Včera jsem úspěšně pokořil svou depresi návštěvou oblíbeného baru u sudu v Praze a hraním na piano. Hrozně se mi líbí že nahoře u piána nikdo nikdy moc není a dá se tam naprosto bez problémů hrát. Byl tam akorát ukrajinec a Rus a ti tleskali každému mému klavírnímu opusu, dokonce se ptali jakou jsem vystudoval konzervatoř lol. Žádnou, jenom hraju Po hospodách přes deset let. Na diazepamu je velice snadné propadnout vlastní genialitě. Člověk má na něm pocit že mu jde všechno mnohem ale mnohem líp. Taky mi na něm úplně přestal chutnat alkohol, přesto jsem ho potřeboval abych se pokusil jít dolů prodat 2cb. Vyhlédl jsem si takové dvě slečny. U sudu je taky krásné, že tam jsou VŽDYCKY hezký cizinky a vždycky se chtějí bavit. Bruneta a blondýna. Bruneta obzvlášť hezká. Bruneta byla z NEW YORKU (wow) a jmenovala se Minnie (wow). Bohužel její blonďatá kamarádka byla z Francie a prohlásila že jsou lesby. Tím jsem dostal utrum. Náhle jsem se cítil strašlivě zmožený. Chlastat na desítkový diazepam je o dost jiný než 0,5 rivotril, člověka to fakt zmůže. Cítil jsem se těžce utlumený a že náhle nemůžu nic. Chvíli jsem přemýšlel že ještě půjdu otravovat Minii a prostě jí říct "lets fuck," ale náhle jsem zjistil že ani nemůžu pořádně mluvit. Všemu předcházely hovory s karolínou, která mi několikrát řekla že si přeje abych umřel a že až se to stane bídě mít upřímnou radost. Nic to se mnou neudělalo, byl jsem jenom strašně rád že ji slyším. Strašně, strašně rád. Celkově to tedy byl celkem vydařený večer a dnes už můžu úspěšně jet na chatu bez vidiny že se tam oběsím. Samota ale bude krušná a neúprosná, hodlám ji řešit opětovným ježděním autobusem do Chrudimi, doufající, že narazím na někoho jako byla Anička.

Popíšu Vám teď velmi přesně jak funguje závislost. Je to super a děsivé zároveň.

1. Dneska jsem vstal po dalším prohraném večeru. Čekal jsem dvě a půl hodiny v restauraci Oáza v Dejvicích na své tinder date. Jednalo se ale o klasické popotahování stylu "ještě hoďku a sem u tebe" za hodinu "ještě půl hodiny a sem u tebe" a za půl hodiny "ještě půl hodiny a přísahám že tam budu." Proběhla tedy z mé strany brutální fakace a šel sem do prdele. Přitom slečna mi předtím do telefonu (jako hlasem) tvrdila jak ráda šuká bez kondomu a tak. No těšil jsem se a k rodičům odjel zdrcen. Následovala kombinace dva prothaziny, tři desítkový diazepamy, tři 0,5 rivotrily, 3 piva (tu trojku mám nějak rád) a koskenkorva vodka peach. (miluju.)

2. Ráno nálada na mašli. Fyzicky rozjebanej. Nemůžeš nic, nechceš se podívat do mobilu, bojíš se co tam bude, kdo tě zas osočuje, nadává ti za to že seš v prdeli, nabádá tě k sebevraždě. Neschopnost vstát z postele. Tak jak to vyřešit? Další diazepam, další koskenkorva, energy drinky. Nic nic, je to horší a horší. Přidává se ospalost. Do toho zjišťuju, že mám zmeškaný hovory od profesora Jana Cimického, který nakonec nešel do basy, ale naopak mi chce ochotně sehnat zolpidem! LOL.

3. Tak následuje prohledávání šuplíků a batohů a kapes. Nacházím cosi co vypadá jako půlečka hypnogenu. No vida. Šup tam s ním. Nacházím další cosi. Šup tam s tím. A další. Šup tam s tím.

4. Jdu si dát sprchu. Pak si lehám zcela neschopen ničeho. A náhle to přichází. Nálada se rozjasňuje. Únava mizí. Zalévá mě příjemný pocit tepla a povznesenosti. Nebojím se náhle telefonu. Nic hrozného tam není. Jsem schopen začít uklízet. Příjemně se vyseru. Jsem schopen vyřídit pár telefonátů. Tak poznám, že to byl hypnogen. A že to zabralo. Zkrátka v prdeli.

....Jen mě napadá:

Nejstarší Miloshitův přítel vyslyšel mé prosby a v půl třetí jsme se sčuchli v holešovicích. Z něj se stal trochu sportovec a ze mě tak trochu troska. Přesto jsme brázdili okraje řeky Vltavy na (elektro)přístřojích. Asi to ve mně mělo něco vyvolávat, možná radost, nadšení. Ale bylo mi jen fajn, že zatímco v Praze je babí léto v olomouci zuří pravý a nefalšovaný podzim, pošmourno a zima. lezavá zima. Buďte v Praze, je to relativně dobře a hlavně tu ještě není zima.

a u karlína jsou nikým neobjevené DIY spoty.

MILOSHIT: Piju zřídkakdy. Muzu si s tebou zacvičit. Fakt bych nerad abys ale nasracku za volantem ohrozil moji rodinu.

Dneska jsem je máminým l hybridem až do polikliniky mazurska po třiceti tabletách zpl. Samozřejmě bez řidičského průkazu. V poliklinice jsem si vyzvedl 100 tablet tevy. Naprosto profi jsem odjel.

....Po bezesné noci u třineckého, potetovaného debila, jsem měl jasno. Tady to nepůjde. Debil začal courat po pokoji v 5 ráno a celou noc prokašlal a prosípal. Těžkej kuřák a bronchitida. Jak jinak. Já už delší dobu nekouřím, takže jsem k těmhle neduhům začal mít mírnou formu pohrdání. "Jen ho zbuďte. LENOCHA." Zahlásil na ranníí uklízečku, která si to taky přihasila do pokoje nezvykle brzo - asi už v 6. Rozsvítila hnusná LED světla a hadrem mi projížděla osobní věci pod postelí, jelikož mi nikdo nedal klíče od skříňky. Taky na mě celou noc táhlo od okna. Bylo mi jasné, že ještě pár dnů v tomto pokoji a onemocním. Pakmi Brali krev.
"Víte, já jsem včera neřekl panu doktorovi uplnou pravdu, já těch tablet...nó. nebral max 13za týden ale spíš za den. a spíš 30 než 13.
"Takže ste mu lhal jó?" Zeptala se okatá sestřička výrazným hanáckým přízvukem.
"Ne, lhaním bych to uplně nenazýval."
"A řeknete mu celó pravdó?"
"Ano, řeknu."

Pak mi vytáhli jehlu z ruky a do huby vrazili nové antidepresivum brintellix. Na vyžádání jsem měl ještě půlku riváče. Blbou půlku. Pak se čekalo neúměrně dlouho na "velkou" vizitu. Dělali z toho neuvěřitelné haló. Během čekání jsem:
1. Nebyl schopen sníst snídani
2. Pil furt kafe
3. 3x za hodinu masturboval.

Reálně tam po člověku chtěli at dvě a půl hodiny nic nedělá a je na pokoji. Pak konečně přišli. ASi čtyři hnusně vypadající chlapi a jedna celkem hezká (adiktoložka, sestrřička?) Dlouze se věnovali třinečákovi, jelikož měl jít druhej den do prdele. Pak přišli ke mně. To už byla má chuť na zolpik na maximu. (Nedělal to náhodou ten Brintellix?)

"Dobrý den."
"Dobrý den."
"Tak sme tak slyšeli pane Téé.... Že nám tu neuvádíté přesnó dávko lékó. Jestli je to skutečně taktó...Budeme muset změnit strategii a dát vás na uzavřené oddělení."
V té chvíli se začal Třinečák nepokrytě smát.
"TO VYŠ. TADY TO NENY ŽÁDNEJ HOTEL. Řekl ten debil. Ještě hodinu predtim tvrdil, "že to tu jsou naprostý lázně."
A já se v té chvíli rozhodl, že tady teda na uzavřeném oddělení nebudu.
"Dobře, ale jestli mám někam jít, potřebuju napřed s někým mluvit. Například tady s panem doktorem, se kterým jsem mluvil včera." Ukázal jsem na mladíčka, kterému nemohlo být víc jak dvacet pět.
"Tak kde chcete mluvit?" Přišel na pokoj po dalším neúměrně dlouhém čekání.
"Na ošetřovně prosím." Rekl jsem.
Na ošetřovně jsme se posadili.
"Než Vám řeknu celou pravdu, dáte mi prosím OKAMŽITĚ jeden zolpidem?"
"Záleží až co mi řeknete."
"Dobře. Pravda je taková, že jsem léků nebral třináct za týden. Ale spíš třicet za den. A k tomu rivotril. Občas se mi povedlo zkonzultovat 75 tablet za dva dny."
Doktor viditelně zbledl.
"No a k tomu jsem vypil placatku vodky a minimálně 4 piva. Placatku většinou obden.
"No tohle aléé...." pokusil se říct mladíček doktor.
"Počkejte, nechte mě prosím domluvit." Řekl jsem razantně. Já si samozřejmě uvědomuji, že je to hluboká závislost. A že trvá přes deset let. A tak jsem v červenci nastoupil v Praze do léčebny u apolináře. Jenže místo toho aby se můj zdravotní stav zlepšoval, zhoršoval se. Po měsíci léčby jsem na tom byl hůř, než když jsem nastoupil."
"Ano to bývá u odvykání od anxyliotik poměrně běžné." Pokusil se do toho vetřít doktor.
"No a já -" dodal jsem vítězoslavně -" tam navíc zjistil že v abstinence musím masturbovat až šestkrát denně!"
Doktor zase zbledl.
"To by asi úplně nešlo, když Vás dáme na uzavřené oddělení, no."
"No právě. Navíc se mi tady nelíbí. takže vzhledem k tomu a k tomu že už nedokážu udělat jedínou myšlenku bez pomyšlení na zolpidem , chci podepsat revers anebo mi ho dávejte kontrolovaně."
"My tady nejsme žádné dealerství." Urazil se doktor.
"Vážně? Takže na noc jste mi dali jeden zolpinox, ale dávat mi jich třeba pět přes den a postupně snižovat, by už samozřejmě nešlo, že?
"Znovu opakuji, že tady nejsme žádné dealerství a my určujeme co byste dostával za substituci. Byl by to pravděpodobně diazepam."
"Ano, já vím. A víte, co mi dělá diazepam? Nutí mě masturbovat až pětkrát denně. Na uzavřeném oddělení. Umíte si to představit?" Zeptal jsem se mladíčka a významně se k němu naklonil.
"Neumím." Hlesl rezignovaně.
Chvíle odmlky.
"Takže trváte na reversu."
"Ano, trvám."
"Nepřemluvím Vás abyste si to rozmyslel." Škemral mladíček.
"Když mi dáte zolpidem tak možná. Víte, že mi po něm ani pořádně nestojí?" Zeptal jsem se nevinně.
"Dobře, jdu pro papíry." Vystřelil náhle doktůrek úplně rudý ze sedačky.
"Zkuste to rychle prosím." Byl můj poslední požadavek.

Pak jsem čekal na pokoji neúměrně dlouho - snad hodinu a půl. Během toho začínaly první příznaky. Škubalo mi v nohou a rukou, pocit na zvracení až dávení, občas mi výrazně zavibroval penis, který se dožadoval dalšího stříkání.

Pak se všechno podepsalo, konečně vrátilo (hlavně léky) a já mohl spokojeně opustit ten studený prostor prostý jakékoliv lásky.

Venku jsem zjistil, že léky mi sice všechny vrátily, ale zabavili kapesní nožík s otvírákem, co jsem ukradl noc předtím v hotelu.

Svině.

Fakt si myslím, že se nedožiju šestatřiceti. Nejhorší je nemít kde bydlet. K čemu je chata když je v lesích, prolezlá myšma a člověk si tam nemá kde nakoupit ani co dělat? O koho se starat? K čemu je žít, když žít není pro co? Jistě se tu v auditku najdou lidi, kteří jsou na tom hůř než já, například jim finančně nevypomůžou rodiče. Ale pomohly peníze takovému Matthew Perrymu? Pomohly Robinu Williamsovi, Seymoru Hoffmanovi? Nejhorší je nemít lásku, bez tý člověk prostě nemá nic. Je to jako včera když mi na velikonoce řekla Karolína že mě nemiluje. Tím neříkám že neznám lidi, co nemaj ani tu lásku. Ale prostě to nějak zvládaj. Já ne. Od tý doby co mi Karolína řekla, co mi řekla, si prostě nedokážu vybavit jedinej šťastnej okamžik. Od tý doby se každej den cítím příšerně. Pamatuju si na den na chatě, kdy jsem jen polykal rivotrily, a čekal až se ozve. To bylo 15. dubna. Dneska se cítím NAPROSTO stejně a to jsem 24 hodin nepožil alkohol. Ale chcete něco vědět? Radši se uchlastám a upráškuju než pomalu umírat na psychiatrii nebo "režimový" léčbě střízlivej. Všude hlavně čekaj až jim uvolníte postel a Váš osud je nezajímá. Třeba to v zahraničí funguje jinak, nebo to funguje normálním lidem, ale mně dvě zásadní věci zničily život. Karolinismus a propuštění z léčení u Apolináře, kterému doteď nerozumím.

Zejtra mi nasaděj nový antidepresivum a řeknu jim pravdu. Uvidím, co bude. Je mi uplně jedno jestli mě propustěj.

MEI: Můj příjezd do Olomouce byl v epickém stylu. Dlouho jsem se rozhodoval jestli si z peněz rodičů zaplatit kurvu v Pardubicích nebo Olomouci.
V Pardubicích se mělo pravděpodobně nalézat japonská slečna ve stylu hentai, čemuž se mi už jen z obrázku nechtělo věřit a v Olomouci se nalézala trochu vizuálně uvěřitelnější, třiadvacetiletá. Navíc si říkala Nina, tak se mi hned vybavil Tekken. Přijel jsem tudíž do olomouce a sjednal si s ní schůzku. Měla strategickou lokaci, sídlila hned u třech oblíbených barů, takže jsem pak své uspokojení s ní měl i čím zapít.

Otevřela mi taková paní. Méně jak 50 jí nemohlo být. Říkal jsem si, že to asi bude bordelmamá nebo její ošetřovatelka nebo tak něco. Furt mi ovšem sahala na penis, což se mi zdálo divné. Posunkama mi ukázala ať jdu do koupelny. Strašně spěchala, vypadala vyděšeně a že si hodně dává pozor, aby nás nikdo neslyšel.
"Ty jsi Nina? Kde je Nina? A kdy přijde Nina?" Ptal jsem se pořád anglicky. Jenže ona předstírala, že (asi) neumí ani slovo. Ve vaně mi začala drhnout penis.
"Ty mě připravuješ na Ninu? Čeká Nina v ložnici?" Ptal sem se pomateně. Nutno podotknout, že jsem byl po cca šesti zolpidemech třech panácích a třech pivech, takže jsem byl hodně naivní. Za péro mě odtáhla do červené ložnice. To už mi došlo, že žádná Nina nepřijde.
"Money, Cash" vypusunkovala ta paní.
"Dám ti prachy až přijde Nina," řekl jsem jí anglicky a jal se pokračovat pro oblečení.
"NO! NO!" zahradila mi cestu z dveří. Neměl jsem jak utéct. Jedině násilím. Ale co když byl za dalšími dveřmi její pasák nebo manžel? Dveří tam bylo fakt hodně.
"I want to go, let me:" Řekl jsem jí.
"NO" Zakřičela nina, sehla se a začala mi žužlat zcela nečinný penis. Násilně mě dostrkala na postel. Tam mi dala něčeho napít. "Co to je?" Ptal jsem se vyděšeně a připadal si jako týpek z Midsommaru, který pil nedobrovolně halucinogeny. Trochu mě to zparalyzovalo. Mezitím někam utekla. Nejspíš do mé peněženky. Buď fakt jo, anebo sem si to vsugeroval. "Nina" zatím usilovně pracovala na mém penisu. Šlo jí to tak způlky. Občas dělala dobrý manévry, ale kouřila strašně. Během toho velmi často vydávala zvuky, jako by měla zvracet. Z tohoto zážitku, navíc v porovnání s devatenáctiletýma blondýnkama z Letné se mi prostě nemohl postavit. Panebože.
"Nina" se usilovně snažila dobrých třicet minut. Pak začala ukazovat na svoje hodinky a že už musím jít.
"Co?! Dyť si mě ani neudělala!! A kde mám prachy?!" Ptal jsem se už česky. Než jsem se nadál, byl jsem vystrkán ze dveří. 2500 z peněženky zmizelo. Zhrzeně jsem šel do tamního baru, prochlastal tam poslední tři kila a vykládal o svém zážitku barmanovi. Pak jsem zcela zničen jel na hotel, který jsem měl naštěstí předplacený dopředu na bookingu. Usnul jsem asi v 7 večer a vstal ve 4 ráno. V 9 jsem nastoupil do klášterního hradiska. Dozvěděl jsem se, že se tu absolutně nic neděje, terapie věčně odpadávají, ale jelikož beru zolpidem a riváč přes deset let, budou mi jich tu velmi nízké dávky dávat. Kolem třetí jsem zavolal z místního parku Karolíně a brečel. Není tu jediný mladý člověk. Z dvoulůžkového pokoje, který jsem si dopředu vyžádal po telefonu mě vyhodili po hodině a dali k nasranému potetovanci. Neexistuje naděje. Není kam jít. Není co dělat. Jenom vím, že tady dlouho nevydržím. Pro feťáka s depresema neexistuje nic horšího než ležet na nemocniční posteli a jenom čekat na další léky. Myslím, že tu vydržím max pár dnů a pak se stanu jedním z olomouckých agresivních bezdomovců, o kterých natočil Josef Klíma reportáž.

A Anička z busu? Ta už se dávno neozývá.

ZSIS: super!