MILOSHIT: Na mé četné dotazy přes jediný email, co nemá zablokovaný se dozvídám "že na mě zapomněla." Už mě to ani moc nepřekvapuje. Zmrzlý, cpoucí se mezi nasranýma lidma rozklíčovávám svoje stalkerství. Stalkerství je hodně stigmatizováno. Jakoby všichni stalkeři měli něco společného s násilím nebo vraždou. Ale není to pravda. Málokdy to dojde tak daleko. Já jsem určitě atypický stalker, ale jsem ním odjakživa. Nejlepší stalker je samozřejmě Ivan Trojan. Chtěl bych udělat osvětu. Lidi by si měli uvědomit, že jsme nemocní lidi, to především. A že mnohdy trpíme víc než naše objekty touhy. Řekl bych, že fakt MNOHEM víc. Jim je to jenom nepříjemný, ale přinejmenším mě prostě "něco" nutí to dělat. Pokusím se rozklíčovat co.
U mně začalo všechno v roce 2009 kdy jsem se zamiloval na lidé.cz a posléze přes icq do jedný holky. Byla strašně krásná, jmenovala se Lucie a stoprocentně byla býk nebo kozoroh. To je první spouštěč. Tyhle znamení mi to vždycky vyvolaj. Klidný znamení jako Ryby nebo Vodnář nebo ty samý co já, štíři, (hele znám minimálně dva štíry co nejsou psychopati jak já) absolutně nikdy. Týká se to jak žen, tak mužů.
Tehdy jsme si s Lucií psali. Psali jsme si hodně. Věděl jsem o ní všechno. Kde má školu, kde bude slavit narozeniny, a kde spolu strávíme silvestra. Silvestr byl tragédie. Dorazil jsem na jakousi vilu za Prahou, z Harrachova, kde jsem sám bydlel v hotelu a teprve se učil pít. Provázely mě bezbřehé pocity samoty. Odmalička. A odmalička představy, že najdu tu pravou, tu jedinou, a budeme jenom spolu a nic nás nerozdělí. V praktickém životě tohle není možné. V knížkách a ve filmech jo. A já žil knížkama a filmama. Jack a Rose v Titanicu, Neo a Trinity, další. V knížkách a filmech je jejich posedlost a touha jednoho po druhém zobrazena jako něco velmi romantického, v realitě je ovšem vnímána jako stalking.
Takže jsem byl na cizí vile, bylo mi 19, a přišla Lucka. "Díváš se na Toma a Jerryho jo?" To byla víceméně první a poslední věta, co sem jí slyšel říct. Jinak jsme si absolutně neměli říct, co. Absolutně jsme si nerozuměli. Jenže já věděl, že píše básničky a k tomu byla nesmírně krásná. Je možné, že jsem vnímal a vnímám ženy extrémně povrchně, zaměřuju se na jejich vzhled a to ostatní už neřeším. To byla chyba.
Takže jsme s Luckou odjížděli z vily v pět ráno stejným autobusem, ona na Háje nebo kam, já do Kobylis. Já měl snowboardové boty a snowboard. To bylo tak jediné, co na mě mohlo být vzdáleně cool, jinak jsem byl uplně stejně zmučený, osamělý a smutný jako teď. No a chudák Lucka si asi myslela, že už mě nikdy neuvidí. Jenže "něco" ve mně zapla. Neblokla si mě. Pojem stalking tehdy neexistoval. A já jí začal vypisovat že bych jí ještě chtěl vidět a ověřit si, jestli si opravdu nerozumíme nebo to byla jen nějaká blbá souhra náhod. Jenže ona nechtěla. Začalo mě to mučit. A protože jsem věděl kam chodí do školy, po svojí škole jsem jezdil rovnou tam. A díval se jak vychází, pozoroval jak kráčí na podpatcích do tramvaje a jak je šíleně hezká. A to mi stačilo. A pak jsem psal básničky, skládal písníčky a posílal jí to. To v ní vyvolávalo větší a větší strach.
Vše vyvrcholilo na její oslavě narozenin v klubu centru který býval tehdy dost populární a já si vzal lsd a na to tři hypnogeny.
"Ježišmarja." Pamatuju si jak vyhrkla, když mě v klubu viděla a jak řekla "Chraň mě prosím" nějakému spolužákovi, ale všichni byli tak na sračku, že jí nikdo nerozuměl. Ona jediná nepila a byla křehká jako lilie.
"UTVOŘTE KRUH, UTVOŘTE KRUH" Řval jsem tehdy v čiré extázi a všichni její spolužáci mě poslouchali. Z mého pohledu si mě tam tehdy oblíbili naprosto všichni kromě ní. A pamatuju si jak mi všechno připadalo veselé, barevné a funkční a náhle se tváře všech zúčastněných proměnily do zničených tváří mladých zombies po litrech alkoholu a svět se zabarvil do zelena. To mi najelo LSD.
S Lucií to nakonec skončilo, že jsem jí vyloženě donutil přes ICQ ať mě pošle doprdele. Byla strašně introvertní a křehká.
"Musíš mě poslat do prdele, jinak se mě nikdy nezbavíš." Psal jsem jí.
"Ale to zas nechci, nic jsi mi neudělal, nejsi zlej."
"Já vim, ale musíš mě poslat do prdele. Udělej to, jinak se mě nezbavíš."
"Já nechci bejt sprostá."
"DĚLEJ. POŠLI MĚ DO PRDELE."
"Di do prdele."
A tím celá záležitost s Lucií skončila. To bylo 2009, pak to ve mně dlouho nikdo neprobudil.