Piko jsem nesehnal. Zato však zažil chrudim v čirém festivalu karnovalového běsnění. V životě jsem tam nepotkal tolik lidí. Slavnosti, ke kterým jsem přišel jako slepej k houslím. Spoustu krásných mladých slečen. Do toho se opakovaly neustále tyto revivaly notoricky známých kapel:
Nirvana
Coldplay
Metallica
Pramínek Vlasů.

Po čase jsem z toho dostal depresi. Opět jsem narazil na problém, na který narážím od svých sedmi let. Na českou hudební malost. Jsme nuceni poslouchat ty samé songy a ty samé kapely přes třicet let, ale všem to tak vyhovuje. Mně ne. Pil jsem čim dál víc a pozoroval dva "kámoše," Jak jeden druhýho nabádá ať mu "jí natáhne." Asi kvůli holce. Když ho už vyloženě agresivně nutil a "kámoš" se k ničemu neměl, přiskočil jsem k nim a řekl: "Hej já ti jí klidně natáhnu, když se kolega k ničemu nemá!"
OBa dva na mě chvíli čuměli a pak odešli pryč. Potřeboval jsem nějakou akci, něco se prostě muselo stát. Rozhodl jsem se teda že se vetřu do davu těch nejmladších koček a nějaký osahám prdel. Ideálně takový, co bude v sukni a budou jí prosvítat kalhotky. A že tam takovejch bylo.
Plánování tohoto činu mi zabralo poměrně dlouhou dobu a vzpomněl jsem si, že jsem o celém tomto večeru měl jednou sen. Akorát se to celý odehrávalo na střeše, která byla pokrytá trávou, hrál tam Chet Baker a ne posraná Nirvana a mělo to úroveň a styl.
Konečně když hrál zrovna jakýsi revival Lucie Bilé, vyhlídl jsem si noblesní prdel. Protáhl jsem se kolem ní a pořádně jí prohrábl. To mi vykouzlilo dobrou náladu a úsměv na tváři. Trochu jsem čekal, že se za mnou dotyčná rozběhne, dostanu facku, budu seřván, ale nestalo se vůbec nic. Asi se jí to líbilo. Pak jsem zmožen alkoholem, riváčema 12ti zolpikama a tritticem usnul.

Dneska ráno mě probudil vytrvalý déšť a bylo mi neuvěřitelně zle od žaludku. Takový to "zle" je dobrý když se z něj člověk ještě pobleje, ale když to nenutí ke zvracení, je to docela problém. Mělo to ovšem tu výhodu, že mi bylo tak mizerně, že jsem vůbec nemyslel na Karolínu. Jak dlouho mi bude trvat než na ní zapomenu? 10 let? 20?

Čas checkoutu se blížil. Musel jsem se dostat do formy. Riváč, euthyrox, hořčík. Vodka zatím ne, bylo mi od žaludku fakt blbě. Pak jsem se toulal chrudimskejma ulicema. Bylo po slavnostech. KOlem mě chodili akorát cikáni a stříleli těsně vedle mě z plynové pistole. V kocovině není hezčího zážitku.

Pak se to stalo. Na nástupiště číslo 8 přišla mladá zrzka. Okamžitě jsem v ní poznal Aničku z předešlého dne. Hned jsme se dali do řeči. Tentokrát byla naše konverzace výživnější a obsáhlejší. Dozvěděl jsem se, že:
MIluje Matrix 1 (prvně wow)
Filmy Yorgose Lanthimose (podruhé wow)
Hraje Dead Space (potřetí wow)
... A půjde do prahy studovat na Karlovku, v čemž se pravda, naše plány trochu rozcházely.

"Miloši a kolik ti Vůbec je?"
"....Eeee. Kolik je Tobě?" Odpověděl jsem na otázku otázkou.
"19."
19. Okamžitě se mi vybavil kdosi. Tak jsem stejně jako u kdekoho zalhal,, že mně 30 a dodal že jsem se nedávno rozešel s holkou, který bylo taky 19. A zase. Zase jsme o ní mluvili. Jak dlouho o ní ještě budu jako mluvit s jinejma mladejma holkama? 10 let? 20?
".....Z toho jak o ní mluvíš jde strašně poznat, že jí moc miluješ." Řekla Anička. A takovýhle holky žijou na Seči! Nemohl jsem uvěřit svým očím a uším. A pak že žijou na seči jen cikáni a dezoláti. Ha!

V bojanově jsme se rozloučili. Okamžitě ja jsem vylezl z autobusu, začalo chcát. Jakmile jsem zalezl do chaty, přestalo. Prostě jsem si sebou všude nosil ten debilní, černej, bouřkovej mrak.

Vyzbrojen instáčem a mailem na Aničku, vzal jsem si poslední zolpidem a teď budu čekat na zítra abych si objednal další. Samozřejmě že kdyby třeba Anička přišla na návštěvu, žádnej bych nepotřeboval. Taky jsem se jí zeptal, jestli nepokecáme ještě na Seči.
"Nechci Tě urazit, ale strašně se těšim až budu hrát Life is Strange."
Zažil jsem i horší odmítnutí.

Nechci už piko, chci aničku.

Ale to co nejvíc chceme, nikdy nedostaneme.

Kromě zolpidemu, ten budu mít po ruce furt.

.....Zcela nevidoucí co dělat, jsem vyrazil do chrudimě. Bohužel jsem nevěděl, že je tu jakýsi fe(s)ťák. Nejdřív jsem se jemně nakalil ve vesnické hospůdce a samozřejmě povinně přihodil riváč. Hned v autobuse mě zaujaly dvě dámy. První byla příliš okatá, a já si rád sedám dozadu, šel jsem tudíž tam. Byla tam taková zrzavá slečna. Četla si nějakou srágoru. CHvíli jsem sbíral odvahu:
"Co to čtete slečno?"
"Ale to je jen takové povídání tady toho pána (Ladislav Klíma) o jeho bývalých láskách."
"A je to zajímavé? Sexuální?"
"Hm, ani ne, je to ze starších let, taak spíš takové letmé, povrchní."
"Já sem taky napsal knížku slečno."
"Fakt? A jak se jmenuje?"
"MNo... Mám ji zrovna tady. (Vytahuju z kapsy svůj poničený telefon a ukazuju přebal káháčka.
"Tyjo....Tak jestli ta knížka bude jako ten sporák, tak bude dost hustá, ne?"
"Mno. Asi jo. Je celkem Hustá."

"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se po delší odmlce, která trvala jako věčnost.
"Anička." Odpověděla.
(Anička. Jako bych to jméno už někde zaslechl. Asi tak tisíckrát.)
"Originální jméno. Já jsem Miloš."
"To je hezké jméno." Usmála se na mě.
"Aničko, omluv mou zvědavost, ale kam jedeš?"
"Do Chrudimě."
"Aničko a co bys řekla na to, že hned po vystoupení bych tě pozval na panáka?"
"Tyjo to je strašně brzo. Ale chodíš do Sudu?" Zeptala se s úsměvem.
"Chodím no." Odpověděl jsem šokován její informovaností.
"Tak my tam možná s kámoškama o půlnoci zajdem." Mrkla na mě.
"O PŮLNOCI?" Vyjekl jsem nešťastně. "Když to je strašně pozdě."
"Hmmm, to se nedá nic dělat."
"Tak fajn aničko. Přeju příjemný počtení." Řekl jsem a jal si vzít další riváč. Bylo mi uplně jedno co si o tom myslí. Všechno mi bylo jedno.

Na aut. zastávce jsem se vydal opačným směrem než šla ona. Věky stalkingu jsem již měl za sebou. Mé kroky směřovaly k první placatce vodky a energy drinkům. A chcete něco vědět? Dostal jsem šílenou chuť na piko. Bodejť by ne, když jsem přes den sežral ais 12 prášků na spaní.
Šel jsem do sadů. Tam bývali cigáni. Ti by mohli něco mít. Další riváč na dodání kuráže.
"Čau kluci.
"Čau. (Počkal jsem si až navážou oční kontakt.)
"Hele nemáte nějaký peří?" Zeptal jsem se se zbídačeným pohledem.
"Ne kámo my nefetujem. My nejsme smažky. ALe ty asi budeš. Když se ptáš na takový věci." Odpovídal mi jen jeden z nich.
"Neříkej hop dokud nepřeskočíš." Odpověděl jsem. "Kdybyste si si to rozmysleli, budu támhle na lavičce."
"Debil. Kokot." Slyšel jsem zdálky.

Má chuť se stupňovala.
"Prosimvás nevíte kde bych tu mohl sehnat peří?" Zeptal jsem se postaršího pána a paní kolem tak sedmdesáti.
"Zkuste to na nádraží." Padla překvapivě fundovaná odpověď.
"Děkuji velice, to mě nenapadlo." Odpověděl jsem překvapeně.

Pak jsem se ubytoval v hotelu. Když nebylo peří začal jsem aspoň pilně drtit riváč lžičkou o stůl. Venku to vřelo. Jakési slavnosti. Panebože. Ozvalo se ťukání.
Otevřel jsem dveře.
"Haló proszymváz?" Zeptala se kozaá ukrajinská recepční."
"Ano?"
"Děláte trochu hluk, šlo by sztyšit?"
"Ale beze všeho, jenom sem si tu něco....připravoval." Řekl jsem, neskrývajíc svou nahotu.
"Vžýborně." Řekla recepční rudá jako rak a odkvačila pryč.

Ale teď....

Kde seženu to zkurvený piko?!

MILOSHIT: Sorry ze ti do toho vstupuju. Myslim, ze uz si u toho dna hodne blízko, uz te nebaví veci které můžeš mít kdy chceš (porno, filmy, hry), které ostatní lidé mají za odměnu a dokáží jim vyplavit endorfiny.
Zkus se za ty čtyři dny do nástupu hodit trochu do kupy. Sniž dávky na nutné minimum, jeď do Prahy, co nejdřív se umyj, zajdi k holiči a důstojně nastup do léčebny. Z prvního pokusu víš, ze to jde. Začni co nejdřív to půjde cvičit. V poste odeme uz z minula mas nejake veci. Z minula uz vis, ze jsi byl skoro čisty a jeste si urcite pamatuješ jak skvely pocit byl delat kliky a sílit, jak skvely pocit byl hral skvěle nohejbal, líbit se holkám. Jak skvely pocit je si vecer lehnout do postele po čistém dnu a rano se probudit fresh, svěží a silný. Zapomeň na Karolínu, zapomeň na všechny ty trosky s kterýma jsi se vídal dřív. Ted jde o tebe a tvou budoucnost. Štěstí se hledá na úplně opačné straně. Udělej tlustou čáru, nemysli vubec na nic z minulosti, kousni se a začni bojovat o své pravé, střízlivé a šťastně ja. Kdyz postnes fotku ze jsi doma, umyty a čisty. Platím ti vlak do léčebny.

Zbývají čtyři dny do olomoucké léčebny. Já ale ležím na chatě, po ruce 150 rivotrilů, povinná flaška vodky, k tomu pivo místo snídaně. Netuším jak se do olomouce dostanu, ani jestli to má vůbec cenu. To mám jako nakráčet na psychiatrické oddělení, neostříhanej, neumytej, v zablácenejch hadrech z chaty a říct jim: "Tady mě máte."? Rozsévám jen zlo a pomstu. Ke všemu ostatnímu jsem dávno ztratil cíl, směr, nadšení, motivaci. Nebaví mě vůbec nic. Nebaví mě nový Metal Gear Solid, nebaví mě znovu hrát Blasphemous 2, nebaví mě filmy, nebaví mě porno, penis mi už dávno přestal stát. Přemýšlím, že to skončím. Celý nápad s olomoucí byl stejně od základu blbost. Nikdo mi tam neuvěří, že nejsem závislá troska. Přišel jsem naprosto o všechny, rodina o mě už dávno nejeví zájem, bratr mě má v píči, Karolína ze všeho nejradši dělá že neexistuju. Tak sem až vede závislost a rozesraná duše. Nakonec vás všichni opustěj a Vám nezbyde než chcípnout. Jediná možnost by byla sehnat nakrásně finanční prostředky, do Olomouce se co nejrychleji přemístit a bydlet ty zbylé čtyři dny po hotelích. Ty peníze mi ale nikdo nedá když mě všichni nenáviděj. Mám se asi moc rád na to, abych se tu předávkoval, ale v dešti, bahně a v lesích, mám k tomu kurva blízko. Vždycky jde najít dno a pak najít ještě hlubší. Nikdo na to nezapomínejte.

.....Poslední dny už jen tak přežívám v bytě rodičů a čekám kdo mě vyvobodí. Muž, žena, to je jedno. Muž mi může dát drogy, žena vagínu. Jedna se o mě začala dokonce starat a a má ráda film U zlaté rukavice. Takže když jsem jí dnes volal totálně zemkovanej od královskýho letohrádku, že nevim, kdo jsem a co se děje, a potřebuju vyzvednut, bylo to hodně ku prospěchu věci. Údajně jsem toho emka měl 350 miligramů a bo to to nejčišší jaké jsem kdy měl. Na základě něj jsem byl schopen jen ležet na lavičce a porovat zurčícící fotánu a zažívát jen a puze pocity nesmírného blaha. Před dny jsem si v hádce s karolínou ukopl malíček. Teď? Žádný malíček neexistoval. Před pár hodiny jsem v sobě měl zlobu, agresi, frustraci hněv, že mě podělal klient z apolináře o 30 tablet, že mi karolína slíbila, že v pátek se uvidíme a náhle to BEZDŮVODNĚ zrušila.... To všechno jsem nechal plavat a nechal se naplnit čirým v mám v pičismem. Kéž kéž kéž by mi už můj vpičismus zůstal a já necítil su pohlcující prázdotu, co v sobě mám. "Nejméně populární člověk v Praze." Tak to říkala hned po tom co jsme před dvěma dnama domrdali. hm.

Za 9 dnů nástup do olomouce, kam mi nevim jestli povolej vkročit. Ach bože.

Sez zemkovanej fakt moc.

Je to opravdu tak, že jsem nejméně oblíbený člověk v Praze, jak s oblibou prohlašuje Karolína? A je to opravdu tak, že jsem natolik "special " a natolik "creep" že mě nechtějí ani v léčebně? Co za zvrácený osud se mi to děje a kam až to bude pokračovat? Je to vskutku bizarní.

Žiju teď dočasně u rodičů. Vše začalo v pátek, po tom co jsem si předal s týpkem z apolináře 20 hypnogenů a pak se vrátil domů. Zanedlouho bušení na dveře. Za kukátkem uřícená splavená matka, s flaškou vína v ruce. Nesnášim jim opilou a nenášim s ní tak komunikovat. BOhužel naše hádky eskalovaly. Nejvíc mi vadilo, když mi sem chodila ožralá ve tři ráno ptát se jestli jsem naplnil pračku nebo vyměnil po sobě ručník. Zejtra se má mk matce přidat i fotr. Abych je tak uvedl:
Fort citovej vyděrač a manipulátor (taky pasivní agresor)
Mastka hysterickej narcis.

Takže mě napadlo se tu zeptat, protože jednou už mi to dokonce vyšlo, nebyl by tu někdo tak laskav a neposkytl mi od zítřa příštřeší aspoň na noc nebo dvě? Jsem tichý hodný tvor a jsem ochoten platit zolpidemem.

No a 12. září nastupuju do vojenské nemocnice v Olomouci.

Léta ubíhala a ačkoliv měla rozvíjet svůj talent nebo se rozhodně duševně léčit, k jejím zkušenostem patřily pouze masivní marihuanové dýchánky se zbytkem členů její rodiny a starání se o postiženou sestru Annu. Díky starání se o postiženou sestru a paradoxně díky Hůzlovi si ale vytvořila zdravý vztah k prostředí ve kterém žila a naučilo jí to narozdíl od ostatních členů její rodiny o úklid, vaření, pečení, vytírání a zkrátka všemu co k žití v bytě patří. Bohužel Nikdo z ostatních členů se k úklidu nebo nedejbože vaření neměl a například plyn a tudíž teplo v zimě u nich byla velká neznámá. Karolína jím tudíž fungovala jako služka.
Byt byl taktéž odjakživa plný různých zvířat, z nichž si KH nejvíce oblíbila kočky (z nich hodně smrtí zavinili partneři její matky) a jednoho německého ovčáka (jehož smrt také zavinil partner její matky. Partneři její matky heleny byly téměř výhradně romové a partnerky Františka Horáčka (otce) byly zase romky. Tito dva lidé spolu již dávno nežili jako muž a žena a naopak si tahali své známosti do společného soužití, což vytvářelo velmi negativní atmosféru plnou křiku, nadávek a toxicity. Netřeba říkat že to mladou Karolínku rozhodně pozitivně neovlivnilo.

Matka Helena i nadále hýřila brilantními nápady a jelikož celý rodina měla věčně hluboko do kapsy, Helenu napadlo svou šestnáctiletou dceru vzít za sochařem Pavlem Opočenským, který ji pravděpodobně zneužil a také donutil k nafocení aktů, těsně poté co byl propuštěn z vězení za pohlavní zneužívání nezletilých romských dívek. Mimo jiné se Pavel Opočenský také nedávno objevil na nyxu v auditku "Narkoplejbojův brejk" a vyhrožoval pisateli tohoto článku s útoky na jeho vlastní rodinu.

Již téměř sedmnáctiletá KH se stihla ještě jednou předávkovat drogami, opět na popud otce a matky a tentokrát skončila na psychiatrii v Ústí nad Labem. Poté opět několik měsíců doma na masivních dávkách THC a Valdoxanu bez naděje na lepší život a bez pravidelně psychoterapie. Její matka se jí mezitím pokusila transportovat během rusko-ukrajinského konfliktu do ruska, kde s ní chtěla žít, což se jí naštěstí nepovedlo. Když jí nevyšlo tohle, Dostala její matka pravděpodobně jediný šťastný nápad v jejím životě a to vzít jí na koncert pražského undergroundového rappera MC LŮZRa v rámci promítání dokumentu "Moje nebe je Horší než Tvoje Peklo." Sedmnáctiletá Karolína se tam okamžitě do pisatele tohoto článku zakoukala a láska byla na světě. On jí zprvu přehlížel a rozhodně nechtěl jít do sedmnáctky s od pohledu smažkoidní matkou, ale nakonec po mnoha neúspěších u jiných dívek z koncertu a nabouraným automobilem pod vlivem, "vzal zavděk" ní, z čehož vznikl vztah na tři roky o čemž vznikla emotivní kniha KÁHÁČKO a momentální zápisky z léčebny u Apolináře.

Pisatel tohoto článku čestně prohlašuje, že:

1. Káháčka svépomocí zbavil halucinací, bludů a nočních můr z Tomáše Hůzla a to dokonce do té míry, že s ním přestala užívat antidepresivum Valdoxan.
2. Káháčko naučil se správně stravovat, dodal jí režim, naučil jí jezdit na skateboardu a nutil ji sportovat.
3. S káháčkem zažil ten nejlepší sex ve svém životě, o čemž ho ona opakovaně ujišťovala taky.
4. Všechny pokusy o zlepšení zdravotního stavu Káháčka ovšem vždy v nejméně vhodnou dobu dezolovala její rodina, která jí pod různými záminkami stále tahala na letnou, kde docházelo opět k podávání pervitinu a jiných návykových látek. Poté co byl Tomáš Hůzl usvědčen na osm let nepodmíněně, frekvence návštěvy letné se stávaly ještě častějšími, až Pisatel přišel o KH vlastně úplně, ačkoliv čestně prohlašuje, že nikdy nikoho tak nemiloval a již asi milovat nebude, a byl by ochoten jí věnovat všechno na světě a založit s ní rodinu.

Karolína Horáčková v současné době pisatele článku setrvale a bezdůvodně ghoustuje, sexuálně ho podvedla a dluží mu nedodržený slib, že se Tito dva ještě setkají a společně vše proberou a nadále setrvává se svou dysfunkční rodinou z důvodů které nejsou nikterak logicky podmíněné, rozumné nebo zdravé.

P.S.:
Pokud někoho tento příběh zasáhl, může napsat na "kajinek176@post.cz" a zeptat se na názor KH na to, proč s pisatelem článkue nechce komunikovat. Pisatel blogu chápe, že láska je vrtkavá a může někdy zmizet, ale již zmíněnému ghoustingu vůbec nerozumí a v kontaktu by s ní rád zůstal a tudíž nyní hlavně čeká na to, až vymře zdroj hlavních potíží Káháčka, a to její rodina.

End

TH byl ale stíhán prozatím na svobodě, což bylo vskutku problematické jelikož bydlel na Letné podobně jako KH. Nikdo nebyl schopen tuto situaci uspokojivě vyřešit a tak ji KH vyřešila po svém. Po dobu jednoho a půl roku se zavřela na letné v komoře, odkud prakticky nevycházela a pouze extrémně kouřila marihuanu. V tomto stavu napadlo jejího geniálního otce jí podat asi padesát lysohlávek modrajících a kamsi zmizet. Čtrnáctiletá Karolína Horáčková, nyní zhulená a intoxikovaná houbami dostala ještě další nápad a to pojídat matčiny zásoby pervitinu, které s nimi žily na letné odjakživa. To vedlo k toxické psychóze KH, naprostému deliriu a urychlenému přejezdu sanitou do bohnic, kde už tak křehká KH dostala ještě další, snad nejzásadnější ránu do svého života. Dle svých slov byla neustále v mísnosti s kamerou, byla nucena se svlékat a zase oblékat kvůli ostrým předmětům, dělat dřepy (kvůli ostrým předmětům) a navíc byla šikanována sestrami/dozorkyněmi že má "malá prsa" případně jinak dehonestována. Dále do ní nacpali chlorprothixen (antipsychotikum, které vás prostě paralyzuje ale prakticky jiný účinek nemá) a obří dávku antidepresiva se známými masivními vedlejšími účinky Valdoxan 300 mg. Tato medikace byla provedela navíc na stále doznívající psychóze z pervitinu, hub a thc. Tímto poostupem tedy KH byla nezvratně spuštěna PTSD Posttraumatická stresová porucha,) kdy měla dle vlastních slov, jak citovala "pocit, že se nad ní rozpadá strop," "pocit tříštícího se nábytku," veškeré předměty se jí zhmotňovaly do obličeje Tomáše Hůzla a pokud se jí podařilo usnout, výhradně se jí zdálo pouze o něm a jeho násilném chování. Namol opilá matka Helena se opakovaně snažila svou dceru v ústavu navštívit, k čemuž nikdy nebylo svoleno, a tak se jí snažila aspoň házet bez jakékoliv logiky před plot ústavu další pervitin. Jelikož byla KH v té době stále mladistvá (15 let) mohla být držena v bohnicích i proti své vůli a personál jí pobyt po každé další návštěvě její matky prodlužoval. Nikdo jiný z příbuzných jí nenavštěvoval a dle slov KH:" Jí pohrdaly za to, že se nechala zavřít a prý tím pošpinila čest a dobré slovo rodiny. V bohnicích strávila KH rok, poté se vrátila na Letnou, kde dál vesele pochodoval Tomáš Hůzl.

Jak se tedy mohlo stát že dvanáctiletá slečna a třicetiletý "chlap" spolu začnou žít? Odpověď hledejme v rodině a především otci, který by měl mít v těchto událostech hlavní slovo. Jelikož měl ale otec v píči, dopadlo to tak jak dopadlo.

Vztah KH a Tomáše hůzla zpočátku probíhal idylicky a bydleli v Praze, Podolí. Brzy to ale mladému pedofilovi Hůzlovi nedalo a začal osahávat KH jako mnoho lidí před ní. KH, prakticky už zvyklá na toto zkoušení ze strany rodiny nebyla nijak překvapená a obeznámená se svou úlohou "ženy v domácnosti" se nakonec podvolila i análnímu styku. Análnímu styku samozřejmě, protože pederast, řečený Hůzl nechtěl mít oplétačky a proto využíval této praktiky, která samozřejmě v tak brzkém věku mladou Karolínu nesmírně bolela a ponižovala. Postopem času ale takto praktika Hůzlovi nestačila a začal se domáhat i vaginálního sexu. Káháčko, nepoučené v tom, že s jedná o trestný čin (koneckonců jí to neměl ani KDO naučit) nakonec souhlasila. Tím se dopustil Hůzl na své oběti přečinu sexuálního zneužití mladistvé a posléze se i dopustil násilí a týrání ve společné domácnosti.

Trvalo poměrně dlouho než se šokovaná mladistvá Horáčková rozhodla o všem informovat o svou rodinu a za hlavními potížemi překvapivě nestál sexuální akt, ale skutečnost že pachatel Hůzl, neměl nikdy na svém kontě dostatečné finanční prostředky.

Z tohoto důvodu byla KH neustále si půjčovat od svých vlivných známých (což je dobře patrné v dokumentárním filmu Kačky Dudové,) půjčovat si dál víc a víc i od své fyzicky postižené sestry, až se nakonec sešla dezolátní rodinná rada a Tomáš Hůzl byl za své četné zločiny proti lidskosti udán na policii.

Rodina žila částečně v obci Králíky v pardubickém kraji a částečně po různých squatech po celé čr. Jejich hlavní domovinou se ale stala adresa Milady Horákové 35 v pražské čtvrti Letná, kteoru jim velkoryse zaplatila matka Heleny Papírníkové, Jitka Papírníková, povoláním advokátka. Všechny čtyři děti rozhodně neměly radostné dětství, navštěvovaly společně všechny čtyři pomocnou školu, kde si osvojily mizerné hygienické návyky, neznalost k sexualitě, taktéž neschopnost číst, dyslexii, dyskalkulii a další poruchy učení. Jelikož ale měli přátelé v undergroundových krajích (Martin Jirous, Mejla Hlavsa nebo dokonce kmotr Karel Schwarzenberg,) nikdy si nežili vyloženě špatně.
Ti šikovnější z nich jako Adam Horáček a Karolína se z toho "dostali" přestoupením na jiné školy, ty s mírně šťastným osudem jako byl Libor "mop" Krejcar a Anna Papírníková byly zanechány svému osudu. Mimochodem teorie o vzniku Anny Papírníkové (starší sestry Karolíny Horáčkové) se různí. Někteří se přiklání k tomu, že Helena Papírníková byla nakažena Boreliózou když jí čekala, (jak sama tvrdí,) jiní tvrdí, že zneužívala Pervitin a svého oblíbeného Ferneta tak masivně, že se Anna Papírníková narodila, deformovaná návykovými látkami. Anna Papírníková je momentálně zavřená v ústavu pro dospělé s celoživotním postižením v Brně.

Vývoj Karolíny Horáčkové byl problematický. Je jistě třeba zmínit jejího dědečka a otce Heleny Papírníkové, který byl dle všeho první řady z jejich "osahaváčů" a tim ji nenávratně poznamenal. Dále na ní experimentovali Libor Krejcar (Mop) a Adam Horáček, různí narkomani z ulice a dále se zde stala ona neblahá událost, že syn Adam Horáček, tehdy již schopný navštěvovat "normální školu" zde potkal Tomáše Hůzla, stali se nejlepšími přáteli a protože měl na Letné (aka Miladě, jak jí ráda Karolína Horáčková přezdívala) dveře každý otevřený, pozval nicnetušící Adam svého kamaráda Tomáše "ať jde k nim bydlet." Tehdy dvanáctiletá Karolína Horáčková (odteď jen Káháčko nebo Káhá.) se do Tomáše řečeného Hůzla okamžitě zamilovala, a začal mezi nimi vznikat vztah. Ke vzniku vztahu vlastně ani není jasné, jakým způsobem mohlo dojít jelikož TZ (Tomáši Hůzlovi) táhlo už v té době na třicet let a KH bylo let pouhých dvanáct let.

Slovo ovšem dalo slovo a otec rodiny František Horáček zavelel "tak spolu děte děti bydlet, ne?" a pedofilní mladík a sexuchtivá dívka v nejlepších letech jej samozřemě nadšeně poslechly. Ne náhodou zmiňuje Káháčko jako své první slovo v dokumentárním fimu Kateřiny Dudové "Moje nebe je horší než Tvoje Peklo" někdy již ve věku devíti let slovo "prcat." Toto slovo předurčilo prakticky celý její život.

Karolína Horáčková se narodila v roce 7. května 2006 ve znamení Býka. To již od mládí předurčilo její Velmi vzdorovitou, termperamentní a tvrdohlavou povahu. Protože vyrůstala se dvěma bratry (jedním nevlastním,) druhým vlastním) naučila se i chovat jako muž. Získala tím do vínku značnou fyzickou sílu a schopnost nenechat se sebou vyjebávat. Tato schopnost přišla až trochu později, ale k tomu se dostaneme.

Karolína se narodila Undergroundovému písničkáři pofidérních harmonikářských písní Jimu Čertovi, (25. února 1956 Praha) jemuž někteří přezdívají "Jaromír Nohavica trávy" zejména pro jeho spojitost taktéž s harmonikou (ačkoliv existuje takový debilní detail že Nohavica hrál na harmoniku, zatímco Jim Čert na Akordeon,) ale rozhodně mezi nimi existuje určitá těžkotonážnost a odrhovačnost v jejich skladbách, jež si přes jejich repetetivisnost a stupiditu zamilovalo desítky tisíc lidi.

Máme - li soudit z historického hlediska, písně Jaromíra Nohavicy si zamilovalo o tisíce lidí víc než písně Jima Čerta, řečeného občanským jménem František Horáček) zejména pro kladný vztah k alkoholu českého národa a také některým pokusům pana Nohavicy, ať už filmovým (Rok Ďábla) nebo politickým (přijímání medailí cti od soudruha Vladimira Iljiče Putina.)

Jim Čert na tyto posunky v dobré víře sral, ačkoliv spoluprací s komunistickým režimem se taktéž nenechal zahanbit. Jim Čert je často kritizován za spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, což ještě v roce 1996 popíral. Spolupráci podepsal 21. června 1979 v Hradci Králové pod krycím jménem „Akord“. Od 23. října 1981 působil v Praze jako „Homér“. Známé je pro udání Michala Hýbka, českého kameramana, který pomohl natočit například dokumentářní snímek "Dopisy Olze" a který kvůli udání Františka Horáčka strávil 18 měsíců ve vězení. Pod záminkou chronického zánětu jater Franitška Horáčka, byla spolupráce ukončena v roce 1989, kdy se shodou okolností narodil pisatel tohoto článku.

Za celou dobu spolupráce s STB byla vyplácena Františku Horáčkovi částka přibližně 7 200 korun, poukázky do obchodních domů a okolo tisíce korun na výdaje, celkově tedy cca 8 200 Kčs. V roce 1991 odjel na delší čas do USA snad aby se zbavil pozice udavače. V roce 2007 se omluvil za spolupráci se Státní bezpečností dopisem zaslaným do českých médií, nicméně nebylo mu to přiliš platné.

Kolem roku 2005-6 se dal dohromady se zneuznanou filmařkou, modelkou a například sekretářkou Václava Havla, Helenou Papírníkovou, která natočila některá dokumentární díla a povili spolu dvě dcery a dva bratry. Helena Papírníková pod záštitou katedry famu natočila vedelíla: Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne (2008), za který získala cenu Andreje Stankoviče 2009, která je udělována mimořádnému, nicméně většinovou filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. Natočila portrét undergroundového básníka "Martin Jirous v 12 obrazech" (2004), vyprávění o bylinkách Herbář Jima Čerta (2006) a film s písněmi Ivan Martin Jirous čte dopis...(2007). Jedna z dcer této bizarní dvojice se narodila poměrně zdravá (Karolína Horáčková, která od dětství trpěla pouze mírným astigmatismem (šilhání) a mírnými dioptremi na obě oči,) druhá se narodila bohužel s mozkovou obrnou (Aneta Papírníková, rozená 2007.)
Dále zde byl zrozen bratr Libor Horáček, kterému doma neřekli jinak než "Mop" jelikož měl od dětství zdeformované končetiny tak, že se mohl pouze plazit po podlaze, starší bratr Adam Horáček vyhrál v loterii o něco lépe, a dokonce se mu podařilo zapsat na vysoškolská studia, obor filozofie.

fajn, baví mě psát. jsem vneku, z léčebny, karolína mě podvedla, nemám práci, nemám auto, nemám kde bydlet. mám jen nnoutbuk, wifi připojení, chlast, a zolpidem. a budu psát o jediným člověku, kterýho už docela znám. o karolíně. možná s tim spoustu z vás bude mít morální problém ale s tim můžete jít do prdele, protože jí to stejně pošlu poštou.

vaše plusy mě naplňujou, a moje psaní taky. a nic jinýho nemám. (Věděli ste že po neúspěšném absolvování odvkací léčby vás už nikdy nepustěj za volant?)

tak dem kurva na to.

61, 17 normostran. Novela. Platí stejné postupy jako u předchozího káháčka.

....A tak jsem šel, nechápal jsem kam jdu
Nechápal jsem účel ani svý cesty, nechápal jsem fiat
ani pandu
Jediý co jsem věděl, že si musím
Přepřevlíct postel
jediný co jsem věděl, že si musím
vydezinfikovat postel
Mluvil na mě nějakej děděk
novej spolubydlící měl jsem ho v píči
Průěbžně se objeovaly ty píči
"STe v píči, pane tomsi ste v píči?"
Na dozat riváč zahodit či nechat
odpověděl jsem jednoznačné nechat.
Hned v přijímací čekárně (tam kde jsem začal) vstřelil jsem si jednu a půl jako král
N8hle mi bylo jasný
co všchno mám kurva udělat
zavolat bolta k jedinému příteli
pořád to mohlo bejt ještě horší
pořád jsem nemohl nemohl mít nikoho
v hlavě mi zněla slova lenky"
Oni tě propustili? JO? Jo?
Nasedl jsem do cizího bolta
Ulice Prahy hrály křídovými barvami.
Neměl jsem nic ani nikoho
jen toho bolta a pár tablet riváče a hroudu.

End

V mrákotách jsem prostupoval cihlovanou chodbou. Kdesi kdosi na mě mluvil. mluvili na mě. Téměř jsem to nevnímal. Budu propuštěn. Teď už neexistuje naděje. Neexistuje naděje přežít noc s cizím člověkem na pokoji. Někdo na mě mluvil. Asi paní socioložka. Pak asi paní adiktoložka. Nevím, nepřikládal jsem tomu žádný význam. Věděl jsem jen, že se schylovalo k nevyhnutelnému.
"Začíná Klub" Vyjevil hlas pana předsedy.
"Tak a na dnešní klub jsme si měli přinést talisman střízlivosti a já si přinesl tuhle krabičku, kterou jsem složil a napsal tam různé fáze své střízlivosti. Takže tady je první týden mé střízlivosti, tady druhý týdem tady tří týden a tak dále" Řekl Hrdě Michal.
"Tak já tu mám taký talisman střízlivosti, je to talisman ze zahrady, rozdělalil jsem ho do čtyř jadýrek v ka ždém je nápis "1. týden, druhý týden, třetí týden, čtvrtý den."! Řekl Marek.
"A co vy Miloši?" Zeptala se přísně aikdotoložka Jitka.
"Já Talisman střízlivosti nemám." Řekl jsem do hrobového ticha. Ani jsem nevěděl, že mám nějaký mít. Všechno už mi připadalo zcela odosobněné, mimo realitu, a depersonalizované.
Adiktoložka se významně podívala na zbytek týmu. O mém osudu bylo v té chvílí rozhodnuto.
"Můžu jít na záchod?" Zeptal jsem se paní adiktoložky.
Pustila mě na záchod. Tam jsem hlasitě dávil.
Pak jsem se vráti do komunity a jen čekal než skončí celá ta šaráda.

"MIloši vzhledem k tomu že vám chyběl jediný bod k propuštění v displicinárnárním řízení, budete dnes propuštěn. Jděte si sbalit svoje věci. A setřičky výs budou chodit průběžně chodit o Vašem odchodu.

"Dobře." Hlesl jsem.

Jako v mrákotách jsem šel do staré, známé chodby. Tam už byly připraveny na gauči Radka, Lenka, Alena a Linda. Jedna z nich byla krysa. Jedna z nich o mně do deníčku napsala něco odporného. Všechny se na mě ale usmívaly jako by nic. Bylo mi šoufl.
"Jak je dneska?" Přitančila Lenka. Úsměv jí hrál od ucha k uchu. Té jediné jsem věřil, že na mě nic nevyzradila. Asi jsem ji opravdu miloval. Achjo.

Sesunuli jsme k sobě židličky a posadili sek sobě. Já seděl jako vždy vedle pana Kokrdy. Vyzařovala z něj mužnost a síla, dvě vlastnosti, které jsem já tolik potřeboval.
"Já mám téma!" Zvedla Lenka ruku. Mluvila sice o nějaké blbosti ale aspoň jsem se mohl dívat jak moc krásný má dekolt a nádherné, hluboké oči. Bylo to vážně tak? Vážně jsem dívky používal jen jako nástroj k uspokojení mých potřeb? Věděl jsem, že moje máma byla jen nástroj k práškům a penězům, a byla Lenka nebo Karolína tudíž jen nástroj k sexu a něze? Polibkům a sympatiím? Nevěděl jsem. Lámal jsem si nad tím hlavu, zatímco se ve skupině řešilo, že v kuřáckém koutku se kouří čím dál víc.
Nevydržel jsem to a utekl na toaletu. ZVracel jsem. Bylo toho na mě už zkrátka moc.
Vrátil jsem se. Oči zarudlé, tváře napuchlé, soply z nosu, pod tím vším já, zcela zničený.
"Je Vám dobře Miloši," zeptal se pan Kokrda.
"Chcete nám o tom povědět?" Zeptal se Pan Kokrda.
"Ano, chci Vám o tom povědět už asi půl hodiny.
"SMěle do toho. Vyzval mě ten nejvyšší.

"Vždycky jsem měl naší červenou skupinu za skupinu bezpečí a pravdy. Už jen proto, že červená je moje oblíbená barva, a protože vztahy se svou opravdovou rodinou mám dysfunkční, vzhlížel jsem k nám jako k těm pravým, když to tak řeknu. Dneska se ale stalo něco co mi i tohle přesvědční vzalo, odňalo a zničilo. Rozhodně nechci aby se to tu zvrhlo v napadání "tys udělala tohle, tamta udělala tamto" to uplně stačí, že se děje na naší mužské skupině. Proto bych si o tom rád, bez jakýchokoliv emocí promluvil.
"POkračujte Miloši." Pobídl mě pan Kokrda.
"Dneska jsem se dozvěděl, že NĚKDO z této skupiny o mně nepíše hezky do deníků. Nevím kdo to je a ani nevím proč to dělá, ale šokovalo mě to a zhnusilo. Na základě toho mi bylo pohrozeno propuštěním z léčby. A já nechci být propuštěn z léčby. Tímto tedy přítomné dámy vyzývám ať mi řeknou co mají na sredci, abych se z toho mohl ponaučit."
Jako první začala Alenka (35 let, jeden syn.) Blábolila nějaké nesouvislé věci o zaměstnání. Ta to být nemohla. Pak začala Linda. Advokátka kolem čtyřicítky, taky mluvila hlavně o zaměstnání, určitě to být nemohla ona. Pak začala Lenka.
"No, Miloši ty víš, že jsme spolu od začátku nějaké problémy.....Měli. A mně v nich nebylo dobře. Citově jsi mě manipuloval, vydíral, a celkově mi připomínal mého ex."
"Ano já vím Lenko. Myslím, že oba jsme se dopustili chyb."
"Nechte domluvit Lenku." Řekla psycholožka Adéla.
"Teď jak jsem tě ale líp poznala (hlavně při nohejbale, uvědomila jsem si, že vůbec nemůžeš být tak špatný, a že js tebou zábava a sranda. Já o tobě do deníku teda nic nepsala."
"Děkuju, že to říkáš."
Jediný kdo mlčel byla Radka.
"Radko promiň, jsi jediná kdo mlčíš. Oni mě chtějí vyloučit, chápeš. Ty máš teď tomu šanci zabránit."
Radka se prosebně podívala na psycholožku. Ani sama nevěděla, co říct. Poor child na substituční náhražce Suboxon.
"Já...Já ti nechtěla nijak ublížit. Ale ty jak jsi postupně vyzýval všechny holky z naší skupiny na procházky....Bylo to fakt divný....Pak jsi ještě přišel do našeho soukromýho relaxačního prostoru a rozhlížel se, kde tam co máme. Uvědomuješ si, že jsi tam vůbec neměl co dělat?"
"Ne, neuvědomuju, promiň."
......
"MIloši a proč vy tohle vlastně děláte?" Zeptal se svým sametovým hlasem pan Kokrda. "Miloši vý´íte jaký mi přijdete? Vy mi přijdete HLADOVÝ. Vy mi přijdete hladový po jakémkoliv kontaktu, dotyku, napojení.... Napadá mě, že musí být strašně těžké být vámi."
"Ano, je to strašně těžký...." Už jsem natahoval.
"No a nepomohlo by ti třeba.... třeba kdyby sem na návštěvu přišel tvůj brácha?" Zeptala se nevinně Lenka.
"JO TO BY MI KURVA STRAŠNĚ POMOHLO" Zařval jsem a rozkol židličku s naší háčkovanou hračkou "červená." Všichni se lekli. Jen pan Kokrda zůstal sedět jako solný sloup. Začal jsem hystericky brečet.
"JÁ DOPRDELE NEMÁM NIC. NEMÁM PŘÍTELKYNI, KTEORU JSME MĚL JEŠTĚ NEDÁVNO, NEMÁM MÁMU O KTEROU SE MŮŽU OPŘÍT A KTERÁ KDYŽ PŘIJDE JEN SE PŘEHRABUJE VE VLASTNÍCH PRÁŠCÍCH, MÁM JEN TÁTU, KTEREJ KDYBY NÁHODOU PŘIŠEL MLUVÍ O MÝM MRTVÝM BRÁCHOVI, MÁM O ROK A PŮL MLADŠÍHO BRÁCHU, KTERÝHO SEM JEHO PŘÍTELKYNĚ NEPUSTÍ, PROTOŽE SI MYSLÍ, ŽE JSEM MOC DIVNEJ. BRÁCHA BUDE TÁTA. A JÁ BUDU TEN DIVNEJ, POŠAHANEJ STREJDA CO JIM BUDE CHODIT HLÍDAT DÍTĚ, BUDE VOŽRALEJ A ONI SI NA NĚJ ZAS BUDOU JEN UKAZOVAT, KOUKNI JAK JE V PRDELI! KOUKNI SE JAK JE V PRDELI!"
Řval jsem jak tur. Skupina byla zaražená. Byl jsem první muž v koedukované smíšené skupině který brečel. Bral jsem to jak znak síle, ne slabosti. Ale brali to tak i oni?

Ještě chvíli jsem brečel. Pak když mě nechali vyplakat, skončila skupina a paní psycholožka si mě odvedla od místnosti, kde jsem v životě nebyl.
"MIloši, tohle je asi to poslední co byste chtěl slyšet, ale byla jsem informována, že vám na pokoj dají nového člověka."
"Panebože" Oddechl jsem jenom.
"Ano já vím, že teď na to nejste psychicky připraven, ale musíte se na to dívat z té naší stránky. Pokojů tu máme málo, pacientů hodně a vy máte ten pokoj prázdný.
"Paní JOnášová, já už ale nemůžu dál. Jsem na absolutním dně. To se mnou nemůžete....Nemůžete třeba jít a říct jim, že už to takhle dál nezvládnu?
"To se obávám, že nemohu. Ale cíte co? Zkustře to vydržet do pondělí? V pondělí máte stejně ten velký test psychiatrických diagnóz, tak co to brát tak, že teď zkrátka musíte něco vydržet abyste se mohl zas na něco těšit?" Řekla mi paní Jonášová a mně tekly slzy hroudami.
"Dobře, zkusím to." Usmál jsem se smutným úsměvem. Byl jsem smutný klaun.