MILOSHIT: Piju zřídkakdy. Muzu si s tebou zacvičit. Fakt bych nerad abys ale nasracku za volantem ohrozil moji rodinu.

Dneska jsem je máminým l hybridem až do polikliniky mazurska po třiceti tabletách zpl. Samozřejmě bez řidičského průkazu. V poliklinice jsem si vyzvedl 100 tablet tevy. Naprosto profi jsem odjel.

....Po bezesné noci u třineckého, potetovaného debila, jsem měl jasno. Tady to nepůjde. Debil začal courat po pokoji v 5 ráno a celou noc prokašlal a prosípal. Těžkej kuřák a bronchitida. Jak jinak. Já už delší dobu nekouřím, takže jsem k těmhle neduhům začal mít mírnou formu pohrdání. "Jen ho zbuďte. LENOCHA." Zahlásil na ranníí uklízečku, která si to taky přihasila do pokoje nezvykle brzo - asi už v 6. Rozsvítila hnusná LED světla a hadrem mi projížděla osobní věci pod postelí, jelikož mi nikdo nedal klíče od skříňky. Taky na mě celou noc táhlo od okna. Bylo mi jasné, že ještě pár dnů v tomto pokoji a onemocním. Pakmi Brali krev.
"Víte, já jsem včera neřekl panu doktorovi uplnou pravdu, já těch tablet...nó. nebral max 13za týden ale spíš za den. a spíš 30 než 13.
"Takže ste mu lhal jó?" Zeptala se okatá sestřička výrazným hanáckým přízvukem.
"Ne, lhaním bych to uplně nenazýval."
"A řeknete mu celó pravdó?"
"Ano, řeknu."

Pak mi vytáhli jehlu z ruky a do huby vrazili nové antidepresivum brintellix. Na vyžádání jsem měl ještě půlku riváče. Blbou půlku. Pak se čekalo neúměrně dlouho na "velkou" vizitu. Dělali z toho neuvěřitelné haló. Během čekání jsem:
1. Nebyl schopen sníst snídani
2. Pil furt kafe
3. 3x za hodinu masturboval.

Reálně tam po člověku chtěli at dvě a půl hodiny nic nedělá a je na pokoji. Pak konečně přišli. ASi čtyři hnusně vypadající chlapi a jedna celkem hezká (adiktoložka, sestrřička?) Dlouze se věnovali třinečákovi, jelikož měl jít druhej den do prdele. Pak přišli ke mně. To už byla má chuť na zolpik na maximu. (Nedělal to náhodou ten Brintellix?)

"Dobrý den."
"Dobrý den."
"Tak sme tak slyšeli pane Téé.... Že nám tu neuvádíté přesnó dávko lékó. Jestli je to skutečně taktó...Budeme muset změnit strategii a dát vás na uzavřené oddělení."
V té chvíli se začal Třinečák nepokrytě smát.
"TO VYŠ. TADY TO NENY ŽÁDNEJ HOTEL. Řekl ten debil. Ještě hodinu predtim tvrdil, "že to tu jsou naprostý lázně."
A já se v té chvíli rozhodl, že tady teda na uzavřeném oddělení nebudu.
"Dobře, ale jestli mám někam jít, potřebuju napřed s někým mluvit. Například tady s panem doktorem, se kterým jsem mluvil včera." Ukázal jsem na mladíčka, kterému nemohlo být víc jak dvacet pět.
"Tak kde chcete mluvit?" Přišel na pokoj po dalším neúměrně dlouhém čekání.
"Na ošetřovně prosím." Rekl jsem.
Na ošetřovně jsme se posadili.
"Než Vám řeknu celou pravdu, dáte mi prosím OKAMŽITĚ jeden zolpidem?"
"Záleží až co mi řeknete."
"Dobře. Pravda je taková, že jsem léků nebral třináct za týden. Ale spíš třicet za den. A k tomu rivotril. Občas se mi povedlo zkonzultovat 75 tablet za dva dny."
Doktor viditelně zbledl.
"No a k tomu jsem vypil placatku vodky a minimálně 4 piva. Placatku většinou obden.
"No tohle aléé...." pokusil se říct mladíček doktor.
"Počkejte, nechte mě prosím domluvit." Řekl jsem razantně. Já si samozřejmě uvědomuji, že je to hluboká závislost. A že trvá přes deset let. A tak jsem v červenci nastoupil v Praze do léčebny u apolináře. Jenže místo toho aby se můj zdravotní stav zlepšoval, zhoršoval se. Po měsíci léčby jsem na tom byl hůř, než když jsem nastoupil."
"Ano to bývá u odvykání od anxyliotik poměrně běžné." Pokusil se do toho vetřít doktor.
"No a já -" dodal jsem vítězoslavně -" tam navíc zjistil že v abstinence musím masturbovat až šestkrát denně!"
Doktor zase zbledl.
"To by asi úplně nešlo, když Vás dáme na uzavřené oddělení, no."
"No právě. Navíc se mi tady nelíbí. takže vzhledem k tomu a k tomu že už nedokážu udělat jedínou myšlenku bez pomyšlení na zolpidem , chci podepsat revers anebo mi ho dávejte kontrolovaně."
"My tady nejsme žádné dealerství." Urazil se doktor.
"Vážně? Takže na noc jste mi dali jeden zolpinox, ale dávat mi jich třeba pět přes den a postupně snižovat, by už samozřejmě nešlo, že?
"Znovu opakuji, že tady nejsme žádné dealerství a my určujeme co byste dostával za substituci. Byl by to pravděpodobně diazepam."
"Ano, já vím. A víte, co mi dělá diazepam? Nutí mě masturbovat až pětkrát denně. Na uzavřeném oddělení. Umíte si to představit?" Zeptal jsem se mladíčka a významně se k němu naklonil.
"Neumím." Hlesl rezignovaně.
Chvíle odmlky.
"Takže trváte na reversu."
"Ano, trvám."
"Nepřemluvím Vás abyste si to rozmyslel." Škemral mladíček.
"Když mi dáte zolpidem tak možná. Víte, že mi po něm ani pořádně nestojí?" Zeptal jsem se nevinně.
"Dobře, jdu pro papíry." Vystřelil náhle doktůrek úplně rudý ze sedačky.
"Zkuste to rychle prosím." Byl můj poslední požadavek.

Pak jsem čekal na pokoji neúměrně dlouho - snad hodinu a půl. Během toho začínaly první příznaky. Škubalo mi v nohou a rukou, pocit na zvracení až dávení, občas mi výrazně zavibroval penis, který se dožadoval dalšího stříkání.

Pak se všechno podepsalo, konečně vrátilo (hlavně léky) a já mohl spokojeně opustit ten studený prostor prostý jakékoliv lásky.

Venku jsem zjistil, že léky mi sice všechny vrátily, ale zabavili kapesní nožík s otvírákem, co jsem ukradl noc předtím v hotelu.

Svině.

Fakt si myslím, že se nedožiju šestatřiceti. Nejhorší je nemít kde bydlet. K čemu je chata když je v lesích, prolezlá myšma a člověk si tam nemá kde nakoupit ani co dělat? O koho se starat? K čemu je žít, když žít není pro co? Jistě se tu v auditku najdou lidi, kteří jsou na tom hůř než já, například jim finančně nevypomůžou rodiče. Ale pomohly peníze takovému Matthew Perrymu? Pomohly Robinu Williamsovi, Seymoru Hoffmanovi? Nejhorší je nemít lásku, bez tý člověk prostě nemá nic. Je to jako včera když mi na velikonoce řekla Karolína že mě nemiluje. Tím neříkám že neznám lidi, co nemaj ani tu lásku. Ale prostě to nějak zvládaj. Já ne. Od tý doby co mi Karolína řekla, co mi řekla, si prostě nedokážu vybavit jedinej šťastnej okamžik. Od tý doby se každej den cítím příšerně. Pamatuju si na den na chatě, kdy jsem jen polykal rivotrily, a čekal až se ozve. To bylo 15. dubna. Dneska se cítím NAPROSTO stejně a to jsem 24 hodin nepožil alkohol. Ale chcete něco vědět? Radši se uchlastám a upráškuju než pomalu umírat na psychiatrii nebo "režimový" léčbě střízlivej. Všude hlavně čekaj až jim uvolníte postel a Váš osud je nezajímá. Třeba to v zahraničí funguje jinak, nebo to funguje normálním lidem, ale mně dvě zásadní věci zničily život. Karolinismus a propuštění z léčení u Apolináře, kterému doteď nerozumím.

Zejtra mi nasaděj nový antidepresivum a řeknu jim pravdu. Uvidím, co bude. Je mi uplně jedno jestli mě propustěj.

MEI: Můj příjezd do Olomouce byl v epickém stylu. Dlouho jsem se rozhodoval jestli si z peněz rodičů zaplatit kurvu v Pardubicích nebo Olomouci.
V Pardubicích se mělo pravděpodobně nalézat japonská slečna ve stylu hentai, čemuž se mi už jen z obrázku nechtělo věřit a v Olomouci se nalézala trochu vizuálně uvěřitelnější, třiadvacetiletá. Navíc si říkala Nina, tak se mi hned vybavil Tekken. Přijel jsem tudíž do olomouce a sjednal si s ní schůzku. Měla strategickou lokaci, sídlila hned u třech oblíbených barů, takže jsem pak své uspokojení s ní měl i čím zapít.

Otevřela mi taková paní. Méně jak 50 jí nemohlo být. Říkal jsem si, že to asi bude bordelmamá nebo její ošetřovatelka nebo tak něco. Furt mi ovšem sahala na penis, což se mi zdálo divné. Posunkama mi ukázala ať jdu do koupelny. Strašně spěchala, vypadala vyděšeně a že si hodně dává pozor, aby nás nikdo neslyšel.
"Ty jsi Nina? Kde je Nina? A kdy přijde Nina?" Ptal jsem se pořád anglicky. Jenže ona předstírala, že (asi) neumí ani slovo. Ve vaně mi začala drhnout penis.
"Ty mě připravuješ na Ninu? Čeká Nina v ložnici?" Ptal sem se pomateně. Nutno podotknout, že jsem byl po cca šesti zolpidemech třech panácích a třech pivech, takže jsem byl hodně naivní. Za péro mě odtáhla do červené ložnice. To už mi došlo, že žádná Nina nepřijde.
"Money, Cash" vypusunkovala ta paní.
"Dám ti prachy až přijde Nina," řekl jsem jí anglicky a jal se pokračovat pro oblečení.
"NO! NO!" zahradila mi cestu z dveří. Neměl jsem jak utéct. Jedině násilím. Ale co když byl za dalšími dveřmi její pasák nebo manžel? Dveří tam bylo fakt hodně.
"I want to go, let me:" Řekl jsem jí.
"NO" Zakřičela nina, sehla se a začala mi žužlat zcela nečinný penis. Násilně mě dostrkala na postel. Tam mi dala něčeho napít. "Co to je?" Ptal jsem se vyděšeně a připadal si jako týpek z Midsommaru, který pil nedobrovolně halucinogeny. Trochu mě to zparalyzovalo. Mezitím někam utekla. Nejspíš do mé peněženky. Buď fakt jo, anebo sem si to vsugeroval. "Nina" zatím usilovně pracovala na mém penisu. Šlo jí to tak způlky. Občas dělala dobrý manévry, ale kouřila strašně. Během toho velmi často vydávala zvuky, jako by měla zvracet. Z tohoto zážitku, navíc v porovnání s devatenáctiletýma blondýnkama z Letné se mi prostě nemohl postavit. Panebože.
"Nina" se usilovně snažila dobrých třicet minut. Pak začala ukazovat na svoje hodinky a že už musím jít.
"Co?! Dyť si mě ani neudělala!! A kde mám prachy?!" Ptal jsem se už česky. Než jsem se nadál, byl jsem vystrkán ze dveří. 2500 z peněženky zmizelo. Zhrzeně jsem šel do tamního baru, prochlastal tam poslední tři kila a vykládal o svém zážitku barmanovi. Pak jsem zcela zničen jel na hotel, který jsem měl naštěstí předplacený dopředu na bookingu. Usnul jsem asi v 7 večer a vstal ve 4 ráno. V 9 jsem nastoupil do klášterního hradiska. Dozvěděl jsem se, že se tu absolutně nic neděje, terapie věčně odpadávají, ale jelikož beru zolpidem a riváč přes deset let, budou mi jich tu velmi nízké dávky dávat. Kolem třetí jsem zavolal z místního parku Karolíně a brečel. Není tu jediný mladý člověk. Z dvoulůžkového pokoje, který jsem si dopředu vyžádal po telefonu mě vyhodili po hodině a dali k nasranému potetovanci. Neexistuje naděje. Není kam jít. Není co dělat. Jenom vím, že tady dlouho nevydržím. Pro feťáka s depresema neexistuje nic horšího než ležet na nemocniční posteli a jenom čekat na další léky. Myslím, že tu vydržím max pár dnů a pak se stanu jedním z olomouckých agresivních bezdomovců, o kterých natočil Josef Klíma reportáž.

A Anička z busu? Ta už se dávno neozývá.

ZSIS: super!

Piko jsem nesehnal. Zato však zažil chrudim v čirém festivalu karnovalového běsnění. V životě jsem tam nepotkal tolik lidí. Slavnosti, ke kterým jsem přišel jako slepej k houslím. Spoustu krásných mladých slečen. Do toho se opakovaly neustále tyto revivaly notoricky známých kapel:
Nirvana
Coldplay
Metallica
Pramínek Vlasů.

Po čase jsem z toho dostal depresi. Opět jsem narazil na problém, na který narážím od svých sedmi let. Na českou hudební malost. Jsme nuceni poslouchat ty samé songy a ty samé kapely přes třicet let, ale všem to tak vyhovuje. Mně ne. Pil jsem čim dál víc a pozoroval dva "kámoše," Jak jeden druhýho nabádá ať mu "jí natáhne." Asi kvůli holce. Když ho už vyloženě agresivně nutil a "kámoš" se k ničemu neměl, přiskočil jsem k nim a řekl: "Hej já ti jí klidně natáhnu, když se kolega k ničemu nemá!"
OBa dva na mě chvíli čuměli a pak odešli pryč. Potřeboval jsem nějakou akci, něco se prostě muselo stát. Rozhodl jsem se teda že se vetřu do davu těch nejmladších koček a nějaký osahám prdel. Ideálně takový, co bude v sukni a budou jí prosvítat kalhotky. A že tam takovejch bylo.
Plánování tohoto činu mi zabralo poměrně dlouhou dobu a vzpomněl jsem si, že jsem o celém tomto večeru měl jednou sen. Akorát se to celý odehrávalo na střeše, která byla pokrytá trávou, hrál tam Chet Baker a ne posraná Nirvana a mělo to úroveň a styl.
Konečně když hrál zrovna jakýsi revival Lucie Bilé, vyhlídl jsem si noblesní prdel. Protáhl jsem se kolem ní a pořádně jí prohrábl. To mi vykouzlilo dobrou náladu a úsměv na tváři. Trochu jsem čekal, že se za mnou dotyčná rozběhne, dostanu facku, budu seřván, ale nestalo se vůbec nic. Asi se jí to líbilo. Pak jsem zmožen alkoholem, riváčema 12ti zolpikama a tritticem usnul.

Dneska ráno mě probudil vytrvalý déšť a bylo mi neuvěřitelně zle od žaludku. Takový to "zle" je dobrý když se z něj člověk ještě pobleje, ale když to nenutí ke zvracení, je to docela problém. Mělo to ovšem tu výhodu, že mi bylo tak mizerně, že jsem vůbec nemyslel na Karolínu. Jak dlouho mi bude trvat než na ní zapomenu? 10 let? 20?

Čas checkoutu se blížil. Musel jsem se dostat do formy. Riváč, euthyrox, hořčík. Vodka zatím ne, bylo mi od žaludku fakt blbě. Pak jsem se toulal chrudimskejma ulicema. Bylo po slavnostech. KOlem mě chodili akorát cikáni a stříleli těsně vedle mě z plynové pistole. V kocovině není hezčího zážitku.

Pak se to stalo. Na nástupiště číslo 8 přišla mladá zrzka. Okamžitě jsem v ní poznal Aničku z předešlého dne. Hned jsme se dali do řeči. Tentokrát byla naše konverzace výživnější a obsáhlejší. Dozvěděl jsem se, že:
MIluje Matrix 1 (prvně wow)
Filmy Yorgose Lanthimose (podruhé wow)
Hraje Dead Space (potřetí wow)
... A půjde do prahy studovat na Karlovku, v čemž se pravda, naše plány trochu rozcházely.

"Miloši a kolik ti Vůbec je?"
"....Eeee. Kolik je Tobě?" Odpověděl jsem na otázku otázkou.
"19."
19. Okamžitě se mi vybavil kdosi. Tak jsem stejně jako u kdekoho zalhal,, že mně 30 a dodal že jsem se nedávno rozešel s holkou, který bylo taky 19. A zase. Zase jsme o ní mluvili. Jak dlouho o ní ještě budu jako mluvit s jinejma mladejma holkama? 10 let? 20?
".....Z toho jak o ní mluvíš jde strašně poznat, že jí moc miluješ." Řekla Anička. A takovýhle holky žijou na Seči! Nemohl jsem uvěřit svým očím a uším. A pak že žijou na seči jen cikáni a dezoláti. Ha!

V bojanově jsme se rozloučili. Okamžitě ja jsem vylezl z autobusu, začalo chcát. Jakmile jsem zalezl do chaty, přestalo. Prostě jsem si sebou všude nosil ten debilní, černej, bouřkovej mrak.

Vyzbrojen instáčem a mailem na Aničku, vzal jsem si poslední zolpidem a teď budu čekat na zítra abych si objednal další. Samozřejmě že kdyby třeba Anička přišla na návštěvu, žádnej bych nepotřeboval. Taky jsem se jí zeptal, jestli nepokecáme ještě na Seči.
"Nechci Tě urazit, ale strašně se těšim až budu hrát Life is Strange."
Zažil jsem i horší odmítnutí.

Nechci už piko, chci aničku.

Ale to co nejvíc chceme, nikdy nedostaneme.

Kromě zolpidemu, ten budu mít po ruce furt.

.....Zcela nevidoucí co dělat, jsem vyrazil do chrudimě. Bohužel jsem nevěděl, že je tu jakýsi fe(s)ťák. Nejdřív jsem se jemně nakalil ve vesnické hospůdce a samozřejmě povinně přihodil riváč. Hned v autobuse mě zaujaly dvě dámy. První byla příliš okatá, a já si rád sedám dozadu, šel jsem tudíž tam. Byla tam taková zrzavá slečna. Četla si nějakou srágoru. CHvíli jsem sbíral odvahu:
"Co to čtete slečno?"
"Ale to je jen takové povídání tady toho pána (Ladislav Klíma) o jeho bývalých láskách."
"A je to zajímavé? Sexuální?"
"Hm, ani ne, je to ze starších let, taak spíš takové letmé, povrchní."
"Já sem taky napsal knížku slečno."
"Fakt? A jak se jmenuje?"
"MNo... Mám ji zrovna tady. (Vytahuju z kapsy svůj poničený telefon a ukazuju přebal káháčka.
"Tyjo....Tak jestli ta knížka bude jako ten sporák, tak bude dost hustá, ne?"
"Mno. Asi jo. Je celkem Hustá."

"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se po delší odmlce, která trvala jako věčnost.
"Anička." Odpověděla.
(Anička. Jako bych to jméno už někde zaslechl. Asi tak tisíckrát.)
"Originální jméno. Já jsem Miloš."
"To je hezké jméno." Usmála se na mě.
"Aničko, omluv mou zvědavost, ale kam jedeš?"
"Do Chrudimě."
"Aničko a co bys řekla na to, že hned po vystoupení bych tě pozval na panáka?"
"Tyjo to je strašně brzo. Ale chodíš do Sudu?" Zeptala se s úsměvem.
"Chodím no." Odpověděl jsem šokován její informovaností.
"Tak my tam možná s kámoškama o půlnoci zajdem." Mrkla na mě.
"O PŮLNOCI?" Vyjekl jsem nešťastně. "Když to je strašně pozdě."
"Hmmm, to se nedá nic dělat."
"Tak fajn aničko. Přeju příjemný počtení." Řekl jsem a jal si vzít další riváč. Bylo mi uplně jedno co si o tom myslí. Všechno mi bylo jedno.

Na aut. zastávce jsem se vydal opačným směrem než šla ona. Věky stalkingu jsem již měl za sebou. Mé kroky směřovaly k první placatce vodky a energy drinkům. A chcete něco vědět? Dostal jsem šílenou chuť na piko. Bodejť by ne, když jsem přes den sežral ais 12 prášků na spaní.
Šel jsem do sadů. Tam bývali cigáni. Ti by mohli něco mít. Další riváč na dodání kuráže.
"Čau kluci.
"Čau. (Počkal jsem si až navážou oční kontakt.)
"Hele nemáte nějaký peří?" Zeptal jsem se se zbídačeným pohledem.
"Ne kámo my nefetujem. My nejsme smažky. ALe ty asi budeš. Když se ptáš na takový věci." Odpovídal mi jen jeden z nich.
"Neříkej hop dokud nepřeskočíš." Odpověděl jsem. "Kdybyste si si to rozmysleli, budu támhle na lavičce."
"Debil. Kokot." Slyšel jsem zdálky.

Má chuť se stupňovala.
"Prosimvás nevíte kde bych tu mohl sehnat peří?" Zeptal jsem se postaršího pána a paní kolem tak sedmdesáti.
"Zkuste to na nádraží." Padla překvapivě fundovaná odpověď.
"Děkuji velice, to mě nenapadlo." Odpověděl jsem překvapeně.

Pak jsem se ubytoval v hotelu. Když nebylo peří začal jsem aspoň pilně drtit riváč lžičkou o stůl. Venku to vřelo. Jakési slavnosti. Panebože. Ozvalo se ťukání.
Otevřel jsem dveře.
"Haló proszymváz?" Zeptala se kozaá ukrajinská recepční."
"Ano?"
"Děláte trochu hluk, šlo by sztyšit?"
"Ale beze všeho, jenom sem si tu něco....připravoval." Řekl jsem, neskrývajíc svou nahotu.
"Vžýborně." Řekla recepční rudá jako rak a odkvačila pryč.

Ale teď....

Kde seženu to zkurvený piko?!