Léta ubíhala a ačkoliv měla rozvíjet svůj talent nebo se rozhodně duševně léčit, k jejím zkušenostem patřily pouze masivní marihuanové dýchánky se zbytkem členů její rodiny a starání se o postiženou sestru Annu. Díky starání se o postiženou sestru a paradoxně díky Hůzlovi si ale vytvořila zdravý vztah k prostředí ve kterém žila a naučilo jí to narozdíl od ostatních členů její rodiny o úklid, vaření, pečení, vytírání a zkrátka všemu co k žití v bytě patří. Bohužel Nikdo z ostatních členů se k úklidu nebo nedejbože vaření neměl a například plyn a tudíž teplo v zimě u nich byla velká neznámá. Karolína jím tudíž fungovala jako služka.
Byt byl taktéž odjakživa plný různých zvířat, z nichž si KH nejvíce oblíbila kočky (z nich hodně smrtí zavinili partneři její matky) a jednoho německého ovčáka (jehož smrt také zavinil partner její matky. Partneři její matky heleny byly téměř výhradně romové a partnerky Františka Horáčka (otce) byly zase romky. Tito dva lidé spolu již dávno nežili jako muž a žena a naopak si tahali své známosti do společného soužití, což vytvářelo velmi negativní atmosféru plnou křiku, nadávek a toxicity. Netřeba říkat že to mladou Karolínku rozhodně pozitivně neovlivnilo.

Matka Helena i nadále hýřila brilantními nápady a jelikož celý rodina měla věčně hluboko do kapsy, Helenu napadlo svou šestnáctiletou dceru vzít za sochařem Pavlem Opočenským, který ji pravděpodobně zneužil a také donutil k nafocení aktů, těsně poté co byl propuštěn z vězení za pohlavní zneužívání nezletilých romských dívek. Mimo jiné se Pavel Opočenský také nedávno objevil na nyxu v auditku "Narkoplejbojův brejk" a vyhrožoval pisateli tohoto článku s útoky na jeho vlastní rodinu.

Již téměř sedmnáctiletá KH se stihla ještě jednou předávkovat drogami, opět na popud otce a matky a tentokrát skončila na psychiatrii v Ústí nad Labem. Poté opět několik měsíců doma na masivních dávkách THC a Valdoxanu bez naděje na lepší život a bez pravidelně psychoterapie. Její matka se jí mezitím pokusila transportovat během rusko-ukrajinského konfliktu do ruska, kde s ní chtěla žít, což se jí naštěstí nepovedlo. Když jí nevyšlo tohle, Dostala její matka pravděpodobně jediný šťastný nápad v jejím životě a to vzít jí na koncert pražského undergroundového rappera MC LŮZRa v rámci promítání dokumentu "Moje nebe je Horší než Tvoje Peklo." Sedmnáctiletá Karolína se tam okamžitě do pisatele tohoto článku zakoukala a láska byla na světě. On jí zprvu přehlížel a rozhodně nechtěl jít do sedmnáctky s od pohledu smažkoidní matkou, ale nakonec po mnoha neúspěších u jiných dívek z koncertu a nabouraným automobilem pod vlivem, "vzal zavděk" ní, z čehož vznikl vztah na tři roky o čemž vznikla emotivní kniha KÁHÁČKO a momentální zápisky z léčebny u Apolináře.

Pisatel tohoto článku čestně prohlašuje, že:

1. Káháčka svépomocí zbavil halucinací, bludů a nočních můr z Tomáše Hůzla a to dokonce do té míry, že s ním přestala užívat antidepresivum Valdoxan.
2. Káháčko naučil se správně stravovat, dodal jí režim, naučil jí jezdit na skateboardu a nutil ji sportovat.
3. S káháčkem zažil ten nejlepší sex ve svém životě, o čemž ho ona opakovaně ujišťovala taky.
4. Všechny pokusy o zlepšení zdravotního stavu Káháčka ovšem vždy v nejméně vhodnou dobu dezolovala její rodina, která jí pod různými záminkami stále tahala na letnou, kde docházelo opět k podávání pervitinu a jiných návykových látek. Poté co byl Tomáš Hůzl usvědčen na osm let nepodmíněně, frekvence návštěvy letné se stávaly ještě častějšími, až Pisatel přišel o KH vlastně úplně, ačkoliv čestně prohlašuje, že nikdy nikoho tak nemiloval a již asi milovat nebude, a byl by ochoten jí věnovat všechno na světě a založit s ní rodinu.

Karolína Horáčková v současné době pisatele článku setrvale a bezdůvodně ghoustuje, sexuálně ho podvedla a dluží mu nedodržený slib, že se Tito dva ještě setkají a společně vše proberou a nadále setrvává se svou dysfunkční rodinou z důvodů které nejsou nikterak logicky podmíněné, rozumné nebo zdravé.

P.S.:
Pokud někoho tento příběh zasáhl, může napsat na "kajinek176@post.cz" a zeptat se na názor KH na to, proč s pisatelem článkue nechce komunikovat. Pisatel blogu chápe, že láska je vrtkavá a může někdy zmizet, ale již zmíněnému ghoustingu vůbec nerozumí a v kontaktu by s ní rád zůstal a tudíž nyní hlavně čeká na to, až vymře zdroj hlavních potíží Káháčka, a to její rodina.

End

TH byl ale stíhán prozatím na svobodě, což bylo vskutku problematické jelikož bydlel na Letné podobně jako KH. Nikdo nebyl schopen tuto situaci uspokojivě vyřešit a tak ji KH vyřešila po svém. Po dobu jednoho a půl roku se zavřela na letné v komoře, odkud prakticky nevycházela a pouze extrémně kouřila marihuanu. V tomto stavu napadlo jejího geniálního otce jí podat asi padesát lysohlávek modrajících a kamsi zmizet. Čtrnáctiletá Karolína Horáčková, nyní zhulená a intoxikovaná houbami dostala ještě další nápad a to pojídat matčiny zásoby pervitinu, které s nimi žily na letné odjakživa. To vedlo k toxické psychóze KH, naprostému deliriu a urychlenému přejezdu sanitou do bohnic, kde už tak křehká KH dostala ještě další, snad nejzásadnější ránu do svého života. Dle svých slov byla neustále v mísnosti s kamerou, byla nucena se svlékat a zase oblékat kvůli ostrým předmětům, dělat dřepy (kvůli ostrým předmětům) a navíc byla šikanována sestrami/dozorkyněmi že má "malá prsa" případně jinak dehonestována. Dále do ní nacpali chlorprothixen (antipsychotikum, které vás prostě paralyzuje ale prakticky jiný účinek nemá) a obří dávku antidepresiva se známými masivními vedlejšími účinky Valdoxan 300 mg. Tato medikace byla provedela navíc na stále doznívající psychóze z pervitinu, hub a thc. Tímto poostupem tedy KH byla nezvratně spuštěna PTSD Posttraumatická stresová porucha,) kdy měla dle vlastních slov, jak citovala "pocit, že se nad ní rozpadá strop," "pocit tříštícího se nábytku," veškeré předměty se jí zhmotňovaly do obličeje Tomáše Hůzla a pokud se jí podařilo usnout, výhradně se jí zdálo pouze o něm a jeho násilném chování. Namol opilá matka Helena se opakovaně snažila svou dceru v ústavu navštívit, k čemuž nikdy nebylo svoleno, a tak se jí snažila aspoň házet bez jakékoliv logiky před plot ústavu další pervitin. Jelikož byla KH v té době stále mladistvá (15 let) mohla být držena v bohnicích i proti své vůli a personál jí pobyt po každé další návštěvě její matky prodlužoval. Nikdo jiný z příbuzných jí nenavštěvoval a dle slov KH:" Jí pohrdaly za to, že se nechala zavřít a prý tím pošpinila čest a dobré slovo rodiny. V bohnicích strávila KH rok, poté se vrátila na Letnou, kde dál vesele pochodoval Tomáš Hůzl.

Jak se tedy mohlo stát že dvanáctiletá slečna a třicetiletý "chlap" spolu začnou žít? Odpověď hledejme v rodině a především otci, který by měl mít v těchto událostech hlavní slovo. Jelikož měl ale otec v píči, dopadlo to tak jak dopadlo.

Vztah KH a Tomáše hůzla zpočátku probíhal idylicky a bydleli v Praze, Podolí. Brzy to ale mladému pedofilovi Hůzlovi nedalo a začal osahávat KH jako mnoho lidí před ní. KH, prakticky už zvyklá na toto zkoušení ze strany rodiny nebyla nijak překvapená a obeznámená se svou úlohou "ženy v domácnosti" se nakonec podvolila i análnímu styku. Análnímu styku samozřejmě, protože pederast, řečený Hůzl nechtěl mít oplétačky a proto využíval této praktiky, která samozřejmě v tak brzkém věku mladou Karolínu nesmírně bolela a ponižovala. Postopem času ale takto praktika Hůzlovi nestačila a začal se domáhat i vaginálního sexu. Káháčko, nepoučené v tom, že s jedná o trestný čin (koneckonců jí to neměl ani KDO naučit) nakonec souhlasila. Tím se dopustil Hůzl na své oběti přečinu sexuálního zneužití mladistvé a posléze se i dopustil násilí a týrání ve společné domácnosti.

Trvalo poměrně dlouho než se šokovaná mladistvá Horáčková rozhodla o všem informovat o svou rodinu a za hlavními potížemi překvapivě nestál sexuální akt, ale skutečnost že pachatel Hůzl, neměl nikdy na svém kontě dostatečné finanční prostředky.

Z tohoto důvodu byla KH neustále si půjčovat od svých vlivných známých (což je dobře patrné v dokumentárním filmu Kačky Dudové,) půjčovat si dál víc a víc i od své fyzicky postižené sestry, až se nakonec sešla dezolátní rodinná rada a Tomáš Hůzl byl za své četné zločiny proti lidskosti udán na policii.

Rodina žila částečně v obci Králíky v pardubickém kraji a částečně po různých squatech po celé čr. Jejich hlavní domovinou se ale stala adresa Milady Horákové 35 v pražské čtvrti Letná, kteoru jim velkoryse zaplatila matka Heleny Papírníkové, Jitka Papírníková, povoláním advokátka. Všechny čtyři děti rozhodně neměly radostné dětství, navštěvovaly společně všechny čtyři pomocnou školu, kde si osvojily mizerné hygienické návyky, neznalost k sexualitě, taktéž neschopnost číst, dyslexii, dyskalkulii a další poruchy učení. Jelikož ale měli přátelé v undergroundových krajích (Martin Jirous, Mejla Hlavsa nebo dokonce kmotr Karel Schwarzenberg,) nikdy si nežili vyloženě špatně.
Ti šikovnější z nich jako Adam Horáček a Karolína se z toho "dostali" přestoupením na jiné školy, ty s mírně šťastným osudem jako byl Libor "mop" Krejcar a Anna Papírníková byly zanechány svému osudu. Mimochodem teorie o vzniku Anny Papírníkové (starší sestry Karolíny Horáčkové) se různí. Někteří se přiklání k tomu, že Helena Papírníková byla nakažena Boreliózou když jí čekala, (jak sama tvrdí,) jiní tvrdí, že zneužívala Pervitin a svého oblíbeného Ferneta tak masivně, že se Anna Papírníková narodila, deformovaná návykovými látkami. Anna Papírníková je momentálně zavřená v ústavu pro dospělé s celoživotním postižením v Brně.

Vývoj Karolíny Horáčkové byl problematický. Je jistě třeba zmínit jejího dědečka a otce Heleny Papírníkové, který byl dle všeho první řady z jejich "osahaváčů" a tim ji nenávratně poznamenal. Dále na ní experimentovali Libor Krejcar (Mop) a Adam Horáček, různí narkomani z ulice a dále se zde stala ona neblahá událost, že syn Adam Horáček, tehdy již schopný navštěvovat "normální školu" zde potkal Tomáše Hůzla, stali se nejlepšími přáteli a protože měl na Letné (aka Miladě, jak jí ráda Karolína Horáčková přezdívala) dveře každý otevřený, pozval nicnetušící Adam svého kamaráda Tomáše "ať jde k nim bydlet." Tehdy dvanáctiletá Karolína Horáčková (odteď jen Káháčko nebo Káhá.) se do Tomáše řečeného Hůzla okamžitě zamilovala, a začal mezi nimi vznikat vztah. Ke vzniku vztahu vlastně ani není jasné, jakým způsobem mohlo dojít jelikož TZ (Tomáši Hůzlovi) táhlo už v té době na třicet let a KH bylo let pouhých dvanáct let.

Slovo ovšem dalo slovo a otec rodiny František Horáček zavelel "tak spolu děte děti bydlet, ne?" a pedofilní mladík a sexuchtivá dívka v nejlepších letech jej samozřemě nadšeně poslechly. Ne náhodou zmiňuje Káháčko jako své první slovo v dokumentárním fimu Kateřiny Dudové "Moje nebe je horší než Tvoje Peklo" někdy již ve věku devíti let slovo "prcat." Toto slovo předurčilo prakticky celý její život.

Karolína Horáčková se narodila v roce 7. května 2006 ve znamení Býka. To již od mládí předurčilo její Velmi vzdorovitou, termperamentní a tvrdohlavou povahu. Protože vyrůstala se dvěma bratry (jedním nevlastním,) druhým vlastním) naučila se i chovat jako muž. Získala tím do vínku značnou fyzickou sílu a schopnost nenechat se sebou vyjebávat. Tato schopnost přišla až trochu později, ale k tomu se dostaneme.

Karolína se narodila Undergroundovému písničkáři pofidérních harmonikářských písní Jimu Čertovi, (25. února 1956 Praha) jemuž někteří přezdívají "Jaromír Nohavica trávy" zejména pro jeho spojitost taktéž s harmonikou (ačkoliv existuje takový debilní detail že Nohavica hrál na harmoniku, zatímco Jim Čert na Akordeon,) ale rozhodně mezi nimi existuje určitá těžkotonážnost a odrhovačnost v jejich skladbách, jež si přes jejich repetetivisnost a stupiditu zamilovalo desítky tisíc lidi.

Máme - li soudit z historického hlediska, písně Jaromíra Nohavicy si zamilovalo o tisíce lidí víc než písně Jima Čerta, řečeného občanským jménem František Horáček) zejména pro kladný vztah k alkoholu českého národa a také některým pokusům pana Nohavicy, ať už filmovým (Rok Ďábla) nebo politickým (přijímání medailí cti od soudruha Vladimira Iljiče Putina.)

Jim Čert na tyto posunky v dobré víře sral, ačkoliv spoluprací s komunistickým režimem se taktéž nenechal zahanbit. Jim Čert je často kritizován za spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, což ještě v roce 1996 popíral. Spolupráci podepsal 21. června 1979 v Hradci Králové pod krycím jménem „Akord“. Od 23. října 1981 působil v Praze jako „Homér“. Známé je pro udání Michala Hýbka, českého kameramana, který pomohl natočit například dokumentářní snímek "Dopisy Olze" a který kvůli udání Františka Horáčka strávil 18 měsíců ve vězení. Pod záminkou chronického zánětu jater Franitška Horáčka, byla spolupráce ukončena v roce 1989, kdy se shodou okolností narodil pisatel tohoto článku.

Za celou dobu spolupráce s STB byla vyplácena Františku Horáčkovi částka přibližně 7 200 korun, poukázky do obchodních domů a okolo tisíce korun na výdaje, celkově tedy cca 8 200 Kčs. V roce 1991 odjel na delší čas do USA snad aby se zbavil pozice udavače. V roce 2007 se omluvil za spolupráci se Státní bezpečností dopisem zaslaným do českých médií, nicméně nebylo mu to přiliš platné.

Kolem roku 2005-6 se dal dohromady se zneuznanou filmařkou, modelkou a například sekretářkou Václava Havla, Helenou Papírníkovou, která natočila některá dokumentární díla a povili spolu dvě dcery a dva bratry. Helena Papírníková pod záštitou katedry famu natočila vedelíla: Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne (2008), za který získala cenu Andreje Stankoviče 2009, která je udělována mimořádnému, nicméně většinovou filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. Natočila portrét undergroundového básníka "Martin Jirous v 12 obrazech" (2004), vyprávění o bylinkách Herbář Jima Čerta (2006) a film s písněmi Ivan Martin Jirous čte dopis...(2007). Jedna z dcer této bizarní dvojice se narodila poměrně zdravá (Karolína Horáčková, která od dětství trpěla pouze mírným astigmatismem (šilhání) a mírnými dioptremi na obě oči,) druhá se narodila bohužel s mozkovou obrnou (Aneta Papírníková, rozená 2007.)
Dále zde byl zrozen bratr Libor Horáček, kterému doma neřekli jinak než "Mop" jelikož měl od dětství zdeformované končetiny tak, že se mohl pouze plazit po podlaze, starší bratr Adam Horáček vyhrál v loterii o něco lépe, a dokonce se mu podařilo zapsat na vysoškolská studia, obor filozofie.

fajn, baví mě psát. jsem vneku, z léčebny, karolína mě podvedla, nemám práci, nemám auto, nemám kde bydlet. mám jen nnoutbuk, wifi připojení, chlast, a zolpidem. a budu psát o jediným člověku, kterýho už docela znám. o karolíně. možná s tim spoustu z vás bude mít morální problém ale s tim můžete jít do prdele, protože jí to stejně pošlu poštou.

vaše plusy mě naplňujou, a moje psaní taky. a nic jinýho nemám. (Věděli ste že po neúspěšném absolvování odvkací léčby vás už nikdy nepustěj za volant?)

tak dem kurva na to.

61, 17 normostran. Novela. Platí stejné postupy jako u předchozího káháčka.

....A tak jsem šel, nechápal jsem kam jdu
Nechápal jsem účel ani svý cesty, nechápal jsem fiat
ani pandu
Jediý co jsem věděl, že si musím
Přepřevlíct postel
jediný co jsem věděl, že si musím
vydezinfikovat postel
Mluvil na mě nějakej děděk
novej spolubydlící měl jsem ho v píči
Průěbžně se objeovaly ty píči
"STe v píči, pane tomsi ste v píči?"
Na dozat riváč zahodit či nechat
odpověděl jsem jednoznačné nechat.
Hned v přijímací čekárně (tam kde jsem začal) vstřelil jsem si jednu a půl jako král
N8hle mi bylo jasný
co všchno mám kurva udělat
zavolat bolta k jedinému příteli
pořád to mohlo bejt ještě horší
pořád jsem nemohl nemohl mít nikoho
v hlavě mi zněla slova lenky"
Oni tě propustili? JO? Jo?
Nasedl jsem do cizího bolta
Ulice Prahy hrály křídovými barvami.
Neměl jsem nic ani nikoho
jen toho bolta a pár tablet riváče a hroudu.

End

V mrákotách jsem prostupoval cihlovanou chodbou. Kdesi kdosi na mě mluvil. mluvili na mě. Téměř jsem to nevnímal. Budu propuštěn. Teď už neexistuje naděje. Neexistuje naděje přežít noc s cizím člověkem na pokoji. Někdo na mě mluvil. Asi paní socioložka. Pak asi paní adiktoložka. Nevím, nepřikládal jsem tomu žádný význam. Věděl jsem jen, že se schylovalo k nevyhnutelnému.
"Začíná Klub" Vyjevil hlas pana předsedy.
"Tak a na dnešní klub jsme si měli přinést talisman střízlivosti a já si přinesl tuhle krabičku, kterou jsem složil a napsal tam různé fáze své střízlivosti. Takže tady je první týden mé střízlivosti, tady druhý týdem tady tří týden a tak dále" Řekl Hrdě Michal.
"Tak já tu mám taký talisman střízlivosti, je to talisman ze zahrady, rozdělalil jsem ho do čtyř jadýrek v ka ždém je nápis "1. týden, druhý týden, třetí týden, čtvrtý den."! Řekl Marek.
"A co vy Miloši?" Zeptala se přísně aikdotoložka Jitka.
"Já Talisman střízlivosti nemám." Řekl jsem do hrobového ticha. Ani jsem nevěděl, že mám nějaký mít. Všechno už mi připadalo zcela odosobněné, mimo realitu, a depersonalizované.
Adiktoložka se významně podívala na zbytek týmu. O mém osudu bylo v té chvílí rozhodnuto.
"Můžu jít na záchod?" Zeptal jsem se paní adiktoložky.
Pustila mě na záchod. Tam jsem hlasitě dávil.
Pak jsem se vráti do komunity a jen čekal než skončí celá ta šaráda.

"MIloši vzhledem k tomu že vám chyběl jediný bod k propuštění v displicinárnárním řízení, budete dnes propuštěn. Jděte si sbalit svoje věci. A setřičky výs budou chodit průběžně chodit o Vašem odchodu.

"Dobře." Hlesl jsem.

Jako v mrákotách jsem šel do staré, známé chodby. Tam už byly připraveny na gauči Radka, Lenka, Alena a Linda. Jedna z nich byla krysa. Jedna z nich o mně do deníčku napsala něco odporného. Všechny se na mě ale usmívaly jako by nic. Bylo mi šoufl.
"Jak je dneska?" Přitančila Lenka. Úsměv jí hrál od ucha k uchu. Té jediné jsem věřil, že na mě nic nevyzradila. Asi jsem ji opravdu miloval. Achjo.

Sesunuli jsme k sobě židličky a posadili sek sobě. Já seděl jako vždy vedle pana Kokrdy. Vyzařovala z něj mužnost a síla, dvě vlastnosti, které jsem já tolik potřeboval.
"Já mám téma!" Zvedla Lenka ruku. Mluvila sice o nějaké blbosti ale aspoň jsem se mohl dívat jak moc krásný má dekolt a nádherné, hluboké oči. Bylo to vážně tak? Vážně jsem dívky používal jen jako nástroj k uspokojení mých potřeb? Věděl jsem, že moje máma byla jen nástroj k práškům a penězům, a byla Lenka nebo Karolína tudíž jen nástroj k sexu a něze? Polibkům a sympatiím? Nevěděl jsem. Lámal jsem si nad tím hlavu, zatímco se ve skupině řešilo, že v kuřáckém koutku se kouří čím dál víc.
Nevydržel jsem to a utekl na toaletu. ZVracel jsem. Bylo toho na mě už zkrátka moc.
Vrátil jsem se. Oči zarudlé, tváře napuchlé, soply z nosu, pod tím vším já, zcela zničený.
"Je Vám dobře Miloši," zeptal se pan Kokrda.
"Chcete nám o tom povědět?" Zeptal se Pan Kokrda.
"Ano, chci Vám o tom povědět už asi půl hodiny.
"SMěle do toho. Vyzval mě ten nejvyšší.

"Vždycky jsem měl naší červenou skupinu za skupinu bezpečí a pravdy. Už jen proto, že červená je moje oblíbená barva, a protože vztahy se svou opravdovou rodinou mám dysfunkční, vzhlížel jsem k nám jako k těm pravým, když to tak řeknu. Dneska se ale stalo něco co mi i tohle přesvědční vzalo, odňalo a zničilo. Rozhodně nechci aby se to tu zvrhlo v napadání "tys udělala tohle, tamta udělala tamto" to uplně stačí, že se děje na naší mužské skupině. Proto bych si o tom rád, bez jakýchokoliv emocí promluvil.
"POkračujte Miloši." Pobídl mě pan Kokrda.
"Dneska jsem se dozvěděl, že NĚKDO z této skupiny o mně nepíše hezky do deníků. Nevím kdo to je a ani nevím proč to dělá, ale šokovalo mě to a zhnusilo. Na základě toho mi bylo pohrozeno propuštěním z léčby. A já nechci být propuštěn z léčby. Tímto tedy přítomné dámy vyzývám ať mi řeknou co mají na sredci, abych se z toho mohl ponaučit."
Jako první začala Alenka (35 let, jeden syn.) Blábolila nějaké nesouvislé věci o zaměstnání. Ta to být nemohla. Pak začala Linda. Advokátka kolem čtyřicítky, taky mluvila hlavně o zaměstnání, určitě to být nemohla ona. Pak začala Lenka.
"No, Miloši ty víš, že jsme spolu od začátku nějaké problémy.....Měli. A mně v nich nebylo dobře. Citově jsi mě manipuloval, vydíral, a celkově mi připomínal mého ex."
"Ano já vím Lenko. Myslím, že oba jsme se dopustili chyb."
"Nechte domluvit Lenku." Řekla psycholožka Adéla.
"Teď jak jsem tě ale líp poznala (hlavně při nohejbale, uvědomila jsem si, že vůbec nemůžeš být tak špatný, a že js tebou zábava a sranda. Já o tobě do deníku teda nic nepsala."
"Děkuju, že to říkáš."
Jediný kdo mlčel byla Radka.
"Radko promiň, jsi jediná kdo mlčíš. Oni mě chtějí vyloučit, chápeš. Ty máš teď tomu šanci zabránit."
Radka se prosebně podívala na psycholožku. Ani sama nevěděla, co říct. Poor child na substituční náhražce Suboxon.
"Já...Já ti nechtěla nijak ublížit. Ale ty jak jsi postupně vyzýval všechny holky z naší skupiny na procházky....Bylo to fakt divný....Pak jsi ještě přišel do našeho soukromýho relaxačního prostoru a rozhlížel se, kde tam co máme. Uvědomuješ si, že jsi tam vůbec neměl co dělat?"
"Ne, neuvědomuju, promiň."
......
"MIloši a proč vy tohle vlastně děláte?" Zeptal se svým sametovým hlasem pan Kokrda. "Miloši vý´íte jaký mi přijdete? Vy mi přijdete HLADOVÝ. Vy mi přijdete hladový po jakémkoliv kontaktu, dotyku, napojení.... Napadá mě, že musí být strašně těžké být vámi."
"Ano, je to strašně těžký...." Už jsem natahoval.
"No a nepomohlo by ti třeba.... třeba kdyby sem na návštěvu přišel tvůj brácha?" Zeptala se nevinně Lenka.
"JO TO BY MI KURVA STRAŠNĚ POMOHLO" Zařval jsem a rozkol židličku s naší háčkovanou hračkou "červená." Všichni se lekli. Jen pan Kokrda zůstal sedět jako solný sloup. Začal jsem hystericky brečet.
"JÁ DOPRDELE NEMÁM NIC. NEMÁM PŘÍTELKYNI, KTEORU JSME MĚL JEŠTĚ NEDÁVNO, NEMÁM MÁMU O KTEROU SE MŮŽU OPŘÍT A KTERÁ KDYŽ PŘIJDE JEN SE PŘEHRABUJE VE VLASTNÍCH PRÁŠCÍCH, MÁM JEN TÁTU, KTEREJ KDYBY NÁHODOU PŘIŠEL MLUVÍ O MÝM MRTVÝM BRÁCHOVI, MÁM O ROK A PŮL MLADŠÍHO BRÁCHU, KTERÝHO SEM JEHO PŘÍTELKYNĚ NEPUSTÍ, PROTOŽE SI MYSLÍ, ŽE JSEM MOC DIVNEJ. BRÁCHA BUDE TÁTA. A JÁ BUDU TEN DIVNEJ, POŠAHANEJ STREJDA CO JIM BUDE CHODIT HLÍDAT DÍTĚ, BUDE VOŽRALEJ A ONI SI NA NĚJ ZAS BUDOU JEN UKAZOVAT, KOUKNI JAK JE V PRDELI! KOUKNI SE JAK JE V PRDELI!"
Řval jsem jak tur. Skupina byla zaražená. Byl jsem první muž v koedukované smíšené skupině který brečel. Bral jsem to jak znak síle, ne slabosti. Ale brali to tak i oni?

Ještě chvíli jsem brečel. Pak když mě nechali vyplakat, skončila skupina a paní psycholožka si mě odvedla od místnosti, kde jsem v životě nebyl.
"MIloši, tohle je asi to poslední co byste chtěl slyšet, ale byla jsem informována, že vám na pokoj dají nového člověka."
"Panebože" Oddechl jsem jenom.
"Ano já vím, že teď na to nejste psychicky připraven, ale musíte se na to dívat z té naší stránky. Pokojů tu máme málo, pacientů hodně a vy máte ten pokoj prázdný.
"Paní JOnášová, já už ale nemůžu dál. Jsem na absolutním dně. To se mnou nemůžete....Nemůžete třeba jít a říct jim, že už to takhle dál nezvládnu?
"To se obávám, že nemohu. Ale cíte co? Zkustře to vydržet do pondělí? V pondělí máte stejně ten velký test psychiatrických diagnóz, tak co to brát tak, že teď zkrátka musíte něco vydržet abyste se mohl zas na něco těšit?" Řekla mi paní Jonášová a mně tekly slzy hroudami.
"Dobře, zkusím to." Usmál jsem se smutným úsměvem. Byl jsem smutný klaun.

Po dvou ataraxech sem i mírně ulevilo a byla tu hodnotící skupina. Zase jednou měl každý pacient zhodnotit svůj uplynulý týden,, říct co se mu povedlo, nepovedlo, prostě hodit zpětnou vazbu sám na sebe. Byl to takový nadstupeň komunity běžné. Bylo to ještě asi tak desetkrát horší, protože zpětné vazby zdee existovaly, ale už neměla pravidla "děkuju" a "prosím" ale prostě se jen šilo a šilo a šilo. Nepřekvapivě se začalo u mě.
"No....Ehm."Řekl jsem, překřížil si nohu, zahledem se do sprpnových listů zmaru a spustil.
"Svůj uplnulý týden hodnotím rozhodně kladně. Myslím si, že jsem cenný přínos pro edukovanou smíšenou skupinu, myslím si, že jsem cenný přínos pro nohejbal, strašně se mi líbí že každý týden zhubnu jedno kilo, a pokud nemohu ovlivnit svou psychiku, líbí se mi, že můžu ovlivnit svou fyziku. Do budoucna bych rád sdělil své vztahy s okolím, proto jsme se tady s Vaškem dohodli na tom, že kdykoliv udělám něco, co ostatní popudí, ať už jim třeba nepodržím dveře, nebo budu okopávat stěny, Vašek nebo ostatní mě na to upozorní a já bych to mohl přestat dělat. Vy všechny co jste tady, bych rád přesvědčil, že nic z mých náhlých výkyvů emocí nepochází ze mě, nic nepředstírám, nic nehraju, a prostě se někdy cítím absolutně high (na to se pár lidí zasmálo) a někdy absolutně down. Nemůžu za to, ale rozhodně mi můžete věřit, že nic nepředstírám. No a taky jsem na přednášce o bzd a hypnotikách poprvé v životě zjistil, co je to bažení a bylo to pěkné hnusné.
"Ehmmm, Milošiiii" protáhla psycholožka Marie - "To je sice hezké, že jste zjistil co je vaše bažení po lécích a jak vypadá, ale máme tu pár znepokojivých zápisků do deníků z ženského lůžkového oddělení. Ráda bych Vám připomněla, že ženy zde se léčí uplně stejně jako vy z vnitřních démonů a traumat, a je absolutně nepřístupné, je využívat jako jakýkoliv nástroj k uspokojování Vašich potřeb. Pokud v tom tedy budete pokračovat, ba co víc, pokud porušíte byť už jen jediný bod léčby, budete propuštěn na základě disciplinárního řízení."

To nemohla být pravda.

To nemohla být skutečnosti.

Otevřel jsem čelist a vytřeštil oči.

Tohle přece nemůže být možné.

"Vyjádřila jsem se dost jasně?" Zeptala se psycholožka a a její tvář mi připadala jako zcela cizí. Náhle jsem nevěděl na jakém místě se nalézám. Bylo to absolutně sci-fi a surrealistické. Nedávalo to absolutně žádný smysl. Vůbec jsem tomu nerozuměl.

"Já ale.... Já.... Já jsem nikdy žádnou ženou zde nepoužil jako nástroj k uspokojení svých potřeb, jak vy říkáte. Cíleně jsem vyzýval na procházky ty zadané a ty nezadané nechával být. Taky jsem vyzýval na procházky jen a pouze ženy ZE SVÉ SKUPINY!" Již jsem se mírně rozohnil.
"MIloši, já vám rozumím - je to nejpříjemní situacee (říkala tím svým hnusným přízvukem pětadvacetiletého děcka co ani nedostudovalo medicínu,) ale musíte se tu naučit zacházet se všemi. Ženy jsou ještě několikrát křehčí než vy muži a je potřeba s nimi takto jednat. Řešte tedy toto téma na skupině, řešte ho na komunitě, ale neřešte ho se mnou - psycholožkou Maruškou nebo psycholožkou Nikou. My Vám s ním nikterak nepomůžeme.
"Panebože" Řekl jsem a zabořil hlavu do dlaní.

Chvíli bylo ticho.

"Takže stačí jediný zápis a poletím, chápu to správně?"
"No za nevypnuté světlo na záchodě asi ne, ale pokud se to bude nějak víc týkat programu, tak ano, budete propuštěn. A za hodinu máte smíšenou skupinu. Důrazně Vám doporučuji, abyste tam toto téma řešil.

Na ranní rozcvičce mi bylo ozvlášť zle. Cítil jsem, že se schyluje k něčemu strašnému. Tyto pocity s Geralizovanou úzkostnou poruchou byly ale dost běžné, takže jsem si z nic už moc nedělal. Přesto to ráno zase přišlo.
"Tímto zahajuji ranní komunitu." Zahlásil předseda a my všichni vroucně stáli. Při tomto stání se se mnou houpalo všechno asi nejvíc. Až garangatuózní počet bílých plášťů hledících na mou osobu, situaci vůbec nepřidával. Srdce mi bušilo zase jako o závod. Ale proč? Měl jsem přednášku, nikoho jsem snad neurazil, ani neublížil... Nemohlo to se stát něco dramatického, no ne?
"Přejdeme ke zpětným vazbám." Zahlásil předseda. V té chvíli jsem cítil, jak mi chtělo vyskočit srdce z krku.
Hbitě zdvihl ruku pikař Lukáš.
"MIloši, strašně se mi nelíbilo jak jsi simuloval cvičení ve velké aule, ale pak ses položil s klídkem na lavičku, díval ses hezky do mobilku a bylo vidět, že to bylo zas jenom nějaký divadýlko, asi abys nemusel cvičit."
Můj vychillený výraz se rázem změnil ve vyděšený.
"Jaký pocit To ve vás vyvolalo Lukáši?" Zeptala se psycholožka a Luáš odpověděl, že: "nesounáležitost." Ach Bože můj.
Řekl jsem "Děkuju," a šel jsem mu to zapsat.
Ruku zvedl Vašek. "Já jsem teda původně do toho takzvaně "jet" nechtěl, Miloši, ale mám z tebe čím dál větší pocit, že.... Já ani nevím přesně co to je, je - jestli nějaké předstírání, hraní, simulování.... Často mi přijdeš, že děláš věci abys na sebe upozornil, ale přitom ty věci nemají žádný pádný důvod, abys je dělal, hlavně otázka tedy je, proč je TY děláš."
"Do zpětné vazby nepatří otazníky Vašku. Zkuste to formulovat jinak."Rekla psycholožka.
"Ehm dobře.... Vyvolává to ve mně pocit frustrace a nedůvěry, když Miloši předstíráš."
"Děkuju," Řekl jsem již zcela zmožen a šel jsem si to zapsat. Dvě negativní zpětné vazby a byl jsem zas tam kde jsem byl. Na nule. Velká terapeutická místnost se mnou houpala extrémní intenzitou.
"My sme tě vole sledovali." Přihlásil se Ondřej a šlapal si na jazyk. Tak pokud je ti blbě, máš ležet na lavičce a nemáš co bejt na telefonu. A neřikal si ještě nedávno že z telefonu máš úzkosti? Tak jak ti máme věřit? Vyvolává to ve mně pocit nedůvěry a frustrace."
"Děkuju," Řekl jsem Ondřejovi a šel mu zapsat negativní zpětnou vazbu. Doprdele, takže jsem zas jedinou věc neudělal správně. To je fakt na hovno. Zoufale jsem těkal očima po místnosti, zoufale po nějakém záchranném bodu. To vážně nebylo nic, co se mi povedlo?? Mé oči se zastavily na laskavých očích slečny Adiktoložky. Ta mou prosbu o pomoc zaregistrovala.
"No ale počkejme... Ať Miloše jenom pořád nehaníme. Mám trochu pocit, že se nám tu z něj začíná stávat takový obětní beránek. Jaká byla ta přednáška?! Co skupino? Kominuto?" Zeptala se adiktoložka jitka.
"Jooo tak dobrý nooo, asi dobrý nooo, celkem hezký to měl nooo." Ozývaly se znechucené a neochotné hlasy.
"No tak co říkáte, nezasloužil by si Miloš za tu přednášku plusový bod?" Zeptala se adiktoložka znovu.
"Jooo tak dobrý nooo, asi dobrý nooo, celkem hezký to měl nooo." Ozývaly se znechucené a neochotné hlasy.
"Děkuju." A šel jsem si tedy zapsat plusový bod. O nic líp jsem se ale necítil. Bylo mi příšerně. Úzkost na maximu. Dlaně se potily, stěny se houpaly. Hned po ranní komunitě následovala ještě skupina hodnotící. Neexistoval způsob jak bych jí mohl přežít střízlivý. Šel jsem si vyžádal dva ataraxy.

Slastná sobota! Spaní do sedmi hodin! Žádná rozcvička! Návštěvy! Sobota a neděle byly mými nejoblíbenějšími dny. Mohl jsem se dívat na seriál Top Boy, mohl jsem masturbovat, mohl jsem si vyprat, mohl jsem si vyjít na procházku po zahradě kdykoliv mě napadlo. Mohl jsem krafat se ženskýma, mohl jsem se jimi dokonce nechat ostříhat, když jsem měl na to dostatečnou kuráž.

Večer jsem měl přednášku. Zmákl jsem jí dokonale. Ptal jsem se lidí na jejich sny. Všichi poměrně zajímavě odpovídali kromě pikaře Matěje. Ten si vyndal špunty z uší a zeptal se: "Co?"
"Máš mu vole říct svůj poslední sen." Šťouchl do něj pikař Lukáš.
"Jo aha. No tak můj poslední sen byl, že já jsem se topil v kouli plný medu a ty v kouli plný hoven. A já sem se ti na celý kolo smál." Řekl Matěj s očekáváním, že to skupinu pobaví. Nepobavilo.
"No dobrý Matěji, tak si radši vezměte zpátky sluchátka a už nic neříkejte," Řekla hodná sestřička, která na nás dávala pozor. Zbytek přednášky se nesl v poklidném duchu a několikrát mi pak bylo i gratulováno jaká byla fajn. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem neudělal vůbec nic hodnotného. Prostě jsem jen vykládal o snech partě narkomanů a alkoholiků, který už za pár dnů o nějaký přednášce nebudou vědět, a ba co víc - já z toho neměl an žádný peníze, ani žádný, výhody, spíš hrozilo sebemenší zaškobrtnutí a mohlo z toho být další mínus. Došel jsem tedy k závěru, že přednášky se příliš nevyplácí.

Protože Karolína už za mnou na návštěvy nechodila a já si opravdu POTŘEBOVAL povídat s nějakou něžnou dívkou, vyzval jsem na procházku hned tři dívky z mé skupiny. První byla Alena. Hezky jsme si povídali o básničkách. Druhá byla Radka (Ta, co na konzervatoři studovala operní zpěv, takže téma našeho hovoru bylo asi jasné.) A třetí byla.... Třetí byla Lenka, a k té jsem stále nevěděl jak se dostat. POuhý pohled do jejich očích mi ale navazoval pocity, o kterých jsem si už dlouho nemyslel že je v sobě mám, a sá sebe jsem někdy přistihl že když na ní hledím, červenám se. Bylo velmi obtížné za těchto podmínek s ní hrát nohejbal, zvlášť když se tak hezky smála. Musel jsem si na její výzvu počkat do pondělí. Víkend utekl jako voda a pondělí tu bylo tu a s ním nenáviděná, ranní komunita. Ach Bože.

MILOSHIT: Jediný kdo mě mohl zachránit z oné dočasné paralýzy byla Karolína. Tudíž jsem průběžně čekoval mobil. Ale záchrana nepřicházela, zatímco jsem na sobě cítil stovky bedlivých očí. Všichni muži i ženy neměli nic jiného na práci než mě sledovat. Dokonce i z detoxu na mě čuměli. Zde jsem aspoň měl potvrzení o vlastní výjimečnosti. Těžko by takhle sledovali sedmdásetiletého chlapa s cirhózou.
Mátožně jsem se zvedl s lavičky. Šum za skly byl zřetelný. Šoural jsem se zpět do budovy. První na koho jsem narazil byl Ondřej:
"Cos to tam zas hrál vole? Dyť ti nic není."
"Tvý mámě nic není." Pověděl jsem mu.
"Máme je mrtvá debile." Ozvalo se kdesi v dálce za hlavami.
Jak bleděmodré drahokamy.

Jako stařec jsem se uložil do svého kutlochu souvisejícího s ulicí apolinářská. CHtěl jsem jen ať mě višhcni nechají na pokoji. To ale nebylo možné.
"ŤUK ŤUK" Miloši potřebuju klíče od prádelny.
"ŤUK ŤUK" Miloši nemáš náhodou sprcháš navíc
"TUK "TUK" MIloši budeš mít teda přednášku o hudbě nebo snech?" Vyzvídali dva geronti a jeden pikař horoucně mou odpověď.
"Ééééé, tak já nevim třeba....nooo....ASi sny. Ale Nemůžete přijít za deset minut?"
"Tak mu tam jebni hudbu a sny, von si s tim poradí." "Jo hezky tam bude mít hudbu a sny."
"Achjo." Pomyslel jsem si.

Zbytek dne se už nedělo nic moc významného jen jsem se připravoval poměrně detailně na svou přednášku.

....PO odvedení baletního výkonu jsem byl už jak se patří vyšťavený. Měl jsem dost. Přesto se nadále počítalo s dalším programem. Já si ale potřeboval oddechnout, omýt se vodou, možná se i vysprchovat, tak jsem to vše udělal. Tu NÁHLE - Veškeré mé osazenstvoLOM zmizelo. Nebyli v chodbách, nebyli n zahdradě, nebyli nikde. Vůbec jsem to nechápal. Zaťukal jsem tedy na sociání pracovnici. "Prosimvásl jakože... nevim. Kam mi zmizela skupina." Řekl jsem jí. "Počkejte jak jako nevíte, to nemáte nikoho, kdo bá vám řekl, co se zrovna děje?" Zeptala se vydšená sociální pracovnice.
PO společném bádání jsme přišli na to, že máme asi jít do venkovní auly. Bylo to majestátní budova, kde se cvičila fyzioterapie s jistou paní a hned jakmile se začalo cvičit, se mi udělalo příšerně nevolno. Tudíž jsem jen tak polehával, sem tam zvednul nohu nebo paži a snažil se dýchat. PO fyzioterapii jsem si zmožen lehl židličku.
"Je vám dobře?" Zeptala se mě milá paní fyzioterapeutka.
"Vlastně ani ne. Ale děkuju za optání. Ono to za chvíli bude lepší." Mrkl jsem na ni skpiklenecky s obličejem plným křídové běloby.
"A jaktože to za chvíli bude lepší?" Naklonila se ke mně co nejopatrněji a šeptala.
""No to nás přestanou sledovat." Šeptal jsem taktéž.
Fyzioterapeutka se rozhlédla po areálu a opravdu - z každého okna, každého rohu postával minimálně jeden člověk mužského pohlaví který si mě bedlivě prohlížel.
"ROzumím." POšeptala nazpět. Zatím ležte. Kdyby cokoliv, přijdu vás ještě za chvíli zkontrolovat. Nadále mluvila šeptem a mně bylo jasné, že už niky nepřijde.

....A ta jsem se snažil a snažil a snažil a má snaha přicházela vniveč. Jediné co mě obestíralo byla jen neuctuchající chuť na zolpidem a neutuchající chuť na vagínu karolíny. Karolína byla ale po telefonátech čím dál víc nesvá a prudérní. Hyterická by se až dalo říct. Často na mě štekala nesouvislé jekty, semtam použila "more" což byl výraz což jsem od ní obzvlášť nenášel a jsem hluboce přesvědčený, že běloši by jej používat neměli a nevím proč, ale K. se mi začínala čím dál více vzdalovat. Taky tomu jistě nepomáhal fakt, že jsem jí pilně spravoval o všech svých eskapádách s Lenkou, a n druhé straně lince slyšel jak o sebe drtí káčko stoličky. Nikdy ale neřekla "Zadrž, nech toho, už je těch kydů příliš!" Kdyby tak učinila, samozřejmě bych těch keců nechal.

Zdál se mi podivný sen. Noc předtím jsem se dozvěděl že budu střejda a můj o rok a půl mladší bratr otec. (To nebyl sen ale bolestivá a příliš krutá realita.) Zpočátku jsem měl obrovskou radost, ale poté se začal do mé hlavy vkrádat obraz. Obraz osamělého, přestárlého alkoholika Miloše, kterak si hraje se synem svého bratra, snacha jej horko těžko k němu chce pustit a oba dva na mě hledí soucitnými pohledy s takovými těmi výrazy "kéž už by se sebou kurva něco udělal."
Pak tam byly další sny. Náš téměř osmdesátiletý otec naložil mě a bratra do svého SUV Subaru a proháněl to pražskými ulicemi. Se zákazy vjezdu si příliš hlavy nelámal, tak kde bylo třeba uhnout z protisměru jedoucí tramvaji, vzal to po chodníku a šrotoval levé dveře a celkově řídil jak šílenec. Za volantem popíjel pivo a pořád se ptal kdo z nás si dá. Ani jeden jsme nechtěli. Pak jsme museli zaparkovat na D1 kde došlo k jakémusi masivnímu karambolu mezi ZOO Praha a kamiony. Mělo to za následek, že po dé jedničce skákali klokani, orangutani, krokodýli, kakadu, různí exotičtí práci.
"Mámo, bude na polífku!" Zaburácel nejburanštějští z jinochů a začal je jednoho po druhém sundovat svou remingtonkou ráže 7. Bylo to příšerné. A já pak jen sledoval jak se ti nádherní exotičtí tvorové rožní u dé jedničky a opékají na vidlích na sluníčku. Bylo mi příšerně. Copak už tak nebylo vykonáno násilí na zvířatech dost??

Peobudil jsem se a po tvářích mi tekly slzy. Věděl jsem, že by nikomu nemělo smysl vysvětlovat co se mi zdálo. Akorát by se mi vysmály. A tak jsem jsem radši šel a připravoval naši balrtní hru, která měla tento scénář. Scénář jsem zinscenoval, zrežíroval, nacastingoval, ozvučil celý já. DOstal jsem snad k tomu nějaké props? zkuste hádat.

MILOSHIT: Den se dál odvíjel v poklidném duchu. Zažíval jsem jakési záchvěvy melancholie, té které jsem nepoznal již tak dlouho. Nádherné odlesky listů se skvěly v ranních paprscích a tohle byla moje střízlivost. Moje pravá, dokonalá střázlivost. Jistě, byly tam návhvěvy úzkosti, byly tam paprsky bolestínství, ale bylo to moje, MOJE. nevlivňováno ničím, nebombardováno serotoninovými receptory, byli jsme jen já, listy stromů a můj mozek.

Na přednášce o spánkové hygieně jsem si jemně odplouval do stromy za okny a v představách utíkal do krkonošských hor. Ach, jak překrásné to bylo. Ten den jsem byl dokonce naladěný tak nesmírně poztivně, že jsem ve spolu práci s předsedou vylepil na záchody mé nejloblíbenější verše velkopáně Jaroslava Seiferta:
---------------------------------------------
Slyším to, co jiní neslyší
Bosé nohy chodit po plyši
Vzdechy pod pečetí v dopise
Chvění strun, když struna nechví se

Prchávaje někdy od lidí
Vidím to, co jiní nevidí
Lásku, která obléká se v smích
Skrývajíc se v řasách na očích

Když má ještě vločky v kadeři
Vidím kvésti růži na keři
Zaslechl jsem lásku odcházet
Když se prvně rtů mých dotkl ret

Kdo mé naději však zabrání
Ani strach, že přijde zklamání
Abych nekles pod tvá kolena
Nejkrásnější bývá šílená
------------------------------------------------
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

- VY VŠICHNI KDO TU STE. -
Drzite mých osud v mých rukou. Je to jednoduché
, vytočite +420723938283, zeptáte se "chrápeš s jiným než smiloshitem nebo nechrápeš ?" A já budu Moct udělat čistou čáru za tímto dlouhotrvajícím marastem a snad se i možná zbavit závislosti.

Díky Vám všem.

chci ti jen poděkovat za tenhle deníček, moc mě to baví číst, dík !! :]