívej se na sebe. Zarudlé, zažloutlé oči, napuchlý obličej.... tohle už dávno nejsi ty."
"Samozzřejmě že nejsem táto. Ta děvka se mě snaží zabít."
"Ta....Děvka? To mluvíš o Karolíně?" Zeptal se silně znepokojeným tónem.
"Samozřejmě. Včera mi dala piko. Skoro denně jezdí na Miladu mezi ty feťáky a tam to krade. Pak mi ho dává. Jí samotný nedělá dobře, ale co my víme, žejo..."
"Co tí myslíš...?" Zeptal se vyděšený otec.
"...No jestli si ho nedává taky. Podle mě jo a podle mě dost."
Otec zůstal sedět jakoby ho někdo opařil. V autě se nevětralo. Otec nikdy nevětral, nikdy nepil čistou vodu a kdyby dostal infarkt, nedivil bych se.
"Dobře Miloši....Přejdu, že o své přítelkyni mluvíš jako o děvce....víš, že jsem Tebe a tvého bratra vždycky učil...."
"...A nezapomeň na našeho mrtvýho bráchu!" Zahlásil jsem.
"....Toho jsem to bohužel naučit nestihl." Řekl otec a poklesla mu brada. "Ale víš, že jsem vás vždy učil, že pokud se k Vám chová žena jakkoliv, je potřeba s ní jednat s noblesou. POkud žijete v bahně..."
"....V jakým bahně? V JAKÝM BAHNĚ DOPRDELE?!" Rozeřval jsem se.
"Prosím, nezvyšuj na mě hlas." Řekl otec a ve tváři velmi zrudl.
"...Že pokud žijete v bahně, je to hlavně Tvoje zásluha, ne její."
"Fakt jo?" Zeptal jsem se pohrdavě.
"Ano. Uvědom si, že jí je pouhých osmnáct -"
"Už skoro devatenáct" Dodal jsem.
"To je jedno." Dodal až k uzoufání zpomalený otec. "Je prostě mladistvá, tys to věděl a teď za to musíš nést následky.
"Jo, to mi řikáš samý super novinky." Řekl jsem, stáhl okýnko u auta a odflusl si.
"A pokud ty následky jsou, že půjdeš do léčebny, tak do tý léčebny půjdeš i kdyby nás to s maminkou mělo stát život."
"...Já vim. Jsem už na léčebnu dokonce připravenej. Vim že to takhle nejde dál." Řekl jsem s až přehnaným sebeuvědoměním.
"....Opravdu?"
"Jo."
"A máš nějaká data, nějaké výsledky?" Zeptal se zjevně spokojeně.
"Jo. 19.5 Centrum duševní rehabilitace Beroun, 22.5. komunita Sananim a 2.7. PL Sadská u Kosmonos."
"Tak to je výtečné a v tom případě se nemáme o čem dál bavit. Jen jsem chtěl aby sis uvědomil, že to nejde takhle dál."
"....Vim že to nejde takhle dál." Odvětil jsem a hlavou mi projelo "Tvoje holka se tě pokusila zabít."
Jsme tedy domluveni řekl otec a podal mi ruku. Pohlédl jsem mu do tváře. V očích měl strach a ve tvářích se potil.
"Jo, sme. Čau." Řekl jsem a otevřel dveře od jeho nablýskaného vozu.
"Jsem rád, že už nebudeš žít v bahně..!" Houkl na mě přes okýnko a jal se couvat.

Můj vztek byl na maximu.

Vrátil jsem se do bytu a třísknul dveřma.
"TEN SRÁČ! TEN PRASEČÍ ČURÁK!"
"Co je čipi, copak se stalo?" Zeptala se jako vždy věrná čipi, která při mě stála, stůj co stůj.
"Víš co řekl? Víš co o nás řekl?!" Ptal jsem se jí a dupal po garsonce jako šílenec. "Že žijeme v bahně! Že pro mě nejsi ta pravá! Že jsi MLADISTVÁ!"
"Ale to ne, čipi, to ne...!" Zahlásila znechucená Karolína.
"...JO! A to není všechno! Musel jsem mu nakecat, že nastupuju do různejch léčeben, jinak by mě nenechal bejt!"
"Ach bože, čipi."
"JO! Teď abych si sháněl opravdu datum léčení!"
"Ach bože, čipi, až tak??"
"JO, ty miladská děvko." Zašeptl jsem jí do ucha, oblízl ho a začal z ní strhávat kalhotky.
"Ale ne čipi, co to děláš.... Teď ještě ne.... Nejsem oholená, nemám..."
"MNĚ JE TO U PRDELE, CO MÁŠ A NEMÁŠ!" Řekl jsem jí a uvědomil si, že stále mi v žilách naplno pulzuje ta průhledná sračka. Skutečný svinstvo. Nejsilnější jaký jsem kdy měl.

Vytáhl jsem stojící péro a narval jí stojícího čuráka ho do huby. Karolína měla takový věci ráda. Hlavně Když v tom bylo násilí a sex. Začala ochotně cumlat pumpovat. Mimoto jako jediná ženská, kterou jsem kdy poznal, NEMĚLA, opakuju NEMĚLA dávicí reflex. Mohl jsem jí ho strčit tak hluboko do krku jak jsem chtěl. A strkala si ho tam ráda hodně. Ochotně a sama.
Chvíli pumpovala.
"Hlaď si jí." Poručil jsem jí.
Hladila si jí.
"Drandi si kliťák."
Drandila si ho.
"MHuooh. Uuuumh" Vydávala ty zvuky, co jsem měl tak rád.

Pak jsem jí chvíli lízal. Jenom chvíli, protože dýl si to její špinavá miladská kunda nezasloužila. Její kunda byla jako rotaženej medium rare roastbeef. Rozhodně nebyla neviňoučká a čisťoučká, taková jakou se snažila Karolína sama ze sebe dělat.

Když byla kunda dokonale mokrá, vrazil jsem jí ho tam.
"UUUUUH." Zasténala Slastně.
"Máš ho tam ty děvko, co?" Zahlásil jsem.
"Mám ho taam." Zahlásila ona.
"Seš moje špinavá děvka?"
"Jsem tvoje špinavá děvka-a. Jenom Tvoje."
"Taky si myslim, ty kundo." Zahlásil jsem mezi přírazy a vrážel jí ho tam jemně a avšak pomalu. Na rychlost jsem moc nebyl. Dával jsem si záležet vždy spíš na intenzitě a hloubce přírazu.
"Uuuuuh. Jsi můj bůh. Jsi moje všechno. Nikdo mě nikdy tak nemrdal!" Hlásila ona s očima dokořán.
"MLuvíš pravdu ty děvko?!" Ptal jsem se rohořčeně.
"MLuvím stoprocentní pravdu!"
Dal jsem jí pořádnou facku.
"Tak mluvíš pravdu?!"
Zasmála se.
"Mluvím stoprocentní pravdu!"

Mrdali jsme a mrdali zepředu. Ten otec. To piko. Ta vášeň. Probudilo to ve mně zvíře.

"Prosím udělej se do mě...!" Zahlásila jako už tolikrát předtím.
"Mám se do tebe udělat, jo?"
"Ano prosím, udělej se do mě...!" Žadonila.
"Máš to mít." Hlesl jsem a vystříkal jí kundu.
Pak jsem se na ní spokojeně rozvalil a asi i na pár vteřin usnul.

"Čipi?" Probudila mě.
"Co je?" Zeptal jsem se, slintající na její rameno.
"Ty ses do mě vážně udělal?"
"Jo, všaks to chtěla ne?"
"Panebože!"
"Stačí Miloši."
"Panebože, panebože!" Začala křičet a odhodila mě ze sebe, což jistě vyžadovalo notnou dávku síly.
"Já budu těhotná, budu těhotná!"
"Ale nepřeháněj, simtě" Řekl jsem a spokojeně si dal ruce za hlavu.

Je ještě pár kapitol, tak tohle jsou poslední dvě, co sem dávám.

26.
Následující dny jsem byl ve sladkém riváčovém opojení. Problém riváče ovšem byl, že společně s ním výrazně stoupala chuť na alkohol. A kombinace riváče a alkoholu zas výrazně podporovala agresivitu, což podporovalo mé čím dál častější výbuchy hněvu. Ty se projevovaly tak, že jsem na ulici vrážel do lidí, kteří mi neuhli z cesty, cikány, co blokovali chrudimskou večerku, nekompromisně srážel na zem, a to vše před karolínou, kterou jsem když projevila nevoli, milerád seřval. Pod vlivem našeho vztahu a návykových látek se z kdysi klidného a hodného člověka stal jakýsi hulk, který už opravdu nenáviděl všechno a všechny. Obzvlášť památný byl tento den:

Dohodli jsme se se, že Karolína odjede z chaty o den dřív, udělá si "hezký" večer na miladě a druhý den se sejdeme Já, ona a její bratr (ten co jí seznámil s Hůzlem) na hlavním nádraží v Praze, odkud půjdeme třeba na nějakou privátní kalbu, kde se konečně líp poznáme. Problém totiž byl, že jsem pro její bratry byl pořád zcela cizí člověk, ale přitom nevyvíjeli absolutně žádnou snahu mě poznat, takže jsem celé tohle setkání inicioval a maloval si ten nejlepší možný průběh.

Dopadlo to katastrofálně. Čekal jsem na hlaváku od 22:15 do 23:30 a Karolína ani její bratr nikde. Rozjel jsem se tedy sám do ČImic, kde jsme tehdy stále občasně přebývali, a doufal, že se to celé nějak vyřeší. Byl jsem ale nasranější a nasranější. Doprdele, tak já se tady o něco snažím, snažím se spojit dvě znesvářené strany a takhle to dopadne. Ale bylo to nasnadě a čirým zvykem. Kdykoliv jsem vyvíjel nějakou aktivitu k poznáním, akcím a parties, dopadlo to takto. V Praze jsem měl dva kamarády - (slovy DVA,) u kterých pokudj sem nenavrhl setkání já, prostě se nekonalo. Horko těžko jsme takto aspoň oslavili mé třiatřicáté narozeniny, kdy se tihle dva lidé uvolili ze svého náročného programu a opravdu přijeli do Chrudimi a na chatu, kde jsme tehdy mé narozeniny oslavili. Jsem a byl jsem jim za to neskonale vděčný, ale doprdele, proč jsem si musel všechno zařizovat sám? Co jsem si neudělal sám, to jsem prostě neměl. A do toho existovali rappeři jako Tyler Durden, co mlátil cizí ženský na ulici nebo rapper Pán Nuslí a ti se těšili všeobecné popularitě, byli zváni na koncerty, jejich "hudba" se stala populární ačkoliv neměla za mák talentu, šmrncu, charismatu. Ale měli něco, co já zjevně neměl. Lidi je měli z mně neznámého důvodu rádi, lidi chtěli poslouchat jejich recitování do mikrofonu, které se stěží dalo pokládat za rap a opěvovali je. Já? MC LŮZR? Na kontě přes deset vydaných alb, do kterých jsem vložil i pot i krev i peníze, tak aby zněly co nejlépe, a neměl jsem z toho nic, zhola nic. Absolvoval jsem jeden dva koncerty, po kterých za mnou chodili lidi, říkali, jak strašně bezvadný to bylo, ale dál se nestalo prostě nic. A tak to bylo s celým mým životem.

Tyhle myšlenky mi jezdily hlavou, zatímco jsem nastupoval do MHD a stále čekal na sms od Karolíny, kterou jsem mezitím bombardoval zprávama, jak mi tohle mohla udělat, a jak si to mohla dovolit. Byl jsem nasranější a nasranější.
Postavil jsem se do autobusu za jakéhosi autistku s kolem. Nebyla náhodou přeprava kol ve veřejné dopravě zakázána? Frajer si navíc mumlal pod vousy:
"Podivej na toho blbečeka. Strká mi do kola, musel se se sem nasrat no, prostě se sem musel nasrat."
"COŽE TY ZMRDE, TO BYLO JAKO NA MNĚ?!" Zahulákal jsem na něj přes celý autobus. Týpek sebou vyděšeně trhnul.
"TEĎ BUDEŠ JEN TAK STÁT A NIC NEŘIKAT CO, TY ZASRANÁ PUMPIČKO?!"
Týpek opravdu jen tak stál a nic neříkal. Zjevně nečekal že bude se svým kolem konfrontován.
"Neboj kámo," Ozval se opodál sedící blonďák s piercingama a tetováním. Já ti toho zmetka pomůžu dostat ven. Kde vystupuješ?"
Takovou sounáležitost jsem nečekal zas já. Řekl jsem zastávku.
"Tak příští zastávku jdeme na to," řekl blonďák a týpka na kole jsme prostě vzali, každej za jedno kolo a vynesli ho z autobusu ven.
Snažil se rychle ujet.
"MAZEJ TY PUMPIČKÁŘI ZASRANEJ!" Kopl mu blonďák ještě do kola.
Teď asi měla nastat ta chvíle kdy jsem se měl dát s blonďákem do řeči, navázat přáteství, dát si třeba cigáro. Místo toho jsem skočil zpátky do autobusu, mezi pohledy lidí, co by mohli vraždit.

Dorazil jsem do bytu, byl byl v příšerném stavu. Prakticky pokaždé když jsem ho opouštěl, nechával jsem tam větší a větší bordel, snad jako memento toho, že u toho není Karolína. Nevěděl jsem co mám dělat. Odklopil jsem víko piana. Voilá - deset zolpidemů. Moje nálada byla instantně zlepšena! Lupl jsem si jeden a agresivita byla ta tam. Skoro. Snad jako by to bylo celé provázané, snad jakoby vesmír poznal, že jsem dostal, co jsem potřeboval jsem náhle dostal zprávu od Karolíny.
"Promiň čipi, až teď jdu od Adama."
"Děláš si ze mě prdel?"
"Co? Ne, proč?"
"Byli jsme snad domluvení, že se sejdeme na hlaváku a seznámím se líp s tvým bráchou!"
"No ale to ses domluvil sám. Já prostě měla program, to musíš akceptovat."
"Jakej program doprdele, vždyť jsme byli domluvení! SLíbila jsi mi to! Na důkaz jsem poslal screenshot konverzace."
"Aha, no to víš čipi. Byla jsem moc zhulená." ALe teď už za tebou jedu, tak dobrý ne?"
"No, to je fakt úžasný. Tak koukej hnout prdelí, jinak ti to tu celý rozkopu a zničim."
"Už jedu, už jedu."

"Hej Adame." Napsal jsem tomu zmrdovi, co jí seznámil s Hůzlem.
"Nerad bych tě nějak obtěžoval, rozhodně Ti to nedávám za vinu, ale chtěl jsem se s Tebou dnes seznámit, ale setkání vůbec neproběhlo. Přijde mi to škoda, protože jsme v podstatě cizí lidi, chodim s tvou sestrou už v podstatě rok a půl a myslim že je na čase abys mě poznal.
"Ahoj, hej, tak to Kája vůbec neříkala. Je mi líto jestli jsem způsobil nějaké problémy a veškeré problémy beru na svou zodpovědnost."
Tahle odpověď mě docela překvapila. Měl jsem nakonec co dělat, s docela inteligentním člověkem.
"Nojo Karolína byla prostě zhulená a vyhulilo se jí to z palice, co?" Zeptal jsem se.
"Asi to tak bude no, hehe. Hele musím končit, tak to proberte, prej jede za Tebou a přeju dobrou noc."
"Jo, čau."

Domluvili jsme se, že se potkáme na autobusové zastávce. Nespočet výčitek, obviňování, "pochop, že vždy když tě pustím na miladu, něco se posereů Věty v tomhle stylu. Do toho její tvrdohlavý postoj "Já mám na takové chování právo, já jsem býk," Který jsem nesnášel.
"Čau lidi nemáte prosimvás na brko?" Objevil se u nás náhle nějakej mlaďoch.
"Vodpal Zmrde." Řekl jsem co nejnasraněji jsem mohl.
"Nemám kámo sorry." Řekla Karolína. "Panebože tos ho musel tak hnusně odpálkovat? Co to s tebou je??"
"Di do prdele, krávo! My tu řešíme závažný vztahový věci, a blbeček se nás bude ptát o půlnoci jestli máme brko? Tak mu ho di dát no, a rovnou mu ho přeblafni!"
Karolína mlčela.
Pak jen pronesla. "Já už ti vůbec nerozumim."
"Já nerozumim Tobě! Pokaždý když se na něčem dohodneme, dopadne to takhle! A víš proč?! Protože jedeš z tý ZASRANÝ MILADY! Zařval jsem na celý sídliště a prokopl sklo u zastávky až to zařinčelo.
"Chováš se jak psychopat. Vrátím se na miladu."
"Děláš si ze mě prdel?! Chápeš, že jsem kvůli Tobě přijel z chaty! Ty nikam nepojedeš! Ty teď hezky se mnou pudeš do toho čimickýho bordelu a tam spolu strávíme noc!" Řekl jsem a pevně ji chytil za ramena abych svá slova umocnil.
"No, dobře, no."
Chvíli klid.
"A můžu si před tím dát ještě jedno brčko?"
"NE TO ROZHODNĚ KURVA NEMŮŽEŠ!" Zahlásil jsem, chytil ji z ruku a táhl ji do toho zkurvenýho paneláku. Čekala nás úžasná noc, kdy jsme se oba královsky vyspali. (Silná ironie.)

27.
Blížily se devatenácté narozeniny tý miladský děvky. Hodně se na tuhle událost těšila. Problém byl, že jí zorganizoval Adam. V nějakým parku. Měli narozeniny totiž společně. Ale událost každopádně organizoval její bratr, ne její přítel. Byl její přítel pozvaný? Ne. Měla ta párty aspoň nádech nějaké serióznosti nebo puncu nebo čehokoliv? Ne, protože jí organizoval dvacetiletej blbeček. Přitom já, kdybych dostal šanci, udělal bych jí takový narozeniny, na jaký by nezapomněla. A né ty dokurvený kde byl Tyler Durden, štěkající psi a nasraný Karen, ale takovou, na jakou by rozhodně nezapomněla. Jenže já tu šanci nedostal. Pomalu ale jistě, jsem byl vystrkován z jejího života.

Seděli jsme v čimickém skateparku, jako už mockrát a probírali to.
"Chceš teda abych tam přišel?"
"Hele já nevim čipi, fakt nevim, bude to velká událost, a nechci tam žádný hroty víšco."
"Jak to myslíš, hroty? Jaký jako hroty?"
"No prostě bude tam spoustu lidí, kterejch chování se ti nebude líbit, a mohlo by se něco stát, mohll bys někoho seřvat, poprat se..."
"Prosimtě a copak se někdy stalo, že jsem se před tebou s někým popral nebo někoho seřval? Obzvlášť z okruhu tvý rodiny?? Já jsem slušně vychovanej a vim, že takový věci se na narozeninách nedělaj!"
"No já vim, ale prostě nevim jestli tě tam chci, hele v mým životě v budoucnu už nebudeš, tak moc nevidim důvod proč tě tam brát čipi."
Začínal jsem zase zuřit.
"Tyvole ty mě sereš. A uvědomuješ si třeba že tam budou i MÝ ZNÁMÝ?! Že tam bude Klobouk a Polívka?! A ty mi ani nedovolíš se s nima vidět??"
"Čipi já neřikám že je to jistý. Ještě nic není jistý, ano?" Řekla a zašilhala na mě svýma modrýma očima. Chcete vědět o Karolíně takovou zvláštnost? Vždycky když byla zkouřená tak trochu šilhala. Ale očima do strany ne k sobě. Měla syndrom líného oka nebo tak něco a stávalo se jí to jen když byla zhulená. Přesto milovala hulení. Na Miladě jí bili, osahávali, řvali na ní a taky tam ráda lezla. Bylo to docela podobný.

"Tak jako tak. Přivezla jsem ti dárek." Řekla a začala něco šátrat v batůžku. Vyndala plechovou krabičku.
"Na. A nevysypej to." Předala mi jí obřadně.
Hbitě jsem vytáhl, co se v krabičce ukrývalo. Byl to dýlerák s hodně bílým práškem uvnitř. Od pohledu piko, ale nezakalený. Nikdy jsem takový neviděl.
"Tyvole co to je? To máš přímo od Walter Whitea, ne?" Pravil jsem zděšeně.
Karolína se zasmála.
"To měla máma na patýrku. No a mě napadlo, že když už nebudeš na mých narozeninách, mohl by sis tohle vzít na chatu a tam by sis s tim dělal co chceš."

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím ani uším.
"Tyvole, ale dyť jsou toho snad dva gramy!! A vypadá to strašně čistě! Ty mě chceš normálně ZABÍT karolíno!"
"Neeee, to já eeee...."
"...Vždyť víš jak bývám po piku agresivní! Šílenej, nevypočitatelnej!!! A teď mi ho jen tak dáš a jeď si s tim kurva na chatu?! Ty ses už uplně pomátla?? Dyť mě to může zabít! TY CHCEŠ ZABÍT SVÝHO PŘÍTELE!"
"Ne tak sem to ne-"
"Tak víš co, tak víš co?! Tak já ti ukážu jak se zabíjet! Máš to mít doprdele! Dneska zakusíš něco co si ještě nezakusila!" Řekl jsem v zcela nasraném a poblázněném stavu, vysypal si tak půl gramu na telefon, vyndal z batohu brčko, speciálně připravené na tyto příležitosti a nasál.
Pálilo to jako čert, ale bylo to dobrý. Nemělo to hnusnou "chuť," nechtělo se mi po tom srát a necítil jsem, žeb y mi to rozežíralo sliznice.
"Panebože, dal sis toho strašně moc čipi."
"No a co dyť mě chceš zabít! HEJ MOJE HOLKA MĚ CHCE ZABÍT!" Zařval jsem na skejťáky stojící opodál. Jeden zvedl pochvalně palec.
Vzedmula se ve mně extrémní vlna energie. Tohle vůbec nebylo jako předchozí sračky co mi Karolína vozila z Letné, bylo to něco novýho, něco mnohem silnějšího a čistšího. Měl jsem skoro podezření že to není meth ale Klefedron nebo nějaká ta nová droga, kterých byly plný zprávy.
"Dáš si s náma game of skate?" Zahlásil na mě jeden ze skejťáků a já nadšeně souhlasil.
A tak jsme skejtovali a hráli, já teda ve značné nevýhodě, protože jsem neměl ani svoje boty a jen karolíny skejt, ale užíval jsem si to. Bavil mě skejt, bavil mě život, po dlouhý době mě něco bavilo. Když jsme dohráli, přičemž nemusím asi psát, že to rozhodně neskončilo mou výhrou, pravil jsem:
"Tyvole dem domů a dám si další."
"Ale čipi já to takhle vůbec nemyslela...!" Dívala se na mě ta děvka, co mě chtěla zabít se strachem rozšířenýma očima, jako už tolikrát předtím.
"Taks mi to neměla dávat v Praze. Seš prostě pitomá. Zabiješ mě v Praze a ne na chatě. A hezky budeš u toho."
"Achjo."

Takže jsme se vrátili do naší čimický skromný garsonky, která sice oplývala pianem, ale jinak byla fakt odporná, a tam jsem si vysypal masivní čáru na stůl.
"Teď se dívej jak mě zabiješ čubko!" Řekl jsem jí, vzal si opětovně brčko a celý to naráz vyjel. Další půl gram podivný věci, co připomínala piko, ale možná nebyla piko.
"AUUUU DO PÍČI!" Řval jsem.
"Co je čipi, copak se děje???"
"Strašně to pálí! Ta tvoje máma šňupe fakt šílený věci!"
"Já vim no." Vzdychla smutně.
Chvíli jsem jen tak stál a začal se jemně houpat v bocích.
"Co to děláš?" Zeptala se.
"Najíždí to. Najíždí to." Říkal jsem a cítil jak se mi metamfetamin rozlézá do každé cévy, žíly a tepny mého těla. Uf, huh. To napětí bylo trochu moc.
"SEŠ ZASRANÁ DĚVKA! CHCEŠ MĚ ZABÍT!" Přiskočil jsem k ní náhle s nožem.
"Panebože... Co sem to udělala." Vzdychala děvka.
"Stačí Miloši, stačí Miloši" opakoval jsem stále dokola a začal provádět jakýsi šavlový tanec ne nepodobný, tomu co dělá moderní britney spears.
- vsuvka pro teorii -
Pamatujete si jaká byla Britney, když nám bylo 9,10,11,12? Jaká byla sladká a krásná? Tancovala s plyšáky, byla ve vesmíru v latexu... A jaká je teď? Tohle pro mě byla moderní doba. Britney byla metaforou moderního života. Což se asi shodneme, že nebylo hezké.
"Proč tu blábolíš něco o Britney? Co je s tebou?" Ptala se úzkostlivě děvka, co mě chtěla zabít.
"DRŽ HUBU. TY UŽ DRŽ KONEČNĚ HUBU! JÁ SI TO JEN MYSLEL. NEMÁŠ PRÁVO MI ČÍST MYŠLENKY!" Řval jsem v naprosto manické fázi.
"Panebože na tohle nemám. Jedu radši na miladu, nebo..."
"OPOVAŽ SE! JEN SE OPOVAŽ JET NA MILADU!" Řekl jsem, hbitě k ní přiskočil s dvěma noži a ve tváři měl výraz Jima Carreyho když hrál Hádankáře v Batmanovi.

Chvíli jsem prováděl opět šavlozubé tance.

"Čipi?" Zeptala se mě děvka, co mě chtěla zabít.
"NO?!" Zeptal jsem se v extatickém opovržení.
"Nevadilo by ti, kdybych to zaspala?"
"Dělej si co chceš doprdele."
Viděl jsem jak si nasypala asi pět riváčů a zachumlala se do deky. Ještě pořád jsme měli dvě postele, deky, a piano. A sebe. Ještě pořád jsme nebyli uplně v hajzlu.

Chvíli jsem si zničeně sedl na plastovou židli.
"Moje láska.... radši usnula než aby byla s tebou." Pomyslel jsem si.
"ALE VŽDYŤ TĚ TOUŽÍ ZABÍT!" OZval se mnohem silnější hlas.
Usedl jsem tedy k počítači a začal tvořit. Přesně jsem věděl, co chci udělat. Budou tam fender rhodes, bude to chillout, a bude se to jemně prolínat s vokálem z filmu Můj Soused Zabiják, protože ten měla Karolína ráda.

Tvořil jsem a tvořil a ani si nevšiml, že už dávno zapadlo slunce. Začaly mi dřevěnět ruce, nohy, cítil jsem jak se mi tvoří tenisový loket a štěp na koronární tepně. Cítil jsem jak se mi rozvíjí tetanie, mozková obrna a všechny ty věci. Přesto jsem statečně dál tvořil. Občas jsem si musel přesunout myš z pravé ruky do levé, ale dál jsem tvořil. Náhle začalo svítat. Do toho jsem pojídal taktéž riváče, což jsem vyhodnotil jako zdravé a dobré vzhledem k možnosti epileptického záchvatu, který mohl snadno vzniknout.

Bylo tak 9:30 ráno když jsem dokončil, co jsem začal. Track jsem tedy tvořil přes dvanáct hodin. Tak to na kvalitním piku chodí. Nikdo si nepamatuje, jak se jmenoval manažer Terezy Pergnerové, ale všichni si pamatují Terezu Pergnerovou. No a její manažer - hudební producent se svěřil, že její "nejlepší" alba stvořil pod vlivem Pervitinu. Vůbec jsem se tomu nedivil.
Mimochodem zde následuje seznam mých tracků dostupných na youtubu, dělaných pod vlivem pervitinu nebo kokainu:
Claviq - Island Rhodes
Claviq - Muzeum
Regina Spektor - Prisoners (Claviq remix)
Claviq - Mokropsy
MC Lůzr feat Karolinka - Snad Vede Cesta

Atakdále. Probudil jsem čipi abych jí pustil onen božský výtvor. Byla nadšená a zdála se, že i odpočatá. To já nebyl. Nevím kolik riváčů jsem sežral ale z padesáti jich zbývalo pár a z dvou gramů perníku nezbylo nic. Vůbec nic.
"Bože čipi, ty to vyšňupal všechno?!!" Ptala se zděšená čipi.
"A cos kurva čekala. Máš doma feťáka. A feťáci vyjedou všechno, co jim přijde pod ruku." Řekl jsem a svalil se na postel. Byl to hezký pocit. Jen tak moct ležet. Hmm.
Klid netrval dlouho. Zavibroval mi telefon.
"Zavolej až budeš moct. - Táta." Stálo na displeji.
Ale ne.

Teď bude pár dní výpadek jelikož jsem s karolinou na chatě, ale tady aspoň přikládám komiks jak by to na chatě mohlo dopadnout.

V 9:30 Ráno jsem jí probudil.
"Karolínko je čas."
"A ty jsi teda čtvrtou noc nespal?"
"Ano." Řekl jsem a oči měl zarudlé jako zombie.

Karolína překvapivě málo odporovala tak jsem asi vypadal fakt bídně. Šla na terasu a tam jsem slyšel střípky telefonátu. Se mnou se mudr vždy vybavoval odměřeně, stroze a neempaticky, přičemž telefonát byl během pár minut vyřízen. Tady ne. Počítal jsem jim to. patnáct minut.

KOnečně jsem slyšel kroky po rozvrzaných schodech.
"Máš to tam čipi." Líbla mě na tvář. Pořád ještě k něčemu byla. Občas k dobrýmu mrdání a shánění léků.
"Fajn....tak já se nějak zkusím....dát dohromady....a pojedeme.....do chrudimi..... aspoň si uděláme výlet."
"JUpíííí výlet!"
Kupodivu měla i docela dobrou náladu.

Ta se průběžně měnila během bahnivé, hrbolaté cesty lesem. Občas kopala do kamenů jako by byla naštvaná, občas si zpívala, občas napodobovala ptáčky, což jí šlo extrémně dobře. Já už nedělal a neříkal vůbec nic. Totální zombie bez vůle k životu, nevnímající a nechápající nic, těšící se jenom na to, až přestane mít každou chvíli náběh na infarkt, velmi random útočící průjmy a velmi random útočící křeče do všech částí těla.
"Co je s tebou čipi?" Ptala se starostlivě.
"Vážně Ti to musím říkat?"
"No tak sem se jen zeptala no. Jéééžiš" Protáhla oči a začala odpalovat olbřími brko.

Pak začala opravdová zkouška ohněm. Autobus do chrudimi. Jízda trvala 45 minut, NIKDY se v něm nevětralo, a cesta vedla extrémními serpentýnami a vším možným. Dělalo se mi extrémně špatně a nemohl jsem dýchat. Stupeň úzkosti se pohyboval asi tak od 3 až 6. Čím víc přistupovalo lidí, tím horší byl.
Karolína naštěstí vedla silně sexuální řeči, čímž mě aspoň trochu zabavila.
V Chrudimi už jsem to nevydržel a o zastávku dál zařval:
"VYSTUPUJEM, POĎ."

Naběhli jsme do Penny Marketu. Karolína byla navíc zhulená. Já jen chtěl udělat nezbytně nutný nákup na chatu, koupit si pivo abych se tak netřásl a vypadnout. Karolína během nákupu:
Zobala Hroznové víno.
Šťouchala do lidí.
KOmunikovala s lidmi.
Stupeň mé úzkosti byl na devítce. Myslel jsem, že vylítnu z kůže.

HNed před penny marketem jsem si dal plzeň v plechu. Chutnala jako ta nejsladší mana. Ruce se mi okamžitě přestaly třást.
"Tak co budeme dělat teď čipi?"
"VÁŽNĚ - SE - MUSÍŠ - PTÁT? TEĎ - KURVA - PŮJDEME - DO LÉKÁRNY."
"Ajo, promiň, já zapomněla."
"Ještě aby ne, když ses zhulila.
"Promiň, já nevěděla, že Ti to nebude dělat dobře."
"Nevěděla aha. Mám úzkost jako kráva."
"HM já už teď taky. Tak dík. Cože mám teda udělat?"
"Máš - jít - prosímtě - do téhle (ukázal jsem) - lékárny a ukázat jim snad e-recept.
"Jo jasně, tak já jdu na to." Řekla Rybka Dory a konečně vběhla dovnitř.

Já se zatím koukal na nějakou moc pěknou gotičku. Dobře stavěná, veký prsa. S tou bych to taky určitě nevyhrál, ale bylo fajn čas od času taky vidět někoho jného než zkuřku s tetováním na krku.

Konečě se vrátila.
Okamžitě jsem jí probrábl batoh.
"Mám! Už je ti líp??"
Na tak stupidní otázku jsem nehodlal odpovídat.

Šli jsme ještě kousek do kopce, posadili se na sloupek a já si v rychlém sledu dal dva riváčky, zapijel je monstrem a to celé vodkou, co jsem měl připravenou v batohu.
"Ježiš ty si šílená smažka." Okomentovala to žena, která mě kdysi milovala.
Hodil jsem na ní ten nejhnusnější výraz.
"hele nechceš radši jít do večerky koupit si doutníčky? Tady máš mou kartu" Řek jsem.
"Jé, já můžu jooo? Já můžuuuu? JUpíí, doutníčky, jupííí."
S tím odběhla.

DO pěti minut jsem si začal všímat zvláštní věci. Něco se změnilo. Už mi nebylo na umření. Taky sem dostal chuť k jídlu. A ŠÍLENĚ se mi libil nějakej pták, kterej si vykračoval po chrudimském chodníku jako by mu patřil. Byla to údajně kafka. Kráčel si hrozně pyšně a hustě př tom cukal hlavou.
Ta jsem poznal že riváč zabral.

Pak jsem si dal další vodku, další energiťák a to už jsem karolíně rapoval své oblíbené tracky na nádraží, tancoval, zpíval, laškoval s cikány, zkrátka se choval absolutně bez zábran. Karolíně mě náhle začala objímat a líbat. Takového Miloše chtěla, takového poznala. Nechtěla zdeprimovanou trosku. Nedalo se nic dělat. Náš vztah byl odsouzený k životu na návykových látkách. Budiž. POřád to byla nejlepší pichna, jakou jsem kdy poznal.

Další noc jsem se jen převaloval a nespal. Už mi začaly i halucinace. Dřevěné obložení patra chaty se svíjelo, proplétalo a klikatilo jako na elesdý. Stočil jsem hlavu na koberec a po něm běhaly desítky broučků. Kdybych neměl takovou průpravu z minula, těžko říct, jak bych na takové úkazy reagoval. Přitom dole spala, zcela spokojená a najedená Karolína, protože jsem byl dokonce schopen jí ještě uvařit buřtguláš. Záviděl jsem jí tu schopnost jíst. Když jedla, normálně jsem žárlil. Poslední dny když jedla, už jsem s ní nemohl být ve stejné místnosti. Záviděl jsem jí schopnost spát na povel. Kdykoliv si umanula, tak usla. Já míval potíže s usínáním už ve školce. Proč to takhle muselo být? Proč jsem musel být insomniak? Jenom kvůli mojí matce? Že jí umřel předchozí syn? To jsem za to musel pykat zrovna já? Měl jsem mámu rád, ale poznamenala mě. Karolínu jsem miloval ale poznamenala mě. Veroniku Žeravovou jsem kdysi miloval a uplně mě zničila. MUselo to být takhle s ženama vždycky? Vážně neexistovala duše, co by mě milovala bez výhrad?
"Nejsi nic, neumíš nic, nic nemáš."
Nebyla to pravda. Narozdíl od tý krávy jsem aspoň vyhrál AKAI MPK PRO v beatovým kontestu. Měl jsem práce na dvanáctihodinové směny a přežil to. Přežil jsem 177 dnů abstinence v Bílý vodě a pak žil osm let s úzkostma, bludama a halucinacema. Hlavní blud byl ten, že jsem si zasloužil spokojený partnerský vztah a spokojený život. To byl ten nejhnusnější blud, kterým jsem sám sebe ochotně krmil.
Broučci vylezli z koberce a lezli mi po ruce. Věděl jsem, že nemá cenu je sestřásat. Místo toho jsem si šel udělat čaj. Na chatě byla zima, pošmourno a depresivno. Uvědomoval jsem si všechna ta mrtvá zvířata kolem nás. Tu mrtvou zkurvenou, shnilou myš co jsme našli. Karolína nad ní spala. Dobře jí tak svini. Nebudeš mě milovat? Jak chceš, udělám ti ze života peklo. Řekl jsem si. Už jsem neuvažoval logicky ani normálně. Myslel jsem na to, že vezmu nůž, a ve spánku jí ho pomalu zasunu do hrudníku. Bylo by to podobný jako scéna ze Zachraňte Vojína Ryana ale odhalil bych jí přitom kozy. Pak bych šel strčit hlavu do řeky a začal bych lokat. A lokal a lokal a lokal tak dlouho dokud bych se neutopil. Šel jsem dolů a nějaká sračka ve mně řekla:
"Tohle ne, tohle nemůžeš."
Ta sračka byla moje výchova. Byl jsem vychován v tom, že lidi se nevraždí, že se jim neubližuje a že sourozenci se mezi sebou neprzní. Oba sourozenci Karolíny na ní sexuálně experimentovali, když byla malá. Její děda na ní sexuálně sahal. A další a další tuny lidí co chodili na letnou jako do průchoďáku na ní sahali když byla ještě dítě. Ž8dný div, že nechápala lásku. To oni si zasloužili zemřít, ne ona. Hlavně ten idiot adam co jí seznámil s Hůzlem. Jak může někdo čelit tváří v tvář absolutnímu zlu a nerozpoznat ho? Tomáš Hůzl byl kamarád ze školy Adama Horáčka - Karolíny Bratra. Opravdové nebezpečí jsem spatřoval v Adamu Horáčkovi. Mohl kdykoliv přijít s dalším skvělým nápadníkem pro její ségru a opět ji uvést do desítky let zneužívání, soudů a tahanic. Co se mě týkalo, Adam Horáček si zasloužil trpět uplně stejně jako Tomáš hůzl. Nejspíš i víc. A víte co byla poslední věc, co jsem od toho hajzla Adama slyšel?
"Všechno v pohodě Kajuš?"
To bylo na její osmnáctiny v dejvické klubovně.
A víte jak to myslel? Myslel tím:
Všechno v pohodě, není to zas jen další zmrd, co tě týrá a bije, pohlavně tě zneužil ve třinácti a nutí Tě jíst tvý výkaly?"
"A přitom takového člověka za ní zavedl on. Jenom on.
"Všechno v pohodě Kajuš?"
To byla jediná věta co jsem od Adama Horáčka zatím slyšel.

Už na příjezdové cestě mě očekávala paní v batikovaných šatech.

"Dobrý den, vy jste paní Podhájecká?"
"Ano, a vy ste pan Jaroslaf, že?" (Použil jsem jiné jméno protože v chatové oblasti se mohlo snadno vše rozkřiknout.)
"Jo."
"Pojďte dál, pojďte dál, už jsem na Vás čekala."
"No to je docela zvláštní vzhledem k tomu, že jsem přišel o půl hodiny dřív.
"Ano, ale já váš příchod dopředu vycítila. Intuice víte?"'
"Aha jasně, to se mi stává taky."

A tak jsem paní POdhájecké řekl všechno. Doslova VŠECHNO. A nejvíc jsme samozřejmě naáželi na jméno Karolína. A čím víc a víc jsem o ní mluvíl tím víc a víc jsem cítil tyto dvě emoce.
Hlubokou, hlubokou lítost nad tím, do jaké rodiny se narodila, a čím vším si musela projít.
Hlubokou Hlubokou lásku.
Náhle jsem věděl, co je to láska, uvědomil jsem si to. Láska je když chcete aby se ten druhý měl v životě dobře bez ohledu na Vás.
Láska je když chcete aby poznal všechny ty věci, co nikdy nepoznal, aby Karolína viděla moře. Paříž. Jedla Mořské plody. Vozil jí kdokoliv autem. Byla sama řidička. Měla Střední školu. Měla vysokou školu. Uplatnila svůj talent. Neshnila na tom zasraném místě s harmonikářským estebákem, pervitinovou matkou a shnilým sporákem.
A čím víc jsem o ní mluvil, tím víc jsem brečel a tím víc se ve uvnitř mně, někde mezi srdcem a hrudí budovalo něco, co jsem nikdy nepoznal. Byl to nový pocit, jaký jsem nikdy nezažil, jen jsem věděl, že kvůli tomu pocitu Chci Karolínu chránit až do konce světa, nechci aby se jí nikdy nic stalo a udělám pro to maximum a cokoliv bude v mých silách.

"Moc Vám děkuju za rozhovor, ale už musím jít!" Vypálil jsem náhle na čakrovou paní.
"Ale já vám ještě ani nevyložila karty. Vážně už?"
"Ano, kvůli Karolíně! Mějte se, moc rád jsem vás poznal, třásl jí ještě ve dveřích a vlbec se choval jak Pierre Richard v jedný z těch praštěných komedií.

Za karolínou jsem doslova utíkal.

"ČIPIII, ČIPIIII," řval jsem už 200 metrů od chaty.
"Ano Milošku?" Sešla zrovna nonšalantně po schodech.
"POtřebuju abys šla se mnou na terasu, potřebuju Ti něco říct."
"Dobře."

Sedl jsem si naproti ní, vzal jí ruce do dlaní a začal jsem:
"Karolíno já tě - (Okamžitě se mi začaly kutálet po tvářích slzy)
"Karolíno já tě šíleně moc hluboce miluju a já - nikdy - nepoznal- co je to láska, potřeboval jsem k tomu Tři dny abstinence abych procitl, ale já teď vím, že Tě miluju a chci s Tebou strávit zbytek života!" Drkotil jsem ty slova mezi zubama a brečel jak želva. Což byl absolutní a nezvratný důkaz, že mluvím pravdu.
"Ach čipi...."
"Karolíno ty jsi úžasná bytost, jsi chytrá, inteligentní, máš nádherný tělo a jediný kdo ti to kurví je Tvoje rodina!" Karolíno já ti slibuju, že když budeš se mnou, že udělám MAXIMUM, ale MAXIMUM pro to, aby ses měla dobře! Já si uvědomuju co všechno jsi zažila, já si uvědomuju že jsi zažila jen bídu a bídu a nic než bídu a já Ti teď a tady sibuju, že tě z tý bídý vyvedu!" Říkal jsem a myslel ty slova stoprocentně vážně.
"To je moc hezké čipi ale...." Řekla a já se podíval poprvé na její oči. Byly zcela bez výrazu. Bez emocí. Zkouřené jak drak. A hlavně v nich nebyla ani známka po empatii a ani známka po lásce.
...."Ty jsi hodně hulila, že?" Řekl jsem.
"Celkem dost, jo."

Moje nejpravdivější slova v životě byly předány zhulené osobě. Zhroutil jsem se na pohovku držel si hlavu v dlaních a brečel.
"Čipi já si jdu luštit křížovky jo?" Na to ona. Byl to definitivní konec? Nemohl jsem si připustit, že tohle je konec. Ale věděl jsem, že takhle moc se už nikdy nikomu neotevřu. Protože dokud jsem před Karolínou nebrečel, dokud jí projevoval nezájem, dokonce jí urážel a nadával jí do miladskejch špín, byla se mnou a tulila se ke mně. Teď když jsem jí Dal svoje srdce na dlani, byla to chladná mrcha. Ale nebyly takvé snad všechny ženy? Nevymstilo se mi to snad už tolikrát? NIkdy žádné ženě neříkejte že jí hluboce milujete. Nikdy před ní nebrečte. Nikdy Neříkejte že jí dáte všechno na světě. Spíš to radši rovnou udělejte. Ale ani pak nebudete mít jistotu že bude jenom Vaše. Ženy chtějí být všech. A obzvlášť ty mladé.

Asi půl hodinu jsem jenom usedavě brečel, Už jsem zkrátka nemohl. V těle ani gram jídla, v žíle snad ani gram benzodiazepinu nebo hypnotik. Byl jsem absolutně na dne. A čekala mě další noc plná převalování a přemýšlení.

Ležel jsem ve fetální pozici, zcela pokořen, zničen a zdevastován.
Přišla.
Čipi, můžu pro tebe něco udělat?"
"No.... jedna věc by tu byla."
"TAK TO NE ČIPI HYPNOTIKA TI UŽ NIKDY SHÁNĚT NEBUDU!"
"Ty ani nechci. Je to humus. Ale co rivotril?"
"Ty bs chtěl Rivotril? Až tak je ti špatně?"
(Ta kráva si ani neuvědomovala jak strašně trpím a že zrovna dostala nabídku na lepší život a nepřijala jí.)
Prosimtě, laskavě se nechovej jako píča a zejtra zavoláš našemu doktorovi. A jestli to neuděláš, přisahám že nejdřív zapálím miladu a pak se oběsim."
Karolína vytřeštila své zhulené oči. Nebyla moc zvyklá mě slyšet takto mluvit osobně.
"Uf, tak já mu zítra zavolám, dobře čipi, dobře."
"To bych ti radil. A teď si jdi luštit ty svý zkurvený křížovky."
Poslechla mě. A já mohl zase dál v klidu brečet.

MILOSHIT: Na velikonoční pondělí jsem Karolínu probudil. Opět jsem celou noc nespal a co hůř - dočetl knihu o Chandlerovi. Zbývaly mi tedy jenom myšlenky. Velice hutné a temné myšlenky.
Jak to se mnou a Karolínou bude?
Kolik žen, co jsem poznal, zemřelo žalem, když jsem je opustil? Co taková Daniela? Umřela? (V jednom ze svých mikrospánků jsem jí byl na pohřbu.)
Co se stane až rodiče umřou a na světě zůstaneme jen já a brácha? Co když se na dědictví v podobě chaty a kobylis spolíhám zbytečně a dopadne to uplně jinak?
Co když budu bezdomovec?
Co když se brácha až rodiče umřou odstěhuje do Itálie?

A takhle to jelo celou noc.

Ráno jsem Karolínu probudil.

"Co chceš!?" Zeptala se neurvale.
"Karolíno vidíš se mnou budoucnost?"
"Co to je zas za otázky kurva?!"
"Karolíno nebuď sprostá, a řekni mi jestli se mnou vidíš budoucnost."
"Kdysi jo." Poklesla hlavou. "Teď už ne."
"Hm. A chceš se mnou pořád mít jednoho dne děti?"
"Ne." Hlesla co nejvíc potichu to šlo a po tváři se jí skutálela slza.
"Hm, to je docela hukot." Uznal jsem. "A proč teda ale tady se mnou jsi? Co ti to přináší?"
"Mně? MNě nic. Já tu sem kvůli tobě. Aby ses nezabil nebo neumřel na absťák."
"Ajo. Karolíno a teď se tě zeptám na něco moc důležitýho a chci abys mi odpověděla naprosto upřímně, jo?"
"Hm." Přikývla a szy už se jí valily jako hrách.
Vzal jsem její ruku do dlaní, hleděl do jejich očí. Snažila se uhnout pohledem ale nedovolil jsem jí to.
"Karolíno Miluješ mě?"
Jen se ještě víc schoulila a pomaloučku zavrtěla hlavou.
"Karolíno, miluješ mě? ANo nebo ne?" Dorážel jsem.
"Ne." Hlesla.

A bylo to. víc už nebylo dál co řešit. Ještě že jsem měl jít za paní ezoterickou terapeutkou, jinak bych si to tam vážně rovnou radši hodil. První ženská se kterou jsem si chtěl, uměl a dokázal představit budoucnost a jí to najednou nestačilo.
"Nejsi nic, neumíš nic, nemáš nic." Křičela na mě předchozí dny uplně ty samá slova co na mě tak rád pálil vlastní otec. Přitom jsem byl dobrej ve spoustě věcech. Jen jsem je prostě nedokázal a neuměl zpeněžit. Nevěděl jak na to. Byl jsem bohém, nepraktik, šíenec. Podnikatel ani finanční makléř jsem rozhodně nebyl.

Sednul jsem si ven k řece a přemýšlel nad tím.
"To sou teda zhodně zkurvený velikonoce." Řekl jsem si nahlas.
N8hle přišla ona. Ta, co mě už nemilovala.
"Můžu si přisednout?" Zeptala se opatrně s jointem v ruce.
"Dělej si co chceš." Řekl jsem po třech dnech a nocích beze spánku, bez jídla, jen s hnusným pivem v ruce.
"Čipi mě to moc mrzí." Řekla a pokusila se mě chytnout za ruku.
"A co tě má mrzet? Lidi se zamilovávaj a odmilovávaj. A hlavně se měněj. Věděl jsem že budeš jiná v 17ti a budeš jiná v 18ti. To je prostě vývoj no." Řekl jsem a pozoroval dno lahve.
"Čipi můžu tě aspoň kousek k tý terapeutce doprovodit?"
"Já nevim.... Jsem dost naměkko. No, ale.... Asi jo."
A tak jsme šli. Oba jsme byli jak zombies. Téměř bez jídla, bez pití, bez lásky. Oddychovali jsme a funěli. Už jsem na sobě cítil jak jsem bez jídla strašně zesláblý. Jenže stále cokoliv jsem se pokusil sníst šlo hlavně dolem ven. Aha, tak hlavně proto se doporučuje vysazovat pod dohledem lékaře. Aby mi kdyžtak aspoň mohli zavýsž umělou výživu, hm.
Na polovině cesty k paní jsme si sedli na pařez. Už jsme ani jeden nemohli.
"Doprdele, takže ty mě nemiluješ, jsou velikonoce a navíc jsem si uvědomil, že někdy dneska zemřela před dvěma lety moje babička."
"Ale ne čipiiii."
"Ale jo. A teď tu sedim s holkou, co mě nemiluje a nedokážu jí ani finančně zajistit."
"Ale ne čipi, tak to není." Snažila se přelhat tu nemilosrdnou pravdu.
"JE TO PŘESNĚ KURVA TAK! Zařval jsem na ni až sebou trhla. Pak jsem se rozbrečel.
Pokusila se mě obejmout. ODstrčil jsem ji.
"Radši už běž, nevidim důvod proč bys měla čumět na to jak tu bulim jak malá čubka." Řekl jsem.
KArolína se tedy zvedla a odešla. Já ještě chvíli seděl a brečel. Pak byl čas vydat se za paní. Byl jsem zvědavý co mi řekne.

MILOSHIT: Rozhodl jsem se na číslo zavolat. Především mě zaujal "poklad" co paní nabízela. Kdyby to byl poklad sexuáního rázu, vůbec bych se mu nebránil. S Karolínou nic nebylo. Jen spala a spala a spala. Paní oi telefonu naopak zněla mile, hodně a přátelsky. Ezotericky. Bylo mi jasné, že bude blábolit hlavně o tarotech a čakrách, ale když navrhla terapeutickou konzultaci zdarma, přijal jsem. Měla být hned další den. Na velikonoce. Konečně si s někým promluvím. S někým kdo nebude furt jen spát.
A po každém probuzenější na mě byla Karolina naštvanější a naštvanější. Jako by jí moje střízlivost odrazovala. Nechal jsem ji spát a moje dvě noci beze spánku a bez jídla to tedy ani trochu nepodporovalo. Karolína nesnášela selhání. Ale v tom být mi oporou... v tom teda selhala dokonale.

Zcela rozjařen jsem se vrátil na chatu. Bylo 11:45. Zase ji uvidím! Její krásnou a nevinnou tvář! Přitulím se k ní a bude to rozkošné ♡

"HALOOO, VSTÁVAT ČIPIII! JE NOVÝ KRÁSNÝ DEN!"
"mmrrrmh"
"Čipi"
"Mrrrh ty zasranej....zasranej psychopate" Mumlala ze spánku.
"KAROLÍNO!" Zatřásl jsem s ní.
Oči se jí rozšířily jako kočce.
"Proč mi říkáš zasranej psychopate??"
"uhhhh....asi se mi něco. zdálo.
"A co?"
"Mrrrhhh" otírala si ospalky rukama..... "No že se tvůj obličej transformoval do hůzlova a zase zpátky.
"Aha, to je bezvadný no. I po tom roce a něco."
"Nojo. A teď sorry, nechci se na tebe zrovna moc dívat."
"Hm. Tak jak chceš." Řekl jsem skleslý a euforie byla ta tam.

Takže Karolína spala a já jen čekal venku la lehátku než ze mě zmizí zolpidem. POločas rozpadu bylo max 2,4 hodiny takže už byl prakticky pryč. Ležel jsem na lehátku, luštil křížovky a pil velmi odporné pivo. Nic jiného na chatě nebylo. Pak jsem se rozhodl vyrazit na procházku. Znovu. Po cestě mě zaujal zvláštní nápis. Vypadal takto:

Kdyby mě chtěl někdo podpořit v rychlejším psaní tam moje číslo účtu je 2110148179/2700. Povídka bude dokončena do tří dnů.
Těm, co přispějí, bude zaslána kompletní vázaná kniha kompletní povídky na jimi určenou adresu anebo předána osobně. Díky.

Takže opět mezi myši kuny a další havěť na chatu. Odhalení byla brutální. Rozkousané časopisy, rozkousané povlečení a jednu chcíplou myš jsme našli PO STRÁVENÉ NOCI pod doblní postelí kde jsem se celou noc marně snažil usnout.
Cukání, stahování svalů, dělali jsme samozřejmě i sexuálně maximum pro to, abych byl v pořádku. Takovou pomoc jakou mi nabídla karolínka na detoxu nenajdete. Kdykoliv jsem jí prosil krásně mi vyhonula péro. To na chvíli ulevlo zběsile bušícímu srdci a myšlenkovému trysku. SRdce mi bušilo tak, že jsem myslel že budu mít infarkt. Tachykardie, Myokardie, pneumotorax.....hlavou mi létala nejrůznější slova. Naštěstí vždy zasáhla karolínky jemná ručka a mně se okamžitě ulevilo. Sám bych si takto nikdy, nikdy, nikdy, neulevil.
Druhá noc už byla horší. Karolína jako vždy spala a mým jediným společníkem byl Matthew Perry a jeho kniha "Přátelé, Lásky a ten obrovský průšvih." MOc dobrá kniha. Byla o mně, kdybych se sta úspěšným hercem. Naštěstí se tak nestalo, protože s příjmem 500 000 měsíčně, bych už měl zásobu léků doživotně. Takhle jsem měl jen asi tři tablety oxazepamu a půlku jsem si bral když přicházely křeče. Ty už jsem totiž zažil, před deseti lety, a ty křeče byly předzvěst epileptického záchvatu. POtřeboval jsem uklidnit, pohladit, vyhonit, ale místo toho mi spala nahoře v patře nebo dole Karolína, která byla čím dál znechucenější, i z faktu že samozřejmě neměla dostatek jídla. Domnívám se, že v sobě měla obrovskou prázdnotu, pociťovala jí odjaživa a tu potřebovala něčím zaplnit. Jako já jí nejraději zacpával alkoholem a prášky, ona měla stravu a thc. A na chatě zrovna moc stravy nebylo. KOlem čtvrté ráno se to už fakt nedalo vydržet. Upadl jsem do jakéhosi polospánku. V něm se mi zdálo o civilních válkách v čimicích, napadení russkem, samopaly, kulomety granáty, masivní vandalismus a demolice obchodů a my byli s karolínkkou přímí účastníci.
Nebo sem i zdálo (to byla ta horší verzeú že stále žijeme v čimicích, dobývají se nám do bytu, která karolína okradla, ponížila nebo jinak podělala (na miladě nedělala prakticky nic jiného než že tam kradla) a oloupení se k nám dobývali, kopali nám do dveří, měli obrovské rotvajlery, venku houkaly houkačky, sanitky, všude jen řev a křik.
S hlasitým lapáním po dechu jsem se vzbudil a okamžitě se musel vyzvracet do připraveného hrnce, Blil jsem a blil a blil. Jako vždy - cuchvalce krve. Husté a temné. POdíval jsem se na hodiny. Tyhle sny, tenhle dokonalý HUMUS se mi stáhl zdát pouhou hodinu a půl. To bylo maximum co mi po dvou bezesných nocích můj šílený mozek dovolil.
"A DOST." Řekl jsem si a rozhodl se že se vydám osmikilometrovou trasou na seč. Na seč, kde jsem si kdysi (mohlo to být tak třičtvrtě roku schoval pod kámen dva zolpidemy značky Teva. Bylo asi 4 ráno, a Karolína bude spát minimálně do jedné. Takže lepší výplň času mě opravdu nenapadala. Hodně teple jsem se oblékl a vyrazil. Viděl jsem probouzející se přírodu, přes cestu mi neustále probíhaly srny. Byl jsem ale hodně vyčerpaný. Dva dny jsem nejedl a nespal. Pokud se mi karolínka pokusila vnutit nějaké jídlo, okamžitě jsem ho vysral nebo vyzvracel. Závislost na BZD přátelé. Žádná prdel.
(Ačkoliv doteď není jisté jestli hypnotika pod benzodiazepiny vlastně spadají nebo nikoliv. Žádný doktor vám na tuto otázku uspokojivě neodpoví. POhánělo mě čiré bažení. Ačkoliv jsem viděl východ slunce, slyšel zpívající ptáky, viděl koroptve a lišky, všechno to pro mě bylo jen šedivé, hnusné, mrazivé. A bušilo mi srdce a ačkoliv bylo tak mínus 2, strašně jsem se potil. Chvíli pocit na zvracení, chvíli že budu muset srát a do toho ten nejhorší, nejstrašnější kopec, jaký si lze představit, Statečně jsem šel, prdel a oddechoval, vědoucí že víc a víc se blížím k cíli. Byla to čirá fantasmagorie podstupovat něco takového jen kvůli dvěma tabletám... Ale doktor Haus by mě pochválil.

Uřícen, zpocen a zbrocen jsem byl konečně v cíli. Na místě kde jsem tablety naposledy schoval pod obří, masitý kámen. BYLY TAM! Mé nadšení se v té chvíi nedalo změřit. Na pár hodin budu mít klid od tohode hnusu, od světa kde vůbec nechci být,chtěl jsem jen žít obklopen teplem dobrotou, moci se normálně najíst a vyspat. S chutí jsem je do sebe hodil a čekal na zázrak.

Nájezd jsem poznal tak, že jsem najednou měl elán. Najednou jsem měl energii. DVě probdělé noci? Žádná strava? Pche, co to je. Dejte mi ještě energiťák a vodku a budu dobrej!

POflakoval jsem se po obci Seč. Ještě pořád bylo strašně brzo, všichni spali a byl víkend. Natrhal jsem Karolíne třešně a pampelišky. Umně je svázal svým provázkem z tepláků a voilá, krásný kytice byla na světě, S tím jsem šel do místních potravin pro spoiustu piva, čisté ponožky energiťáky a vodku.
Náhle na mě přišlo sraní. To nebylo až takovou novinkou, sral jsem skoro pořád a všude.
Vyhlédl jsem si vhodné místečko za takovým bojlerem a pustil se do díla. Pozorovala mě celá seč? Ne spíš spala.
Pak jsem se procházel lučním kvítím a protože jsem neměl peníze na autobus, musel jsem i nazpátek pěšky. Bylo to pravda, trochu vyčerpávající, ale nic co by pivo, panáky a zolpik nezvládly. Bylo mi skvěle. Všechno svítilo, tachykardie ta tam, Absentující hnus potemnělé chaty s mrtvýma myšima také udělal své. Šel jsem nazpátek za svou milovanou. Ale cítil jsem se dotčený a uraženým že tu výpravu nesdílela se mnou. Samozřejmě - Bylo to proti jakémukoliv jejímu přesvědčení, ae stejně mi bylo prostě líto, že tuhle magiim tenhle zážitek nesdílela se mnou a spala v chatě, osm kilometrů ode mně.
Ale byla se mnou aspoň v mých myšlenkách.

.....Jenže slib feťáka není slib. Bylo 25. března a vůbec nic se nestalo. Karolína to jinak nekomentovala, ale viděl jsem ten hluboký pokles důvěry u ní. Naše hádky byly čím dál brutálnější a drsnější. Jednou jsem se v afektu nasral a jebnul ramínkem od skříně neznámo kam. To neznámo bohužel představovala její čtyřmeetrová LCD televize, kterou si ZADARMO vyprosila u sousedů. Karolína na té televizi hrozně lpěla a měla ji ráda. Bylo to něco co si vydobyla vlastním úsilím a teď o to kvůli mně přišla. MOhl jsem se dokonečka omlouvat jak jsem chtěl, ale fakt byl ten, že televize byla prostě v píči. Tak jsme tam leželi, já zcela závislý na kingdom come 2 (a to jsem propadal z dějepisu a nenáviděl středověk) a ona pila rum a uzobávala rivotrily jako opravdová zhrzená milenka. Semtam sex a po něm násedovala příšerná hádka. A vždycky byla horší než ta předchozí. Karolína to popisovala takto: Oba jsme byli mimořádně empatičtí, oba jsme byli mimořádně mazliví a oba jsme měli přehršel lásky, který jsme chtěli rozdat. Takže při sexu tyhle naše vlastnosti vylétly do naprostého maxima a pak (hlavně po karolíny ogasmu) následovala brutální nula. Endorfin šel dolů, dopamin šel dolů, oxytocin šel dolů. Náš sex bylo jako nastřelit si žílu tim nejlepším herákem, ale do hodiny vystřízlivět. A to hlavně v karolíně vyvolávalo zlobu. Velkou zlobu.

Několik měsíců jsme tedy jen tak leželi, střídavě u Hobo: Tough Life (mimochodem zcela geniální česká hra) a u KIngdom Cum.

A já byl čím dál větší troska. Karolínka si se mnou nevěděla rady, a navíc jsem toho bral tolik, že už žádný doktor to nechtěl psát.

"Čipi tak co kdybychom odjeli na tu chatu jak jsi to plánoval už dlouho a pokusil se tam abstinovat?"
"Dobře čipi."

A tak bylo rozhodnuto.

MILOSHIT: Následující dny jsem byl fakt těžce nemocný. Zašíval jsem se radši do Kobylis a Karolína se někde stavila. Pokud byl sex, za moc nestál. Vlivem chřipky, zolpidemu a křupánímu v mém uchu jsem byl opravdový pacient. Karolína to ale brala statečně a dělala mi společnost kdykoliv to šlo. Tak chodila nadále na skládání triček. A vracela se s čím dál příšernějšími příběhy.
"Dneska se po mně zase vozil debil jeden."
"Dneska mi zase čuměl na prdel a měl kecy."
"DNeska mi měřil čas na hajzlu."

Řeč byla o jejím šéfovi. Nějak si na ní prostě zasedl.
"Hm prostě tě chce jenom vojet.
"Hm, to řikali doma taky."

Já jsem mezitím přišel na to, že už je ke stažení KIngdom Come Deliverance 2. To bylo ale odhalení! R8no jsem se tedy vzbudil, jakžtakž poklidil naši garsonku s pianem, než mě skolila chřipka a pak jen brutálně pařil.
DO toho se vracela čím dál nakvašenější karolínka.

Jednoho dne řekla:
"Čipi takhe už to nejde dál. Musíš mi pomoct, já to sama nedám.
"NO dyť já vím, ale jsem pořád nemocnej!"
"To e nedá nic dělat, tak se narvi paralenem a pojď tam se mnou."
"Ale čipi. Beztak tam dál nemám ani kartu. A mám mít přece pohovor v tom skateshopu!"
"Achjo, no tak dobře."

Karolína se vracela v čím dál zbídačenějším stavu. Ke konči už jen ležela v posteli a prováděla tuto kombinaci:
Přihla si z placatky rumu
Spokla tři rivotrily
Přihla si z placatky rumu
Spokla tři rivotrily

...."Okej koči" Zastavil jsem tuto neskutečnou sebedetrukci.
"Mám pro tebe řešení."
"Pro mě už nikdo nemá nic" řekla koči ve značně podroušeném stavu.
"Ne, já ti teď a tady slibuju že to budeš muset vydržet už jen do 25 března a já si do tý doby najdu určitě práci nebo něco!" Řekl jsem jí zcela přesvědčen a podal ruku.
"No....dobře no." Řekla ona a já dál mohl spokojeně pařit Kingdom Cum.

MILOSHIT: Bylo pondělí tak 26.2. a nemuseli jste být raketový vědec, abyste poznali, žem ám těžkou chřipku. Sípal jsem a potil se, přesto jsme jeli z nějakého důvodu až na ípák kde sídlila moje obvoďačka pak vystěhovat zkurvení vinohrady. Karolínka, jako pravá dáma, nabídla svou pomoc.
"A vy ste kdo?" Zeptala se mě obvoďačka překvapeně.
"Hons. Byl jsem u vás tak přeb týbnem."
"Neoruzmím ani slovo. Kdo že jste?
"HONS.HONS."
JIrko podívej se prosím do kartotéky jestli tam máme nějakého pana Honse."
"Awe ne" Zahuňal jsem.
"Je to Miloš Toms." Vložila se do toho Karolína. Objednával se k vám včera se chřipkou.
"Joooo to ste vvyyyyy" Vítěžoslavně zvolala velmi nepříjemná doktorka. "No to víte, já mám problémy se sluchem, a vy teď asi s hlasem."

Udělala markery, prováděla různé rituály, pančovala okvětní lístky. Výsledek zněl samozřejmě: "Chřipka jak Brno."
"Ale angínu nemáte." Mrkla na mě že aspoň něco. Vyžádal jsem si teda aspoň svůj oblíbený aulin a jali se stěhovat byt. Venku byla příšerná zima. Lezavo. Mráz.
"Já to nevydržím." Řekla zdravá Karolína.
V té chvíli jsem na ní asi nehodil ten nejpříjemnější pohled.

DOrazili jsme do baráku a do bytu. Můj pronajímatel tam již čile rekonstruoval hajzl a jemně impregnoval další šílenství, která jsem napáchal. Věci jako nápisy na stěnách a "vítej v mým vězení" byly dávno pryč. Ty jsem odstranil.

"Tak coooo, u doktora u doktoraaaa? Zeptal se a v hubě měl masivní joint.
"Ano, byli jsme, odvětila karolínka"
"A dobrý dobrýýý?" Zeptal se.
"AnI NE. Mhám masivní chřipku. Huhňal jsem a přál si aby si toho jointa strčil do prdele.
"CHřipečkaaaa. To nic není. To rozchodíte! Mrknul na mě. Tak já vás teď tady nechám poklidit si a sejdeme se tu třeba za hodinku?" Zeptal se zatímco pokuřoval masivní brko.
"Tho by šlho." Vykuckal jsem.

Kdžy odešel svalil jsem se na zem. Musel jsem mít nejmíň tak 39.
"Jhá to nedhám čypy."
"MUsíš čipísku." Trochu tu poklidíme a nažvdy budeme pryč! To tě musí motivovat. Hladila mě má krásná lolita.
"No dhobře no" Řekl jsem, postavil se tomu jako chlap, polkl jeden zolpidem značky teva a dal se do úklidu. I když do uklidu.... Prostě jsme jen strkali to, co přebývalo do igelitek. Ke konci jich bylo asi šest.
Ozvalo se ťukání.
"Tu matraci si taky doufám odnesete! Ta už tu zavazí pěkně dlouho."
"Panebhože" Zasípal jsem zbrocepý potem a zevnitř jistě i krví.
"Ale no tak to zvládnete. Válka zatím není, viďte slečno?" Spiklenecky mrkl na Karolínu. Ty dva spolu občas hulili ty svý jointy. Já trávu nemusel.
Soukal jsem teda tu svou zkurvenou matraci do toho zkurvenýho mrazu. Schválně jsem ji nechal ležet uprostřed baráku několik týdnů a doufal že jí někdo zbaví za mě. Byla prolezla vším možným a kontejnery byly stovky metrů daleko.
Když jsem se vrátil, měl jsem svůj vlastní personální rybníček.
"Čipi hele co jsem dokázala!" Výskla nadšená Karolína a ukázala mi zcela uklizený obývací pokoj.
"MHoc heghý" Zaskřehotal jsem a chvíli to vypadalo, že omdlím.
"Tuk Ťuk."
"Tak jsem tady jak jsme se domluvili, přifařil si to domácí s ještě šílenějším jointem než s předchozími a hulil mi přímo pod nos. Takže byt se nachází ve stavu v jakém jsem vám ho předal a vy mi už jen podepište tohle, tohle a tohle."
"Jhasně. Jen k tomu internetu. Jhe tu nainstalovanej jho. Musí se to nějak vyřešit přepsáním na novýho nájemníka. Odpojení by mě stálo 2000.
"Jasně, spolehněte seeee, bez problémuuuu"
"Jste moc hodnej, hlásila Karolína cestou ze schodů."
"To já dycky, to já dyckyyyy."
Otevřel nám dveře a pak jsme z nějakého důvodu předstírali že jdeme na metro, ačkoliv jsme šli na první zastávku kde nám jel bolt.

Zvládli jsme to.

Kdo chce na "Párty miloshit deníčku", tak kona se dnes od 17:30 u trám zastávky urxova. Žjea.

MILOSHIT: Den stěhování byl příšerný. Pár dnů předtím jsem měl bivakoval v luxusním bytě rodičů a karolínu nechal v čimicích. Ještě pořád jsem měl dny, kdy jsem se rozhodl, že bude lepší jí nechat a jednat na vlastní pěst. To byly ty zdravé dny. Takové dny by asi měly být v každém vztahu.
Takž jsem se sebral, v Kobylisích do sebe nasypal matčinu tevu a jal se sledovat asi čtyři díly Harryho Pottera. U jednoho z dílů kdy běhal astrál (harryho ochranné kouzlo v podobě srnky lesem) jsem brečel. To mi došlo, že jsem asi hodně sjetej. A taky hodně nemocnej. Křupali mi levé ucho, lupalo mi v něm, a cítil jsem na krku obří bulku. Ze zkušenosti jsem věděl, že to není rakovina, ale zvětšené lymfatické uzliny. V doktořině jsem byl díky všem těm léčebnám, samostudiu a doktoru hausovi docela zběhlý. Když náhodou půjdete do léčebny, snažte se jít se mnou. Poradím Vám mnohem lepší léky a určím mnohem lepší diagnózu než ti fušeři co tam pracují.
"Můžu teda dneska přijet nebo ne?" Ptala se mě má láska. Ale opravdu jsem jí miloval. Opravdu? Nebo to bylo jen tím fantastickým mrdáním? Většinu času když jsme byli spolu, jsem necítil absolutně nic. Což zas ale mohl dělat zolpidem.
"Dneska ne kotě, hodim si tu pohodu, a zejtra jo?"
"OK :(" Odepsala smutně.
Já byl veselý až v euforii. Měl jsem harryho pottera, ke kterému mě odmalička připodobňovali (ve štvanickém skejtparku mi dokonce říkali "harry,") Měl jsem zolpik a byl jsem sám. Neměl jsem vedle sebe nikoho, koho neustále něco bolí, o koho se neustále musím starat, komu neustále musím vařit z peněz co jsem neměl, a kdo si, ač je lednice plná jídla, neustále stěžuje že nemá co jíst. Měl jsem se zkrátka fajn, a co na tom, že jsem byl trochu nemocnej.

Druhej den přijela Karolína a už to přišlo.
"Bože já jsem tak strašně HLADOVÁ" Proč ji nic nekoupil???" Ptala sse nasraně.
"A co bych měl jako asi kupovat? Dyť máš lednici rodičů narvanou jídlem. si vem co chceš, ne?"
"Ale to je jídlo TVÝCH rodičů! To já jíst nemůžu!"
"Prosimtě a jakej je v tom rozdíl když mě vyžíráš ze zaslanejch peněz mý mámy nebo vyžíráš lednici mejch rodičů?"
"Ty SI DEBIL, DEBIL, NORMÁLNÍ KOKOT!" Opřela se do mě, zcela nehledící na můj zdravotní stav. Nejhorší bylo že když mě Karolína mlátila, fakt to bolelo. Míval jsem i modřiny. Většinou jsem dostával i do ramene a jistým zvráceným způsobem mě to vzrušovalo. ANo, když mě moje osmnáctiletá holka mlátila, stá mi z toho penis.
"No tak se uklidni miláčku, já ti ho tam zasunu zboku a udělám rukou, chceš?" Hrál jsem to do autu.
"No to by....šlo. Ale proč tak divně mluvíš? Ty jsi nemocnej čipi?"
"Ano, já jsem hrozně příšerně nemocnej, ale to nevadí čipi. Stojí mi"
"Ale čipi, nemůžeme ho zanášet mým šlemýčkem když je nemocnej, nebo jo čipi?"
"Ale ano, můžeme, giga čipi."

A tak se jelo na gauči mých rodičů. Bylo to dobré. DOBRÉ. A nemocné. A já svou bohyni udělal jak jsem slíbil. Pak jsme se dívali na Prci, prci. SVatba a byli oba relativně spokojení. Ona ale usínala v obýváku a já v ložnici své matky. Tuto mezeru mezi námi jsme neuměli překonat. Zatím.

MILOSHIT: Po extempóre na vernisáži Anny RUth (mimochodem kdyby měl někdo video, sem s ním) a po neustálé šikaně od sousedů, bylo jasně, že se musím odstěhovat. Jen jsem nuestále řval z okna na turisty, byl hnusnější a hnusnější na sousedy a s karolínou v bytě nedokázal spát ani na zolpidemu, což bylo až odstrašující jak moc velký problém jsem s tím bytem musel mít.

Karolína naštěstí měla garsonku v čimicích kam skoro nechodila mohla nám posloužit jako útočiště.
Ležel jsem vedle ní.

"Hele co na to tady jednou provždy vysrat a přestěhovat se k tobě?"
Karolínka neřekla nic.
"Hele kotě. Vzal jsem si jí do náruče a zpříma jí hleděl do očí. Tady už nemá budoucnost. Tak co kdybychom se na to oba vysrali a šli do čimic?"
Karolínka stále neříkala nic.
"Proč nic neříkáš?"
"Šrotuje mi to hlavou.
"Aha."

Po delší odmlce padlo. Tak dobře. Ale musíme se oba víc snažit. Musíme víc chodit do do práce, musíme tam přemalovat a přestěhovat knížky. Myslíš že to zvládneš?" Zeptala se má bohyně.
"JASNĚ!" Řekl jsem zceka hrd a připraven, Ve skutečnosti jsem ale nechtěl nic. Jenom umřít.