MILOSHIT: Jediný kdo mě mohl zachránit z oné dočasné paralýzy byla Karolína. Tudíž jsem průběžně čekoval mobil. Ale záchrana nepřicházela, zatímco jsem na sobě cítil stovky bedlivých očí. Všichni muži i ženy neměli nic jiného na práci než mě sledovat. Dokonce i z detoxu na mě čuměli. Zde jsem aspoň měl potvrzení o vlastní výjimečnosti. Těžko by takhle sledovali sedmdásetiletého chlapa s cirhózou.
Mátožně jsem se zvedl s lavičky. Šum za skly byl zřetelný. Šoural jsem se zpět do budovy. První na koho jsem narazil byl Ondřej:
"Cos to tam zas hrál vole? Dyť ti nic není."
"Tvý mámě nic není." Pověděl jsem mu.
"Máme je mrtvá debile." Ozvalo se kdesi v dálce za hlavami.
Jak bleděmodré drahokamy.

Jako stařec jsem se uložil do svého kutlochu souvisejícího s ulicí apolinářská. CHtěl jsem jen ať mě višhcni nechají na pokoji. To ale nebylo možné.
"ŤUK ŤUK" Miloši potřebuju klíče od prádelny.
"ŤUK ŤUK" Miloši nemáš náhodou sprcháš navíc
"TUK "TUK" MIloši budeš mít teda přednášku o hudbě nebo snech?" Vyzvídali dva geronti a jeden pikař horoucně mou odpověď.
"Ééééé, tak já nevim třeba....nooo....ASi sny. Ale Nemůžete přijít za deset minut?"
"Tak mu tam jebni hudbu a sny, von si s tim poradí." "Jo hezky tam bude mít hudbu a sny."
"Achjo." Pomyslel jsem si.

Zbytek dne se už nedělo nic moc významného jen jsem se připravoval poměrně detailně na svou přednášku.

....PO odvedení baletního výkonu jsem byl už jak se patří vyšťavený. Měl jsem dost. Přesto se nadále počítalo s dalším programem. Já si ale potřeboval oddechnout, omýt se vodou, možná se i vysprchovat, tak jsem to vše udělal. Tu NÁHLE - Veškeré mé osazenstvoLOM zmizelo. Nebyli v chodbách, nebyli n zahdradě, nebyli nikde. Vůbec jsem to nechápal. Zaťukal jsem tedy na sociání pracovnici. "Prosimvásl jakože... nevim. Kam mi zmizela skupina." Řekl jsem jí. "Počkejte jak jako nevíte, to nemáte nikoho, kdo bá vám řekl, co se zrovna děje?" Zeptala se vydšená sociální pracovnice.
PO společném bádání jsme přišli na to, že máme asi jít do venkovní auly. Bylo to majestátní budova, kde se cvičila fyzioterapie s jistou paní a hned jakmile se začalo cvičit, se mi udělalo příšerně nevolno. Tudíž jsem jen tak polehával, sem tam zvednul nohu nebo paži a snažil se dýchat. PO fyzioterapii jsem si zmožen lehl židličku.
"Je vám dobře?" Zeptala se mě milá paní fyzioterapeutka.
"Vlastně ani ne. Ale děkuju za optání. Ono to za chvíli bude lepší." Mrkl jsem na ni skpiklenecky s obličejem plným křídové běloby.
"A jaktože to za chvíli bude lepší?" Naklonila se ke mně co nejopatrněji a šeptala.
""No to nás přestanou sledovat." Šeptal jsem taktéž.
Fyzioterapeutka se rozhlédla po areálu a opravdu - z každého okna, každého rohu postával minimálně jeden člověk mužského pohlaví který si mě bedlivě prohlížel.
"ROzumím." POšeptala nazpět. Zatím ležte. Kdyby cokoliv, přijdu vás ještě za chvíli zkontrolovat. Nadále mluvila šeptem a mně bylo jasné, že už niky nepřijde.

....A ta jsem se snažil a snažil a snažil a má snaha přicházela vniveč. Jediné co mě obestíralo byla jen neuctuchající chuť na zolpidem a neutuchající chuť na vagínu karolíny. Karolína byla ale po telefonátech čím dál víc nesvá a prudérní. Hyterická by se až dalo říct. Často na mě štekala nesouvislé jekty, semtam použila "more" což byl výraz což jsem od ní obzvlášť nenášel a jsem hluboce přesvědčený, že běloši by jej používat neměli a nevím proč, ale K. se mi začínala čím dál více vzdalovat. Taky tomu jistě nepomáhal fakt, že jsem jí pilně spravoval o všech svých eskapádách s Lenkou, a n druhé straně lince slyšel jak o sebe drtí káčko stoličky. Nikdy ale neřekla "Zadrž, nech toho, už je těch kydů příliš!" Kdyby tak učinila, samozřejmě bych těch keců nechal.

Zdál se mi podivný sen. Noc předtím jsem se dozvěděl že budu střejda a můj o rok a půl mladší bratr otec. (To nebyl sen ale bolestivá a příliš krutá realita.) Zpočátku jsem měl obrovskou radost, ale poté se začal do mé hlavy vkrádat obraz. Obraz osamělého, přestárlého alkoholika Miloše, kterak si hraje se synem svého bratra, snacha jej horko těžko k němu chce pustit a oba dva na mě hledí soucitnými pohledy s takovými těmi výrazy "kéž už by se sebou kurva něco udělal."
Pak tam byly další sny. Náš téměř osmdesátiletý otec naložil mě a bratra do svého SUV Subaru a proháněl to pražskými ulicemi. Se zákazy vjezdu si příliš hlavy nelámal, tak kde bylo třeba uhnout z protisměru jedoucí tramvaji, vzal to po chodníku a šrotoval levé dveře a celkově řídil jak šílenec. Za volantem popíjel pivo a pořád se ptal kdo z nás si dá. Ani jeden jsme nechtěli. Pak jsme museli zaparkovat na D1 kde došlo k jakémusi masivnímu karambolu mezi ZOO Praha a kamiony. Mělo to za následek, že po dé jedničce skákali klokani, orangutani, krokodýli, kakadu, různí exotičtí práci.
"Mámo, bude na polífku!" Zaburácel nejburanštějští z jinochů a začal je jednoho po druhém sundovat svou remingtonkou ráže 7. Bylo to příšerné. A já pak jen sledoval jak se ti nádherní exotičtí tvorové rožní u dé jedničky a opékají na vidlích na sluníčku. Bylo mi příšerně. Copak už tak nebylo vykonáno násilí na zvířatech dost??

Peobudil jsem se a po tvářích mi tekly slzy. Věděl jsem, že by nikomu nemělo smysl vysvětlovat co se mi zdálo. Akorát by se mi vysmály. A tak jsem jsem radši šel a připravoval naši balrtní hru, která měla tento scénář. Scénář jsem zinscenoval, zrežíroval, nacastingoval, ozvučil celý já. DOstal jsem snad k tomu nějaké props? zkuste hádat.

MILOSHIT: Den se dál odvíjel v poklidném duchu. Zažíval jsem jakési záchvěvy melancholie, té které jsem nepoznal již tak dlouho. Nádherné odlesky listů se skvěly v ranních paprscích a tohle byla moje střízlivost. Moje pravá, dokonalá střázlivost. Jistě, byly tam návhvěvy úzkosti, byly tam paprsky bolestínství, ale bylo to moje, MOJE. nevlivňováno ničím, nebombardováno serotoninovými receptory, byli jsme jen já, listy stromů a můj mozek.

Na přednášce o spánkové hygieně jsem si jemně odplouval do stromy za okny a v představách utíkal do krkonošských hor. Ach, jak překrásné to bylo. Ten den jsem byl dokonce naladěný tak nesmírně poztivně, že jsem ve spolu práci s předsedou vylepil na záchody mé nejloblíbenější verše velkopáně Jaroslava Seiferta:
---------------------------------------------
Slyším to, co jiní neslyší
Bosé nohy chodit po plyši
Vzdechy pod pečetí v dopise
Chvění strun, když struna nechví se

Prchávaje někdy od lidí
Vidím to, co jiní nevidí
Lásku, která obléká se v smích
Skrývajíc se v řasách na očích

Když má ještě vločky v kadeři
Vidím kvésti růži na keři
Zaslechl jsem lásku odcházet
Když se prvně rtů mých dotkl ret

Kdo mé naději však zabrání
Ani strach, že přijde zklamání
Abych nekles pod tvá kolena
Nejkrásnější bývá šílená
------------------------------------------------
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

- VY VŠICHNI KDO TU STE. -
Drzite mých osud v mých rukou. Je to jednoduché
, vytočite +420723938283, zeptáte se "chrápeš s jiným než smiloshitem nebo nechrápeš ?" A já budu Moct udělat čistou čáru za tímto dlouhotrvajícím marastem a snad se i možná zbavit závislosti.

Díky Vám všem.

chci ti jen poděkovat za tenhle deníček, moc mě to baví číst, dík !! :]

....A tak i když jsem se celou noc převaloval, poslouchal halekající pavijány, jenž by se jen stěží daly nazývat lidskými bytosti, poslouchal majáčky, , frézy a rozbíjení lahví, těším jsem se na bezesné ráno. Neotbtěžovaly mne žádné nechutné sny o nenaplněných vztazích, , nezdálo se mi o karolíně ani o hlubokých očích lenky, koneckonců to byla noc plná všehomírá a pohody. Na ranní rozvcvičku jsem dorazil mezi prvními, hrdě jsem předcvičoval shuffle dnb dance ve stuly AzuCeny, vykvákl "A TEĎ JEDEME PYŠNÝ KROK" A KROM KSUM KROM SUM DOPRAVA, KROK SUM KROM SUM DOLEVA. Ruce zapažené, hlava hrdě vztyčená, ano takto mělo vypadat.
"ZAMAZALE PÍŠU TI MÍNUS" Kdákl jsem na toho nejvěššího potížizstu a pokračoval ve svém hardcore cvičení. POté jsem nás všechny uvedl do polohy stříšky a nejdříve zvednou nohu - táááák. A poté zvednou pravou nohu - táááák. Bylo to nodherné a osvobozující a mezi tím vším jsem vnímal masivn poryby ranního větříku a zaříznutá tanga procházejících slečen. Některé byly taktéž mile překvaúené, že předcvičuji já. Lenka mi vyslala vzdušný polibek. ANi čert nevěděl co si o té dívčině myslet. Jisté však bylo že jí na zem seslala setejná entita jako Karolínu. Ďábel.Jen Ďábeů muse mít v jejich obtažených leginkách a tílkách bez podprenek prsty. Sahaly jsme do mraků, přitom dělali Náběh Na Eddie Gordo styl (Tekken 3 vy lamy) a drželi se vzpřímně jako ptáci za jednu nohou a pak za druhou. Rozcvička náhle skončila a mně bylo potleskáno. A to všechno jenom proto, že jsem se zdržel všech návykových látek.

....Jen takový update....Káháčko je na jakémsi festivalu a do telefonu mi dnes hrdě sdělila, že už si to tam dva dny rozdává s nějakým Vojtěchem, ačkoliv ještě v neděli 10. srpna, šukala se mnou. Také mi bylo opakovaně sděleno, že po našem vztahu Karolína rozhodně hned jen tak někomu "nenastaví" a "pošpinila by tím prý sama sebe." Tak je to holt špindíra no. Co já s tím.

....Přišel na řadu první, přišel druhý, přišel třetí )Ten se jmenoval Zbyněk do hrsti mu nasypali běžně až 20 zolpinoxů.) Nekecám, ten frajer se tam přede mnou normálně mrtě sjížděl a já nemohl ani hnout brvou. Někdy jsem šel "jakože" na záchod" abych se na to nemusel dívat, ale čím častěji jsem tuto scenérii viděl, tím nejpříjemnější mi byla.
A pak jsem byl na řadě já.
"Tak pane Tomsi spapáme to a uvidíme to, že Vám to JEDINĚ pomůže," řekla s úsměvem sestřička. Její nadšení jsem nesdílel.
Díval jsem se na tu obří oranžovou tabletu v její dlani. Především se mi nelíbilo jak je velká. Nenavozovala tím pádem dojem něčeho neškodného, navozovala tím dojem, něčeho, co mi ublíží a co je připraveno mě zničit. Už už jsem natahoval ruku, ale....
"Nezlobte se ale já nemůžu." Řekl jsem.
"Proč?" Řekla setra.
...."Protože prostě poslouchám svůj instinkt a ten mi v tomhle případě radí ať to nejím."
"NO odbrá, tak já tedy zapíšu, že jste nebyl ochotný si lék vzít a zítra si přahlašte k paní doktorce na vizitu."
"Ano to udělám, děkuji." Řekl jsem hrdě a z ordinace si to odkráčel jako páv. Znamenalo to, že poprvé za x let budu v noci a další den čistý. Vůbec jsem se toho pocitu nebál. Naopak. Těšil jsem se na něj.

Zbývalo jít hrát nohejbal s klukama a lenkou. Dal jsem si za cíl se kvůli usnutí co nejvíce zničit.

Už jen asi hodina do nenáviděného trittica prolong. Dělalo se mi čím dál hůř. V jídelně mi začala závrať, na tu jsem byl zvyklý, ale tentokrát se ozvala i úzkost. Úzkost z neznámého. Na většinu léků jsem reagoval velmi podivně. Už jen fakt, že prášky na spaní mne po většinu života nakopávaly a perník uklidňoval, mluvilo za všechno. Teď jsem měl dostat obří gramáž (150) léků, který mi sice byl mírně znám (Trittico) ale měl tam ten nehezký přídavek "Prolong." To znamenalo, že se v mém těle bude rozkládat příšerně dlouhou dobu. A já nechtěl aby se v mém těle rozkládal příšerně dlouhou dobu! Třeba na takovém zolpidemu se mi vždycky líbilo, že měl poločas rozpadu 2-3 hodiny. To znamenalo, že jste si jej vzali, a fuč - do dvou až tří hodin jste ho vyloučili z těla. Většina antidepresiv ovšem napříč tomu se v těle mermomocí "zadržovala" a ani to nevypadalo hezky. Lidé, co brali antidepresiva, bývali nateklý v tvářích nebo jinde po těle, odulí, nehezcí. Ačkoliv jsem věděl, že GÚP mám (Generalizovanou Úzkostnou Poruchu) a že se tedy nejspíš bez antidepresiv neobejdu, stále jsem s nimi bojoval. Maximum, čeho jsem byl schopen bylo zkrátka trittico 75 mg a dál jsem nechtěl zacházet. Byl konec večeře. Odbíjela osmnáctá hodina. Nastávala chvíle pravdy.

Jakážto OLBŘÍMÍ nespravedlnost! Honilo se mi hlavou! "HEJ ONI MI NORMÁLNĚ ZMĚNILY MEDIKACI" Houkl jsem na Pavla. "HEJ ONI MI NORMÁLNĚ ZMĚNILY MEDIKACI" Houkl jsem na Libora," HEJ ONI MI NORMÁLNĚ -" Začal jsem na Libora.
"Tady Tě Zarazim." Na to Libor. "Chápu, že seš naštvanej Miloši, ale ničemu nepomůže, když tu bude pobíhat a vykřikovat, že ti upravily léky, chápeš to, ne?" Řekl nejlaskavěji jak mohl Libor. Měl samozřejmě pravdu. Nezbývalo mi než tedy secvaknout boty a krok.

Pracovky uběhly nebývale rychle. Vozil jsem kolečka s hlínou nahoru a dolů. Relaxace uběhla nebývale rychle. Zase jsem nemohl relaxovat a byl v olbřímím napětí. Běh, chůze, uběhly ultrarychle. Povídal jsem si s Pavlem. 17:30 psaní deníku! Tam to těm sviním řádně vytmavím! Jo! Jen uvidíte!

Deník jsem měl dopsán za 10 minut. Zbývalo 40 miut nřpíklad na masturbaci. Navolil jsem si naše společné video s Karolínou a ořádně se do toho pustil. Nejlepší bylo, že mi dokonce přinesladiskrétně schovaný slunečnicový olej v v obalu od sprchového mýdla. Byla zkrátka geniální. Myslela na všechno. Šlo mi to pěkně od ruky. Měli jsme takové prcací video z profilu, kdy jsem ho do ní pěkně naládoval zezadu a ona byla opřená o postel. Vrtěla se na mě a kroužila a vydávalo to kouzelné zvuky.
"Seš nejlepšííííííí" hláškovala při tom.
"Ty si moje mrdací princeznaaaa." Já zas na to.

Pak zboku získaly její bradavky naprosto DOKONALÝ odstín kdy vypadaly skutečně BOŽSKY. Jako namalované temperou nebo čím, byly prostě kouzelné. V kombinaci s nimi a tím, že jsem ji držel svou obrovskou, mohutnou rukou za bříško, jsem se vždycky udělal.

Tyto seance mi - pravda - často narušovalo klepání na dveře a pokud se dveře otevřely velmi nahlas jsem říkal: "NEJSEM TU, NEJSEM TU, VÁŽNĚ TU FAKT NEJSEM." Většinou to příchozí pochopili a už nepřišli. Taky tu byla jedna sestra ze severní moravy, která měla ošklivý zvyk neklepat. Zkusila jej na mě dvakrát. Když viděla už podruhé můj ztopořený penis, klepat jí to naučilo.

... Konečně se otevřely dveře malého pokoje, z nějž na mě zlověstně hledělo snad 6 bílých plášťů. Byl to dosavadní rekord v počtu bílých plášťů na osobu. "Říšský sněm" "Voldemortovy rozkazy" "Zapovězená Komnata." Hlavou se mi hoinily všechny ty věci.
"Posaďte se pane Tomsi." Řekla hrobovým hlasem adiktoložka Jitka. Ostatní působily ještě zlověstněji než doposud.
Srdce mi bilo jako o závod.
Teď se to stane, v týhle místnosti mě vyloučej. Napadlo mě.
Velmi zlehka a opatrně jsem se posadil do připraveného čaloučeného gaučíku. Ale mohl být samozřejmě nástrahou. MOhlo to být propadlo, mohl mě přikurtovat... Všechno bylo možné. Nejdřív jsem opatrně umístil jednu půlku a pak druhou. Nic se kupodivu nestalo. Bezhybné tváře na mě ale dále civěly.
Bylo hrobové ticho.
Mčeli jsme jedna strana na druhou. Zdálo se, že se hraje hra: "kdo to vydrží dýl."
"TAK PANE TOMSI SPUSŤTE," Vyštěkla náhle doktorka. Ta, se kterou jsem vycházel nejlíp. Eh?
...."Já bych rád, ale já nevím co." Řekl jsem upřímně.
"No tak jste na primářské vizitě, tak na co se vás i budeme ptát," Řekla paní adiktoložka.
"No takkk.... Na stolici jsem byl dneska jednooouuuu." Začal jsem opatrně.
"ON si z nás dělá legraci!" Prohlásila staniční sestra.
"Nedělám! Jen jsem strašně nervózní!"
"Tak Nervózní nebuďte!" Zahlásila primářka oddělení. Aha. To pomohlo.
"Ehm, dobře. Tak já si teda myslím, že dělám obrovské pokroky, závratě už skoro nemám, líp se mi spí, a kdybych spal 6 hodin namísto 4 bylo by vlastně všechno uplně VYNIKAJÍCÍ!" Zahlásil jsem vítězoslavně. Sál Hanby udělal příšernou grimasu. Nejvíc paní primářka.
"Takže vám ty dva prothaziny a jdno trittico co berete na noc, to se vám zdá jako uplně v pořádku a vyhovuje vám to, ano?"
"No ano samozřejmě, tohle je kombinace, kterou jsem bral už venku , ještě než jsem zrecnul."
"Hmmm a nenapadlo VÁS pane TOMSI, že jste třeba zrecnul z této kombinace?"
"Upřímně ne, já ty důvody přesně znám. Důvody mé recidivy před šesti lety byly za a) Covid za b)mé chronické pocity prázdnoty a za c) bohužel alkohol.
(Prothazin odebrat) zašeptala primářka doktorce sotva postřehnutelně.
"Prosimvás já vás ale teď slyšel jako jo. Nevím co Vás k tomu vede mi brát jediné léky co mě utlumí natolik, že mě uspí a jsou podávány i jinde v psychiatrických zařízeních, například v bohnicích."
"Tady zkrátka pane Tomsi, některé léky brát nebudete."
"Dobře, já Vám rozumím, ale nemůžete mi jen tak vzít léky na které jsem zvyklý a čekat jak zareaguji. Vždyť je snad logické, že výsledkem bude nespavost. a to bude mít za následek mínusy a nefunkčnost na programu."
"NO tak pokud si to takhle říkat budete, tak opravdu nespat budete, a mínusy opravdu mít budete, to je známá věc, ano," řekla drsně paní přimářka.
"Já se omlouvám jestli jsem teď drzej, ale vy tu ted mícháte jabka a hrušky, mícháte nespavost anorganickou a organickou. Já mám diagnostikovanou chronickou insomnii od mých pěti let, kterou mi navodila moje maminka, a máte to tu všechno v papírech, tak nechápu O ČEM SE TU BAVÍME!" Zvýšil jsem poněkud hlas.
(Trittico 75 zrušit, nasadit Trittico prolong) znovu pošeptala přimářka doktorce.
"CO?! To nemyslíte vážně! To mě chcete z té léčby vystrnadit, to mi chcete v tom spánku uplně zabránit?! Já trittico prolong zkoušel brát už venku a vždyť se sedací a spánkem nemá téměř nic společného!"
"-POdívejte se pane Tomsi-" Naklonila se ke mně až zlověstně blízko přimářka. Ty kombinace léků, to na co ste byl zvyklý... To vás dovedlo až sem. Je to tedy ideální příležitost zkusit něco jiného."
"...Já ale..."
"Nezkoušejte se se mnou hádat. Já jsem primářka tohoto oddělení, vy pacient. Pokud mi budete odporovat, prostě Vás propustíme za nespolupráci."
"ALe když..."
"Řekla jsem to dost jasně?" Zeptala se primářka a opřela se zpět do křesla.
"Jo. Ale nesouhlasím s tím." Řekl jsem.
"Můžeme se tedy takhle rozloučit?" Zeptala se naše doktorka.
"Ani ne." Odpověděl jsem.
"To máte ovšem smůlu, protože za Vámi čekají další pecienti. Nashledanou." Dodala ta psychotička s úsměvem. Dveře se zabouchly a mně se udělalo blbě.

Věci šly dál svým pomalým tempem, ale zlepšovaly se. Já jsem se zlepšoval. Závratě jsem měl čím dál menší, dezorientovanost a zmatenost mizely, nadrženost mizela. Mohl jsem se tedy soustředit na komunitu Magdalena po léčbě. Bylo jasné, že budu muset jít ještě někam dál a to jednak kvůli sřeše nad hlavou a druhak kvůli hlavnímu úkolu. Zbavit se návykových látek? To byla jen první fáze, ta druhá a daleko těžší, bylo zjistit, co mě k nim donekonečna přivádí. "Určitě je vidět, že nějaký svý vnitřní démony máš a já ti jen přeju ať je co nejdřív vyřešíš." Říkal Pavel. A já tam ty démony cítil. A cítil jsem obrovskou prázdnotu, obrovskou díru, která řvala ZAPLŇ MĚ, ZAPLŇ MĚ, ZAPLŇ MĚ." Pokud jsem jí nezaplňoval, bylo zle, a moc. Takže jsem zkrátka komunikoval s terapeutickou komunitou meagdalena kde se chovaly slepičky, kravičky, kozičky a jiná zvířena a součástí léčebného procesu bylo je hladit a krmit. To se mi moc líbilo. Z magdaleny mi napsali: "Ozvěte se až dokončíte léčbu u apolináře pak se můžeme dál bavit." To se mi moc nelíbio a znělo to od nich hodně nedůvěřivě. Ale co už. Dál jsem se statečně ploužil podél stěn, pak vyšel na zahradu kde jsem byl naprosto čilý a zdravý, pak přišel náš pracák a pravil:
"Vole, máš jít na vizitu."
Sevřel se mi žaludek.
Primářská vizita nevěstila vůbec nic dobrého.

Věci v komunitě se pro mě uklidnily a tak jsem se konečně mohl věnovat svému životu. Například:
1. Kam půjdu?
2. Do jakého města?
3. Kde budu žít?
4. S kým budu žít?
5 Bude mi život o samotě vůbec stačit?

Po celou dobu léčby jsem měl totiž nádherný a smělý plán, že léčbu úspěšně dokončím, přestěhujeme se s Karolínou do 2plus1 v Pardubicích a budeme si tam spokojeně žit. Tomuto plánu jsem byl ochoten obětovat leccost. Dokonce jsem byl schopen zajít tak daleko, že bych denně chodil na nějaké příšerné dvanáctky ve skladu, jí nechal ležet doma, masturbovat a vyhulovat se a ještě bych za to cítil vděčnost. Miloval a adoroval jsem Karolínu tak strašně moc, že mi na tomto plánu nepřišlo absolutně nic závadného. Taky jsem ní byl beznadějně posedlý. Moci hovořit s Karolínou bylo jako vzít si pětkový diazepam. Moct se jí dotknout bylo jako vzít s dvě desítky a moct dělat ty ostatní věci.... To byl zkrátka čirý orgasmus. Jenže Karolína o mě nestála. Vedly jsme dlouhé a dlouhé telefonáty a v jednom z nich mi řekla:
"Ale já už Tě nemiluju Miluši. Mám ráda jen Tvé určité části ale tebe ne. Musíš to konečně pochopit. My dva spolu už nikdy nebudem."
V té chvíli to pro mě bylo jako by mi to řekla poprvé. N8hle jsem uzřel a prozřel. A vážně - copak bych chtěl žít s někým kdo tam tak posahanou, zvrácenou a nemocnou rodinu? Rodinu, která já v jejích pouhých třinácti letech zaprodala do pedofilních pařátů Tomáše Hůzla a nepřišlo jim to zvláštní? ROdinu, která ji do bytu vodila různé zkrachovalé existence z ulice, experimentovali na Karolíně s drogami, dokud jí z toho nehráblo, neskončila v bohnicích, a nepřipadalo jim to zvláštní? Byla to nemocná, zlá, a posahaná rodina. Ale už dávno mi kvůli nim přestalo být Karolíny líto. Přijala je z své tak ať si to vyžere se všemi následky.
"Já ještě nemůžu jít do léčebny, já ještě nemůžu jít do léčebny, já se musím propadnout nejdřív na samé dno." Říkávala mi do telefonu poměrně často.
"Miláčku, ty už v tom dnu ale dávnno seš. A vidí To všichni. Vidí to mý rodiče, vidí to můj brácha, vidí to dokonce i Honza Hrouda. Ty jsi jediná kdo se tohodle zvrácenýho uvažování nechce zbavit, chápeš to?"
CHvíli bylo ticho.
"NO dobře no, tak dobře. Možná někdy do léčebny půjdu ale nebude to ani dnes ani zítra a ani možná příští měsíc. A ty jsi ZMRD, že mě do toho manipuluješ."
"Karolínko já Tě přece do ničeho nemanipuluju. Já si jenom myslím, že bys opravdu vážně pořebovala pevnou stravu, pevný režim a pohyb. Copak něco z toho teď máš?"
..."Nooooo. Né no."
"Tak vidíš. A já ti tohle nabízím. Ale ten první krok musíš udělat ty."

Takovýchto rozhovorů jsme vedli nespočet. Karolína byla ale už dávno za hranou odpojení se z matrixu. Pokud byl věk pro odpojení z matrixu 13-16 let, již ho překročila. ANo, mohla sice mít nadpozemské vlastnosti Nea, ale o tom jsme oba trochu pochybovali. Prtsě již byla napojeá do své naučené bezmoci a ke svým zoofilním rodičům a nedalo se s tím nic dělat. Snad jen podněcovat k jejich totálně nesnášenlivosti a snažit se zařídit jeich co nejvíc brzkou smrt. Se svými neměla Karolína naději na normální život. Bez nich, tam existovala určitá šance.

Tak těmito úvahami a úvahami nad Lenkou jsem přemítal zatímco jsem poslouchal ruchy z ulice Apolinářská a nemohl usnout.

Ve svém pokoji jsem osnoval plán. Plán jak vyjít ze všeho co nejlíp a nebýt za absolutního zmrda. Anebo jsem ho možná neosnoval, ale jen tak ležel, viditelně pozoroval jak mi od tlukoucího srdce buší břicho, hrudník i celé tělo a čekal na 10:00 kdy měla být mužská komunita. Byl jsem z toho všehi strašně unavený a vyčerpaný. Přišlo mi, že vlastně řešíme naprosté píčoviny, žabomyší války, které nikam nevedou. Tehdy když jsme na mužské skupině mluvili o vlivu našich otců na naší psychiku. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých matkách a jejich vlivu na naše dospívání. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých sourozencích a jak je máme rádi, to bylo důležité. Ale tohle? Za pár týdnů budou všichni z nás z této komunity někde daleko v prdeli a ani si nevzpomeneme na nějakou lenku, nějakej nohejbal a nějaký ženský z komunity. Nemohl jsem se zbavit absolutní zbytečnosti veškerého dění okolo. Stejně se nic nevyřeší, stejně do toho většina z nás zase spadne. Naše problémy jsou příliš hluboké a neřešitelné, a je mnohem snažší sáhnout po flašce, piku, koksu, prášcích, sexu než se objednat k psychoanalytikovi, kterej nebude mít čas, bude si účtovat litr za jedno krátký, zkurvený sezení a stejně během něj nic nevyřeší. Byla pro nás vůbec nějaká šance? Byla pro mě nějaká šance?

S těmito myšlenkami jsem šel na mužskou skupinu. Sedělo nás v kruhu všihcni muži z oddělení (cca 15), adiktoložka, psycholožka, Nane, a nějaká paní, kteoru jsem neznal. Pan Kokrda tam myslím nebyl, ačkoliv pokud s náma zrovna byl, žádná situace pro mě nikdy nedopadla špatně. Nechápal jsem jak někteří lidi mohou mít tak obrovský vliv na dění v místnosti a někteří neměli prakticky žádný.

Okamžitě jsem zvedl ruku, ale místo mě se řešily nepodstatné píčoviny. Ondřej vyčítal Lukášovi, že má Lukáš na pokoji příliš balených vod. Lukáš oponoval, že jich zase tolik nemá. Libor si stěžoval, že pod oknem slyší příliš rozjařených feťáků a baží z toho. Jirka a profesor s Univerzity Karlovy řešili který ženský tým bude s jakým dnes hrát fotbal. (Na komunitě se po večerech nesledovalo absolutně nic jiného než ženský fotbal, a chlapi si kvůli tomu pravidelně podávali přednášku o prodloužení večerky.) Česko nikdy nehrálo. Zato hráli afgentinky, filipínky, brazilky, španělky apod, a každému bylo jasné, proč to chlapi sledují. "Ty jejich obtažený prdelky....Ty jsou nádherný." Pravil pokaždé Jirka a to mu bylo sedmdesát. Částečně mi to bylo sympatické, ale částečně sledovat něco takového uplně každý večer po dobu dvou měsíců mi přišlo naprosto stupidní.

Hodiny nemilosrdce ubíhaly. Měl jsem 30 minut zabránit tomu, abych nebyl za naprostého čuráka. Zvedal jsem vytrvale ruku.
"Já... Já bych...." Ale byl jsem neustále přerušován tou paní, kterou jsem nikdy neviděl a ta dala slovo další nepodstatné píčovině. Tentokrát se řešily ucpané záchody.
"JÁ UŽ SI CHCI VZÍT KONEČNĚ SLOVO." Vybouchl jsem.
Konečně si mě ta ženská všimla.
"A jste si jistý, že máte něco důležitého na srdci?" Zeptala se s úsměvem. Proč to dělala nevím. Asi mě chtěla ještě víc vyprovokovat. Zachoval jsem chladnou hlavu.
"Ano, mám něco důležitého na srdci. Chtěl bych promluvit o tom co se dneska stalo. Jedná se o Tebe Petře a taky o Tebe Vašku. Začnu s Tebou Petře. Můj problém je ten, že si z žen dělám psycholožky. Zdejší psychologickou pomoc nepovažuji za dostatečnou, všichni tu víme, že naše dvě psycholožky mají věčně dovolenou, navíc jim nedůvěřuju a psycholožku Marii ani nepovažuji dostatečně vyškolenou aby vůbec dosáhla kapacity mi porozumět. Proto si radši cíleně vybírám holky z lůžkového oddělení, a už zmiňovaná Lenka dokonce sama řekla, že jí psychologie zajímá, že ji baví a na základě toho jsme měli velmi hlubokej a intimní rozhovor. Taky je můj problém, že jsem si hned v první chvíli do ní naprojektoval svou bejvalou a ona do mě svého bejvalýho. Tudíž já si myslel, že ona je prostě Karolína a ona si zas myslela, že jsem citovej vyděrač, manipulátor a toxická osoba. Oba jsme tu pravdu mohli mít ale taky nemuseli. Jak tu asi všichni víme, pravda bejvá někde uprostřed."
"Dobře, ale tady DE KURVA VO TO, ŽE JSI OBVINIL NEVINNÝHO PETRA. MY SE TEĎ TU VŠICHNI BUDEME BÁT, ŽE NÁS OBVIŇUJEŠ Z NAVAZOVÁNÍ VZTAHŮ, PROTOŽE TI TŘEBA ZAS JINÁ HOLKA BUDE PŘIPOMÍNAT BEJVALOU TYVOLE." Neudržel se Matěj.
"Prosimvás mluvte až budete tázán," usměrnila Matěje paní, co jsem nikdy předtím neviděl.
"Zároveň sem....Zároveň jsem před chvílí v ordinaci řekl paní doktorce něco, za co se hluboce stydím. Řekl jsem, jí, cituju: "Že se cítím tak hnusně, že chci aby se cítili hnusně i ostatní." V tý chvílí kdy jsem to vypustil z pusy, jsem si uvědomil, že je to pocit, kterej mě provází už hodně dlouhou dobu, možná i od puberty, a že jsem ne nadarmo vydal například album ZLO. Velice často chci druhým škodit, a chci aby se v mý přítomnosti necítili dobře. Teď si to ale uvědomuju a mám opravdu upřímnou snahu s tím něco dělat. Každopádně je to hrozný, je to hrozný se takhle cejtit, a nikomu z Vás bych to tu nepřál.ů Dořekl jsem třesoucím se hlasem a už nezadržel slzy. Ve skupině to mírně překvapeně zabublalo.
"To jsem nevěděl Miloši." Řekl Petr. "Ale pořád Tě to neopravňuje k tomu mě obviňovat že dělám s Lenkou nějaký zakázaný věci. Tak prosimtě příště když budeš mít takovej problém, můžeš to říct mně do očí a nemusíš to přece řikat veřejně na komunitě."
"Hele věř mi, že jsem to hodně probíral a přemýšlel nad tím uplně celou noc, a tohle mi přišlo jako nejvhodnější řešení. Tvůj respekt a pokora ke mně totiž není dostatečná a není tu ke mně dostatečná téměř u nikoho. DObře vim, že si ze mě děláte neustále srandu že si ho honim nebo že jsem pedofil co šuká děti, ačkoliv dobře víte, že je mý holce dvacet let. Tak si polož sám otázku, jestli by pro tebe mělo nějakou váhu, kdy bych ti řekl to samý co jsem dnes řekl jenom do očí. Podle mě by sis z toho vůbec nic nevzal, pak by si šel na kuřárnu a tam mezi ženskejma opět vesele jak u mě v pokoji smrdí sperma."
Petr Mlčel.
"Tyvole, von má ale pravdu Petře." Řekl Jirka.
"Jo má pravdu, má pravdu," Ozývalo se v kroužku. POdíval jsem se na adiktoložku a ta se vátězoslavně usmívala. Ani nemusela ukazovat palec nahoru a věděl jsem, že mi ho imaginárně dává.
"No a já? Co jsi chtěl řešit se mnou?" Zeptal se Vašek.
"S tebou jsem chtěl řešit to moje vyzvídání. Je to moje hnusná vlastnost, za kterou se stydim a pokaždý když za někým jdu a vzýzvídám a doptávám se, co si o mně daný lidi myslej, je mi z toho škaredě a hnusně, ale neměl jsem jinou možnost, protože daná osoba Lenka se se mnou nebaví, nechce se se mnou bavit a á tudíž chtěl využít toho, že jsi s ní byl zrovna na vrátnici. Zároveň ale když jsem viděl znechucení v tvých očích, došlo mi, že jsem přestřelil, a tak jsem Tě chtěl poprosit, že pokud v budoucnu udělám něco, co se tobě nebo komukoliv z Vás nelíbí, zcela uvítám když přijdete a řeknete mi to. Vy všichni jste tady pro mě zrcadlem a díky Vám si můžu uvědomit co dělám a nedělám blbě, no."
"To ste řekl moc hezky Miloši." Řekla adiktoložka a usmívala se od ucha k uchu.
"Rád Ti s timhle pomůžu Miloši a teď už Tě trochu víc chápu." Řekl Vašek.
"Stejně je to čurák." Dodal Matěj.
"Tímto ohlašuju konec dnešní mužské skupiny." Řekl předseda.

Odebrali jsme se do svých pokojů. Pro jednou jsem svůj psychologický zápas vyhrál.

Všichni odešli z velké terapeutické místnosti a já zůstal sám Seděl jsem a přemýšlel nad tím, co se právě stalo. A nejhorší na tom bylo, že takhle to dopadlo vždycky. Ať jsem byl v jakémkoliv kolektivu jsem chtěl, stal se ze mě vyvrhel, obětní beránek, krysa, podrazák. Chlapi v komunitě, chlapi v pracovních kolektivech, skejťáci. Bylo uplně jedno o jaké uskupení se vždy jednalo, důležité bylo, že to byli muži a vždycky jsem je proti sobě nějak poštval. Přemýšlel jsem nad tím.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas.
"Stálo ti to za to?" Zeptal se usmívající se Pavel.
"Jo, ulevilo se mi."
"No tak jestli to přineslo aspoň úlevu, tak to je super, ne?" Zeptal se s nádechem ironie.
"Jo asi je." Řekl jsem a pohroužil hlavu do dlaní. Tohle gesto jsem dělal často. Většinou znamenalo "nemám zájem o další konverzaci" a "jsem příšerně vyčerpaný." Vyčerpaný jsem fakt byl. Vzpomněl jsem, že už ani nevím kdy jsem se naposledy pořádně vyspal. Sice jsem spal lépe, co jsem byl sám na pokoji, ale pořád jsem šel spát kolem jedné, pořádně zabral k ránu, no a to už byl budíček a ona prokletá rozcvička. Musel jsem něco dělat, někomu říct jak se cítím. Někomu vysvětlit, proč jsem udělal, co jsem udělal. Jasná volba tedy padla na doktorku, které jsem důvěřoval.

Zaťukal jsem na dveře.
"Prosimvás já vim, že jsem se nepřihlásil na komunitě, ale došlo mi že s Vámi nutně potřebuji mluvit."
"Já si myslela, že přijdete, pojďte dál," řekla sympatická doktorka, která mimochodem hned na mé první komunitě rapovala na odchod jednomu ze spolupacientů, který byl taktéž rapper.

Posadil jsem se s hnusným a netečným výrazem do židle a náhle cítil to zlo. Zlo, které mě obklopovalo většinu života, bylo stáe se mnou nosil jsem si všude sebou naložené v baťohu a v případě potřeby rozdal. Na zádech jsem měl obrovský baťoh a v něm bylo: Zlo, vina, výčitky, smutek, závislost a všechny promarněné lásky a rozchody.

"Miloši, copak se to s Váma stalo na té komunitě? Proč jste to řekl?" Zeptala se milým a konejšivým tónem doktorka.
"Já.... Já právě nevim."
"Ale něco Vás k tomu muselo vést, co to bylo?"
"No....jednak určitě žárlivost...a za druhé....za druhé...." Měl jsem to říct? V místnosti nebyla jenom doktorka, ale i Nane a staniční sestra. Když to řeknu, ještě víc si tím podrazím nohy.
"Vedlo mě k tomu, že se cítím už natolik hnusně, že CHCI aby se i ostatní kolem mě cítili hnusně."

Chvíli bylo ticho.

Doktorčin láskyplný úsměv přešel do vyjevené psychotické grimasy. Zdi se úžily natolik, že jsem měl pocit, že jsem v tunelu. Zdi se ke mně nebezpečně přibližovaly a chtěly mě rozmačkat. STaniční sestra i Nane vyjeveně koukaly na Miloše. Na Miloše o které msi myslely, že je to hodnej kluk, co chce hlavně pomáhat a teď tu kecal něco hnusu. Hned se mi vybavil můj oblíbený film Romana Polanskiho se stejným názvem.

"Miloši, my ale za takovéhle věci propouštíme." Pravila šokovaná doktorka.
"Za co jako? V léčebném řádů není nic o tom, že pacienti nesmí dopustit aby se ostatní pacienti cítili hnusně."
Doktorka protočila oči vsloup.
"....To sice v řádu není, ale Vy nám tu teď nepřímo dáváte najevo, že se druhým možná pokusíte ublížit. A my to podle Vás necháme být?" Zeptala se mě od pohledu hodně nasraná staniční sestra.
"Já to takhle asi nemyslel. Já jsem jenom unavenej a vyčerpanej a trvá to už strašně dlouho. Já už prostě nemůžu, a přenášim to na ostatní lidi. a já to přitom na ně NECHCI PŘENÁŠET!" Zařval jsem náhle.
Doktorka sebou trhla.
"Miloši mám pro vás řešení. Dneska budete mít mužskou komunitu. Zkuste tam tenhle problém vyřešit. Zkuste o tom jak se cítíte mluvit. Vy přece mluvit umíte, to Vám nedělá potíž. Pokud se i potom budete cítit "hnusně," jak říkáte, upravíme vám medikaci a společně přijdeme na způsob jak vás z tohoto pocitu dostat. Můžeme se tak domluvit?"
"Ano, můžeme," řekl jsem a byl v té chvíli opravdu vděčný, protože to pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř.
"Tak teď běžte a nebojte se. Jste na dobré cestě. Rozpoznáváte své potíže a řešíte je. A to není málo." Řekla doktorka a mateřsky mi položila ruku na rameno. To mě nabilo pozitivní energií a silou pokračovat.

Na komunitě den potom, se stalo,, co se muselo stát. Srdce mi už dopředu bušilo, potil jsem se, bylo mi strašně špatně. Cítil jsem, že dělám hnusnou, zlou a podlou věc, ale prostě jsem žárlil. A to strašně. Čekal jsem na ono magické slůvko: "Přejdeme ke zpětným vazbám." Když Věta konečně zazněla, rozpoutal jsem peklo. Peklo, které se se mnou vezlo až do konce léčby a nemělo už nikdy přestat.
Zvedl jsem ruku. Srdce bušilo příšerně silně. Měl jsem pocit, že každou chvíli budu mít infarkt. Mé tělo bylo zásadně proti tomu, co chci udělat, můj mozek byl proti tomu, můj instinkt mi napovídal "tohle ne, tohle ne, takhle ne, jde to i jinak." Ale kdybych poslouchal svůj mozek, nebyl bych v blázinci.
"Petře, opravdu hodně se mi nelíbí, že Ti personál už jednou vyčetl navazování vztahů se spolupacientkami a klidně si to děláš dál a navíc si nám tím ukradl hráčku nohejbalu, díky čemuž utrpěla celá hra." Řekl jsem třesoucím se hlasem. Petr příšerně zrudnul a pevně zasekl ruce do sedačky. Jako drápy.
"Co na to řeknete Petře?" Zeptala se naše hlavní psycholožka a měl jsem skoro i dojem, že jí nastálá situace dělá dobře.
"No tak teda děkuju." Řekl Petr. "Ale seš pěkně nechutná krysa."
"Bez těch urážek prosím," řekla psycholožka. Podíval jsem se na zbytek týmu v bílých pláštích. Dívali se na mě zaraženě a překvapeně. Nikdo ode mě nic takového nečekal.
"TYVOLE ALE DYŤ TO KRYSA JE. VON NIC NEUDĚLAL, PETR CHODÍ NORMÁLNĚ S LENKOU BĚHAT A TADY TEN ZMRD HO OBVIŇUJE Z ŠUKÁNÍ! CO TO SEŠ ZA PÍČU TY MRDKO! TĚ DOBIJU!!!" OZval se spolupacient jménem Matěj, kterého se všichni báli. Pikař, zjev kriminálníka, nezrlé a v každé situaci agresivní chování, hlasité dunění tekna a dramců z jeho pokoje 24/7. Ten člověk žil v permanentním nasrání.
"NNo tak za prvé jsou urážky a nadávky absolutně nepřípustné a za druhé to máte použít jako zpětnou vazbu. Dobře víte jak se zpětná vazba používá Matěji. Tak chcete to zkusit znovu a lépe?" Zeptala se psycholožka.
"A laskavě si čtěte lůžkový řád oddělením že jsou jakékoliv projevy afresivity a to i VERBÁLNÍ zákázány tam je hned na prvních stránkách," řekla adiktoložka Jitka. Takže Matěji ta Vaše zpětná vazba?
"Miloši, nelíbí se mi že lžeš, protože Petr s Lenkou vůbec nic špatnýho nedělá." Řekl Matěj a klepak se vztekem.
"A jaký to Ve vás tedy vyvolává pocit?" Zeptala se svým ukňouraným hláskem psycholožka Marie.
"Vyvolává to ve mně pocit hlubokého nasrání."
"Takže jste naštvaný ano?"
"Ano, to kurva sem." Řekl Matěj, já pověděl slastné "děkuju" a šel mu zapsat čárku do negativní zpětné vazby. Fungovalo to tak, že ať už ste dostali jakoukoliv zpětnou vazbu (pozitivní, růstovou nebo negativní) museli jste sebrat, přejít celou místnost a danému člověku onu zpětnou vazbu připsat. Většina situací na komunitě bývala tak vypjatá, že jsem málokdy věděl, co kam komu píšu a ten kdo zrovna vykonával funkci "Předseda" mi musel poradit.
Přešel jsem nazpět celou místnost a vrátil se zpátky do židle, jen kousíček od všech těch bíllých plášťů. Petr se mezitím zmobilizoval a zvednul ruku.
"Miloši, strašně se mi nelíbí, co jsi mi právě řekl. S lenkou chodíme jen běhat, a nic špatnýho neprovozujeme." Řekl a klepak se přitom.
"A pocit, který to ve vás vyvolává? Zeptala se adiktoložka Jitka.
"Vyyvolává to ve mně pocit....éééé....nesounáležitosti, nespravedlnosti a nedůvěry."
"Děkuju." Řekl jsem a opět přešel celou místnost abych mohl připsat Petrovi bod. Pak jsem se vrátil do židle.
Vašek (Zdravotní bratr z NÚDZ,) alkoholik zvedl ruku.
"Miloši, extrémně se mi nelíbí, co si právě teď řekl. Navíc mám v živé paměti jak jsi na mě vzvídal informace o dané osobě ženského pohlaví. Ani nevím co to ve mně vyvolává. Určitě část zloby, znechucení, ale hlavně nedůěry. Myslím, že po tomhle Tvém výroku Ti už nikdy nebudu věřit ani já, ani ostatní.
"Ano, takhle má vypadat zpětná vazba!" Zatetelila se psycholožka. "Běžte si to zapsat Miloši."
"Děkuju." Řekl jsem a šel si to napsat. Pak jsem se posadil rovnou pod papíry s připravenou propiskou v ruce, protože mi bylo jasné, že jsem spustil řetězovou reakci.
"Miloši, tyvole -" Zvedl ruku sedmdásetiletej Jirka. "Víš, že už tak je to tady s ženskejma nahnutý, měli bychom bejt rádi, že s nima vůbec můžeme ten nohejbal hrát a ty do toho takhle házíš vidle? Děláš si z nás všech prdel nebo co?"
"Znovu opakuji větu o nepoužívání vulgarismů, držte to v těch slušných mezích prosimvás."
"No pardon, ale von mě teda pěkně nasral," Řekl Jirka.
"A pocit JIrko?"
"No znechucení a nedůvěra. Já měl Miloše rád, ale po tomhle si budu asi myslet, že je nějakej udavač a budu si dávat pozor co před nim řikám a dělám."
"Děkuju," řekl jsem a Jirkovi to zapsal. Měl jsem už poměrně dost, ale nadále jsem statečně seděl pod nástěnkou. Jakýmsi zvráceným způsobem mi to dělalo dobře.
"Ještě někdo něco?" Zeptal jsem se. "Nebojte se přihlásit," Řekl jsem a usmíval se od ucha k uchu, ačkoliv se se mnou točila celá místnost a srdce mi bušilo jako porouchaný zvon.
Nikdo už nic neřekl. Jen slyšel šeptání slov o zmrdech a kokotech. D9lo bylo dokonáno.
"Tímto ukončuji ranní komunitu, řekl předseda a všichni urychleně vypadli řešit danou věc na kuřárnu. Já jsem nekouřil a tak veškeré dění z kuřárny šlo mimo mě. Bylo mi ale jasné, že dnes budu hlavní téma drbů.

Pak se stala ona neblahá událost. Pravidelně jsme hráli s lenkou nohejbal. Všichni jsme oceňovali její kozičky bez podprsenky, její prdelku a její bříško. Hráčka to byla mizerná, ale dívalo se na ní fakt hezky. Jednoho dne ale přikvačil pikař Petr."Jdem běhat?" Zeptal se.
"Už jsem ani nedoufala!" Zahlásla Lenka a mi tak přišli o hráčku. Zápas byl zmařen. Jakmile odešla Lenka, vytráceli se i další lidi. A já tu proradnou mrchu sledoval, kterak obíhá s Petrem areál a povídají si. Oběhli ho jednou, dvakrát a pak prostě zmizeli. Zmizeli na dlouho. Má zvědavost mi nedala a šel jsem je stalkovat. A taky jsem stejně musel zalejt kytky.
SAmozřejmě ti dva si švitořili něco na lavičce. DOPRDELE! A co když je jako přistihnu že se líbaj nebo píchaj?! Navíc Petr neměl tenhle problém poprvé. Věděl jsem, co musím udělat. Bylo to nezbytné.

Pomalu ale jistě se ze mě stával "Přístěňák." Tento termín vymyslel herec Matthew Perry (Chandler) ve svém autobiografii. Trochu jsem zapomněl, co to znamená, ale v léčebně u Apolináře si na to s jistotou vzpomněl. Jelikož jsem měl neustále masivní vertigo, pomáhalo na něj jediné - opřít si hlavu o stěnu. Pokud jsem chtěl chodit bez pocitu gumového hradu, musel jsem jít opřený o stěnu.
"Co to zas hraje tyvole."
"Von fakt není normální."
"Ten člověk patří na psychiatrii a ne sem." Znělo od mých udatných spolubojovníků v závislosti. Všichni jsme si zkrátka byli rovni, ale někteří si byli rovnější. Nejhorší to bylo na komunitách. Na každou ranní komunitu v 9:30 jsem šel s bušením srdce, pocením dlaní, vertigem a masivní úzkostí v očekávání toho nejhoršího útoku. A nejstrašlivější bylo, že můj mozek se nikdy nepletl a ten útok opravdu přišel. Vše bylo navíc umocněno bílými plášti, kterých bylo někdy i 4 a víc a ty pláště vůbec nepředstavovaly bezpečí, ale hrozbu. "BUM BUM BUM" srdce mi jelo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Celý můj organismus byl připraven na útok, nebezpečí, potenciální hrozbu. Bylo to uplně stejné jako bych čekal útok divokého zvířete. A UŽ TO JELO:
"Miloši nelíbí se mi, že jsi včera předstíral mdloby u tabule, ale pak ses hrnulna oběd mezi prvními ve svý havajský košili, takže zas tak zle si na tom nebyl."
"Děkuju." a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši, nelíbí se mi, že ses půl hodiny díval na hodiny a přesto se nás ptal kdy bude osobní volno. Vyvolává to ve mně pocit, že simuluješ."
"Děkuju. A šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi že přes den se tu ploužíš podél stěn jak mrtvola, ale jakmile jsi venkum hraješ nohejbal, běháš a tancuješ. Vyvolává to ve mně pocit že lžeš nám i týmu."
"Děkuju" a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi, že ses přihlásil na nový film Kapitán Amerika a pak si z něho odešel."
To už bylo trochu moc. Vzedmul se ve mně obrovský rage. A v té chvíli jsem pochopil jak mám reagovat na zpětnou vazbu. Napřed jsem řekl "děkuju, zapsal to tomu pikařskýmu zmrdovi, poslušně si sedl a spustil.
"Lukáši nelíbí se mi, že jsi přišel o 20 minut pozdě na film Kapitán Amerika. Taky se mi nelíbí, že jsme se spolu domluvili na tom, že já ho stáhnu do svého noutbuku, plně jsem s tebou spulupracoval a ty si ještě dovolíš říct, že jsem z toho filmu odešel. Ano, odešel jsem z toho filmu, protože když si tam nebylna čas, vyvolalo to ve mně dojem, že ten film pro tebe není důležitý a není tím pádem důležitý ani pro tebe, Vyvolalo to ve mně pocit frustrace, hněvu, a že už ti nikdy nebudu pomáhat."
"Wow" Ozvalo se uznale komunitou. Použil jsem zpětnou vazbu přesně jak měla být. Bez urážek, se sdělením svých pocitů a co to ve mně vyvolalo. Pobodaný pikař Lukáš jen sklopil hlavu, špitl "děkuju" a zcela ponížen mi šel připsat růstový bod. Hovado.

Odehrávaly se další pro léčbu fatální věci. Přišel Pavel. Kokainista s funnkčí rodinou, kterého jsem si okamžitě oblíbil a hned první den ho přizval k našemu stolu v jídělně kde jsem seděl s Ondřejem. Pavel byl od pohledu sympaťák a můj léčebný vzor. Určitě měl svoje mouchy, ale bylo vidět, že má srdce na pravém místě. Od samého počátku jsme vedli hluboké rozhovory, zaměřené převážně na mou psychiku. Upřímně mi psychologická pomoc v léčebě extrémně chyběla a Pavel byl někdo, s kým jsem mohl svou psyché řešit. On sám se o sobě zmiňoval zdráhavě, opatrně a ironicky. Jeho názory jsem ovšem respektoval a jeho soukromí vníal jako posvátné. Neustále mi tvrdil ať se jednou provždy vyseru na holky a především na Karolínu. Tomu předcházelo jeho přečtení mé knihy "Káháčko." Pavel nebyl jediný, kdo knihu četl, četl jí i Ondřej a ten se k dotazu na ní vyjádřil, cituji:
"Co ti mám na to jako říct. Zkurvená fetka je ta Karolína. A zkurvená toxi literatura. Dal bych tomu tak 3/10, víc ne."
Pavel byl v názoru na knihu o dost shovívavější a pochopil z ní, že jsem nemocný člověk s vnnitřními démony. Na základě mé knihy jsme mě pak mohli poměrně fundovaně rozebírat. Pavel byl zkrátka super a i když mi někdy nesděla jeho arogance, typická pro uživatele koksu, jeho názory pro mě byly mnohem cennější než názory random psycholožek z ústavu. Pavel měl ženu z austrálie, česko-australské dcery a byl zkrátka cool.