MILOSHIT: Na mé četné dotazy přes jediný email, co nemá zablokovaný se dozvídám "že na mě zapomněla." Už mě to ani moc nepřekvapuje. Zmrzlý, cpoucí se mezi nasranýma lidma rozklíčovávám svoje stalkerství. Stalkerství je hodně stigmatizováno. Jakoby všichni stalkeři měli něco společného s násilím nebo vraždou. Ale není to pravda. Málokdy to dojde tak daleko. Já jsem určitě atypický stalker, ale jsem ním odjakživa. Nejlepší stalker je samozřejmě Ivan Trojan. Chtěl bych udělat osvětu. Lidi by si měli uvědomit, že jsme nemocní lidi, to především. A že mnohdy trpíme víc než naše objekty touhy. Řekl bych, že fakt MNOHEM víc. Jim je to jenom nepříjemný, ale přinejmenším mě prostě "něco" nutí to dělat. Pokusím se rozklíčovat co.

U mně začalo všechno v roce 2009 kdy jsem se zamiloval na lidé.cz a posléze přes icq do jedný holky. Byla strašně krásná, jmenovala se Lucie a stoprocentně byla býk nebo kozoroh. To je první spouštěč. Tyhle znamení mi to vždycky vyvolaj. Klidný znamení jako Ryby nebo Vodnář nebo ty samý co já, štíři, (hele znám minimálně dva štíry co nejsou psychopati jak já) absolutně nikdy. Týká se to jak žen, tak mužů.

Tehdy jsme si s Lucií psali. Psali jsme si hodně. Věděl jsem o ní všechno. Kde má školu, kde bude slavit narozeniny, a kde spolu strávíme silvestra. Silvestr byl tragédie. Dorazil jsem na jakousi vilu za Prahou, z Harrachova, kde jsem sám bydlel v hotelu a teprve se učil pít. Provázely mě bezbřehé pocity samoty. Odmalička. A odmalička představy, že najdu tu pravou, tu jedinou, a budeme jenom spolu a nic nás nerozdělí. V praktickém životě tohle není možné. V knížkách a ve filmech jo. A já žil knížkama a filmama. Jack a Rose v Titanicu, Neo a Trinity, další. V knížkách a filmech je jejich posedlost a touha jednoho po druhém zobrazena jako něco velmi romantického, v realitě je ovšem vnímána jako stalking.

Takže jsem byl na cizí vile, bylo mi 19, a přišla Lucka. "Díváš se na Toma a Jerryho jo?" To byla víceméně první a poslední věta, co sem jí slyšel říct. Jinak jsme si absolutně neměli říct, co. Absolutně jsme si nerozuměli. Jenže já věděl, že píše básničky a k tomu byla nesmírně krásná. Je možné, že jsem vnímal a vnímám ženy extrémně povrchně, zaměřuju se na jejich vzhled a to ostatní už neřeším. To byla chyba.

Takže jsme s Luckou odjížděli z vily v pět ráno stejným autobusem, ona na Háje nebo kam, já do Kobylis. Já měl snowboardové boty a snowboard. To bylo tak jediné, co na mě mohlo být vzdáleně cool, jinak jsem byl uplně stejně zmučený, osamělý a smutný jako teď. No a chudák Lucka si asi myslela, že už mě nikdy neuvidí. Jenže "něco" ve mně zapla. Neblokla si mě. Pojem stalking tehdy neexistoval. A já jí začal vypisovat že bych jí ještě chtěl vidět a ověřit si, jestli si opravdu nerozumíme nebo to byla jen nějaká blbá souhra náhod. Jenže ona nechtěla. Začalo mě to mučit. A protože jsem věděl kam chodí do školy, po svojí škole jsem jezdil rovnou tam. A díval se jak vychází, pozoroval jak kráčí na podpatcích do tramvaje a jak je šíleně hezká. A to mi stačilo. A pak jsem psal básničky, skládal písníčky a posílal jí to. To v ní vyvolávalo větší a větší strach.

Vše vyvrcholilo na její oslavě narozenin v klubu centru který býval tehdy dost populární a já si vzal lsd a na to tři hypnogeny.
"Ježišmarja." Pamatuju si jak vyhrkla, když mě v klubu viděla a jak řekla "Chraň mě prosím" nějakému spolužákovi, ale všichni byli tak na sračku, že jí nikdo nerozuměl. Ona jediná nepila a byla křehká jako lilie.
"UTVOŘTE KRUH, UTVOŘTE KRUH" Řval jsem tehdy v čiré extázi a všichni její spolužáci mě poslouchali. Z mého pohledu si mě tam tehdy oblíbili naprosto všichni kromě ní. A pamatuju si jak mi všechno připadalo veselé, barevné a funkční a náhle se tváře všech zúčastněných proměnily do zničených tváří mladých zombies po litrech alkoholu a svět se zabarvil do zelena. To mi najelo LSD.

S Lucií to nakonec skončilo, že jsem jí vyloženě donutil přes ICQ ať mě pošle doprdele. Byla strašně introvertní a křehká.
"Musíš mě poslat do prdele, jinak se mě nikdy nezbavíš." Psal jsem jí.
"Ale to zas nechci, nic jsi mi neudělal, nejsi zlej."
"Já vim, ale musíš mě poslat do prdele. Udělej to, jinak se mě nezbavíš."
"Já nechci bejt sprostá."
"DĚLEJ. POŠLI MĚ DO PRDELE."

"Di do prdele."

A tím celá záležitost s Lucií skončila. To bylo 2009, pak to ve mně dlouho nikdo neprobudil.

.....Jelikož bydlím, pět zastávek od ní, na Karolínu jsem jezdil tu a tam zazvonit jestli náhodou není ve své garsonce bez elektřiny. Včera mi to vyšlo.

Interkom:
"Ano?"

Já s hanáckým přízvukem:
"Dobrý den, tady wolt kurýr, mám tu pro vás objednávkó."

"Vydržte hned jdu dolů."

.....Panika.....Tyvole ona fakt jde dolů. Mně to vyšlo? Co se stane? Poplive mě? Dá mi facku? Radši si stoupnu tak, aby mě nebylo vidět přes sklo dveří. Pokolikátý už tohle vlastně dělám? Kdy a čím to skončí?

Ze dveří nejdřív vyskočí kluk v jejím věku. Hned po něm ona. Divné. Vyvolá to žárlivé a paranoidní mechanismy. Trochu.

Hledíme si tváří v tvář. Je krásnější než kdy jindy.

"To si ty? Co tu děláš? Kde je kurýr??"

"Žádnej kurýr tu není Karolíno, byl sem to já."

"Ale....Zněl si tak přesvědčivě! Dobře ty!" Pochválí mě. Usmívá se. Jedinej člověk na světě co mi schválí takhle brutální stalking.

"Karolíno, já sem ti jenom chtěl popřát hezký Vánoce a omlouvám se za všechno, co sem ti udělal. Omlouvám se, že jsem roznesl, že máš kapavku i když nemáš. Je mi to všechno strašně líto a rád bych to odčinil." Řeknu a automaticky se mi jako vždycky s ní spustí slzy.

Vidím jak pookřává. Vůbec není naštvaná. Překvapený výraz přejde v soucitný.

"Nojo, šak nejsi jedinej kdo mi teď dělá hnusárny. Chceš to odčinit? Mám strašnej hlad."

"V tom případě tě hrozně rád pozvu na čínu nebo ti něco objednám. Chceš?"
"Jo, ale dem nahoru. Je mi strašná zima."

Stojíme ve výtahu. Klepu se. Dostal jsem svou drogu uplně jinak než jsem čekal. Tohle jediný jsem nečekal. Ona se prostě vymyká.

"Co ti je čipi? Proč se tak klepeš?"

"Jsem z tebe příšerně nervózní a trochu se tě bojim."

"Ty se bojíš mě?" Zasměje se.

"No fakt." Hodim smutnej úsměv.

Jsme v bytě. Byt kde jsem s ní chvíli žil a skončil tam náš vztah. Je tam piáno. Povedlo se jí vymalovat a překrejt moje hnusný nápisy. Má tam hezky a uklizeno, ale ne světlo a elektřinu. Má tam piáno. Mám to piáno strašně rád. Skoro stejně jako ji.

"Budu teď znít jako Trojan ze Samotářů, ale mohl bych tě obejmout?"

"Ježiš pocem, čipi."

Držíme se. Držíme se dlouho. Všechno ze mě padá. Chuť pít. Chuť fetovat. Najednou nechápu jak můžu vypít čtyři litry alkoholu za den nebo sníst 10 zolpiků denně. Střídám to. Zolpik je pro mě určitě zdravější než alkohol. Taky funguje jako antabus. Jenže si ho neumim uhlídat, pokud mi ho někdo nedává na příděl.

"Ty si střízlivej viď?" Zeptá se soucitně. Pořád je to ona. Je rozkošná, celá v bílým pyžamku. Trochu mě zná a já jí taky. Jen to posiluje mou absolutní touhu po ní.

"Ani ne. Mám za sebou placatku vodky, dva panáky vodky, tři piva, a operaci zubních kanálků. Zase. Ten slovák mi dal pět injekcí nějakýho zvěrstva."

"CO?" Vytřeští oči. "Ale vypadáš normálně.... A smutně."

"Jo to sem." Řeknu a bulim. Sem už dost snowflake. Ani si nepamatuju kdy sem se choval jako chlap. Chlapství a stalking. Hodně nad těmadle věcma v poslední době přemýšlím.

Skulí se se mnou do postele. Všechno udělala sama. Pozvala si mě nahoru, a pak do postele. Nikam sem se nevnutil, můj jedinej záměr byl jí vidět. Třeba i přes sklo. Když člověk očekává nejmíň dostane nejvíc. Panebože.

"Ale, copak to tu máme :)" Usměje se, protože cítí mou erekci.

"Nojo, to už znáš, to je normální reakce na tvoje absolutní hotství."

"Víš, že si to začínám uvědomovat? Že sem asi hezká?"

"To pro mě není dobrá zpráva." Usměju se. Už se usmívám. Dva týdny jsme se neviděli a já se dva týdny ani jednou neusmál.

Pak si to rozdáme. Mám problémy. Jednak říká že jí to trochu bolí, druhak vím o všech pérech co do ní zajížděly. Všechny rty co jí líbaly. Už prostě není jen moje, je všech. Ale narodila se pro to. Její ruce jsou vždycky teplý, vždycky ví, co má dělat. Většina holek co mi sahala v životě na péro, to dělala divně. Jakoby držely ruční brzdu. Nebo divnej kus klacku. A měly studený ruce. Hrozně studený ruce. To ona nikdy. V bytě je dost zima ale jde z ní strašlivý teplo. Je zas jak kamna.

Nakonec se uděláme každý zvlášť a díváme se na sebe. Uděláme se synchronně. Postříkám jí celou postel.
"Tak a máš mě teď zase uplně všude." Směju se. Taky se směje. Jediná holka, který nepřipadá spát ve spermatu odporný.
"Jdu na záchod." Řeknu. Když se vrátím, kouří, leží s hlavou na stole a já si jen pomyslím: "Hm, a je to zas tady."

"Co jsem to doprdele udělala?? Proč sem taková kráva??"

Já si odevzdaně lehnu do své mrdky. Nevím co říct.

"Ještě včera tu byl peťa a já mu nedala! Nebaví se se mnou!" Chcete mě všichni jenom mrdat!" Vzlyká. Nikdy jsem nechtěl bejt "jeden z nich." Ale jsem.

"Hm, a co ten Adam?"

"Chodí za mnou do práce a stalkuje mě. Skoro pořád.

"Do práce jo? Vidíš, to jsem neudělal."

"Hm, to seš teda úžasnej. Já sem fakt tak pitomá." Brečí.

"Hele nemá cenu řešit že se to stalo. Už s tím nic neuděláš." Řeknu a položím jí ruku na rameno.

"Ale jak můžu bejt tak debilní a pozvat si tě sem???! Po všem cos mi udělal???? Lidi si myslej, že mám kapavku ty čuráku!" Vyštěkne. Z breku přechází do nasranosti. Typická Karolína. Nevím co říct. Je fakt že sem jí naložil trochu moc. Ale ona podporuje všechny stalkerský tendence. Je spouštěč.

"Ty totiž...."

"CO?!" Vyrafne jako rotvajler a v očích má nenávist.

"Nenávidím tě, ty čuráku, ty debile zasranej, ty zmrde!!!"

"Tak to nakonec přišlo. Tak abych šel. Já tě jen chtěl vidět." Řeknu a oblíkám se.

"Ne, počkej." Řekne zas smutně a obejme mě. Svalíme se na postel a dlouze si povídáme. Domluvíme se že dneska jí přivezu svíčky, jídlo, banány, mandarinky, že se o ní postarám. Strašně se na to těším. Když v půl druhé v noci odjíždím, nalézám na sídlišti plyšáka a pak popelník. Obojí se pro ní dokonale hodí. Obojí vypadá jako nové. Jsem z nálezů nadšen. Zase ve mně probudila život. To se jí daří, daří se jí to hodně. Budím se v příšerném stavu. Zvracím do záchoda, mám migrénu. Ale pohání mě touha, vidět ji šťastnou. Chci ji jen vidět šťastnou. Kupuju banány, svíčky, cpu si jídlo co sám nechci do tašek. Jedu za ní na sídliště. Zvoním jednou, dvakrát,, třikrát. Zvoním na jiné sousedy.

"prosimvás můžete mě pustit dovnitř? Mám v domě přítelkyni, má vybitý telefon, bojím se že se jí něco stalo."

"No já kvůli Tobě určitě nepojedu až dolů a nebudu ti otvírat. Si zvoň na ní a ne na všechny zvonky v baráku ty čuráku. Nazdar."

Vánoce.

MILOSHIT: mám k tomu zajímavou myšlenku ve stylu carrie brawdshawové.

ve spolupráci s AI.

Stream KORALIN ,KAROLIN by Claviq | Listen online for free on SoundCloud
https://soundcloud.com/claviq/koralin-karolin

P.S: Nemáte někdo nějaký piko?

ZSIS: o negativně konotované komentáře nestojím ty jsou přece všude. Netoužíme -li se snad v předvánočním času, bohabojnit, hodovat se smát? Cchceme snad jen chodit a všude se srát? (Jako ten pán na zastávce krakov, který říkal jakémusi mladíkovi ať drží píču." "Ty drž piču dědku." Obohacen bohabojnou konverzací, vrátil jsem se se do panelákové jeskyně.

Proč jsem byl venku? Jel jsem hledat Káháčko, protože se snaží zabít. Ukázalo se totiž, že její nový objev jí chtěl jen prcat a vůbec nemá zájem o nic dalšího.

"Dneska se slyšíme naposledy" řekla mi ponuře do telefonu.

Tak kdo by jí chtěl zachránit od sebevraždy a tím vykonat dobrý skutek, najde jí pod známým číslem 723 938 283.

Kdyby to nebrala, jen ji napište že ji tu máme rádi, a ať se nezabíjí. Po praze bohužel běhá stovka debilů, která s is to s ní bude chtít jen rozdat a nic víc. Já patřím stále k těm, co chce i to něco víc. I s tou kapavkou.....

MILOSHIT: ja.. jsem trosku prekvapen, ze jsi prekvapen.

stojis tu vubec o nejaky komentare, nebo mam(e) drzet hubu?

Tak dnes jsem se konečně dozvěděl 80ti procentní pravdu o osobě se kterou jsem ještě tento pátek a sobotu spal. 80ti procentní, protože věřím, že ve skutečnosti je těch chlapů víc.
Tudíž v týdnu můžu vesele na testy a ona si bude pohlavní nemoci vesele roznášet dál po práglu. Well done ona, může se to zdát neuvěřitelné, ale za celý život mi žádná holka neřekla, že současně se mnou spí bez ochrany s jinýma. A samozřejmě mi to neřekla osobně ale vypáčil jsem to z ní až na dálku. Tak hurá a můžu se konečně věnovat jiným věcem.

Z očí do očí:
"Karolíno vážně si s nikým kromě mě nespala? Mně jde jen o naše zdraví, nikdy jsem neměl pohlavní nemoc, a fakt nechci zrovna s tebou."
"Nene, vážně ne."

----------tenhle rozhovor proběhl asi desetkrát-------------------------

tenhle mejl dneska a je to moje sbohem.

Abych ti to shrnul, co děláš, protože sama zjevně na to nemáš náhled:

1. kolem 5.11. prcáš s jakýmsi markem.
2. Tam někdy v mezidobí kouříš týpka z ulice (a furt si myslím žes ho i oprcala) a roztřískáš bývalou práci, za což tě měli zavřít, a nechápu že to neudělali.
3. 17.11. se rozhodneš že ti chybim, a jedeš oprcat mě.
4. Kolem 28.11. (kdy ale zároveň prcáš i mě) prcáš opět marka.
5. Nikomu z Nás o tvých záletech samozřejmě neřekneš, navíc se po sexu ráda nemeješ, takže pravděpodobnost infekce se zvyšuje.
6. Myslíš si, že nevznikne pohlavní nemoc, nebo je ti to jedno.
7. Jedeš se mnou podepsat jakousi "smlouvu" abys mohla prcat jenom jednoho, ale samozřejmě mu neplánuješ říct, že během toho si znovu oprcala i mě.

8. Já se giga divím že mám od doby kontaktu s tebou samovolný výtok z penisu, zvýšenou únavu a hrozně si říkám proč.

------------Congratulations----------

Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí.....

Šťastnou chanuku všem

MILOSHIT: Bylo to v létě. Na Aničce jsem nebyl nikterak závislý a oba jsme si žili své životy když jsme chtěli a viděli se, když jsme chtěli. Nakonec takovéhle vztahy byly pro mě vždycky nejlepší a vážim si jich nejvíc. Totiž vztahy bez lásky, ale přitom s něhou a porozuměním. Hodně jsem tehdy chodil do hospod a stále se vídal se Zuzanou Hajnou (schválně jestli jí tu někdo zná,) která byla Býk jako Karolína a měli jsme to mezi sebou taky hodně komplikované a taky hodně divoké. Vlastně ačkoliv jsem byl tehdy objektivně ošklivý, vídal jsem se s poměrně dost zajímavejma holkama a "aničce" to nikterak nevadilo.

"Budeme spolu dneska vařit?" Napsala mi třeba, já souhlasil a výsledek byl, že jsme opravdu vařili jídlo, u toho šňupali piko (které donesla ona) a slzeli oba z krájení cibule.Tohle jsou ty okamžiky co by ve vztazích měli nastávat, ale ve vztazích s láskou jsem je nikdy nezažil. Proto si myslím, že lásky nejsem hoden.

Když jsem zrovna Aničku neviděl, každý den ovšem nebyl dobrý. Jednoho dne měla máma nějakej hysterickej záchvat, mě to rozhodilo a začal jsem do sebe sypat apo-zolpidem o 106. "V ruce telefon, zrovna nikdo nebyl doma." Abych citoval pana Daniela Ďurecha a já se přitom chtěl jít koupat na pražské přírodní koupaliště Džbán. Vzal jsem si to do hlavy a prostě přes to nejel vlak, musel jsem se jet naprosto sjetý hypnotiky koupat na džbán. V metru jsem si asi třikrát spletl trasu, neustále jsem přesedal, ptal se lidí na cestu a bylo to poprvé a naposled co jsem v metru (jako přímo ve vlaku) zvracel. Jinak je pro mě blití hodně intimní a hodně HLASITÁ záležitost a snažím se ní vždy nepohoršovat okolí. Můj problém byl a je, že jsem se vždycky snažil chovat tak abych rušil lidí, co nejméně, zatímco oni mě ruší co nejvíce.

Vrchol všeho byl když jsem na Džbánu ztratil svoje brýle (Dokud jsem je nosil, ztrácel jsem je poměrně pravidelně) a nějací nudisti mi je pomáhali hledat. Byl jsem zcela sjetý, zcela mimo, tak jsem zavolal "Aničce" jestli by se o mě ten den nepostarala. Postarala, a moc hezky. Na brýle jsem uplně zapomněl, ovšem v noci jsem i bez nich viděl, jak se pootevřely dveře a sleduje nás ten její spolubydlící. Angličan, 40 plus, vysoký, bledý vytáhlý, profil sériového vraha. Dnes nechápu jak jsem mohl být takový šílenec, že jsem tam přesto opakovaně spal.

Proč píšu "Anička" s uvozovkou? Jednoho dne přijela její ségra. Z ostravy. A tehdy se mi splnil jeden z mnoha mužských snů. Její ségra přijela za jediným účelem. Totiž že bude pracovat s "Aničkou" v salónu a budou honit chlapy za peníze. No a Aničku nenapadlo nic lepšího než že jí zaučí tu správnou masážní techniku na mě. Takže nade mnou dvě ostravačky, k tomu ségry a k tomu se na mě učily jak správně masírovat penis :D Co chtít víc? Byl to extra silný zážitek, ke kterému se dostane chlap jednou za život.

Tak jsem teda začal trávit čas s oběma holkama a do toho míval depresivní dýchánky se zuzanou hajnou. Zuzana byla nejdepresivnější člověk jakého jsem kdy poznal a moc jsem si toho vážil. Jedna věc mi ale nedala i přes sílící množství apo-zolpidemu spát.

"Hele proč ti vlastně tvoje ségra řiká "Báro?" Zeptal jsem se jednoho dne "Aničky" nebo taky "Annie" jak si chtěla nechat říkat, vyjeveně.
"Eeeee. No protože ona mě zná jako Báru, ale já se nechala přejmenovat."
"Cože, fakt jo?!"
"No."
"...A proč...Proč ale zrovna Annie Jackson???"
"No, líbilo se mi jak to zní jako kosmopolitně a příjmení je podle Michaela Jacksona."
"Co? Ty máš ráda Michaela Jacksona?"
"Už ani ne, ale milovala jsem ho."

Tehdy jsem poznal, že Anička/Bára je tedy naprosto šílená.

Našemu vztahu to ovšem nijak nepřekáželo, pravidelně jsme chodili kalit, jemně se rozjížděli s pikem, měl jsem od ní stále mokré pubické ochlupení a v noci nás pozoroval její anglický spolubydlící.

- Pak mě ale pozvala na svou dudáckou slavnost. A já se tam poblil.
- Pak mě pozvala k sobě domů, pozvala si tam i svého ex, což jí přišlo jako dobrý nápad, ale mně ne, nevěděl jsem to, a poblil jsem jí celou vanu.

A to byl konec "vztahu" s Annie/Bárou, která nakonec udělala to největší rozchodové klišé ze všech klišé, totiž že si oholila po rozchodu hlavu, natočila to, a poslala mi video na skype.

O několik let později jsme se v Praze potkali znovu, udobřili se a vznikla z toho legendární fotka z pražské náplavky z párty rádia wave, kterou ale nemohu najít, tak místo ní postnu ten reunion z 2018.

Ende.

.... V roce 2012 jsem zažil první opravdu bolestivý rozchod v životě, byla brunetka, byla židovka, hodně ambiciózní jediná holka, který sem zažil maturitní ples, ale potvrdilo se u ní železné pravidlo, že moje vztahy trvají buď 4 měsíce nebo rok a déle, no a tenhle byl jen ten čtyřměsíční, zato hodně intenzivní a po rozchodu, jak jsem už mnohokrát zmínil i v magazínu legalizace, jsem se naplno ponořil do hypnotik, nevadilo mi našňupávat se perníkem a celkově jsem ztratil zábrany.

Proto když jsem našel na tehdy ještě fungujících lidé.cz celkem pohlednou blondýnu co hrála na dudy, neváhal jsem a šel s ní na rande, čistě z důvodu náplasti na rozchod s židovkou a taky proto, že byla zajímavá. To, co ovšem přišlo byla ta nejbláznivější a nejbizarnější zkušenost se vztahy, jakou jsem kdy získal.

Vše proběhlo velmi rychle, hned na prvním rande jsme se spolu vyspali kde jinde než v kobylisích, strávila tam noc a klasicky jako na spoustě mých partnerek mi na ní přišlo něco silně mužského, už tehdy jsem měl obvyklou paranoiu, že spím s přeoperovaným chlapem, tohohle pocitu jsem se u Aničky (tak se mi aspoň představila) nikdy nezbavil, nutno ale říct, že dodnes jsme jako s jednou z mála žen přátelé a že když jsem byl třeba v olomouci v roce 2018, v nouzi největší, neváhala přijet a udělat mi to.

"Musím ti něco říct," řekla naše první společné ráno v roce 2012.
"No?" Zeptal jsem se mladistvý, hubený, obrýlený, a ještě zdaleka tolik nezničený chemikáliemi jako jsem teď.
"Pracovala jsem dřív jako prostitutka a teď mám masážní salón, kde honim cizí chlapy rukou."
"Fakt jo? Hustý." Řekl jsem a nevyvolalo to ve mně absolutně žádnou emoci. Jak mnozí čtenáři vědí, nikdy jsem netrpěl předsudky k těmto profesím, i když dneska bych už teda s nikým kdo nadále honí cizím chlapům, nechodil.
"Hrozně sem se bála ti to říct. Můžeme se i po tomhle co sem ti to řekla, ještě vidět?" Zeptala se, ale nebylo v tom nic nevinného, ani prosebného, "anička" působila zkrátka drsným a spíše chlapským dojmem. Nevěděl jsem proč, z obecného hlediska to byla hezká ženská, bylo to něco v její vagíně a uvažování.
"Jasně, můžeme se dál vídat, budu rád."

V kobylisích jsme se už nikdy nesetkali. Ovšem pozvala si mě k sobě domů. Byl to velký rozlehlý byt na žižkově. Jelikož jsem znal na žižkově jen staré činžáky z padesátých let, byla to pro mě nová a zajímavá zkušenost. Od jedný žižkovandy k druhý.
Zdálo se, že mám štěstí na ženy s luxusními byty. Bylo to snad 4 plus 1, byt byl laděn převážně do tónů šedé a černé ale elegantní.
"Na tohle všechno si vzala jen tím, co děláš??" Ptal jsem se překvapeně.
"Ne, je tu ještě jedna věc. Zatím ti o ní ale nebudu říkat." Pravila a podala mi čaj s mlíkem. To byla první věc co mě na ní zaujala. Čaje s mlíkem. Kde se je naučila pít? Prý ve skotsku. Jako vášnivá hráčka na Dudy, tam musela samozřejmě pobýt. Strávila tam údajně několik let.

Anička byla hrozně moc milá, a starající se. Jako naprostá většina žen z těchto profesí.
Udělala mi čaj, pak se zeptala jestli nechci něco k jídlu, začala mi vařit a přitom si zpívala. Zpívala extrémně vysokým falzetem, ale bylo to hezké, dalo se to poslouchat. Na bytě mi ovšem něco nehrálo, měl jsem velmi silný pocit, že tam s námi ještě někdo je.

"Hele, nemůžu se zbavit dojmu, že tu nejsme sami. Nechceš mi vo tom něco říct?"
"No....nejsme. Je tu moje kamarádka."
"Aha, a v kterým pokoji? Máš jich tu hodně."
"V jednom kam nikdy nesmíš jít."
"Hm, tak jo."

Tu noc jsem strávil s Aničkou na žižkově noc. Na manželské matraci na zemi u opravdu zvláštního obrazu, na kterém byla skála, nebe a oceán, ale vyzařovala z něj jakási bezútěšnost. Celou noc jsem měl pocit, že jsme pozorováni. I přes apo-zolpidem, který jsem už tehdy bral, jsem se moc nevyspal. Anička si navíc celou noc něco velmi potichu povídala, otočená ke mně zády.
Ráno jsme si zašoustali, s kondomem, a měl jsem z toho zase ten divný pocit. Měl jsem mokré pubické ochlupení. Ale úplně. A když jsem do ní zajížděl, bylo to uplně jiné než vagíny, co jsem znával. Stále mi tam spoustu věcí nehrálo, ale přesto jsem se s ní cítil bezpečně a příjemně a ona působila klidným a vyrovnaný dojmem.

"Ty sis v noci s někym povídala? Moc sem se nevyspal."
"Hm, s kamarádkou."
"S tou, co tu bydlí?"
"Ne, s jednou, co je mrtvá. Uhořela."
"Co?"
"Ano. Já jí občas vídám, dneska tu s námi ležela."
"Fakt jo? Hele a ty máš diagnostikovanou nějakou poruchu?" Zeptal jsem přímo, tak jak to dělávám.
"Byla jsem kdysi v Bohnicích."
"....A?"
"A prý mám paranoidní schizofrenii, ale já na tyhle termíny nevěřím."
"Aha."
"Půjdeme na kávu? Chci ti ještě něco říct."

Hodil jsem do sebe apo-zolpidem a souhlasil jsem. Výhoda apo-zolpidemu byla, že byl v takový modrý velký tubě, kde jich bylo 100. Občas jsem si teda nějaký zobnul ale rozhodně to nebylo že bych konzumoval 10 až 20 denně. Prostě občas.

Sedli jsme si do velké luxusní kavárny. Pamatuju si, že měla zlatý lustr. Žižkov pro mě náhle nebylo vůbec dezolátní místo. Bylo to místo přepychu a luxusu. A Anička vždy všechno platila a trvala na tom. Nikdy se, i když jsem náhodou nějaké peníze zrovna měl, nenechala pozvat, byla pro ní samozřejmost platit za ostatní. Tento způsob života se mi líbil.

"Tak jo." Řekla a usrkla z kafe. "Žádná kamarádka se mnou nebydlí. Je to někdo jinej."
"Trochu sem si to myslel. A kdo?"
"Je to jeden chlap. Mluví jenom anglicky."
"Aha, a proč si mě s nim neseznámila? Já anglicky umim."
"On příšerně žárlí na moje milence."
"Hm... Ale proč?"
"No na ten byt bych si samozřejmě sama nevydělala. Platí většinu nájmu pod jednou podmínkou..."
"....Jakou?"
"Já jsem ho občas mlátila řemenem, strkala hlavu do záchoda a honila mu ho. Taky ho šlehám bičíkem co mám, a to dělám doteď. To ostatní ne."
"Uf."
"Chápu, jestli mě už nebudeš chtít vidět."
"To jsem neřekl, ale je to celkem hustý."
"Já vím no."
"Dneska už asi půjdu." Řekl jsem a hbitě se zvedl od stolu.
"Uvidíme se ještě? Zeptala se s prosebným výrazem v očích.
"Uvidíme." Pravil jsem a usmál jsem se. Poté jsem jel do Kobylis, kde na mě čekala máma s dalším zolpidemem. Táta býval tehdy často pryč, asi v práci.

Karolíny? Tý se asi nikdy nezbavim. Už mě vůbec nezajímala, zapomněl jsem na ni. A pak přišlo pondělí ve spolupráci s ID HIKY (dík i nedík hele :D) kdy se zalogovala na nyx a začala mi tu lajkovat všechny příspěvky. Pak že jí prej chybim. Pak že chtěla vědět jak se mám. Pak jsme si zavolali. A jak jsme si zavolali, cejtim sem se PROBUZENEJ. Je to naprosto přesnej výraz. Bylo mi jako bych 17 dnů (subjektivně měsíc) spal a ona mě najednou probudila. Plnej života a elánu, motivace, energie, inspirace, zahltilo mě to jak lavina. Jen tak mezi řečí jsem se zmínil, že ve středu se ubytovávám v Chrudimi. Nedalo moc práce jí přemluvit ať přijede taky. A už vůbec nedalo práci jí dostat na hotel. Vydělala si dokonce nějaký prachy a tak mi koupila k narozkám bundu za 1600. Chtěla se hodně tulit, tak jak to umí jen ona. V sexu jsem měl trochu problémy. Nemůžu nějak dostat z hlavy všechny ty dezoláty a cikány co jí líbali. Jedno konkrétní jméno co jí líbalo mě sere nejvíc. Martin Kovacs. To je tak strašnej alkoholik, že jsem byl svědkem toho jak nabízel turistům na národní třídě shoty ze svýho péra. Jasně, možná vtipný na poslech, ale tenhle člověk líbal holku na který mi kdy záleželo asi uplně nejvíc, a nelíbal ji jindy než když ZROVNA JÁ jsem byl u Apolináře. Při každým polibku, při každým přírazu do její mokrý kundy, jsem věděl, že to udělal. Pak mi v Chrudimi řekla, že se scházej dál. A že se prej smějou mejm textům. Můj problém je, že takový věci mi dojdou až pozdě. Taky mi říkala o tom jak jí píšete, tady z nyxu, jestli jí nevadí, že se na ní "přiživuju." Prej se tomu jenom směje.

Každopádně až na mou neustálou paranoiu z Martina Kovacse to byly hodně hezký dva dny, na druhou stranu jsem při nich nic moc necítil. S karolínou to nejde jinak. Buď jí absolutně propadnete a nechcete už nikdy žádnou jinou (teda pokud se přenesete přes všechny dezoláty a cikány co s ní něco měli), anebo si vytvoříte vnitřní štít, přes kterej jí nepustíte. Ten štít ve mně byl, dokud jsme se nerozloučili. Ukápla jí slza. Bylo hodně, hodně vidět, že mě má pořád ráda. Štít začal povolovat. Říkal jsem si, co se to vlastně stalo. Co jsme to ty dva dny dělali? Co to znamenalo? Ale ten štít ve mně byl, dokud jsme si nezavolali a neřekla mi, že "jde na oběd s kolegou," že mi "po tom nic není" a chovala se jako by ty dva dny nic neznamenaly. To mně dopálilo. Myslím že nikdy nikdo ve mně neuměl vyvolat takový hněv jako Karolína. Říkejme tomu klidně Hulk Rage. Je to fakt mocný hněv. A tak jsem začal vyšilovat. A když cítítm hněv, chci aby druhý pochopil, jak se cítím. Takže jsem jí údajně na dálku způsobil úzkost.

Nejlepší strategie by bylo nechat jí bejt, ale to prostě nejde. Někoho máte uplně v hajzlu, on se vám vrátí zničehonic do života, a pak dělá, že se vlastně nic nestalo. Karolína je magor. Karolína je jako krásnej klavír, naleštěnej a naladěnej, kterýmu ale Martin Kovacs otevřel víko, do toho víka nachcal, a pak do něj začal kopat. A možná to i udělali nějaký další lidi. Určitě to udělali další lidi.

Tvl, to si vážně musim pro peří až do brna, když už nutně potřebuju uklidit chatu a navíc mám příští týden narozky? Jestli tu je někdo z hradce, pardubic, prahy a okolí a není schopen se ani podělit, ať se stydí. Na protest sem nedám nic dokud neseženu meth.

soml. handdrawed. multitalented. renesanční člověk.

....Kdysi dávno v hlubokých dobách roku 2008 mne oslovila brněnská rapová skupina Dew Town Dogz, jestli bych jim neudělal beat na jejich desku. Tehdy, ještě bez návykových látek tehdejší židovské, žižkovské přítelkyně v její luxusní vile za Biskupcovou jsem dělal o 106 na jednom jediném beatu, a ona celá nadržená a znnuděná prohlašovala, že "dělám blbosti." Bylo tomu tak vždy, má hudba nebyla ženami dostatečně ceněná, muži jí naopak milovali. Řáhol mi přišel už tehdy jako zajímavá osobnost, a navíc se super flow a drivem, se kterým se (podle mě právem) později pustil i do smacka který je ovšem vytáhl na výsluní tehdy ve svém pořadu na rádiu Spin. Řáhol se na sociálních sítích moc nevyskytoval, ale jeho parťák Ethanol, který je teď bohatý grafický designér nebo tak něco, se mnou ochotně komunikoval a napsal, cituji: "Reotinec je drogový dítě, on v tom vyrostl a už nikdy se z toho nedostane."
Jak čas utíkal, Na sockách jsem sledoval Řáholovy osudy, léčebny, prášky, perník, zatímco já byl v léčebnách, zobal prášky a semtam si šňupl perník. Už ani nevím kde, jsem zjistil, že on dokonce píše, a až na gargantuózní množství gramatických chyb měly ty povídky i nějakou tu výpovědní hodnotu. Až v předlouhém roce 2020 se mi ho podařilo potkat na koncertě v crossu, seděl zrovna naproti přes ulici, oblíbeném místě feťáků a násilně vnucoval své tehdejší holce perník.
"Né, já už nechci, nedělá mi to dobře Tomáši, fakt ne."
"Nááá, dej si ježiiiiš, dyť to nic neděláááá....takový lepší kafeeeee."

Na mne adresoval tato slova:
"Ježiš to je klejvik, adélko to je klejvik, čau klejviku!" Chtěl jsem mu říct, že ho "sleduju" už mnoho let, že je kromě mě nejspíš jediný kdo už v letech 2008 rapoval o lécích, chtěl sem mu říct, že jsme si podobní. Ale nevěděl jsem jak s nim komunikovat, tehdy jsem jenom pil, jel stále svou šestiletou střízlivost po Bílé Vodě a tak jsem spíš jen seděl tiše opodál a pozoroval ho.

Proč to píšu. Lidi jako Tyler Durden jsou vymleté zombies bez špetky flow, inteligence, emocí. Řáhol pro mne odjakživa měl v sobě (aspoň pro mne) potřebný drive. Ačkoliv se mi jeho zjev v tomto rozhovoru už silně nelíbí, zvráceným způsobem cením že jede US styl, a zatímco tu ostatní šňupou řezaný kouk, on bere Oxycontin - úředně schválený heroin v prášku, který zničil a zabil polovinu ameriky, on určitě věděl, že ho to bude zabíjet, a přesto do něj šel. O čemž pojednává skvělý seriál "Dopesick," který tu rozhodně doporučuji.

S Řáholem si asi nikdy nepotykám, nedáme si čáru nebo panáka protože on už je prostě jinde (řekl bych že na podobné úrovni jako Durden, ale zvládá ještě souvisle mluvit,) ale stejně jsem rád, že ještě existuje. Peace bro.

Můj boj se závislostí - Řáhol | Šedá zóna 8
https://www.youtube.com/watch?v=GgVwNqfDT98


(beat sem dělal já a u natáčení nahrávky jsem fyzicky nebyl.)
REOTINEC fanynky
https://www.youtube.com/watch?v=M6q3ZAEHn08

Sofie, nenapsala jsi. Chtěl jsem Ti jen nabídnout mou kompletní povídkovou sbírku nebo tak něco, za onen neobvyklý dar.

Jinak se můj život smrskl hlavně na Přežití, proto tak miluju hru This War of Mine. Sice zatím nepropukla válka, ale tady na chatě už někdy mrzne, a do toho mě bolí zub. Vytrženej zub. Extrakce proběhla celkem bez problému, až na to, že byla v pardubicích (nikdy nepodstupujte lékařské zákroky v Pardubicích, spíš tam nepodstupujte radši vůbec nic,) a že mi tamní extraktor zubů řekl, že mám v puse "kazů jako sraček."

Snažím se dodržovat určité rituály, abych se nezbláznil. Ráno mě probudí kolem sedmé bolest vytrženého zubu, to hraju TWoM, náladuju do sebe zaldiar (opioid ne nepodobný housově vicodinu,) Aulin (středně silné analgetikum) a čaj. Snažím se nebrat přílš Rivotrilu, momentálně je jeho gramáž na pouhém miligramu denně, ale stejně se obávám že jsem zase závislý.

Každopádně po třináctiminutovém hovoru s Karolínou, který proběhl v sobotu večer, mi došla zásadní věc. A to ta, že tohle už není ta osoba, kterou jsem miloval, a že je to dokonce osoba, kterou znát nechci. Stala se z ní zlá, arogantní lhářka, která navíc neustále mluví sprostě a říká všem "more" a to je pro mě pravý opak definice dámy. Poté co rázně zase nějakou nadávkou ukončila hovor, jsem si vůbec nepřipadal odstrčený. Připadal jsem si nad věcí. Připadal si svobodný. Svobodný. Svobodný a odproštěn. Vůbec mi nebude vadit pokud jí už nikdy neuvidím ani o ní neuslyším.

V pátek po extrakci zubu (a dvaceti zolpidemech, a nespočtu opioidů) jsem jel na obyčejném kole sedm kilometrů do nejluxusnějšího hotelu v okolí na pohovor na pozici recepčního. To byla samozřejmě předem prohraná bitva, protože při trhání mi sestry tlačily tak silně na obličej, že mi způsobily podlitiny, a vypadal jsem jak po bitce. Navíc díky tomu, že jsem kdesi /naprosto netuším kde a jak se to mohlo stát) ztratil baterii od elektrokola, jel do kopců na tom obyčejném. a to vyvolalo pot. Spoustu potu. A pot vyvolává smrad. Takže jsem na pohovor přímo s ředitelem hotelu dorazil zpocený, smradlavý, a vypadající jak po bitce a jen vnímal pohledy osazenstva hotelu typu "panebože co je to tu za trash."

Práci jsem tudíž jako obvykle vzdal (dnes mi přišel další odmítací email) a spíš se zaměřil na to, co mi dá příroda. Ve sklepě jsem našel starý rozložený prut na ryby, a po mnoha bádáních a gugleních přišel na to, jak ho přivést zpět k životu. Jediný problém je, že nemám a ani netuším, kde se prodávají holinky (ptal jsem se všude kromě hobbymarketů, které v chrudimi nejsou a v pardubicích jsou buď zbytečně daleko anebo je tam jeden, kde jsem jaksi pracoval) takže denně se brodím řekou chrudimkou v teniskách, nahazuju prut a čekám kdy nějaká chytne. Zabíraj celkem často, tak jsem pochopil proč tu chodí denně tolik rybářů.
Jako návnady používám naprosto obyčejné červy, který jsem vykopal lopatou hluboko pod zemí na okraji naší zahrady. Na háček je rád připichuju s jednou lsysohlávkou, domnívám se, že mi to přináší štěstí.

Připravuji se na zimu, u které mám vážné pochyby, že jí přežiju. Chata je dvoupatrová, je tu všechno prosklené a jsou tu jen obyčejná děravá kamna a jedna elektrická kamna. Všechny okna a prosklenosti jsem zabouchal kladivem a dřevěnými prkny, ale stejně si myslím že na konci listopadu oslavím své šestatřicetiny a kolem únoru tu umrznu. Co má se stát, ať ovšem stane se. Vydal jsem a stvořil tolik literatury a hudby, co většina umělců nezvládne za celý život a přišel už o tolik životních lásek, že nevěřím, že by si mě našla nová. Své jsem si odžil. Beru to jako, že co se má stát, ať se stane, můj osud byl stejně vždy v rukou náhody, než že bych si ho řídil sám, což je jediná věc, ve které se neztotožňuji s Thomasem Andersonem z Matrixu. Stal se ze mě kutil a rybář, zní to skoro jako scifi, co? Ale tohle s váma udělá Nula KČ na účtu, zima a hlad.

Občas mě přepadne hořkost a smutek, že zrovna já musím takhle žít, a tak to tu ventiluju na nyxu. Nejsem ale zlý člověk, jen mě občas přepadá onen stav dobře známý z apolináře "je mi tak hnusně, že chci aby i druhým bylo hnusně.) Když je mi ale dobře, chci aby i druhým bylo dobře, a kdyby tu se mnou aspoň někdy někdo byl, rád bych to dané osobě dokázal.

Musím se ale naučit žít jen sám se sebou, protožej sem vyvrženec, kterému společnost jasně dala najevo, že o něj nestojí. Dávala mi to najevo celý život, a poslední kapka byla u apolináře.

Lidi hrozně rádi na takovýhle proslovy píšou nebo říkají, že to je "fňukání" "brečení," že se "Lituju" ale to není pravda. Konstatuji holá fakta a holou logiku postrádající jakékoliv emocionální zabarvení.

Winter is coming soon.

pls ať mi napíše Sofie do pošty, dík.

jedna skladba víc než tisíc slov.

Stream autumn 1 by Claviq | Listen online for free on SoundCloud
https://soundcloud.com/claviq/autumn-1