Na komunitě den potom, se stalo,, co se muselo stát. Srdce mi už dopředu bušilo, potil jsem se, bylo mi strašně špatně. Cítil jsem, že dělám hnusnou, zlou a podlou věc, ale prostě jsem žárlil. A to strašně. Čekal jsem na ono magické slůvko: "Přejdeme ke zpětným vazbám." Když Věta konečně zazněla, rozpoutal jsem peklo. Peklo, které se se mnou vezlo až do konce léčby a nemělo už nikdy přestat.
Zvedl jsem ruku. Srdce bušilo příšerně silně. Měl jsem pocit, že každou chvíli budu mít infarkt. Mé tělo bylo zásadně proti tomu, co chci udělat, můj mozek byl proti tomu, můj instinkt mi napovídal "tohle ne, tohle ne, takhle ne, jde to i jinak." Ale kdybych poslouchal svůj mozek, nebyl bych v blázinci.
"Petře, opravdu hodně se mi nelíbí, že Ti personál už jednou vyčetl navazování vztahů se spolupacientkami a klidně si to děláš dál a navíc si nám tím ukradl hráčku nohejbalu, díky čemuž utrpěla celá hra." Řekl jsem třesoucím se hlasem. Petr příšerně zrudnul a pevně zasekl ruce do sedačky. Jako drápy.
"Co na to řeknete Petře?" Zeptala se naše hlavní psycholožka a měl jsem skoro i dojem, že jí nastálá situace dělá dobře.
"No tak teda děkuju." Řekl Petr. "Ale seš pěkně nechutná krysa."
"Bez těch urážek prosím," řekla psycholožka. Podíval jsem se na zbytek týmu v bílých pláštích. Dívali se na mě zaraženě a překvapeně. Nikdo ode mě nic takového nečekal.
"TYVOLE ALE DYŤ TO KRYSA JE. VON NIC NEUDĚLAL, PETR CHODÍ NORMÁLNĚ S LENKOU BĚHAT A TADY TEN ZMRD HO OBVIŇUJE Z ŠUKÁNÍ! CO TO SEŠ ZA PÍČU TY MRDKO! TĚ DOBIJU!!!" OZval se spolupacient jménem Matěj, kterého se všichni báli. Pikař, zjev kriminálníka, nezrlé a v každé situaci agresivní chování, hlasité dunění tekna a dramců z jeho pokoje 24/7. Ten člověk žil v permanentním nasrání.
"NNo tak za prvé jsou urážky a nadávky absolutně nepřípustné a za druhé to máte použít jako zpětnou vazbu. Dobře víte jak se zpětná vazba používá Matěji. Tak chcete to zkusit znovu a lépe?" Zeptala se psycholožka.
"A laskavě si čtěte lůžkový řád oddělením že jsou jakékoliv projevy afresivity a to i VERBÁLNÍ zákázány tam je hned na prvních stránkách," řekla adiktoložka Jitka. Takže Matěji ta Vaše zpětná vazba?
"Miloši, nelíbí se mi že lžeš, protože Petr s Lenkou vůbec nic špatnýho nedělá." Řekl Matěj a klepak se vztekem.
"A jaký to Ve vás tedy vyvolává pocit?" Zeptala se svým ukňouraným hláskem psycholožka Marie.
"Vyvolává to ve mně pocit hlubokého nasrání."
"Takže jste naštvaný ano?"
"Ano, to kurva sem." Řekl Matěj, já pověděl slastné "děkuju" a šel mu zapsat čárku do negativní zpětné vazby. Fungovalo to tak, že ať už ste dostali jakoukoliv zpětnou vazbu (pozitivní, růstovou nebo negativní) museli jste sebrat, přejít celou místnost a danému člověku onu zpětnou vazbu připsat. Většina situací na komunitě bývala tak vypjatá, že jsem málokdy věděl, co kam komu píšu a ten kdo zrovna vykonával funkci "Předseda" mi musel poradit.
Přešel jsem nazpět celou místnost a vrátil se zpátky do židle, jen kousíček od všech těch bíllých plášťů. Petr se mezitím zmobilizoval a zvednul ruku.
"Miloši, strašně se mi nelíbí, co jsi mi právě řekl. S lenkou chodíme jen běhat, a nic špatnýho neprovozujeme." Řekl a klepak se přitom.
"A pocit, který to ve vás vyvolává? Zeptala se adiktoložka Jitka.
"Vyyvolává to ve mně pocit....éééé....nesounáležitosti, nespravedlnosti a nedůvěry."
"Děkuju." Řekl jsem a opět přešel celou místnost abych mohl připsat Petrovi bod. Pak jsem se vrátil do židle.
Vašek (Zdravotní bratr z NÚDZ,) alkoholik zvedl ruku.
"Miloši, extrémně se mi nelíbí, co si právě teď řekl. Navíc mám v živé paměti jak jsi na mě vzvídal informace o dané osobě ženského pohlaví. Ani nevím co to ve mně vyvolává. Určitě část zloby, znechucení, ale hlavně nedůěry. Myslím, že po tomhle Tvém výroku Ti už nikdy nebudu věřit ani já, ani ostatní.
"Ano, takhle má vypadat zpětná vazba!" Zatetelila se psycholožka. "Běžte si to zapsat Miloši."
"Děkuju." Řekl jsem a šel si to napsat. Pak jsem se posadil rovnou pod papíry s připravenou propiskou v ruce, protože mi bylo jasné, že jsem spustil řetězovou reakci.
"Miloši, tyvole -" Zvedl ruku sedmdásetiletej Jirka. "Víš, že už tak je to tady s ženskejma nahnutý, měli bychom bejt rádi, že s nima vůbec můžeme ten nohejbal hrát a ty do toho takhle házíš vidle? Děláš si z nás všech prdel nebo co?"
"Znovu opakuji větu o nepoužívání vulgarismů, držte to v těch slušných mezích prosimvás."
"No pardon, ale von mě teda pěkně nasral," Řekl Jirka.
"A pocit JIrko?"
"No znechucení a nedůvěra. Já měl Miloše rád, ale po tomhle si budu asi myslet, že je nějakej udavač a budu si dávat pozor co před nim řikám a dělám."
"Děkuju," řekl jsem a Jirkovi to zapsal. Měl jsem už poměrně dost, ale nadále jsem statečně seděl pod nástěnkou. Jakýmsi zvráceným způsobem mi to dělalo dobře.
"Ještě někdo něco?" Zeptal jsem se. "Nebojte se přihlásit," Řekl jsem a usmíval se od ucha k uchu, ačkoliv se se mnou točila celá místnost a srdce mi bušilo jako porouchaný zvon.
Nikdo už nic neřekl. Jen slyšel šeptání slov o zmrdech a kokotech. D9lo bylo dokonáno.
"Tímto ukončuji ranní komunitu, řekl předseda a všichni urychleně vypadli řešit danou věc na kuřárnu. Já jsem nekouřil a tak veškeré dění z kuřárny šlo mimo mě. Bylo mi ale jasné, že dnes budu hlavní téma drbů.

Pak se stala ona neblahá událost. Pravidelně jsme hráli s lenkou nohejbal. Všichni jsme oceňovali její kozičky bez podprsenky, její prdelku a její bříško. Hráčka to byla mizerná, ale dívalo se na ní fakt hezky. Jednoho dne ale přikvačil pikař Petr."Jdem běhat?" Zeptal se.
"Už jsem ani nedoufala!" Zahlásla Lenka a mi tak přišli o hráčku. Zápas byl zmařen. Jakmile odešla Lenka, vytráceli se i další lidi. A já tu proradnou mrchu sledoval, kterak obíhá s Petrem areál a povídají si. Oběhli ho jednou, dvakrát a pak prostě zmizeli. Zmizeli na dlouho. Má zvědavost mi nedala a šel jsem je stalkovat. A taky jsem stejně musel zalejt kytky.
SAmozřejmě ti dva si švitořili něco na lavičce. DOPRDELE! A co když je jako přistihnu že se líbaj nebo píchaj?! Navíc Petr neměl tenhle problém poprvé. Věděl jsem, co musím udělat. Bylo to nezbytné.

Pomalu ale jistě se ze mě stával "Přístěňák." Tento termín vymyslel herec Matthew Perry (Chandler) ve svém autobiografii. Trochu jsem zapomněl, co to znamená, ale v léčebně u Apolináře si na to s jistotou vzpomněl. Jelikož jsem měl neustále masivní vertigo, pomáhalo na něj jediné - opřít si hlavu o stěnu. Pokud jsem chtěl chodit bez pocitu gumového hradu, musel jsem jít opřený o stěnu.
"Co to zas hraje tyvole."
"Von fakt není normální."
"Ten člověk patří na psychiatrii a ne sem." Znělo od mých udatných spolubojovníků v závislosti. Všichni jsme si zkrátka byli rovni, ale někteří si byli rovnější. Nejhorší to bylo na komunitách. Na každou ranní komunitu v 9:30 jsem šel s bušením srdce, pocením dlaní, vertigem a masivní úzkostí v očekávání toho nejhoršího útoku. A nejstrašlivější bylo, že můj mozek se nikdy nepletl a ten útok opravdu přišel. Vše bylo navíc umocněno bílými plášti, kterých bylo někdy i 4 a víc a ty pláště vůbec nepředstavovaly bezpečí, ale hrozbu. "BUM BUM BUM" srdce mi jelo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Celý můj organismus byl připraven na útok, nebezpečí, potenciální hrozbu. Bylo to uplně stejné jako bych čekal útok divokého zvířete. A UŽ TO JELO:
"Miloši nelíbí se mi, že jsi včera předstíral mdloby u tabule, ale pak ses hrnulna oběd mezi prvními ve svý havajský košili, takže zas tak zle si na tom nebyl."
"Děkuju." a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši, nelíbí se mi, že ses půl hodiny díval na hodiny a přesto se nás ptal kdy bude osobní volno. Vyvolává to ve mně pocit, že simuluješ."
"Děkuju. A šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi že přes den se tu ploužíš podél stěn jak mrtvola, ale jakmile jsi venkum hraješ nohejbal, běháš a tancuješ. Vyvolává to ve mně pocit že lžeš nám i týmu."
"Děkuju" a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi, že ses přihlásil na nový film Kapitán Amerika a pak si z něho odešel."
To už bylo trochu moc. Vzedmul se ve mně obrovský rage. A v té chvíli jsem pochopil jak mám reagovat na zpětnou vazbu. Napřed jsem řekl "děkuju, zapsal to tomu pikařskýmu zmrdovi, poslušně si sedl a spustil.
"Lukáši nelíbí se mi, že jsi přišel o 20 minut pozdě na film Kapitán Amerika. Taky se mi nelíbí, že jsme se spolu domluvili na tom, že já ho stáhnu do svého noutbuku, plně jsem s tebou spulupracoval a ty si ještě dovolíš říct, že jsem z toho filmu odešel. Ano, odešel jsem z toho filmu, protože když si tam nebylna čas, vyvolalo to ve mně dojem, že ten film pro tebe není důležitý a není tím pádem důležitý ani pro tebe, Vyvolalo to ve mně pocit frustrace, hněvu, a že už ti nikdy nebudu pomáhat."
"Wow" Ozvalo se uznale komunitou. Použil jsem zpětnou vazbu přesně jak měla být. Bez urážek, se sdělením svých pocitů a co to ve mně vyvolalo. Pobodaný pikař Lukáš jen sklopil hlavu, špitl "děkuju" a zcela ponížen mi šel připsat růstový bod. Hovado.

Odehrávaly se další pro léčbu fatální věci. Přišel Pavel. Kokainista s funnkčí rodinou, kterého jsem si okamžitě oblíbil a hned první den ho přizval k našemu stolu v jídělně kde jsem seděl s Ondřejem. Pavel byl od pohledu sympaťák a můj léčebný vzor. Určitě měl svoje mouchy, ale bylo vidět, že má srdce na pravém místě. Od samého počátku jsme vedli hluboké rozhovory, zaměřené převážně na mou psychiku. Upřímně mi psychologická pomoc v léčebě extrémně chyběla a Pavel byl někdo, s kým jsem mohl svou psyché řešit. On sám se o sobě zmiňoval zdráhavě, opatrně a ironicky. Jeho názory jsem ovšem respektoval a jeho soukromí vníal jako posvátné. Neustále mi tvrdil ať se jednou provždy vyseru na holky a především na Karolínu. Tomu předcházelo jeho přečtení mé knihy "Káháčko." Pavel nebyl jediný, kdo knihu četl, četl jí i Ondřej a ten se k dotazu na ní vyjádřil, cituji:
"Co ti mám na to jako říct. Zkurvená fetka je ta Karolína. A zkurvená toxi literatura. Dal bych tomu tak 3/10, víc ne."
Pavel byl v názoru na knihu o dost shovívavější a pochopil z ní, že jsem nemocný člověk s vnnitřními démony. Na základě mé knihy jsme mě pak mohli poměrně fundovaně rozebírat. Pavel byl zkrátka super a i když mi někdy nesděla jeho arogance, typická pro uživatele koksu, jeho názory pro mě byly mnohem cennější než názory random psycholožek z ústavu. Pavel měl ženu z austrálie, česko-australské dcery a byl zkrátka cool.

....Nejhustší bylo, že Lenka a Karolína se potkaly. Lenka měla totiž zrovna službu na vrátnici, která spočívala v zapisování příchodů a odchodů návštěv. Můj tajný sen, že se tyhle dva klony potkají, se tudíž splnil. A to bez jakéhokoliv mého přičení. Když jsem si šel vyzvednout K. na vrátnici, slyšel jsem jak spolu hollky velice friendly švitoří. Od návštěvy Karolíny se ke mně Lenka chovala jinak. Byla to pro mě prakticky nová situace a byla velmi zajímavá.
"Hodně hezká holka ta Jitka." Řekla Lenka a spiklenecky na mě mrkla.
"Jo... Ehm." Začervenal jsem se.
"Akorát jsem jí teda skoro chtěla požádat o občanku." Usmála se Lenka.
Od té doby to mezi námi bylo lepší. Navíc jsem začal sportovat a to tk, že hodně. Denně jsem běhal, klikoval a dřepoval. Rozhodně ale ne v 6:30 ráno, to pro mě předstasvovalo nevýslovný opruz a fatální zásah do mého fyzického zdraví. Po každém propoceném kolečku po zahradě jsem se ovšem cítil líp a líp a projevovalo se to i na mé váze. Každé ponděli jsme se vážili a já každé pondělí zhubnul jedno kilo. Za 6 měsíců léčby jsem tedy zhubnul 6 kilo. Nekecám. Nastoupil jsem s 89 kg a odešel s 83 kg. Sestřičky mi hrubě záviděly. Začal jsem taky hrát nohejbal, a k němu si sám naordinoval dnb shuffle dance. Bylo nesmírně aktivní tančit a piřtom kopat do míče přes síť. Ostatním se to moc nelíbilo, byl jsem opakovaně nařčen že kazím hru, a zbytečně se předvádím, ale mně to pomáhalo v hubnutí a mé fyzické kondici. ála, když nemůžete změnit svoji psychiku, změňte aspoň svou fyziku. Tímto heslem jsem se řídil a začínalo mi být líp a líp. Navíc nohejbal hrála i Lenka a to bylo více než přitažlivé. Pravidelně jsem o Lence informoval i Karolínu a ta neskonale žárlila. Konečně jsem zase jednou měl, co jsem chtěl. Zájem dvou krásných mladých dívek a jejich nabalování. Až zpětně jsem ale zjistil, že personál si toho více než všímal.

V novém pokoji se mi žilo poměrně dobře a začal jsem konečně spát. To vedlo ke zlepšení mé psychiky a celkovému zlepšení tělesného stavu. Pořád jsem byl ale maximálně nadržený. Dělal jsem si to pětrát až šestrkát denně a nevěděl jak přestat. Pokud jsem nemasturboval, provázel mě extrémně nepříjemný tlak v pohlavních orgánech, který mě nučil za a) neustále močit a za b) sebou cukat. Doktorka mi na to řekla ať si po léčbě zajdu k sexuologovi. Já potřeboval ale řešení ihned. Řešením byla Karolína. Upřímně jsem se na ní chtěl už dávno vysrat a dát šanci Lence, ale jelikož se na mě Lenka vysrala, nebyla zde jiná možnost. Návštěvu Karolíny jsme pojali velmi rafinovaně. Na dálku jsem jí poslal peníze aby si koupila cudné, bílé šaty, dohodli jsme se že se zásadně bude představovat jako Jitka, a dokonce že si makeupem zakryje své tetování. Tyto podmínky do puntíku splnila a nic nám nebránilo v nesputaném mrdání. Jediný problém představovala sestřička, které jsem o svém mrdacím plánu řekl a Lenka, ale s těmito eventualitami se zkrátka muselo počítat. Sestřička vyjádřila s naším mrdacím plánem poměrně masivní nesouhlas, a tak jsme si počkali až nebude mít směnu, směnu bude mít ta nejvíc sympatická sestra, a plán byl dokončen. Karolína za mnou přišla na návštěvu jako stará známá, přinesla mi mou vlastní vinylovou desku jako připomínku toho, že jsem v životě přeci jen něco málo dokázal, přinesla mi pití a čaj. Bylo to tím pádem dokonalé krytí. Poté jsme šli do dámských a pánských šaten, zamkli se v úklidové místnosti která čítala i umyvadlo a sprchový kout, takže byla geniální, a tam jsme si to zezadu rozdali. První akt byl uspěchaný, agitovaný, nervní a zmatený a udělal jsem se snad za minutu. Následující den přišla Karolína znovu, na jakýkoliv makeup a předstírání její nezkaženosti jsme se již zcela vysrali a mrdání jsme si užili mnohem víc. Bylo ale už stoprocentně jasné za jakým účelem za mnou přišla, sklízela obdivné pohledy a hvízdání od spolupacientů, a bylo sice hezké že to vedlo k navýšení mého sebevědomí, ale zpětně se domnívám, že to byl poměrně silný stimul k mému propuštění z léčby.

Už jsem nemohl dál bydlet s východoslovenským čobolem a nechal se převelet na jiný, prázdný pokoj. Velmi citlivě jsem mu vysvětlil, že proti němu nic nemám, ale že prostě pořebuju spát. On mi samozřejmě nevěřil a obvinil mě, že každou noc chrápu, takže je blbost že nespím. Nevyvracel jsem mu to, ale věděl jsem svoje. Přestěhoval jsem se tedy do pokoje číslo 6, který se už do konce léčby stal mým domovem. Výhoda i nevýhoda tohoto pokoje byla, že měl okno přímo do ulice Apolinářská, a mohl jsem tudíž sledovat život za zdmi léčebny a připadat si jako normální člověk. Na druhou stranu jsem v noci poslouchal neustálou jízdu automobilů, skřeky ožralých a zfetovaných lidí a byl značně rušen zvuky ulice. Nicméně jsme se s Karolínou dohodli na určité věci. Dohodli jsme se, že mě přijde pod mé okno v noci pozdravit. Harmonogram mužského oddělení probíhal takto a my se do něj trefili. Vzhledem ke Karolíny naprosté nespolehlivosti, nezodpovědnosti a nedochvilnosti, to považuji doteď za zázrak.

6:30 Budíček
6:40 hlášení, rozcvička (pokud ste nebyli na hlášení, bylo mínus.)
7:10 až 7:20 první léky a úklid pokoje. (Stačilo nechat v pokoji zrnko prachu na skříňce a bylo další mínus. taky bylo nezbytně nutné mít perfektně zastlanou postel.)
7:30 kontrola úklidu pokojů. (byly hromadně rozdávány mínusy.)
7:40 Hlášení
7:45 az 8:00 snídaně a masivní vertigo
8:00 až 8:40 konečně chvíle odpočinku a klidu. čas na hygienu, masturbaci, kafe, přípravy na komunitu.
8:40 komunita a zdroj masivních úzkostí z důvodů zpětných vazeb. (Zpětné vazby spočívaly v tomže se našel obětní beránek (naprosto většinou já) a tomu bylo vyčteno první i poslední co udělal nebo neudělal špatně. Například mi byly vyčteny i šílenosti typu že jsem se někde opíral nohama o stěnu. Na základě těchto událostí mi byly připisovány personálem mínusové body, události jsem nemohl nikterak hájit a argumentovat, jediná přípustná reakce na události bylo slovo "děkuji." Asi netřeba dodávat ja kstrašně frustrující to bylo.

Následovalo X dalších píčovin nedávajících smysl, například v 13:00 po obědě relaxace a hned po tom pracovní terapie. A jak jste jako měli pracovat po tom co jste leželi 30 minut na zemi na karimatce? Zkrátka nelogické píčoviny.

No a 21:30 byla večerka a kontrola pokojů, a těsně po tom přišla karolína pod mé okno, vykrucovala se a měla nádherné šaty. Dělala na mě nádherné posunky, jemně se odhalovala a tento nádherný zážitek nám kazil jedině bolt kurýr na kole indického původu, který na ní neustále najížděl a ptal se jestli nemá nabíječku na iphone. Jestli to byl jeho pokus o sbalení byl dost ubohý a na mé výzvy ať táhne do prdele, nereagoval. Byl jsem ale částečně zvyklý, tam kde byla karolína, byla i extrémní mužská pozornost, balení a zájem. Za ty roky jsem si částečně zvykl a toho naše středeční setkání pod oknem jsem považoval za výrazně nádherný zážitek.

Stále jsem dostával na noc Pregabalin 75, který mě jakžtakž udržoval v chodu. Taky dva prothaziny a Trittico, které mě dokázaly celkem spolehlivě uspat. Budíček byl ale v 6:30 a rozcvička v6:40. Neexistoval žádný způsob, jak bych mohl být po své noci, kdy můj spolubydlící chodil na záchod, čilý a aktivní. Pravidelně jsem tudíž na rozcvičky chodil pozdě, případně na nich nebyl schopný cvičit. Za to jsem dostával mínusové body, a dostával jsem jich poměrně dost. Každé ráno mi ale rozjitřila Lenka a její tílečka a legíny. Byla výjimečně krásná. Vždy měla perfektně upravené hnědé vlasy, většinou vínové tílko s perfektním dekoltem a ŕanní úsměv od ucha k uchu. Její úsměv mě vždy pozitivně naladil a začínal jsem zapomínat na Karolínu. Byla tu Lenka. Lenka se sebou narozdíl od Karolíny něco dělala, byla v léčbě, pracovala na sobě, venku měla práci v mateřské školce. Byla prostě ideální wifey materiál. Zároveň zde ale fungovala hrozba v podobě navazování vztahů se spolupacientkami a já si byl této hrozby dobře vědom. Přesto jsem jí napsal na instagram:
"Ahoj, platí to dneska teda zase v osm, že pokecáme?"
Chvilka mlčení.
"Noo, hele nechala jsem si to projít hlavou, a upřímně jsem na to dneska moc v prdeli, mám nějaký problémy s tátou a tak."
"Aha, jasně." Napsal jsem a byl ochotný přijmout fakt, že žádný pokec nebude a domnělá svatba s perfektním klonem Karolíny nebude. Pak se ale stala zvláštní věc. Šel jsem ven a Lenku viděl na kuřárně. Smála se hloupým vtipům nejhorších pikařů a vypadala naprosto bezstarostně a v pohodě. Pardon, ale co to mělo být?
Na instagram jsem jí tudíž napsal:
"Hele, podle mě nebudeš až tak v prdeli když se vesele směješ na kuřárně ne?"
Následovala reakce:
"Jako sorry, ale co je ti po tom kde se já směju a nesměju, po tomhle si upřímně nemám už chuť s tebou povídat."
"No na to máš samozřejmě uplný právo, jenom bys mi nemusela kecat, že je ti zle, když to tak očividně nevypadá."
"Tyvole, tobě může bejt uplně jedno jak co vypadá a nevypadá. Upřímně tohle s tebou nebudu řešit. Měj se."

A bylo to. Možná náhrada za Karolínu byla pryč. Problém ale byl, že ta holka byl se mnou na skupině. Jak jsem se k ní po tomhle měl chovat? Co jsem jí měl říkat? A co víc, prozradí můj šukací plán s Karolínou? Můžu jí po tomhle věřit? Nevěděl jsem co mám dělat a nvodilo mi to extrémní úzkost.

Na další ranní komunitě jsem se objednal k paní doktorce. Před tou jsem se sesypal a hystericky brečel. Ani jsem nevěděl jak se to stalo, prostě to ze mě vylítlo. Vadilo mi především, že všichni kromě mě se tváří, že nejsou v léebně, ale na jakémsi pohodovém táboře, že je to pro ně těžký chill a hra, zatímco já trpím v brutálních odvykacích příznacích. Stále jsem měl vertigo, činilo mi velké potíže se močit, spontánně a neustále jsem masturboval nad videi s karolínou , chodil kvůli tomu pozdě na program, měl jsem přecitlivělý sluch, když někdo fláknul omylem vidličkou u jídla, bylo to pro mě o síle 150 decibelů, dostával jsem pravidelně křeče v noci do nohou a prostě jsem trpěl. Tohle všechno jsem řekl doktorce. A ta odvětila.
"Nebojte se Miloši, my ke každému přistupujeme individuálně, nikdo Vás nevyhodí, nemusíte se vůbec ničeho bát. My víme, že máte těžké abstinenční příznaky, prostě se to snažte vydržet, rozhodně Vás na základě toho nesoudíme ani nevyhodíme.

Vůbec mě to neuklidnilo.

Pět minut nato jsem přišel pozdě na oběd, protože jsem si myslel že je ve 12:45 a přitom byl v 11:45. Měl jsem všude vyvěšené tabulky s harmonogramy, ale často jsem nedokázal rozklíčovat co znamenají. Byl jsem pomatený, dezorientovaný a zmatený. A do toho jsem byl sexuálně posedlý Karolínou a emocionálně nemocný Lenkou. Byl jsem v patové situaci a snad i proto mě Achillova pata velmi bolela.

....Od dob červené skupiny se pro mě všechno změnilo. Náhle léčba dávala smysl. Jistě to umocňoval i fakt, že jsem mezi ženami a mohu si povídat s ženami. Ženy pro mě odjakživa představovaly záchytný bod, něhu, empatii a porozumění. MUži pro mě byli z velké části odporný a dotěrný hmyz, konkurenti, švábi nehodní existence. Našli se mezi nimi světlé výjimky, třeba již zmiňovaný Ondřej, sedmdesátiletý Jirka nebo další, převážně umělecky založení pánové. Pokud ale dotyční nedělali nic, jen fetovali, a kradli, těžko mohli mít mé sympatie. Bylo zajímavé, že ženy nikdy jen nefetovaly nekradly, v drtivé většině byly umělecky založené, uměly nádherně malovat, kreslit, sochařit, zpívat a těmito vlastnostmi se nechlubily, protože byly příliš skromné a krásné. Žádná žena na ženském oddělení nebyla od pohledu odporná, nechutná lidská bytost, lidský parazit, všechny byly svým způsobem krásné a výjimečné. O mužích jsem toto ale rozhodně nemohl říct, přišlo mi že minimálně polovina z nich zabírala místo na planetě zemi.

Jednoho dne se stala věc, která zásadním způsobem změnila mou léčbu. Na červenou skupinu přišla mladá brunetka jménem Lenka. Hnědooká, drobná, s perfektním tělem a postavou, chytrá, otevřená, upřímná. Na skupině začala vyládat svůj příběh. Příběh byl naprosto TOTOŽNÝ s příběhem Karolíny. Taky jí osahával brácha. Taky jí osahával děda. Taky se starala o tělesně postiženou sestru. A dokonce měla podobné tetování jako Karolína. Staly se dvě věci. Okamžitě jsem se zamiloval a okamžitě měl zvrácené a bizarní fantazie, že se Karolína a Lenka potkají a budou skvělé kamarádky. Lence bylo 22, Karolíně 19. Obě poslouchaly rap, a obě byly výjimečně pohledné. Lenku jsem hned po první skupině požádal o instagram a dostal jsem ho. A ještě ten samý den jí vyzval na procházku. Přijala. Vedli jsme hluboký rozhovor o vážných tématech, řekla mi svá nejskrytější tajemství a já cítil povinnost jí říct ty své. Problém byl, že její tajemství se týkaly její minulosti, ale moje tajemství se týkaly mé naprosté přítomnosti. Sdělil jsem jí svůj plán ošukat Karolínu v léčbě.

Neexistuje žádná realita ani vesmír kdybyste mohli říct jedné mladé holce že chcete šukat jinou mladou holku a nenést za to následky.
Tohle je prostě tabu a nikdy se to nesmí udělat. Já to však opakovaně dělám.

Pak jsem Lence zarapoval svůj track "Swajpuju doprava." Uznale mi dale pěstičku, řekla něco jako "Fakt hustý bro" což bylo zbytečně macho friendly mužské. Pak jsem jí pustil track "Paragraf 2" se silným sexuálním podtextem a tehdy se zarazila.
"Hele kámo, byl to fakt skvělej pokec, ale už musim jít. Vychází totiž novej PTK a my si to musíme na oddělení nutně pustit. Je to událost, novej PTK, chápeš to ne?!"
Nechápal jsem to ani trochu, ale souhlasil, že jo. Lenka se na mě starostlivě dívala.
"Prosimtě zvládneš to tu sám? Vypadáš smutně a zaraženě."
"Jasně, že zvládnu. Mám tu deník, budu si ho psát. Mám tu přírodu a svobodu. Neměj vůbec strach." Machroval jsem.
"Tak jo. Takže můžu odejít, nevadí ti to?" Dívala se na mě s až prosebným smutkem v jejich nádherných hnědých očích. Byla beznadějne submisivní, bezmocná. Potřebovala approval a uznání druhých aby mohla dělat, to co chtěla.
"Jasně, klidně jdi, ale rád bych se s Tebou na něčem domluvil. Co takhle se potkat zítra v osm hodin na tomhle samém místě?"
"Jasně, asi by to šlo, i když uplně nevim, třeba se nám to oběma rozleží v hlavě a uvidíme to zítra v jiném světle."
"Mně se v hlavě nic nerozleží. Já přesně vím, co chci." Řekl jsem a spiklenecky se na ní usmíval.
"Tak já už jdu, zatím," Řekla, dala mi poslední pěstičku a byla v tahu. V tu chvíli se začaly věci v léčebně nenávratně měnit k horšímu.

Moje první smíšená, koedukativní skupina. Skupiny byly rozdělené na tři. Červená, modrá a zelená. Já měl červenou, což mi bylo extrémně sympatické, protože je to odjakživa má oblíbená barva. Nikdo další ve skupině tuto barvu jako oblíbenou neměl. Zato tam ale byl pan Jiří Kokrda, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel, ale jeho energie mě okamžitě zasáhla. Jeho energie a charisma naplňovala celou místnost, prostupovala jí, a sálala z něj. U některých lidí prostě víte, že se narodili pro své povolání, a to byl případ pana Kokrdy. Od začátku jsem věděl, že je to člověk na svém místě a že naprosto ví co dělá. V malém pokoji s akvárkem s námi byli tři muži a tři ženy, plus pan Kokrda a psycholožka Adéla. z Adély nevyzařovalo narozdíl od Jiřího naprosto nic, a měl jsem z ní spíš dojem, že je tichá pozorovatelka a zkoumá veškeré naše reakce, motivy a pohnutky. Moc příjemně mi z toho nebylo, ale chápal jsem že je to nezbytné. Hodně se to lišilo od skupin v bílé Vodě, které působily jako nezávazný pokec s jednou "terapeutkou" co byla prostě obyčejná paní. Zde to působilo mnohem profesionálnějším dojmem. Mým úkolem bylo se představit. Řekl jsem to, co na komunitě, a nenechal si ani tentokrát pro sebe závislost na sexu. Mluvil jsem o ní, protože jsem jí považoval za svůj skutečný problém, ale už jsem nevěděl, že to bylo v přímém rozporu s pravidly léčebny a budu na základě těchto výroků posuzován a pozorován. Představil jsem se a všichni a se představili mně. Obzvlášť mě zaujala paní na opiátech z Olomouce. Její hanácký přízvuk byl extrémně postřehnutelný. "Je hrozně krásný, že mluvíš o olomouci, prožil jsem tam nejbáječnější léta mýho života a patří jí moje srdce." Řekl jsem jí. "To uplně chápu." Odpověděl pan Kokrda. V té chvíli jsem měl pocit, že konečně někam zapadám a patřím. Byl jsem mezi svými. Červená skupina byla moje rodina.

Jiri Kokrda - rozhovor
https://www.youtube.com/watch?v=_ezQiQSlPAg

Začal jsem trpět závratěmi a úzkostmi. Věděl jsem, že to zákonitě přijde, přesto to byl šok. Bylo to uplně jiné než v předešlých léčbách. Nejvíc mě trápilo takzvané "pravé Vertigo" které spočívalo v tom, že jsem měl pocit jako bych byl neustále ve skákacím gumovém hradu pro děti. Tento pocit nabýval na intenzitě, hlavně ve společných prostorách spojenými s jídlem a vyšší koncentrací spolupacientů, takže ve společné kuchyňce a jídelně jsem zažíval opravdové peklo.
"Pane Tomsi, proč jste zase nic nesnědl?" Ptala se starostlivě sestřička Nane.
"No já nemůžu, s tím houpáním to prostě nejde."
"Aha." Odvětila Nane a bylo poznat, že absolutně nechápe čím si právě procházím. Jak by taky mohla? KOlik lidí reálně zažívá syndromy z odnětí z benzodiazepinů? 15 procent v ČR? Dvacet procent? Pochyboval jsem, že víc. Každopádně jsem mohl konečně ven, a venku pravé vertigo vždycky přešlo. Venku jsem se cítil svobodný, nekontrolovaný a mohl si dělat, co jsem chtěl. A také jsem mohl na svou první smíšenou, koedukovanou skupinu. A tam začal problém, který vedl k mému propuštění.

Denně jsem se díval na otevřené dveře na svobodu. Vedly na ženské oddělení (které mě fascinovalo) a následně na obrovský, rozlehlý dvůr, který mě taktéž fascinoval. Dveře byly otevřené a stačilo přes ně udělat krok. Nikdo je nehlídal, nikdo je nekontroloval, stačilo prostě jít a nikdo se to nemusel dozvědět. Tolik jsem toužil už nebýt v nemocničních chodbách, ale procházet se se pod stromy a listy venku, nasávat vzduch a koukat se na vyšehrad. Místo toho jsem ale čuchal výrazný smrad dezinfekce, čuměl na bledé tváře na oddělení a honil na jediném záchodě kde se dalo zamknout. Taky jsem sledoval filmy. Nemohl jsem s východoslovákem na pokoji nikdy usnout, už jen proto že pravidelně chodil ve tři ráno na záchod, a tak jsem sledoval filmy s nejkrásnějšími herečkami, hlavně proto abych aspoň na chvíli nemyslel na karolínu. Už se mi pár dnů neozývala a já tím samozřejmě trpěl. A tak mi útěchu poskytovala Kate Winslet v Titanicu, Kate Winslet v Nebeských Svtořeních, Claire Forlani v Seznamte se Joe Black anebo Rachel Weisz v první Mumii. Asi nejvíc jsem si užil Titanic a hrozně se mi líbil. Zatímco východoslovák hlasitě chrápal, já byl zcela ponořen do světa olbřímího parníku a lásky mezi Rose a Jackem. Bavil jsem se tím, že jsem se jejich dialogy naučil nazpaměť. Následně jsem sepsal dopis adresovaný karolíně, kde byl slovo od slova popsán dialog, kdy se Rose chce zabít skokem do ledové vody a Jack jí to rozmlouvá. Karolína posléze prohlašovala, že onen dopis jí nikdy nedorazil.

Taková teda byla náplň mých dnů. Někdy mě diazepam příliš zmohl a musel jsem si lehnout, za což mě ostatní nenáviděli a podezírali mě že simuluju, případně jsem se choval velmi zmateně, agitovaně, a sedativně. Lidem jsem říkal, že jsem na diazepamu a že za své chování nemůžu, přesto jsem schytával mínusové body a neoprávněné tresty. Bylo snad cílem toho všeho, abych si nechal diazepam co nejdřív vysadit? Byly otevřené dveře na zahradu lákadlem, které mě mělo motivovat si co nejdřív nechat diazepam vysadit? Pokud ano, rozhodně to fungovalo. Pak přišlo jedno pondělí a já prostě diazepam už neměl. Nikdo mě na to dopředu neupozornil a byl to rozhodně šok.

Pikař Lukáš mě okamžitě zavedl k sobě na pokoj.
"My si budeme rozumět, my si budeme hrozně rozumět." Opakoval stále. Následně mi začal ukazovat fotky toho jak se pobodal na základě toho, že se sn ím rozešla přítelkyně. Měl v tom bordel a zmatek. Nesouvisle mluvil o přítelkyni a taky o manželce. Taky do toho cpal Amatéry.cz, automaty, vytuněná auta, dovolenou v dominikánské republice apod. Okamžitě jsem ho vyhodnotil, jako člověka se syndromem bájné lhavosti. Na pokoj k němu dali Ondřeje, co se mnou přišel. "Chudák." Pomyslel jsem si. Mně dali na pokoj k hodně flegmatickému dredařovi z východního slovenska. Východní slovenština byla uplně jiná než třeba bratislavština. Tím pádem jsem měl extrémní problém porozumět tomu co mi východoslovák zrovna říká a po čase jsem to prostě vzdal. To vyvolalo ve východoslovákovi Peterovi dojem, že ho nemám rád nebo že si nerozumíme a tím jsme omezili naší komunikaci na nezbytné minimum. Přitom mě ale měl zaučit kam mám chodit, co mám zrovna dělat, co znamená určitý program, kde se mám zapsat a kde ne a pod. Od začátku jsem tudíž nedostal šanci, vyfasoval nemocniční hnusnou postel a okamžitě mi bylo jasné, že moje insomnie bude na tomto pokoji na maximu. Navíc jsem byl nneustále nadržený. A to fest. K papání jsem dostával:
Diazepam
Pregabalin
Trittico
Prothazin
Aulin
A možná nějaké další léky, které bezesporu podporovaly mou extrémní nadrženost. Celé oddělení si tudíž brzo zvyklo na to, že pokud mě nemohou najít, budu asi honit na záchodě. NA základě těchto skutečností jsem si vysloužil přezdívky "Honič" "Fucker" a "Masturbant." To se mi samozřejmě nelíbilo a nepřipadalo mi to fér. Na druhou stranu jsem tímto problémem trpěl již od svých čtrnácti let.

Naa komunitě jsem se představil.
"Ahoj, já jsem Milosh, jsem tu se závislostí na lécích a alkoholu, moje primární závislost jsou hypnotika a benzodiazepiny, můj první hypnogen mi dala máma když mi bylo pět let, ve čtrnácti letech jsem už měl rozvinutou závislost, postupně jsem k tomu přidal i alkohol, zkusil jsem pervitin, opium, heroin, opiáty, ale nejvíc ze všeho miluju hypnotika a nedávno jsem zjistil, že jsem závislý na sexu."
"Ty krávo" Ozvalo se uznalé hvízdnutí. Nevěděl jsem co na tom bylo k obdivu. Vyžadovalo snad obdiv, že jsem byl naprosto v prdeli už od dětství a přiznal jsem to? Možná. Možná jsem taky nemusel říkat nic.
Následoval potlesk. V tváři sestřičky Nane jsem poprvé viděl znepokojení. MOžná už si se mnou nebude tak ochotně povídat, no. Po komunitě se na mě sesypali asi tři kluci. Od pohledu byli ti z nejhorších. Vypadané zuby, boláky v tvářích, extrémně rozšířené zorničky. Zahltili mě dotazy a nelíbili se mi. Jeden z nich mi neustále opakoval, že je taky závislý na sexu, a že si budeme "stoprocentně rozumět." Já svou závislost na mrdání ale nespecifikoval. Byl jsem závislý na sexu ve vztahu. Potřeboval jsem k sexu kvalitní emoční propojení, empatii a porozumění. To u sexů na jednu noc logicky nebylo možné, a proto jsem takový sex nevyhledával. Pikař Lukáš mě ale vyhodnotil chybně jako sobě rovného. Od začátku jsem ním pohrdal.

....Bohužel jsem ale stále dostával Diazepam. Ondřej ne. To pro mě znamenalo dvě věci. Nemohl jsem na zahradu a navíc jsem byl posuzován jako zcela funkční člen MUžského lůžkového oddělení, ačkoliv jsem byl zfetovaný sedativy. Naprosto běžně se tedy stávalo, že jsem nebyl schopný generálního úklidu nebo normální komunikace s ostatními a samozřejmě jsem začal být na základě toho posuzován.
"On je nějakej divnej."
"Je to zelenina."
"Ten má dost tyvole."
Znělo ze všech stran, a já nechápal proč je na to neupozornili. Proč je neupozornili na to, že je mezi nimi člověk na diazepamu, který se tím pádem nebude chovat vůbec standartně a v souladu s běžným fungováním v lidské společnosti.
Na své první komunitě jsem tento dojem ještě umocnil. Jednalo se zrovna o hodnotící skupinu, a mužští klienti hodnotili svj uplynulý týden. Situaci jsem vyhodnotil tak, že se mám co nejvíc a co nejaktivněji zapojit do chodu komunity a tak jsem reagoval naprosto na každého.
"Tak to je přece normální že je někdo introvert a extrovert, ne?" Pravil jsem k údržbáři Markovi.
"No tak tobě uplně rozumim, taky jsem hodně vztahovačnej a mám pocit paranoie a spiknutí. Důležitý je ale uvědomit si, že je to v tvý hlavě." Pravil jsem ke gétéáčku Michalovi.
"Tak ale to není moc normální, že děláš 50 kliků denně, není to už nemoc?" Pravil jsem k pikařovi Petrovi.
"Tad Vás už zarazím." Pravila naše psycholožka, které nemohlo být víc jak 25. "Tohl je hodnotící skupina a nemusíte se vyjadřovat naprosto ke všemu. Pokud se chcete vyjádřit, slouží k tomu zpětné vazby a mají specifická pravidla. Prosím vás, abyste na to bral zřetel." PRavila. Od té chvíle jsem naší psycholožku neměl rád. Jak jsem to měl vědět? Nikdo mi to neřekl, jak to na komunitě funguje. Snažil jsemse být aktivní a nápomocný, ale místo toho jsem hned ze začátku narazil na problém. Tímto jsem se bohužel nějak zapsal, udělal si určité renomé a to se se mnou vezlo už do konce léčby. Můj ortel byl jasně daný a předurčený. Stejně jako v jiných léčebách a komunitách zase jednou zase budu za toho divného. Za toho, co dřív mluví než myslí. A to, že jsem byl na diazepamu, který prokazatelně ovlivňoval můj úsudek a chování, už samozřejmě nikdo neřešil. Moje sjetost diazepamem byla automaticky zapsána jako moje pravá osobnost.

Přišel den D. Na oddělení jsme odcházeli s gétéáčkem Ondřejem, díky čemuž jsem neměl takový strach. Slovák Mirek s námi nešel, neustále opakoval že mu stačilo strávit sedm dnů na detoxu a že to pro něj bude zcela dostačující. Byl jsem hrubě přesvědčený o opaku a nevynechal jedinou příležitost, kdy jsem ho na to upozornil. Je zvláštní jak jsou vazby na takových místech silné. Přátelství se vytvářejí okamžitě, zažíváte silné citové vazby a prozření. S mirkem jsem se na rozloučenou srdceryvně objal, sbalil si věci a byl připraven s ondřejem a zdravotní sestrou vyrazit do jiného světa. Proměna to byla vskutku drastická.

Sešli jsme pouhá dvě patra do přízemí a čekal nás nový svět. Na Lůžkovém Oddělení Mužském (LOM) to opravdu žilo. Na můj vkus až moc. Z velké terapeutické místnosti hrál na plné pecky metal, polonazí mladý kluci hráli pingpong a hezká exoticky vypadající stážistka nás zahlcovala informacemi, kde co je a co máme dělat. Ondřej se orientoval mnohem víc než já, ale vzájemně jsme se vnitřně drželi v naší nervozitě z neznámého a nového prostředí. Ujala se mě ona nádherná exotická slečna s cílem prohledat mi věci, jestli jsem nepřinesl nějaký kontraband.
"Omlouvám se, že vám do toho takhle čučím, ale musím to udělat." Říkala líbezným hlasem, zatímco mi čuměla na slipy, ponožky, kondomy, šroubovák aj iné podivné předměty, které jsem si zabalil sebou aniž bych věděl proč.
"To je v pořádku, mně to vůbec nevadí." Říkal jsem jí a hleděl do jejích nádherných očí. Měla je velmi hnědé, vlasy černé jako uhel, snědá, drobná a krásná. MOhli byste si jí klidně splést s cikánkou, ale měla v sobě exotičnost a noblesu, která dost dobře cikánského původu být nemohla. A mluvila perfektně česky.
"Jé, vy máte sebou i gamepady? Baví vás i hry?" Pravila celou dobu s úsměvem. Nane se nikdy nepřestala usmívat. Všechno řešila s úsměvem, noblesou a něžností. "Nane" znamenalo v arménském překladu "Růže." Naprosto to k ní sedělo.
"Jo,, já ani nevím proč jsem si ty gamepady bral. Balil jsem se pod vlivem koksu a riváče." Řekl jsem poněkud zmateně.
"To chápu." Odpověděla. "A znáte třeba It takes Two? To jsem ještě nedávno hrála."
"Znám, zkoušeli jsme to s přítelkyní, ale bylo to na nás málo brutální."
"Málo brutální jo?" A co ste teda hráli?" Ptala se Nane s upřímným zájmem.
"No, tekkena osmičku, Mortal Kombat, různý závody... Hlavně když tam bylo násilí." Řekl jsem a okamžitě se styděl, že jsem to vypustil z pusy. proč doprdele říkám takový věci?
"Aha, jasně," řekla Nane ale stálo jí to nevyvedlo z míry. Byla prostě naprosto úžasná.

Z přílišné akce a aktivity mě ovšem začala morbidně bolet hlava. Naštěstí jsem měl v případě potřeby napsán Aulin, který jsem hrdě využíval, kdykoliv to bylo možné. Nane mi ochotně vysypala sypký prášek do kelímku s vodou a já ho slastně vypil. Moje fungování na LOM bylo tímto odstartováno.

Jednoho dne se stala významná událost. Přišel Ondřej. Gétéáčko. Pro nezasvěcené dodám, že gétéáčko je nádherný výraz, který nemá nic společného s onou slavnou hrou, ale je to zkratka pro polymorfní závislost a tou je "Gambler, toxi alkohol." Gamblerama jsem vždy pohrdal, připadalo mi naprosto nesmyslné vrážet prachy do nějakých zkurvených automatů a ještě být na tom závislý, ale podívejte na to. U snídaně přede mnou seděl naprostej sympaťák, šlapal si na jazyk a ze všeho nejvíc mi připomínal mýho kmotra Jiřího Lábuse. S ondřejem jsme našli okamžitě společnou řeč, do party jsme přibrali slováka mirka a konečně jsem se necítil sám na 250 procent, ale spíš tak jen na 80.

Těsně po nástupu Ondřeje si mě zavolala sexy doktorka Andrea (ta s piercingem a postavou modelky) a řekla mi, že na detoxu potřebují uvolnit místo, brzo půjdu na normální mužské oddělení.

"počkejte ale to tam budu nadále na diazepamu?" Zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Ano, ale asi jen 4 nebo 5 dnů." Řekla a tón jejího hlasu byl ozvlášť sexy.
"Ehm. Slyšel jsem ale něco o tom, že pokud budu na diazepamu, nebudu smět stále ani do zahrady. Je to pravda?"
"Ano, je to pravda, ale určitě to vydržíte a zatím se adaptujete na mužské oddělení."
"No, dobře no." Řekl jsem mírně zklamaný.

Bylo to zmatečné. Jako celý můj život. Mohl jem na oddělení, ale nesměl jsem ven. Mohl jsem fetovat benzodiazepiny ale dělal jsem to legálně a pod lékařským dohledem. Bylo to bizarní a zvláštní.

Čas na detoxu ubíhal pomalu. Jediný program byly:
Snídaně
Léky
Oběd
Léky
Večeře
Léky.

Jednoho dne k nám přišla paní na KANISTERAPII. Můj abnormálně zfetovaný mozek se snažil rovzpomenout co to Kanesterapie znamená. Kdysi to věděl. Ajo, mělo to něco společnýho s pejskama. Spočívalo to v tom, že k nám přišla paní a nechala nás hladit si psa. Opravdu báječné. Zoufale jsem potřeboval psychologickou pomoc, test duševních poruch, zkrátka cokoliv co by mi pomohlo pochopit proč jsem tak strašně rozmrdanej a čím jsem starší tím je to horší. Místo toho jsem dostal psa.

A tak jsme si hladili psa, já, zrzavej klučina na kratomu kterýho do léčby očividně dali rodiče, vychlastaná starší paní, která ale byla moc hodná, vychlastanej sochař, kterej se propil k demenci a jeden slovák, kterej mi byl sympatickej. Jmenoval se Mirek, byl ze žižkova, a jeho manželka se jmenovala Karolína. Měli jsme tedy společné téma.

Na Karolínu jsem myslel prakticky denně. A ona mou závislost na ní denně přiživovala. Zrovna když jsem na ní myslel nejvíc poslala mi třeba polonahé selfíčko nebo fotku v nějakých obzvlášť rajcovních šatečkách. Byla Karolína svině? Nevěděl jsem. Jisté ale bylo, že jí tahle situace, že jsem zavřený a ona si může dělat naprosto co chce, dělala dobře. Na detoxu psychologická pomoc neexistovala. Vždy jsem tedy požádal zdravotní sestry nebo zdravotní bratry jestli bych si s nima mohl popovídat. Pokud odpověděli: "Já Vám ale nemám co říct, protože Vás neznám," spolehlivě jsem poznal že to jsou kreténi. Našli se ale i tací, kteří mi se zájmem naslouchali. Všichni do jednoho mi radili, ať se na Karolínu jednou provždy vyseru. Už spolupacienty na detoxu jsem řečmi o Karolíně unavoval. Nemohl jsem si ale pomoct, byl jsem na ní beznadějně závislý. Pokud jsem masturboval, vždycky jen nad naším společným pornem, pokud jsem myslel na sex, vždy jen na sex s ní. Byl jsem nemocný a věděl jsem to. Moje nemoc se jmenovala Karolinismus.

Probdilo mě ROSEKNUTÍ dveří. Ty dveřele byly rozkopnuté. Nijk líp se to popsat nedalo. PRavidelně je rozkopával jakýsi čobol a a zařval přitom "KONTROLA." Nejenže jsem měl při těchtot pravdelných nočních dýcháncích menší heart attack, ale samozřejmě když těn hodný pán přišel, kolem třetí v noci, už jsem neměl šanci zabrat. šem jsem jej tedy konfrontovat! bylo to NEZBYTNÉ. Nicméně dveře od sesterny se něžně otevřely a za nimi byla pohledná blondýnka v nejlepších letech.
"Přejete si pane Tomsi?" Zeptala se s úsměvem.
"Nooo já ehm totiž.... J8 nejsem žádnej práskač jo, ale nemohla byste tomu vašemu kolegovi domluvit ať nerozráží nohodu tolik ty dveře? DOst mě to ruší a budí, navíc až BRUTÁLNĚ močí vedle mého pokoje do pisoárů. "
"aha, nebojte se ne, nejste první kdo si na to stežuje. Pan Pištěla už tu s náma dlouho nebude, a brzy odejde, takže se nemáte čeho bát, ano?
"Dobře, moc Vám děkuji." Řekl jsem a přemýšlel kam borečka asi převelili. Nejspíš do kasáren.
Následovalo dál pár slastných hodin spánu. Ach nevědomosti.

Zdřímnul jsem si. KOneckonců s diazepamem a riváčem to vlastně nebyl žádný problém. Po probuzení mě čekal šok. Karolína mi nejen, že napsala že je v lázních bělohrad (tam kde jsem měl svou první lásku a takřka tam přišel o panictví, ale ještě tam byla na kapele Bert and Friends. Coto??? Proč mi to dělá??? Copak si neuvědomuje, že tím trpím? Telefonická konfrontace nebyla pěkná. Řval jsem na ní že si přeju aby umřela, řval jsem na ní že její místo na planetě je zbyčné, řval jsem spoustu a spoustu slov. KOnečně položila telefon. Vzteky jsem měl prásknul do skříňky u postele. Udělalo to příšerný zvuk. Ale ulevilo se mi. A tentokrát z toho možná nebyla ani zlomenina. Zanedlouho se na mě přišlo podívat několik bílých plášťů. Všechny to byly ženy maximálně pod 35 a dívaly se na mě velmi přísně.
"Jak vám je pane Tomsi?"
"Nooo....docela jde to. Touhle dobou bych už měl mít abstinenční příznaky, ale nic nepociťuju. Takže bych řekl, že tu děláte dobrou práci." Usmál sem se.
O tom jsem s Vámi chtěla mluvit, řekla sexy doktorka s piercingem. Nasadili jsme Vám místo rivotrilu diazepam. Budete ho brát takto:
10 mg ráno, 5 mg poledne, 5 mg odpoledne a 10 mg večer. Velmi rychle ovšem bude docházet k vysazování. Souhlasíte?"
"Naprosto s tím souhlasím." Řekl jsem a má duše se teletelila. Konečně někdo, kdo ví co dělá.
Pal, s nově nabytým diákem jsem se odebral zpět do svého jednolůžkového pokoje. Myslím, že větěšinu večera a noci jsem prospal. Nic se mi nezdálo. Bylo to zvláštní.