....Ach bože, kde začít? Snad jen tím, že i když má člověk Ty nejlepší úmysly, někdy to prostě nedopadne podle jeho představ. Do adiktologické lůžkové mužské části jsem nastoupil 1. července a vyrazili mě 1. srpna. Byl to měsíc plný chaosu, zmatku a křivd. Křivdy nebyly v mé hlavě, ale byly objektivní a reálné. A jak to všechno začalo? Takto:

Týden, dva před léčebnou jsem byl už naprostý dezolát. Běžně se stávalo že jsem si koupil dva litry vodky, dával jí do mrazáku mých nebohých rodičů, za dva dny jsem otevřel mrazák a vodka byla prázdná. Naučil jsem se totiž zvláštní a příjemnou kombinaci, že když mi dojde zolpidem, mohu jej velmi snadno nahradit tvrdým alkoholem. Do toho jsem samozřejmě zobal rivotril 0,5 a rá bych napsal, že v terapeutických dávkách, tzn. 5 až 6 0,5 mg denně, ale ztrácel jsem přehled o tom kolik jsem jich tam házel na noc, a to vím, že bylo po hrstech, takže skutečná spotřeba byla spíš tak patnáct denně. To nebyl problém, protože jsem stále měl mou milovanou Karolínu, která mě sice už dávno nemilovala, ale ochotně se mnou trávila čas a nechtěla, abych zemřel na epilepsii z odnětí. Proces nástupu do léčby byl poměrně komplikovaný. Nejdřív se řešilo, že půjdu do spánkové laboratoře v CDR Beroun, pak že do PL Sadská, pak že do obyčejných Kosmonos a během toho jsem se snažil svou závislostní situaci řešit i v Sananimu a jeho podpůrných skupinách v holešovicích. Věděl jsem, že jsem závislý, že se mi život rozpadá pod rukama a měl upřímnou touhu tu řešit. Následky z toho pocházející mi už ale v mém neustále trvajícím rauši nedocházely.

Týden před léčbou mi rodiče vyklidily prostor v Kobylisích a jaly se jet na chatu, odkud nyní píšu tyto řádky. To možná neměli dělat, protože stále zde figurovala neutěšená situace s káháčkem. Ani jeden z nás nevěděl, co vlastně jsme, chvíli jsme se tedy snažili chovat jako kamarádi, chvíli jako milenci, a rozhodně nám šlo spíš to druhé. Vždycky když jsem viděl Karolínu, bylo to jako bych jí viděl poprvé a vždycky když jsme spolu někam šli nebo se milovali, bylo to jako s ní být poprvé. Moc jsem ji miloval, a nadále miluji, ona však tento pocit dlouhodobě neopětuje.

Jednoho dne jsme spolu vyrazili na bowling. Ten den byl celý podivný a Karolína byla celá podrážděná a nesvá. Pravda byla taková, že z jakéhokoliv kontaktu se mnou byla podrážděná a nesvá a mě to strašně mrzelo, ale furt pro mě bylo lepší být s nasranou devatenáctiletou kráskou, než s ní nebýt vůbec.
Horo těžko jsme tedy dohráli bowling, pak se vymluvila, že musí jít za svým bratrem (za jedním z těch co jí jako dítě osahával.) Vykalil jsem pár piv a pár "hopsinek" (Koskenkorva Peach) v Restauraci u Divadla u štrosmajeráku, a vzedmul se obrovský, agresivní drive. Opustil jsem svého přítele a impulsivně se rozhodl, že Karolínu prostě ještě uvidím a jejího ošahávacího bratra budu konfrontovat. Mělo to až nedozírně fatální následky.

Naběhl jsem do kavárny na kobylisích kde její brácha pracuje a ona tam seděla a luštila si křížovky. "UHNI" zavelel jsem jakémusi gen z utřinosovi, který se ji právě snažil u stolu nabalovat a přisedl si k ní.
"Co tu děláš?" Zeptala se bojácně.
"Chci se Tě ještě trochu nabažit." Odpověděl jsem, ale z celé situace neměl dobrý pocit. Opakoval jsem své staré zažité vzorce. Nedokázal jsem pochopit, že už jsme spolu ten den byli, že už jsme si svoje s Karolínou prožili, a chtěl jsem víc a víc a víc.
Ke sotlu přišel její bratr.
"Všechno v pořádku Káji?" Zeptal se starostlivým tónem i když jí v minulosti osahával a do života jí přivedl to nejhorší zlo na světě. Zlo jménem Tomáš Hůzl.
"Všechno v pořádku, nemusíš se bát." Řekla mu blahosklonně.
"Proč jí stalkuješ vole? STe se přece rozešli." Zeptal se ten čuramedánek s tváří JOhna Robinsona, kterýho ste mohli vidět třeba ve filmu Lords of Dogtown.
"Nerozešli vole. Dneska jsme spolu hráli bowling." Odpověděl jsem mu.
"Je to pravda Karolíno?"
Karolína mlčela.
"Ježišmarja tak mu řekni, že sme spolu hráli dneska bowling ne! Dyť je to pár hodin!" Zvýšil jsem hlas asi víc než bylo nutné.
"Hráli no."Špitla.
"Tak fajn. Nechám Vás. Kdyby něco, tak řekni Kájo, jo?" Řekl John Robinson s hispsterským knírem.

Pak se stala věc, která mě ztriggerovala uplně.

Přišel jsem si objednat k němu na bar. K osahávači. Bylo mi jedno že jí osahával když jim bylo 13, prostě to dělal. Navíc ani nebyl její nevlastní brácha, byl její vlastní. O to, to bylo horší.
"Prosil bych jednu..."
- Než jsem to stačil doříct, pronesl onu ppamátnou větu -
"TY NEJSI, TY NEJSI, TY NEJSI."
Tahle to řekl. Byla to ta urážka nejhrubšího zrna. Můžete ostatním nadávat do čuráků, můžete jim nadávat do kokotů, ale kurva když popřete jejich existenci, je to už hodně silnej kalibr.
"Jak jako nejsem? Ty popíráš mou existenci?" Zeptal jsem se vyjevně.
"Ty už nejsi její přítel." Řekl mi.
"NO tak asi sem, když jsme dneska byli na bowlingu a občas jí šukám." Prohlásil jsem triumfálně.
Na to Adam nic neřekl, nalil mi zelenou a pivo a odkvačil kamsi do prdele.

Karolínu jsem požádal jestli by mohla být po kavárně chvíli se mnou. ŠLi slavit nějaký gen Z kraviny a já jí zkrátka chtěl mít ještě pro sebe. Navíc jsem měl z osazenstva kavárny na kobylisích velmi přesvědčivé nutkání, že se tam vyskytuje někdo, kdo se jí líbí.
"Tak počkej, rozloučim se s nima, a půjdeme si někam sednout." Řekla.

Hlouček Gen Z chudáků chromozomu XY postával venku a horlivě čekal na přítomnost jediného chromozomu XX. chudáci.
Adam se snažil přemluvit Karolínu ať jde s nimi. Karolína se zdráhala.
"No tak poooď. Bude prdeeeel. Dáme kýbl."
Joooo já půjdu, ale možná bych radši...nejdřív bych radši." Snažila se oponovat.
"Nejdřív půjde se mnou." Vložil jsem se do toho dominantně já.
"S tebou? Proč by měla chodit s Tebou?" Zeptal se nevěřícně Adam.
"Protože se mnou jí nehrozí že potká Hůzl 2. A laskavě si uvědom Adame, že já nejsem Hůzl 2." Řekl jsem.
"Tohle téma asi není uplně vhodný do týhle situace kámo."
"Mně je u prdele, jestli je to vhodný nebo ne. Pravda je taková, že jsi Karolíně Hůzlem zničil život, přitáhl jsi jí do jejího života a může kdykoliv nastat situace, kdy to uděláš znovu."Řekl jsem mu, zatímco kolem nás proudily davy lidí.
"Tyvole, tohle ale..."
"Mně je u prdele co si myslíš. Zničil jsi Karolíně život, to si laskavě uvědom." Řekl jsem mu a mé fightovací mechanismy se začínaly aktivovat. Připravoval jsem se k útoku.
"Adame, já si teď na chvíli půjdu povídat s Milošem a pak za váma přijdu jo?" Vložila se do toho krasavice a Adam jí s velkou chutí pustil. Když odcházel, slyšel jsem ho něco vykládat o kokotech a čůrácích.

S Karol jsme poodešli o pár bloků dál, ona sedla na chodník a hulila a já si na znamení symbiózy aspoň zapálil kdesi uzmuté cígo. Měli jsme hezký rozhovor, ale nestačil mi. Ten večer jsem měl spát u rodičů, a cítil jsem, že se schyluje k něčemu blbému.

....tak jsem byl disciplinárně propuštěn z léčebny u apolináře. Na jednu stranu je to škoda, protože jsem tam na sobě psychicky hodně makal a oni mě propustili za naprostou píčovinu, na stranu druhou o tom dnes začnu psát novelu, která tu přistane velmi brzy :)

Jinak dokážu psát i pěkné věci. tohle je vyloženě beletrie. žádný drogy žádnej sex, jen dvě malý holky co dospívaj.

Spřízněná Duše
https://www.liter.cz/povidky-romanticke-940869-cist

Dneska čtu a prodávám mou nejnovější novelu čítající 68 stran na této bohulibé akci. Akce není honorovaná, tak mě můžeš za výtisk pozvat aspoň na panáka nebo k sobě domů
Žjea!

MILOSHIT: Good Luck a Respect.

MILOSHIT: tak tohle už je mírně lepší přebal.

Jinak jsem to truchu promázl, protože mám 9 dnů před léčebnou a nějaký moralistický kecy si fakt číst nepotřebuju :)

MILOSHIT:

Káháčko
https://www.liter.cz/povidky-ostatni-940703-cist

Je to komplet v rtf i s detaily navíc. 98 normostran. Zatím mám v poště jen dva zájemce, není to málo?! POjďme na to vybrat 10 000!

Jaroslav Chorý - Káháčko | Startovač
https://www.startovac.cz/projekty/jaroslav-chory-kahacko

dík za povídku, docela fakt umíš psát
jinak no comment :]

vyzivne cteni, pokracuj v tom, milada a moskva musi horet!
naky drobak tam odeme mas

Jj skvělý zpestření dne. Normálně to vydej. Best seller jak hovado. Něco poslu.

MILOSHIT: paypal neni? z ciziny to je jineka takovy .. ble. ale jinak tak, no. mas to hezky, ja se bavil.

tvl hod na nastenku nejakej IBAN nebo paypal (lepsi), ti poslu nejaky drobny.

MILOSHIT: stále platí, že kdo mi napíše do pošty, dostane kompletní povídku v RTF formátu buď na email nebo ve fyzické podobě po praze. Ve wordu je povídka upravená, bez gramatických chyb a s mnoha detaily, co zde nebyly zmíněny, na které jsem většinou zapomněl. V praze budu 23.6. Dark Café Velvet na žižkově a povídku tam budu nejspíš prodávat. Howgh.

MILOSHIT: Dorazil jsem do Prahy. Během jízdy vlakem jsem se ozval matce, že si s ní potřebuju v kobylisích nutně promluvit, jinak se zblázním. Matka byla nakonec moje krizová intervence.
"Budu v kobylisích až v 15:00," napsala. Já tam byl už tak ve 14:40. První co jsem udělal bylo, že jsem ji okradl o zolpidem a nasypal si jich hrst do pusy. V kombinaci s pregabalinem, který jsem našel v kufru a dal si ho ráno ještě v hotelu, to ve mně vyvolalo podivný vnitřní klid.
Jako vždycky, když jsem si dal zolpidem, až tehdy se daly věci do pohybu. Brněl mi telefon. Volala mi Karolína. Lol.
"Ahoj čipi"
"Ahoj Čipi" Odpověděl jsem zcela sjetý.
"Čipi já se ti neozývala tak dlouho, protože mi na oslavě došlo že musím něco udělat, že se to prostě MUSÍ udělat, a že tě to bude hodně bolet."
"Čipi mně je jasný že se chceš rozejít, nejsem blbej."
"Ty to víš?"
"Dyť to bylo od začátku jasný. Jen jsi to mohla říct hned a nenechat mě tři dny trpět. Bylo to strašný, příšerný. Takže co chceš? Pěkně mi pověz, co chceš."
"Já chci....Achjo, když ono je to strašně blbý řikat do telefonu, chtěla bych to udělat, jak se má a s veškerou úctou k tobě."
"No, já už to stejně vim. A stejně se musíme domluvit kdy a kde."
"Dobře, já.... Chci se s Tebou rozejít."
"No konečně. Vidíš, ani to nebolelo." Řekl jsem a po mnoha dnech bolesti se mi ulevilo, že věci jsou jasně a pevně dané.
"Tak řekněme v 15:00 na našem místě, předáme si věci a rozloučíme se?"
"Dobře čipi. Moc mě to mrzí."
"Mě ne." S tím jsem ukončil hovor.

Vzápětí v zámku zarachotily klíče. Máma. Ležel jsem na pohovce jako u správného psychologa a se vším se jí svěřil. Jakou má Karolína rodinu. Jaká je to vlastně špína, ale jak moc jí přitom miluju. Jak mi dala piko. Řekl jsem mámě uplně všechno a totálně sjetej.
"Už jí nikdy nechci vidět," řekla matka a v jejich očích byla vidět čirá nenávist.

Pak jsem udělal, co jsem musel. Jel jsem do čimic, vystěhoval veškeré věci karolíny, opřel je na "Našem místě" na lavičce a čekal na poslední rozloučení.

Náš rozhovor nebyl dlouhý, dozvěděl jsem se jen:
Že na oslavě jí ukradli batoh (což by se nikdy nestalo, kdybych tam byl)
Že jí napadli nožem (což by se nikdy nestalo kdybych tam byl)
že její máma se rozešla s jejím přítelem a tudíž měla hysterák (což by se asi stalo i kdybych tam byl)
Že tam byli moji přátelé a sháněli se po mně (Cítil jsem hlubokou lítost)

S tím jsme oba odešli svými směry. Dohodli jsme se, že ještě pár dnů budu moci v čimicích bydlet, pak odevzdám klíče do schránky a bude to absolutní konec.

....End?

....Vážně je to konec?

Ne. Rozchod byl 29. května a stále se vídáme. Stále spolu šukáme. Stále jezdí za mnou na chatu. Tak uvidíme kam se to bude ještě vyvíjet. Jisté ale je, že už v tom není láska ani z jedné strany a že minimálně já, chci pro ni jen to nejlepší. Hlavně ať se dostane z Prahy a z té posrané Letné. Beru to tak, že já už mám polovinu života za sebou, ale ona ho má před sebou. Byla by nesmírná škoda, kdyby shnila mezi smažkama na letné a nedostala se na:
Střední školu
Vysokou školu
Do Pardubic kam vždycky chtěla

A tak dále.

Proto zde slavnostně slibuji, že budu bojovat všemi dostupnými prostředky abych jí z milady horákové 35 dostal a je na Vás jestli budete bojovat se mnou.

End.