61, 17 normostran. Novela. Platí stejné postupy jako u předchozího káháčka.

....A tak jsem šel, nechápal jsem kam jdu
Nechápal jsem účel ani svý cesty, nechápal jsem fiat
ani pandu
Jediý co jsem věděl, že si musím
Přepřevlíct postel
jediný co jsem věděl, že si musím
vydezinfikovat postel
Mluvil na mě nějakej děděk
novej spolubydlící měl jsem ho v píči
Průěbžně se objeovaly ty píči
"STe v píči, pane tomsi ste v píči?"
Na dozat riváč zahodit či nechat
odpověděl jsem jednoznačné nechat.
Hned v přijímací čekárně (tam kde jsem začal) vstřelil jsem si jednu a půl jako král
N8hle mi bylo jasný
co všchno mám kurva udělat
zavolat bolta k jedinému příteli
pořád to mohlo bejt ještě horší
pořád jsem nemohl nemohl mít nikoho
v hlavě mi zněla slova lenky"
Oni tě propustili? JO? Jo?
Nasedl jsem do cizího bolta
Ulice Prahy hrály křídovými barvami.
Neměl jsem nic ani nikoho
jen toho bolta a pár tablet riváče a hroudu.

End

V mrákotách jsem prostupoval cihlovanou chodbou. Kdesi kdosi na mě mluvil. mluvili na mě. Téměř jsem to nevnímal. Budu propuštěn. Teď už neexistuje naděje. Neexistuje naděje přežít noc s cizím člověkem na pokoji. Někdo na mě mluvil. Asi paní socioložka. Pak asi paní adiktoložka. Nevím, nepřikládal jsem tomu žádný význam. Věděl jsem jen, že se schylovalo k nevyhnutelnému.
"Začíná Klub" Vyjevil hlas pana předsedy.
"Tak a na dnešní klub jsme si měli přinést talisman střízlivosti a já si přinesl tuhle krabičku, kterou jsem složil a napsal tam různé fáze své střízlivosti. Takže tady je první týden mé střízlivosti, tady druhý týdem tady tří týden a tak dále" Řekl Hrdě Michal.
"Tak já tu mám taký talisman střízlivosti, je to talisman ze zahrady, rozdělalil jsem ho do čtyř jadýrek v ka ždém je nápis "1. týden, druhý týden, třetí týden, čtvrtý den."! Řekl Marek.
"A co vy Miloši?" Zeptala se přísně aikdotoložka Jitka.
"Já Talisman střízlivosti nemám." Řekl jsem do hrobového ticha. Ani jsem nevěděl, že mám nějaký mít. Všechno už mi připadalo zcela odosobněné, mimo realitu, a depersonalizované.
Adiktoložka se významně podívala na zbytek týmu. O mém osudu bylo v té chvílí rozhodnuto.
"Můžu jít na záchod?" Zeptal jsem se paní adiktoložky.
Pustila mě na záchod. Tam jsem hlasitě dávil.
Pak jsem se vráti do komunity a jen čekal než skončí celá ta šaráda.

"MIloši vzhledem k tomu že vám chyběl jediný bod k propuštění v displicinárnárním řízení, budete dnes propuštěn. Jděte si sbalit svoje věci. A setřičky výs budou chodit průběžně chodit o Vašem odchodu.

"Dobře." Hlesl jsem.

Jako v mrákotách jsem šel do staré, známé chodby. Tam už byly připraveny na gauči Radka, Lenka, Alena a Linda. Jedna z nich byla krysa. Jedna z nich o mně do deníčku napsala něco odporného. Všechny se na mě ale usmívaly jako by nic. Bylo mi šoufl.
"Jak je dneska?" Přitančila Lenka. Úsměv jí hrál od ucha k uchu. Té jediné jsem věřil, že na mě nic nevyzradila. Asi jsem ji opravdu miloval. Achjo.

Sesunuli jsme k sobě židličky a posadili sek sobě. Já seděl jako vždy vedle pana Kokrdy. Vyzařovala z něj mužnost a síla, dvě vlastnosti, které jsem já tolik potřeboval.
"Já mám téma!" Zvedla Lenka ruku. Mluvila sice o nějaké blbosti ale aspoň jsem se mohl dívat jak moc krásný má dekolt a nádherné, hluboké oči. Bylo to vážně tak? Vážně jsem dívky používal jen jako nástroj k uspokojení mých potřeb? Věděl jsem, že moje máma byla jen nástroj k práškům a penězům, a byla Lenka nebo Karolína tudíž jen nástroj k sexu a něze? Polibkům a sympatiím? Nevěděl jsem. Lámal jsem si nad tím hlavu, zatímco se ve skupině řešilo, že v kuřáckém koutku se kouří čím dál víc.
Nevydržel jsem to a utekl na toaletu. ZVracel jsem. Bylo toho na mě už zkrátka moc.
Vrátil jsem se. Oči zarudlé, tváře napuchlé, soply z nosu, pod tím vším já, zcela zničený.
"Je Vám dobře Miloši," zeptal se pan Kokrda.
"Chcete nám o tom povědět?" Zeptal se Pan Kokrda.
"Ano, chci Vám o tom povědět už asi půl hodiny.
"SMěle do toho. Vyzval mě ten nejvyšší.

"Vždycky jsem měl naší červenou skupinu za skupinu bezpečí a pravdy. Už jen proto, že červená je moje oblíbená barva, a protože vztahy se svou opravdovou rodinou mám dysfunkční, vzhlížel jsem k nám jako k těm pravým, když to tak řeknu. Dneska se ale stalo něco co mi i tohle přesvědční vzalo, odňalo a zničilo. Rozhodně nechci aby se to tu zvrhlo v napadání "tys udělala tohle, tamta udělala tamto" to uplně stačí, že se děje na naší mužské skupině. Proto bych si o tom rád, bez jakýchokoliv emocí promluvil.
"POkračujte Miloši." Pobídl mě pan Kokrda.
"Dneska jsem se dozvěděl, že NĚKDO z této skupiny o mně nepíše hezky do deníků. Nevím kdo to je a ani nevím proč to dělá, ale šokovalo mě to a zhnusilo. Na základě toho mi bylo pohrozeno propuštěním z léčby. A já nechci být propuštěn z léčby. Tímto tedy přítomné dámy vyzývám ať mi řeknou co mají na sredci, abych se z toho mohl ponaučit."
Jako první začala Alenka (35 let, jeden syn.) Blábolila nějaké nesouvislé věci o zaměstnání. Ta to být nemohla. Pak začala Linda. Advokátka kolem čtyřicítky, taky mluvila hlavně o zaměstnání, určitě to být nemohla ona. Pak začala Lenka.
"No, Miloši ty víš, že jsme spolu od začátku nějaké problémy.....Měli. A mně v nich nebylo dobře. Citově jsi mě manipuloval, vydíral, a celkově mi připomínal mého ex."
"Ano já vím Lenko. Myslím, že oba jsme se dopustili chyb."
"Nechte domluvit Lenku." Řekla psycholožka Adéla.
"Teď jak jsem tě ale líp poznala (hlavně při nohejbale, uvědomila jsem si, že vůbec nemůžeš být tak špatný, a že js tebou zábava a sranda. Já o tobě do deníku teda nic nepsala."
"Děkuju, že to říkáš."
Jediný kdo mlčel byla Radka.
"Radko promiň, jsi jediná kdo mlčíš. Oni mě chtějí vyloučit, chápeš. Ty máš teď tomu šanci zabránit."
Radka se prosebně podívala na psycholožku. Ani sama nevěděla, co říct. Poor child na substituční náhražce Suboxon.
"Já...Já ti nechtěla nijak ublížit. Ale ty jak jsi postupně vyzýval všechny holky z naší skupiny na procházky....Bylo to fakt divný....Pak jsi ještě přišel do našeho soukromýho relaxačního prostoru a rozhlížel se, kde tam co máme. Uvědomuješ si, že jsi tam vůbec neměl co dělat?"
"Ne, neuvědomuju, promiň."
......
"MIloši a proč vy tohle vlastně děláte?" Zeptal se svým sametovým hlasem pan Kokrda. "Miloši vý´íte jaký mi přijdete? Vy mi přijdete HLADOVÝ. Vy mi přijdete hladový po jakémkoliv kontaktu, dotyku, napojení.... Napadá mě, že musí být strašně těžké být vámi."
"Ano, je to strašně těžký...." Už jsem natahoval.
"No a nepomohlo by ti třeba.... třeba kdyby sem na návštěvu přišel tvůj brácha?" Zeptala se nevinně Lenka.
"JO TO BY MI KURVA STRAŠNĚ POMOHLO" Zařval jsem a rozkol židličku s naší háčkovanou hračkou "červená." Všichni se lekli. Jen pan Kokrda zůstal sedět jako solný sloup. Začal jsem hystericky brečet.
"JÁ DOPRDELE NEMÁM NIC. NEMÁM PŘÍTELKYNI, KTEORU JSME MĚL JEŠTĚ NEDÁVNO, NEMÁM MÁMU O KTEROU SE MŮŽU OPŘÍT A KTERÁ KDYŽ PŘIJDE JEN SE PŘEHRABUJE VE VLASTNÍCH PRÁŠCÍCH, MÁM JEN TÁTU, KTEREJ KDYBY NÁHODOU PŘIŠEL MLUVÍ O MÝM MRTVÝM BRÁCHOVI, MÁM O ROK A PŮL MLADŠÍHO BRÁCHU, KTERÝHO SEM JEHO PŘÍTELKYNĚ NEPUSTÍ, PROTOŽE SI MYSLÍ, ŽE JSEM MOC DIVNEJ. BRÁCHA BUDE TÁTA. A JÁ BUDU TEN DIVNEJ, POŠAHANEJ STREJDA CO JIM BUDE CHODIT HLÍDAT DÍTĚ, BUDE VOŽRALEJ A ONI SI NA NĚJ ZAS BUDOU JEN UKAZOVAT, KOUKNI JAK JE V PRDELI! KOUKNI SE JAK JE V PRDELI!"
Řval jsem jak tur. Skupina byla zaražená. Byl jsem první muž v koedukované smíšené skupině který brečel. Bral jsem to jak znak síle, ne slabosti. Ale brali to tak i oni?

Ještě chvíli jsem brečel. Pak když mě nechali vyplakat, skončila skupina a paní psycholožka si mě odvedla od místnosti, kde jsem v životě nebyl.
"MIloši, tohle je asi to poslední co byste chtěl slyšet, ale byla jsem informována, že vám na pokoj dají nového člověka."
"Panebože" Oddechl jsem jenom.
"Ano já vím, že teď na to nejste psychicky připraven, ale musíte se na to dívat z té naší stránky. Pokojů tu máme málo, pacientů hodně a vy máte ten pokoj prázdný.
"Paní JOnášová, já už ale nemůžu dál. Jsem na absolutním dně. To se mnou nemůžete....Nemůžete třeba jít a říct jim, že už to takhle dál nezvládnu?
"To se obávám, že nemohu. Ale cíte co? Zkustře to vydržet do pondělí? V pondělí máte stejně ten velký test psychiatrických diagnóz, tak co to brát tak, že teď zkrátka musíte něco vydržet abyste se mohl zas na něco těšit?" Řekla mi paní Jonášová a mně tekly slzy hroudami.
"Dobře, zkusím to." Usmál jsem se smutným úsměvem. Byl jsem smutný klaun.

Po dvou ataraxech sem i mírně ulevilo a byla tu hodnotící skupina. Zase jednou měl každý pacient zhodnotit svůj uplynulý týden,, říct co se mu povedlo, nepovedlo, prostě hodit zpětnou vazbu sám na sebe. Byl to takový nadstupeň komunity běžné. Bylo to ještě asi tak desetkrát horší, protože zpětné vazby zdee existovaly, ale už neměla pravidla "děkuju" a "prosím" ale prostě se jen šilo a šilo a šilo. Nepřekvapivě se začalo u mě.
"No....Ehm."Řekl jsem, překřížil si nohu, zahledem se do sprpnových listů zmaru a spustil.
"Svůj uplnulý týden hodnotím rozhodně kladně. Myslím si, že jsem cenný přínos pro edukovanou smíšenou skupinu, myslím si, že jsem cenný přínos pro nohejbal, strašně se mi líbí že každý týden zhubnu jedno kilo, a pokud nemohu ovlivnit svou psychiku, líbí se mi, že můžu ovlivnit svou fyziku. Do budoucna bych rád sdělil své vztahy s okolím, proto jsme se tady s Vaškem dohodli na tom, že kdykoliv udělám něco, co ostatní popudí, ať už jim třeba nepodržím dveře, nebo budu okopávat stěny, Vašek nebo ostatní mě na to upozorní a já bych to mohl přestat dělat. Vy všechny co jste tady, bych rád přesvědčil, že nic z mých náhlých výkyvů emocí nepochází ze mě, nic nepředstírám, nic nehraju, a prostě se někdy cítím absolutně high (na to se pár lidí zasmálo) a někdy absolutně down. Nemůžu za to, ale rozhodně mi můžete věřit, že nic nepředstírám. No a taky jsem na přednášce o bzd a hypnotikách poprvé v životě zjistil, co je to bažení a bylo to pěkné hnusné.
"Ehmmm, Milošiiii" protáhla psycholožka Marie - "To je sice hezké, že jste zjistil co je vaše bažení po lécích a jak vypadá, ale máme tu pár znepokojivých zápisků do deníků z ženského lůžkového oddělení. Ráda bych Vám připomněla, že ženy zde se léčí uplně stejně jako vy z vnitřních démonů a traumat, a je absolutně nepřístupné, je využívat jako jakýkoliv nástroj k uspokojování Vašich potřeb. Pokud v tom tedy budete pokračovat, ba co víc, pokud porušíte byť už jen jediný bod léčby, budete propuštěn na základě disciplinárního řízení."

To nemohla být pravda.

To nemohla být skutečnosti.

Otevřel jsem čelist a vytřeštil oči.

Tohle přece nemůže být možné.

"Vyjádřila jsem se dost jasně?" Zeptala se psycholožka a a její tvář mi připadala jako zcela cizí. Náhle jsem nevěděl na jakém místě se nalézám. Bylo to absolutně sci-fi a surrealistické. Nedávalo to absolutně žádný smysl. Vůbec jsem tomu nerozuměl.

"Já ale.... Já.... Já jsem nikdy žádnou ženou zde nepoužil jako nástroj k uspokojení svých potřeb, jak vy říkáte. Cíleně jsem vyzýval na procházky ty zadané a ty nezadané nechával být. Taky jsem vyzýval na procházky jen a pouze ženy ZE SVÉ SKUPINY!" Již jsem se mírně rozohnil.
"MIloši, já vám rozumím - je to nejpříjemní situacee (říkala tím svým hnusným přízvukem pětadvacetiletého děcka co ani nedostudovalo medicínu,) ale musíte se tu naučit zacházet se všemi. Ženy jsou ještě několikrát křehčí než vy muži a je potřeba s nimi takto jednat. Řešte tedy toto téma na skupině, řešte ho na komunitě, ale neřešte ho se mnou - psycholožkou Maruškou nebo psycholožkou Nikou. My Vám s ním nikterak nepomůžeme.
"Panebože" Řekl jsem a zabořil hlavu do dlaní.

Chvíli bylo ticho.

"Takže stačí jediný zápis a poletím, chápu to správně?"
"No za nevypnuté světlo na záchodě asi ne, ale pokud se to bude nějak víc týkat programu, tak ano, budete propuštěn. A za hodinu máte smíšenou skupinu. Důrazně Vám doporučuji, abyste tam toto téma řešil.

Na ranní rozcvičce mi bylo ozvlášť zle. Cítil jsem, že se schyluje k něčemu strašnému. Tyto pocity s Geralizovanou úzkostnou poruchou byly ale dost běžné, takže jsem si z nic už moc nedělal. Přesto to ráno zase přišlo.
"Tímto zahajuji ranní komunitu." Zahlásil předseda a my všichni vroucně stáli. Při tomto stání se se mnou houpalo všechno asi nejvíc. Až garangatuózní počet bílých plášťů hledících na mou osobu, situaci vůbec nepřidával. Srdce mi bušilo zase jako o závod. Ale proč? Měl jsem přednášku, nikoho jsem snad neurazil, ani neublížil... Nemohlo to se stát něco dramatického, no ne?
"Přejdeme ke zpětným vazbám." Zahlásil předseda. V té chvíli jsem cítil, jak mi chtělo vyskočit srdce z krku.
Hbitě zdvihl ruku pikař Lukáš.
"MIloši, strašně se mi nelíbilo jak jsi simuloval cvičení ve velké aule, ale pak ses položil s klídkem na lavičku, díval ses hezky do mobilku a bylo vidět, že to bylo zas jenom nějaký divadýlko, asi abys nemusel cvičit."
Můj vychillený výraz se rázem změnil ve vyděšený.
"Jaký pocit To ve vás vyvolalo Lukáši?" Zeptala se psycholožka a Luáš odpověděl, že: "nesounáležitost." Ach Bože můj.
Řekl jsem "Děkuju," a šel jsem mu to zapsat.
Ruku zvedl Vašek. "Já jsem teda původně do toho takzvaně "jet" nechtěl, Miloši, ale mám z tebe čím dál větší pocit, že.... Já ani nevím přesně co to je, je - jestli nějaké předstírání, hraní, simulování.... Často mi přijdeš, že děláš věci abys na sebe upozornil, ale přitom ty věci nemají žádný pádný důvod, abys je dělal, hlavně otázka tedy je, proč je TY děláš."
"Do zpětné vazby nepatří otazníky Vašku. Zkuste to formulovat jinak."Rekla psycholožka.
"Ehm dobře.... Vyvolává to ve mně pocit frustrace a nedůvěry, když Miloši předstíráš."
"Děkuju," Řekl jsem již zcela zmožen a šel jsem si to zapsat. Dvě negativní zpětné vazby a byl jsem zas tam kde jsem byl. Na nule. Velká terapeutická místnost se mnou houpala extrémní intenzitou.
"My sme tě vole sledovali." Přihlásil se Ondřej a šlapal si na jazyk. Tak pokud je ti blbě, máš ležet na lavičce a nemáš co bejt na telefonu. A neřikal si ještě nedávno že z telefonu máš úzkosti? Tak jak ti máme věřit? Vyvolává to ve mně pocit nedůvěry a frustrace."
"Děkuju," Řekl jsem Ondřejovi a šel mu zapsat negativní zpětnou vazbu. Doprdele, takže jsem zas jedinou věc neudělal správně. To je fakt na hovno. Zoufale jsem těkal očima po místnosti, zoufale po nějakém záchranném bodu. To vážně nebylo nic, co se mi povedlo?? Mé oči se zastavily na laskavých očích slečny Adiktoložky. Ta mou prosbu o pomoc zaregistrovala.
"No ale počkejme... Ať Miloše jenom pořád nehaníme. Mám trochu pocit, že se nám tu z něj začíná stávat takový obětní beránek. Jaká byla ta přednáška?! Co skupino? Kominuto?" Zeptala se adiktoložka jitka.
"Jooo tak dobrý nooo, asi dobrý nooo, celkem hezký to měl nooo." Ozývaly se znechucené a neochotné hlasy.
"No tak co říkáte, nezasloužil by si Miloš za tu přednášku plusový bod?" Zeptala se adiktoložka znovu.
"Jooo tak dobrý nooo, asi dobrý nooo, celkem hezký to měl nooo." Ozývaly se znechucené a neochotné hlasy.
"Děkuju." A šel jsem si tedy zapsat plusový bod. O nic líp jsem se ale necítil. Bylo mi příšerně. Úzkost na maximu. Dlaně se potily, stěny se houpaly. Hned po ranní komunitě následovala ještě skupina hodnotící. Neexistoval způsob jak bych jí mohl přežít střízlivý. Šel jsem si vyžádal dva ataraxy.

Slastná sobota! Spaní do sedmi hodin! Žádná rozcvička! Návštěvy! Sobota a neděle byly mými nejoblíbenějšími dny. Mohl jsem se dívat na seriál Top Boy, mohl jsem masturbovat, mohl jsem si vyprat, mohl jsem si vyjít na procházku po zahradě kdykoliv mě napadlo. Mohl jsem krafat se ženskýma, mohl jsem se jimi dokonce nechat ostříhat, když jsem měl na to dostatečnou kuráž.

Večer jsem měl přednášku. Zmákl jsem jí dokonale. Ptal jsem se lidí na jejich sny. Všichi poměrně zajímavě odpovídali kromě pikaře Matěje. Ten si vyndal špunty z uší a zeptal se: "Co?"
"Máš mu vole říct svůj poslední sen." Šťouchl do něj pikař Lukáš.
"Jo aha. No tak můj poslední sen byl, že já jsem se topil v kouli plný medu a ty v kouli plný hoven. A já sem se ti na celý kolo smál." Řekl Matěj s očekáváním, že to skupinu pobaví. Nepobavilo.
"No dobrý Matěji, tak si radši vezměte zpátky sluchátka a už nic neříkejte," Řekla hodná sestřička, která na nás dávala pozor. Zbytek přednášky se nesl v poklidném duchu a několikrát mi pak bylo i gratulováno jaká byla fajn. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem neudělal vůbec nic hodnotného. Prostě jsem jen vykládal o snech partě narkomanů a alkoholiků, který už za pár dnů o nějaký přednášce nebudou vědět, a ba co víc - já z toho neměl an žádný peníze, ani žádný, výhody, spíš hrozilo sebemenší zaškobrtnutí a mohlo z toho být další mínus. Došel jsem tedy k závěru, že přednášky se příliš nevyplácí.

Protože Karolína už za mnou na návštěvy nechodila a já si opravdu POTŘEBOVAL povídat s nějakou něžnou dívkou, vyzval jsem na procházku hned tři dívky z mé skupiny. První byla Alena. Hezky jsme si povídali o básničkách. Druhá byla Radka (Ta, co na konzervatoři studovala operní zpěv, takže téma našeho hovoru bylo asi jasné.) A třetí byla.... Třetí byla Lenka, a k té jsem stále nevěděl jak se dostat. POuhý pohled do jejich očích mi ale navazoval pocity, o kterých jsem si už dlouho nemyslel že je v sobě mám, a sá sebe jsem někdy přistihl že když na ní hledím, červenám se. Bylo velmi obtížné za těchto podmínek s ní hrát nohejbal, zvlášť když se tak hezky smála. Musel jsem si na její výzvu počkat do pondělí. Víkend utekl jako voda a pondělí tu bylo tu a s ním nenáviděná, ranní komunita. Ach Bože.

MILOSHIT: Jediný kdo mě mohl zachránit z oné dočasné paralýzy byla Karolína. Tudíž jsem průběžně čekoval mobil. Ale záchrana nepřicházela, zatímco jsem na sobě cítil stovky bedlivých očí. Všichni muži i ženy neměli nic jiného na práci než mě sledovat. Dokonce i z detoxu na mě čuměli. Zde jsem aspoň měl potvrzení o vlastní výjimečnosti. Těžko by takhle sledovali sedmdásetiletého chlapa s cirhózou.
Mátožně jsem se zvedl s lavičky. Šum za skly byl zřetelný. Šoural jsem se zpět do budovy. První na koho jsem narazil byl Ondřej:
"Cos to tam zas hrál vole? Dyť ti nic není."
"Tvý mámě nic není." Pověděl jsem mu.
"Máme je mrtvá debile." Ozvalo se kdesi v dálce za hlavami.
Jak bleděmodré drahokamy.

Jako stařec jsem se uložil do svého kutlochu souvisejícího s ulicí apolinářská. CHtěl jsem jen ať mě višhcni nechají na pokoji. To ale nebylo možné.
"ŤUK ŤUK" Miloši potřebuju klíče od prádelny.
"ŤUK ŤUK" Miloši nemáš náhodou sprcháš navíc
"TUK "TUK" MIloši budeš mít teda přednášku o hudbě nebo snech?" Vyzvídali dva geronti a jeden pikař horoucně mou odpověď.
"Ééééé, tak já nevim třeba....nooo....ASi sny. Ale Nemůžete přijít za deset minut?"
"Tak mu tam jebni hudbu a sny, von si s tim poradí." "Jo hezky tam bude mít hudbu a sny."
"Achjo." Pomyslel jsem si.

Zbytek dne se už nedělo nic moc významného jen jsem se připravoval poměrně detailně na svou přednášku.

....PO odvedení baletního výkonu jsem byl už jak se patří vyšťavený. Měl jsem dost. Přesto se nadále počítalo s dalším programem. Já si ale potřeboval oddechnout, omýt se vodou, možná se i vysprchovat, tak jsem to vše udělal. Tu NÁHLE - Veškeré mé osazenstvoLOM zmizelo. Nebyli v chodbách, nebyli n zahdradě, nebyli nikde. Vůbec jsem to nechápal. Zaťukal jsem tedy na sociání pracovnici. "Prosimvásl jakože... nevim. Kam mi zmizela skupina." Řekl jsem jí. "Počkejte jak jako nevíte, to nemáte nikoho, kdo bá vám řekl, co se zrovna děje?" Zeptala se vydšená sociální pracovnice.
PO společném bádání jsme přišli na to, že máme asi jít do venkovní auly. Bylo to majestátní budova, kde se cvičila fyzioterapie s jistou paní a hned jakmile se začalo cvičit, se mi udělalo příšerně nevolno. Tudíž jsem jen tak polehával, sem tam zvednul nohu nebo paži a snažil se dýchat. PO fyzioterapii jsem si zmožen lehl židličku.
"Je vám dobře?" Zeptala se mě milá paní fyzioterapeutka.
"Vlastně ani ne. Ale děkuju za optání. Ono to za chvíli bude lepší." Mrkl jsem na ni skpiklenecky s obličejem plným křídové běloby.
"A jaktože to za chvíli bude lepší?" Naklonila se ke mně co nejopatrněji a šeptala.
""No to nás přestanou sledovat." Šeptal jsem taktéž.
Fyzioterapeutka se rozhlédla po areálu a opravdu - z každého okna, každého rohu postával minimálně jeden člověk mužského pohlaví který si mě bedlivě prohlížel.
"ROzumím." POšeptala nazpět. Zatím ležte. Kdyby cokoliv, přijdu vás ještě za chvíli zkontrolovat. Nadále mluvila šeptem a mně bylo jasné, že už niky nepřijde.

....A ta jsem se snažil a snažil a snažil a má snaha přicházela vniveč. Jediné co mě obestíralo byla jen neuctuchající chuť na zolpidem a neutuchající chuť na vagínu karolíny. Karolína byla ale po telefonátech čím dál víc nesvá a prudérní. Hyterická by se až dalo říct. Často na mě štekala nesouvislé jekty, semtam použila "more" což byl výraz což jsem od ní obzvlášť nenášel a jsem hluboce přesvědčený, že běloši by jej používat neměli a nevím proč, ale K. se mi začínala čím dál více vzdalovat. Taky tomu jistě nepomáhal fakt, že jsem jí pilně spravoval o všech svých eskapádách s Lenkou, a n druhé straně lince slyšel jak o sebe drtí káčko stoličky. Nikdy ale neřekla "Zadrž, nech toho, už je těch kydů příliš!" Kdyby tak učinila, samozřejmě bych těch keců nechal.

Zdál se mi podivný sen. Noc předtím jsem se dozvěděl že budu střejda a můj o rok a půl mladší bratr otec. (To nebyl sen ale bolestivá a příliš krutá realita.) Zpočátku jsem měl obrovskou radost, ale poté se začal do mé hlavy vkrádat obraz. Obraz osamělého, přestárlého alkoholika Miloše, kterak si hraje se synem svého bratra, snacha jej horko těžko k němu chce pustit a oba dva na mě hledí soucitnými pohledy s takovými těmi výrazy "kéž už by se sebou kurva něco udělal."
Pak tam byly další sny. Náš téměř osmdesátiletý otec naložil mě a bratra do svého SUV Subaru a proháněl to pražskými ulicemi. Se zákazy vjezdu si příliš hlavy nelámal, tak kde bylo třeba uhnout z protisměru jedoucí tramvaji, vzal to po chodníku a šrotoval levé dveře a celkově řídil jak šílenec. Za volantem popíjel pivo a pořád se ptal kdo z nás si dá. Ani jeden jsme nechtěli. Pak jsme museli zaparkovat na D1 kde došlo k jakémusi masivnímu karambolu mezi ZOO Praha a kamiony. Mělo to za následek, že po dé jedničce skákali klokani, orangutani, krokodýli, kakadu, různí exotičtí práci.
"Mámo, bude na polífku!" Zaburácel nejburanštějští z jinochů a začal je jednoho po druhém sundovat svou remingtonkou ráže 7. Bylo to příšerné. A já pak jen sledoval jak se ti nádherní exotičtí tvorové rožní u dé jedničky a opékají na vidlích na sluníčku. Bylo mi příšerně. Copak už tak nebylo vykonáno násilí na zvířatech dost??

Peobudil jsem se a po tvářích mi tekly slzy. Věděl jsem, že by nikomu nemělo smysl vysvětlovat co se mi zdálo. Akorát by se mi vysmály. A tak jsem jsem radši šel a připravoval naši balrtní hru, která měla tento scénář. Scénář jsem zinscenoval, zrežíroval, nacastingoval, ozvučil celý já. DOstal jsem snad k tomu nějaké props? zkuste hádat.

MILOSHIT: Den se dál odvíjel v poklidném duchu. Zažíval jsem jakési záchvěvy melancholie, té které jsem nepoznal již tak dlouho. Nádherné odlesky listů se skvěly v ranních paprscích a tohle byla moje střízlivost. Moje pravá, dokonalá střázlivost. Jistě, byly tam návhvěvy úzkosti, byly tam paprsky bolestínství, ale bylo to moje, MOJE. nevlivňováno ničím, nebombardováno serotoninovými receptory, byli jsme jen já, listy stromů a můj mozek.

Na přednášce o spánkové hygieně jsem si jemně odplouval do stromy za okny a v představách utíkal do krkonošských hor. Ach, jak překrásné to bylo. Ten den jsem byl dokonce naladěný tak nesmírně poztivně, že jsem ve spolu práci s předsedou vylepil na záchody mé nejloblíbenější verše velkopáně Jaroslava Seiferta:
---------------------------------------------
Slyším to, co jiní neslyší
Bosé nohy chodit po plyši
Vzdechy pod pečetí v dopise
Chvění strun, když struna nechví se

Prchávaje někdy od lidí
Vidím to, co jiní nevidí
Lásku, která obléká se v smích
Skrývajíc se v řasách na očích

Když má ještě vločky v kadeři
Vidím kvésti růži na keři
Zaslechl jsem lásku odcházet
Když se prvně rtů mých dotkl ret

Kdo mé naději však zabrání
Ani strach, že přijde zklamání
Abych nekles pod tvá kolena
Nejkrásnější bývá šílená
------------------------------------------------
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

- VY VŠICHNI KDO TU STE. -
Drzite mých osud v mých rukou. Je to jednoduché
, vytočite +420723938283, zeptáte se "chrápeš s jiným než smiloshitem nebo nechrápeš ?" A já budu Moct udělat čistou čáru za tímto dlouhotrvajícím marastem a snad se i možná zbavit závislosti.

Díky Vám všem.

chci ti jen poděkovat za tenhle deníček, moc mě to baví číst, dík !! :]

....A tak i když jsem se celou noc převaloval, poslouchal halekající pavijány, jenž by se jen stěží daly nazývat lidskými bytosti, poslouchal majáčky, , frézy a rozbíjení lahví, těším jsem se na bezesné ráno. Neotbtěžovaly mne žádné nechutné sny o nenaplněných vztazích, , nezdálo se mi o karolíně ani o hlubokých očích lenky, koneckonců to byla noc plná všehomírá a pohody. Na ranní rozvcvičku jsem dorazil mezi prvními, hrdě jsem předcvičoval shuffle dnb dance ve stuly AzuCeny, vykvákl "A TEĎ JEDEME PYŠNÝ KROK" A KROM KSUM KROM SUM DOPRAVA, KROK SUM KROM SUM DOLEVA. Ruce zapažené, hlava hrdě vztyčená, ano takto mělo vypadat.
"ZAMAZALE PÍŠU TI MÍNUS" Kdákl jsem na toho nejvěššího potížizstu a pokračoval ve svém hardcore cvičení. POté jsem nás všechny uvedl do polohy stříšky a nejdříve zvednou nohu - táááák. A poté zvednou pravou nohu - táááák. Bylo to nodherné a osvobozující a mezi tím vším jsem vnímal masivn poryby ranního větříku a zaříznutá tanga procházejících slečen. Některé byly taktéž mile překvaúené, že předcvičuji já. Lenka mi vyslala vzdušný polibek. ANi čert nevěděl co si o té dívčině myslet. Jisté však bylo že jí na zem seslala setejná entita jako Karolínu. Ďábel.Jen Ďábeů muse mít v jejich obtažených leginkách a tílkách bez podprenek prsty. Sahaly jsme do mraků, přitom dělali Náběh Na Eddie Gordo styl (Tekken 3 vy lamy) a drželi se vzpřímně jako ptáci za jednu nohou a pak za druhou. Rozcvička náhle skončila a mně bylo potleskáno. A to všechno jenom proto, že jsem se zdržel všech návykových látek.

....Jen takový update....Káháčko je na jakémsi festivalu a do telefonu mi dnes hrdě sdělila, že už si to tam dva dny rozdává s nějakým Vojtěchem, ačkoliv ještě v neděli 10. srpna, šukala se mnou. Také mi bylo opakovaně sděleno, že po našem vztahu Karolína rozhodně hned jen tak někomu "nenastaví" a "pošpinila by tím prý sama sebe." Tak je to holt špindíra no. Co já s tím.

....Přišel na řadu první, přišel druhý, přišel třetí )Ten se jmenoval Zbyněk do hrsti mu nasypali běžně až 20 zolpinoxů.) Nekecám, ten frajer se tam přede mnou normálně mrtě sjížděl a já nemohl ani hnout brvou. Někdy jsem šel "jakože" na záchod" abych se na to nemusel dívat, ale čím častěji jsem tuto scenérii viděl, tím nejpříjemnější mi byla.
A pak jsem byl na řadě já.
"Tak pane Tomsi spapáme to a uvidíme to, že Vám to JEDINĚ pomůže," řekla s úsměvem sestřička. Její nadšení jsem nesdílel.
Díval jsem se na tu obří oranžovou tabletu v její dlani. Především se mi nelíbilo jak je velká. Nenavozovala tím pádem dojem něčeho neškodného, navozovala tím dojem, něčeho, co mi ublíží a co je připraveno mě zničit. Už už jsem natahoval ruku, ale....
"Nezlobte se ale já nemůžu." Řekl jsem.
"Proč?" Řekla setra.
...."Protože prostě poslouchám svůj instinkt a ten mi v tomhle případě radí ať to nejím."
"NO odbrá, tak já tedy zapíšu, že jste nebyl ochotný si lék vzít a zítra si přahlašte k paní doktorce na vizitu."
"Ano to udělám, děkuji." Řekl jsem hrdě a z ordinace si to odkráčel jako páv. Znamenalo to, že poprvé za x let budu v noci a další den čistý. Vůbec jsem se toho pocitu nebál. Naopak. Těšil jsem se na něj.

Zbývalo jít hrát nohejbal s klukama a lenkou. Dal jsem si za cíl se kvůli usnutí co nejvíce zničit.

Už jen asi hodina do nenáviděného trittica prolong. Dělalo se mi čím dál hůř. V jídelně mi začala závrať, na tu jsem byl zvyklý, ale tentokrát se ozvala i úzkost. Úzkost z neznámého. Na většinu léků jsem reagoval velmi podivně. Už jen fakt, že prášky na spaní mne po většinu života nakopávaly a perník uklidňoval, mluvilo za všechno. Teď jsem měl dostat obří gramáž (150) léků, který mi sice byl mírně znám (Trittico) ale měl tam ten nehezký přídavek "Prolong." To znamenalo, že se v mém těle bude rozkládat příšerně dlouhou dobu. A já nechtěl aby se v mém těle rozkládal příšerně dlouhou dobu! Třeba na takovém zolpidemu se mi vždycky líbilo, že měl poločas rozpadu 2-3 hodiny. To znamenalo, že jste si jej vzali, a fuč - do dvou až tří hodin jste ho vyloučili z těla. Většina antidepresiv ovšem napříč tomu se v těle mermomocí "zadržovala" a ani to nevypadalo hezky. Lidé, co brali antidepresiva, bývali nateklý v tvářích nebo jinde po těle, odulí, nehezcí. Ačkoliv jsem věděl, že GÚP mám (Generalizovanou Úzkostnou Poruchu) a že se tedy nejspíš bez antidepresiv neobejdu, stále jsem s nimi bojoval. Maximum, čeho jsem byl schopen bylo zkrátka trittico 75 mg a dál jsem nechtěl zacházet. Byl konec večeře. Odbíjela osmnáctá hodina. Nastávala chvíle pravdy.

Jakážto OLBŘÍMÍ nespravedlnost! Honilo se mi hlavou! "HEJ ONI MI NORMÁLNĚ ZMĚNILY MEDIKACI" Houkl jsem na Pavla. "HEJ ONI MI NORMÁLNĚ ZMĚNILY MEDIKACI" Houkl jsem na Libora," HEJ ONI MI NORMÁLNĚ -" Začal jsem na Libora.
"Tady Tě Zarazim." Na to Libor. "Chápu, že seš naštvanej Miloši, ale ničemu nepomůže, když tu bude pobíhat a vykřikovat, že ti upravily léky, chápeš to, ne?" Řekl nejlaskavěji jak mohl Libor. Měl samozřejmě pravdu. Nezbývalo mi než tedy secvaknout boty a krok.

Pracovky uběhly nebývale rychle. Vozil jsem kolečka s hlínou nahoru a dolů. Relaxace uběhla nebývale rychle. Zase jsem nemohl relaxovat a byl v olbřímím napětí. Běh, chůze, uběhly ultrarychle. Povídal jsem si s Pavlem. 17:30 psaní deníku! Tam to těm sviním řádně vytmavím! Jo! Jen uvidíte!

Deník jsem měl dopsán za 10 minut. Zbývalo 40 miut nřpíklad na masturbaci. Navolil jsem si naše společné video s Karolínou a ořádně se do toho pustil. Nejlepší bylo, že mi dokonce přinesladiskrétně schovaný slunečnicový olej v v obalu od sprchového mýdla. Byla zkrátka geniální. Myslela na všechno. Šlo mi to pěkně od ruky. Měli jsme takové prcací video z profilu, kdy jsem ho do ní pěkně naládoval zezadu a ona byla opřená o postel. Vrtěla se na mě a kroužila a vydávalo to kouzelné zvuky.
"Seš nejlepšííííííí" hláškovala při tom.
"Ty si moje mrdací princeznaaaa." Já zas na to.

Pak zboku získaly její bradavky naprosto DOKONALÝ odstín kdy vypadaly skutečně BOŽSKY. Jako namalované temperou nebo čím, byly prostě kouzelné. V kombinaci s nimi a tím, že jsem ji držel svou obrovskou, mohutnou rukou za bříško, jsem se vždycky udělal.

Tyto seance mi - pravda - často narušovalo klepání na dveře a pokud se dveře otevřely velmi nahlas jsem říkal: "NEJSEM TU, NEJSEM TU, VÁŽNĚ TU FAKT NEJSEM." Většinou to příchozí pochopili a už nepřišli. Taky tu byla jedna sestra ze severní moravy, která měla ošklivý zvyk neklepat. Zkusila jej na mě dvakrát. Když viděla už podruhé můj ztopořený penis, klepat jí to naučilo.

... Konečně se otevřely dveře malého pokoje, z nějž na mě zlověstně hledělo snad 6 bílých plášťů. Byl to dosavadní rekord v počtu bílých plášťů na osobu. "Říšský sněm" "Voldemortovy rozkazy" "Zapovězená Komnata." Hlavou se mi hoinily všechny ty věci.
"Posaďte se pane Tomsi." Řekla hrobovým hlasem adiktoložka Jitka. Ostatní působily ještě zlověstněji než doposud.
Srdce mi bilo jako o závod.
Teď se to stane, v týhle místnosti mě vyloučej. Napadlo mě.
Velmi zlehka a opatrně jsem se posadil do připraveného čaloučeného gaučíku. Ale mohl být samozřejmě nástrahou. MOhlo to být propadlo, mohl mě přikurtovat... Všechno bylo možné. Nejdřív jsem opatrně umístil jednu půlku a pak druhou. Nic se kupodivu nestalo. Bezhybné tváře na mě ale dále civěly.
Bylo hrobové ticho.
Mčeli jsme jedna strana na druhou. Zdálo se, že se hraje hra: "kdo to vydrží dýl."
"TAK PANE TOMSI SPUSŤTE," Vyštěkla náhle doktorka. Ta, se kterou jsem vycházel nejlíp. Eh?
...."Já bych rád, ale já nevím co." Řekl jsem upřímně.
"No tak jste na primářské vizitě, tak na co se vás i budeme ptát," Řekla paní adiktoložka.
"No takkk.... Na stolici jsem byl dneska jednooouuuu." Začal jsem opatrně.
"ON si z nás dělá legraci!" Prohlásila staniční sestra.
"Nedělám! Jen jsem strašně nervózní!"
"Tak Nervózní nebuďte!" Zahlásila primářka oddělení. Aha. To pomohlo.
"Ehm, dobře. Tak já si teda myslím, že dělám obrovské pokroky, závratě už skoro nemám, líp se mi spí, a kdybych spal 6 hodin namísto 4 bylo by vlastně všechno uplně VYNIKAJÍCÍ!" Zahlásil jsem vítězoslavně. Sál Hanby udělal příšernou grimasu. Nejvíc paní primářka.
"Takže vám ty dva prothaziny a jdno trittico co berete na noc, to se vám zdá jako uplně v pořádku a vyhovuje vám to, ano?"
"No ano samozřejmě, tohle je kombinace, kterou jsem bral už venku , ještě než jsem zrecnul."
"Hmmm a nenapadlo VÁS pane TOMSI, že jste třeba zrecnul z této kombinace?"
"Upřímně ne, já ty důvody přesně znám. Důvody mé recidivy před šesti lety byly za a) Covid za b)mé chronické pocity prázdnoty a za c) bohužel alkohol.
(Prothazin odebrat) zašeptala primářka doktorce sotva postřehnutelně.
"Prosimvás já vás ale teď slyšel jako jo. Nevím co Vás k tomu vede mi brát jediné léky co mě utlumí natolik, že mě uspí a jsou podávány i jinde v psychiatrických zařízeních, například v bohnicích."
"Tady zkrátka pane Tomsi, některé léky brát nebudete."
"Dobře, já Vám rozumím, ale nemůžete mi jen tak vzít léky na které jsem zvyklý a čekat jak zareaguji. Vždyť je snad logické, že výsledkem bude nespavost. a to bude mít za následek mínusy a nefunkčnost na programu."
"NO tak pokud si to takhle říkat budete, tak opravdu nespat budete, a mínusy opravdu mít budete, to je známá věc, ano," řekla drsně paní přimářka.
"Já se omlouvám jestli jsem teď drzej, ale vy tu ted mícháte jabka a hrušky, mícháte nespavost anorganickou a organickou. Já mám diagnostikovanou chronickou insomnii od mých pěti let, kterou mi navodila moje maminka, a máte to tu všechno v papírech, tak nechápu O ČEM SE TU BAVÍME!" Zvýšil jsem poněkud hlas.
(Trittico 75 zrušit, nasadit Trittico prolong) znovu pošeptala přimářka doktorce.
"CO?! To nemyslíte vážně! To mě chcete z té léčby vystrnadit, to mi chcete v tom spánku uplně zabránit?! Já trittico prolong zkoušel brát už venku a vždyť se sedací a spánkem nemá téměř nic společného!"
"-POdívejte se pane Tomsi-" Naklonila se ke mně až zlověstně blízko přimářka. Ty kombinace léků, to na co ste byl zvyklý... To vás dovedlo až sem. Je to tedy ideální příležitost zkusit něco jiného."
"...Já ale..."
"Nezkoušejte se se mnou hádat. Já jsem primářka tohoto oddělení, vy pacient. Pokud mi budete odporovat, prostě Vás propustíme za nespolupráci."
"ALe když..."
"Řekla jsem to dost jasně?" Zeptala se primářka a opřela se zpět do křesla.
"Jo. Ale nesouhlasím s tím." Řekl jsem.
"Můžeme se tedy takhle rozloučit?" Zeptala se naše doktorka.
"Ani ne." Odpověděl jsem.
"To máte ovšem smůlu, protože za Vámi čekají další pecienti. Nashledanou." Dodala ta psychotička s úsměvem. Dveře se zabouchly a mně se udělalo blbě.