....Ach bože, kde začít? Snad jen tím, že i když má člověk Ty nejlepší úmysly, někdy to prostě nedopadne podle jeho představ. Do adiktologické lůžkové mužské části jsem nastoupil 1. července a vyrazili mě 1. srpna. Byl to měsíc plný chaosu, zmatku a křivd. Křivdy nebyly v mé hlavě, ale byly objektivní a reálné. A jak to všechno začalo? Takto:
Týden, dva před léčebnou jsem byl už naprostý dezolát. Běžně se stávalo že jsem si koupil dva litry vodky, dával jí do mrazáku mých nebohých rodičů, za dva dny jsem otevřel mrazák a vodka byla prázdná. Naučil jsem se totiž zvláštní a příjemnou kombinaci, že když mi dojde zolpidem, mohu jej velmi snadno nahradit tvrdým alkoholem. Do toho jsem samozřejmě zobal rivotril 0,5 a rá bych napsal, že v terapeutických dávkách, tzn. 5 až 6 0,5 mg denně, ale ztrácel jsem přehled o tom kolik jsem jich tam házel na noc, a to vím, že bylo po hrstech, takže skutečná spotřeba byla spíš tak patnáct denně. To nebyl problém, protože jsem stále měl mou milovanou Karolínu, která mě sice už dávno nemilovala, ale ochotně se mnou trávila čas a nechtěla, abych zemřel na epilepsii z odnětí. Proces nástupu do léčby byl poměrně komplikovaný. Nejdřív se řešilo, že půjdu do spánkové laboratoře v CDR Beroun, pak že do PL Sadská, pak že do obyčejných Kosmonos a během toho jsem se snažil svou závislostní situaci řešit i v Sananimu a jeho podpůrných skupinách v holešovicích. Věděl jsem, že jsem závislý, že se mi život rozpadá pod rukama a měl upřímnou touhu tu řešit. Následky z toho pocházející mi už ale v mém neustále trvajícím rauši nedocházely.
Týden před léčbou mi rodiče vyklidily prostor v Kobylisích a jaly se jet na chatu, odkud nyní píšu tyto řádky. To možná neměli dělat, protože stále zde figurovala neutěšená situace s káháčkem. Ani jeden z nás nevěděl, co vlastně jsme, chvíli jsme se tedy snažili chovat jako kamarádi, chvíli jako milenci, a rozhodně nám šlo spíš to druhé. Vždycky když jsem viděl Karolínu, bylo to jako bych jí viděl poprvé a vždycky když jsme spolu někam šli nebo se milovali, bylo to jako s ní být poprvé. Moc jsem ji miloval, a nadále miluji, ona však tento pocit dlouhodobě neopětuje.
Jednoho dne jsme spolu vyrazili na bowling. Ten den byl celý podivný a Karolína byla celá podrážděná a nesvá. Pravda byla taková, že z jakéhokoliv kontaktu se mnou byla podrážděná a nesvá a mě to strašně mrzelo, ale furt pro mě bylo lepší být s nasranou devatenáctiletou kráskou, než s ní nebýt vůbec.
Horo těžko jsme tedy dohráli bowling, pak se vymluvila, že musí jít za svým bratrem (za jedním z těch co jí jako dítě osahával.) Vykalil jsem pár piv a pár "hopsinek" (Koskenkorva Peach) v Restauraci u Divadla u štrosmajeráku, a vzedmul se obrovský, agresivní drive. Opustil jsem svého přítele a impulsivně se rozhodl, že Karolínu prostě ještě uvidím a jejího ošahávacího bratra budu konfrontovat. Mělo to až nedozírně fatální následky.
Naběhl jsem do kavárny na kobylisích kde její brácha pracuje a ona tam seděla a luštila si křížovky. "UHNI" zavelel jsem jakémusi gen z utřinosovi, který se ji právě snažil u stolu nabalovat a přisedl si k ní.
"Co tu děláš?" Zeptala se bojácně.
"Chci se Tě ještě trochu nabažit." Odpověděl jsem, ale z celé situace neměl dobrý pocit. Opakoval jsem své staré zažité vzorce. Nedokázal jsem pochopit, že už jsme spolu ten den byli, že už jsme si svoje s Karolínou prožili, a chtěl jsem víc a víc a víc.
Ke sotlu přišel její bratr.
"Všechno v pořádku Káji?" Zeptal se starostlivým tónem i když jí v minulosti osahával a do života jí přivedl to nejhorší zlo na světě. Zlo jménem Tomáš Hůzl.
"Všechno v pořádku, nemusíš se bát." Řekla mu blahosklonně.
"Proč jí stalkuješ vole? STe se přece rozešli." Zeptal se ten čuramedánek s tváří JOhna Robinsona, kterýho ste mohli vidět třeba ve filmu Lords of Dogtown.
"Nerozešli vole. Dneska jsme spolu hráli bowling." Odpověděl jsem mu.
"Je to pravda Karolíno?"
Karolína mlčela.
"Ježišmarja tak mu řekni, že sme spolu hráli dneska bowling ne! Dyť je to pár hodin!" Zvýšil jsem hlas asi víc než bylo nutné.
"Hráli no."Špitla.
"Tak fajn. Nechám Vás. Kdyby něco, tak řekni Kájo, jo?" Řekl John Robinson s hispsterským knírem.
Pak se stala věc, která mě ztriggerovala uplně.
Přišel jsem si objednat k němu na bar. K osahávači. Bylo mi jedno že jí osahával když jim bylo 13, prostě to dělal. Navíc ani nebyl její nevlastní brácha, byl její vlastní. O to, to bylo horší.
"Prosil bych jednu..."
- Než jsem to stačil doříct, pronesl onu ppamátnou větu -
"TY NEJSI, TY NEJSI, TY NEJSI."
Tahle to řekl. Byla to ta urážka nejhrubšího zrna. Můžete ostatním nadávat do čuráků, můžete jim nadávat do kokotů, ale kurva když popřete jejich existenci, je to už hodně silnej kalibr.
"Jak jako nejsem? Ty popíráš mou existenci?" Zeptal jsem se vyjevně.
"Ty už nejsi její přítel." Řekl mi.
"NO tak asi sem, když jsme dneska byli na bowlingu a občas jí šukám." Prohlásil jsem triumfálně.
Na to Adam nic neřekl, nalil mi zelenou a pivo a odkvačil kamsi do prdele.
Karolínu jsem požádal jestli by mohla být po kavárně chvíli se mnou. ŠLi slavit nějaký gen Z kraviny a já jí zkrátka chtěl mít ještě pro sebe. Navíc jsem měl z osazenstva kavárny na kobylisích velmi přesvědčivé nutkání, že se tam vyskytuje někdo, kdo se jí líbí.
"Tak počkej, rozloučim se s nima, a půjdeme si někam sednout." Řekla.
Hlouček Gen Z chudáků chromozomu XY postával venku a horlivě čekal na přítomnost jediného chromozomu XX. chudáci.
Adam se snažil přemluvit Karolínu ať jde s nimi. Karolína se zdráhala.
"No tak poooď. Bude prdeeeel. Dáme kýbl."
Joooo já půjdu, ale možná bych radši...nejdřív bych radši." Snažila se oponovat.
"Nejdřív půjde se mnou." Vložil jsem se do toho dominantně já.
"S tebou? Proč by měla chodit s Tebou?" Zeptal se nevěřícně Adam.
"Protože se mnou jí nehrozí že potká Hůzl 2. A laskavě si uvědom Adame, že já nejsem Hůzl 2." Řekl jsem.
"Tohle téma asi není uplně vhodný do týhle situace kámo."
"Mně je u prdele, jestli je to vhodný nebo ne. Pravda je taková, že jsi Karolíně Hůzlem zničil život, přitáhl jsi jí do jejího života a může kdykoliv nastat situace, kdy to uděláš znovu."Řekl jsem mu, zatímco kolem nás proudily davy lidí.
"Tyvole, tohle ale..."
"Mně je u prdele co si myslíš. Zničil jsi Karolíně život, to si laskavě uvědom." Řekl jsem mu a mé fightovací mechanismy se začínaly aktivovat. Připravoval jsem se k útoku.
"Adame, já si teď na chvíli půjdu povídat s Milošem a pak za váma přijdu jo?" Vložila se do toho krasavice a Adam jí s velkou chutí pustil. Když odcházel, slyšel jsem ho něco vykládat o kokotech a čůrácích.
S Karol jsme poodešli o pár bloků dál, ona sedla na chodník a hulila a já si na znamení symbiózy aspoň zapálil kdesi uzmuté cígo. Měli jsme hezký rozhovor, ale nestačil mi. Ten večer jsem měl spát u rodičů, a cítil jsem, že se schyluje k něčemu blbému.