......Poradil by mi tu někdo, co mám dělat, když nikoho kromě karolíny nemám, karolíně mě na nový rok definitivně opustí, a chci mluvit s lidma ale nebejt v léčebně? V tejdnu budu chodit do motivační skupiny sananim, ta je celkem fajn, a taky si zajdu nejspíš do riapsu i když tam nemám dobrý zkušenosti. Ale co jinak, co dál? Je na mě už hodně poznat, že sem závislej, v žádnejch pracích mě nevezmoum a praha je tak anonymní že se tu nejde jen tak "seznámit" jako třeba v pardubicích nebo olomouci. Co dál? Herák? Vážně ho zvažuju. Ta bolest ze samoty je extrémní.

MILOSHIT: Tak nakonec jdeme zmrzlejma bohnicema, ona nasraná, já zmatenej, confused, vlastně nevím jestli sem to posral nebo ne, ale ne, ona mi přece lhala. A ještě mu odpovídá z mý postele, že "by to bylo super." Neuvěřitelný.

No tak jí kupuju jídlo v káefcé, kupuju jí zapalovač, kupuju jí cigára, všechno jí to strkám, chci jen aby se "odnasrala," chci jí jen vidět spokojenou, nikdy sem nic jinýho nechtěl, ale ona to furt ztěžuje. A já určitě často taky, jsem magor. Ale ona taky.

"Nedávej mi to, nic od tebe nechci," padá z ní, čekáme jak dva debilové v Krakově na zastávce, na tý nejhorší prdeli v praze, cpeme se do autobusu, opět tuna lidí, chováme se jak cizí, jsme cizí.

"Tak čau."

"Čau." Řekneme si jen a já jdu. Můj hlavní cíl je vodka a energy drink. Moje dlouholetá kombinace. Jedu jí už strašně dlouho. Se zolpidemem se nesnese, ale s riváčem je jako vánek. Riváč jsem neměl určitě 24 hodin. Vlastně jsem pěkně dlouho "čistej." Díky Karolíně. Když mám tu nejhustší drogu ze všech, proč bych potřeboval další? Chlast nepočítám. Bukowski chlastal při psaní prvního románu každou noc "12 piv" a "Půlku skotské" a dožil se sedmdesátky. Takže to co jedu já, není žádný chlastání.

Chlast jsem si sice koupil, ale pořád se nenapil. Na dveřích vietnamce stojí obří cedule "MÁME KRATOM." "Nemožné" říkám si vědom restrikcí, co padly. A když sem viděl u Apolináře jak nahrazovaly devatenáctkám na kratomu kratom suboxonem. Panebože.

"A ten kratom máte?" Ptám se vietnamky a ona se směje "nemám, nemám." Hm. Pravdou ale je, že tak od 23. listopadu do 2. prosince jsem ho pil uplně každé ráno (dvě lžičky) a snížil tim svou spotřebu chlastu i rivotrilu. Opravdu mě to omezovalo. Každá droga je k něčemu dobrá. Ale těžko pro devatenáctky co jsou na konzervatoři. Ten tlak musel být neuvěřitelnej.

Furt jsem se nenapil. Po cestě od vietnamce mě napadá "hm, co kdyby?" A jo, je to tak. Dveře od karolíny paneláku jsou dokořán. Tentokrát žádnej wolt kurýr. Žádný kydy.

Buším v pátým patře na dveře. "Kdo je?" Ptá se jak idiot. "Kdo asi." Odpovídám. Chvilku ji to trvá ale nakonec otevře.

"Chci si zahrát na piáno." Řeknu stroze a konečně usednu k tomu božskému nástroji. Má nějaký průvopovídky, ale neřeším. Ona i klavír. Začnu. Je už hodně rozladěnej.

"Tak si to vodehraj a vypadni laskavě," Nese se ke mně hlas zpoza údolí stínů.

"Drž hubu lhářko." Odpovídám a dávám si konečně panáka. Ach, ta úleva.

Pak začnu hrát. Říkám Karolíně: "Tohle si ty" a opakuju jednu a tu samou, trochu sentimentální, trochu hezkou melodii, ne nepodobnou mému songu Véronique. Hm. Beztak je Karolína jen kopie.

"A tohle si ty, když se nasereš," řeknu a začnu do toho fakt třískat. Pěkná hitparáda. "To se mi líbilo" lhářská čubka na to.

Pak hraju jednu a tu samou smyčku a zpívám do toho Fotky z Novin od Supercrooo. Znám ten text nazpaměť a odjakživa ho chci "zklavírovat." Konečně sem to udělal. Zahrál sem to od začáttku do konce. Znám každej rým. Top song, a co teprv jako klavírní acappela. Umíte si to představit?

"Co na to řikáš." Ptám se když skončím.

"Pocem." Ona na to.

Vášnivě mě líbá, hned mi hrábne po péru a jedeme nanovo. Její kožich oproti mýmu péru. Je mi jedno jestli je zarostlá nebo zrovna oholená, je to jen míň praktický. Hůř se mi hledá klitoris a víc to dře když do ní zajedu. Tenhle víkend je ale tak strašně mokrá, že to nedře nikdy.

"Copak to s váma je slečno, že ste tento víkend taká nadržená?"

"To já neviem, to musí být hočico vámi" Odpovídá mi poloslovensky a já se směju. Máme náš vlastní humor. Nenechám nějakýho gen z Vejběru aby nám ho sebral.

"A to nemůžeš mít proboha kamarádky? Proč furt kluci? Ptám se jí po tom co se zas uděláme současně, ale já jí to nastříkám do pusy.

"Holky mě nemaj rády."

"Hm, já vim no."

"Já nevim proč mě nemaj rády." Říká a začíná natahovat.

"Asi žárlej ne? Že seš tak hot."

"To si fakt myslíš?" Řekne a usmívá se slzama v očích. Ach bože.

"Samozřejmě. Dyť víš že tě zbožňuju." Říkám jí a hledím ji do očí. Už v nich není strach. Už v nich není zášť. Spíš připomínaj kočičí oči. Hodně zvířecí.

Pak se loučíme. No tak se mi jí podařilo se jí udobřit. Jenže stav normality mi trvá přesně 35 minut. Jakmile se vrátím do své panelákové jeskyně, nejdřív se pobliju. Pak se poseru. A pak začnu strašně, ale STRAŠNĚ žárlit, že netráví noc se mnou, ale jela zas na nějakou oslavu.

"Oslava táty, oslava strejdy, oslava bráchy, oslava ségry.... Víš co to je?"

"Ne, co?" Ptá se K. Nevinně.

"To sou sračky co spojujou tebe a Verču."

Doma neskutečně žárlím. Vzpomenu si na to jak jsem jejího bráchu nahlásil na všechny policajty v praze a jak mě kvůli tomu akorát poslali do bohnic. Chci udělat znovu niečo podobné. Uklidňuje mě chatgpt, známá co je v Anonymních alkoholicích a trochu Karolína. Trochu spolupracuje. Trochu.

Chtěl jsem jet do kina, ale proč chodit sám do kina když nemáte s kym sdílet zážitek? Karolína má ráda jen animáky a nikoho jinýho nemám. A to je hlavní destrukce tohoto večera. Jennifer, snad Tě brzo uvidím! (Dyť seš koneckonců o rok mladší než já.)

Die My Love (2025) | ČSFD.cz
https://www.csfd.cz/film/1546283-die-my-love/prehled/

Čtvrtek 25. prosince, Karolína mi píše "hnusíš se mi" dále "nerespektuju tě" a "nemám k tobě úctu." Následně se omlouvá. Zasypávám jí totiž hromadou, ale fakt hromadou zpráv kde jí vyjmenovávám první poslední co v mém i jejím životě posrala. Neberu si servítky. Padají Kurvy a Coury.

Pátek 13 až 15:00 - Karolína se se mnou ochotně domlouvá PŘES EMAIL na jejím příjezdu.

Pátek 15:30 - Karolína opravdu přijíždí. Na mé náklady a mého bolta.

Pátek 15:30 si ke mně přisedá v mém bytě a dává mi ruku na břicho. To je uplně první co udělá.

Na dotaz: "Co to děláš? Já myslel že si budeš držet odstup."

Odpovídá:
"Tak já nevim, co se bude dít." S úsměvem.

K mému překvapení si to rozdáváme.

Je to velmi poměrně rychlé a absolutně nemám problémy, udělám se rychle. Až moc.

"A druhý kolo by nešlo?" Ptá se s úsměvem a růžovýma tvářema. Je nedodělaná.

"Si piš žejo, ale budem během toho sledovat pořad na tv nova kde mi bylo 10 a táta ho vyhrabal k vánocům."

"Ježiš to nemůžu, ty tam budeš strašně roztomilej, to nedám."

"Ale dáš."

SLedujeme pořad a jemně se hladíme, prstíme, probíráme všemi zákoutími našich těl. Už se nějakou dobu neholí, má "kožíšek." Jak ona řiká. Kupodivu jí věřím, že s porostem by se vážně styděla spát s někým jiným než se mnou.

Reakce na záběry se mnou kde mi bylo deset jsou neuvěřitelné. Začne mě pusinkovat, hladit a říkat jaký jsem byl brouček. Od té chvíle jsem jen její. Věděl jsem to. Proto jsem jí to pustil. A tenhle člověk mi píše, že se "jí hnusim."

"Hele ale to se dost vylučuje to co teď děláme, s tím, že se ti "hnusim" ne?

"Nene, tohle je soucit, empatie a že mám ráda jen některé tvoje části."

"aha."

Proíhá druhé kolo, je lepší než předchozí. Když skončí prohlašuje:

"Trochu zvažuju že bych u Tebe spala."

Tak jdeme nakoupit hostinu, žereme, pouštíme si různá videa, nechávám ji hrát Resident Evil 4 remake a upřímně se bavím když se leká, bere si na mě boxerské rukavice do sotala k vánocům, buší do mě a buší, nechávám se, nevadí mi to, tohle minimum si rozhodně zasloužím :) o půlnoci prohlašuje že je unavená, že se NUDÍ a že deme spát. To mě trochu mrzí.

V posteli to na mě ještě zkouší, ale mně je blbě, nenechám se a prohlašuju že až ráno.

V noci se budím s tím, že mě omezuje v mé vlastní posteli, připadám si stísněný. Zahnaný do kouta. A příšerně mě bolí hlava. Auuuuu. Beru si panadol. Dost nevybíravě jí házím druhou deku a překuluju jí na druhou stranu. Ani se neprobudí. Ráno už tu běhá jako fretka, celá čiperná, já uplně v prdeli, jak po prokalených pěti dnech, ve skutečnosti pár piv a dvě vodky, ale s ní mě to sejmulo uplně jinak než samotného. Ona je zátěž. Obrovská. Větší než si připouštím. I když váží 65 kilo.

Nakonec se strhneme na další číslo, ale už před ní mám pocit "holka měla bys vypadnout než se něco stane." Mám zlovětsnou předtuchu. Po sexu jde do sprchy a NECHÁ VEDLE MĚ JEJÍ TELEFON. OSUDOVÁ CHYBA.

Telefon blikne, snadno upoutá mojí pozornost, a tam stojí, cituji:

Marek Vejběra:
"Hele a nechceš třeba že bych s tebou zavěsil pytel....Naučil tě boxovat...Aby sis nezničila ty tvý jemný křehký ručky?"

A dál:" A nechceš se třeba teď někdy vidět?"

A nadšená hlasovka od ní: "joooo, to by bylo hrozně faaaaaajn."

Okamžitě se nasírám. Jasně moje blbost, když se jí dívám do telefonu. Jenže ona mi o tom cápkovi tvrdila že už ho nikdy neuvidí. Že je konec. Zase lhala, zase přetvářky. Vybuchuju a letim za ní do sprchy.

"TAK TVÝ JEMNÝ RUČKY JO??? BUDE FAJN SE S TIM SRÁČEM VEJBĚROU VIDĚT JO??! TYVOLE, TY TAK LŽEŠ, TY TAK STRAŠNĚ LŽEŠ, TY JSI TAK STRAŠNÁ LHÁŘKA!!!"

Balim jí boxerský rukavice, balim si věci, sem připraven utýct z bytu a jí tu nechat. Co je mi do ní, ať si tu dělá co chce. Ať mě třeba klidně vykrade.

Vybíhá nahá ze sprchy (tentokrát nevidim její nádherný tělo, jsem zaslepen vztekem)

"POČKEJ, TO NE, JÁ TO TAK NEMYSLELA, ALE TAK TOBĚ SE NEDÁ VĚŘIT, CO MI TO BEREŠ?? TO JE MOJE, JE TO MOJE!!!"

"HOVNO TVOJE, PROSTĚ NEBUDEŠ BOXOVAT S NĚJAKÝM VEJBĚROU, JÁ MYSLEL ŽE SEM VÁM TO DAL NAJEVO DOST JASNĚ, DYŤ SME SE DOHODLI ŽE DO PRVNÍHO LEDNA BUDEŠ HODNÁ A TY MU JEŠTĚ Z MÝ POSTELE PÍŠEŠ??! PLETU SE NEBO NE??

"NEMÁŠ SE MI CO HRABAT V TELEFONU"

"TAK HO KURVA VEDLE MĚ NEMÁŠ NECHÁVAT, TAK SI TROCHU CHRAŇ SVOJE SOUKROMÍ KURVA, ANI SI NEMĚLA ZAMKLOU OBRAZOVKU, SEŠ MAGOR, A NAVÍC LŽEŠ."

"prosimtě nezlob se, prosim," začne natahovat.

"si je sežer." mrsknu po ní boxerský rukavice.

"Ježišmarja, tak co mám udělat, mám mu napsat, že sem se s tebou právě vyspala?"

"JO, TO BY BYLO MOC HEZKÝ NO. TO BY SE MI LÍBILO. A TAKY BYS MI PŘEDEVŠÍM NEMUSELA LHÁT."

Velmi rychle datluje nahá do telefonu. Ukazuje mi insta konverzaci kde jsou přesně tato slova adresovaná Marku Vejběrovi. A odeslaná. Trochu mě to uklidní, ale on ne. Chlapec si zjevně chce hrát s ohněm.

Lehám si do postele a nevím co si o tom všem myslet.

Vyjde ona s čirou nenávistí v očích.

"Takže teď seš nasraná pro změnu tyjo?"

"Běž do prdele." Vyštěkne.

HANS_KRTKOWITZ: Houmre, ta věc musí z našeho domu!

(Hm, já dospělej asi nebyl, ale nějak je to u mě všechno spojený s Matrixem. Viděl jsem ho, bylo mi deset a uvědomil si, že všechno kolem je iluze. Autisticky smutné.)

MILOSHIT: asi v 15 nebo 16 letech, tzn rok 93,94... vzpomínám, jak mě to zabolelo a došlo mi, že jsem už nejspíš dospělý

ZSIS: Já si pamatuju jak tak rok 2000/2001 (10,11 let) (To mi asi začaly deprese aniž bych to věděl,) jsem šel ze školy a najednou si to uvědomil.
"Já už nic necítím. Cítíval jsem takovou atmosféru....Takovou hezkou a prohřátou. Já jí necítím. Kde je? Kam Zmizela?"

MILOSHIT: behem prvnich let od rozvodu rodicu, tak 15-18.

MILOSHIT: 7 = 9 ,-)

Krásný svátky!

,.....Všem lidem s psychickýma poruchama přeju ať je aspoň na svátky přejdou:

1. Úzkosti
2. Deprese
3. Fóbie
4. Obsese
5. Kompulze
6. Limerence
7. Bipolárka
8. Schizofrenie
9. Maniodeprese

...A zároveň všem, co jsou single ať si najdou holku, kluka nebo nebinár. Ve dvou se to táhne líp, to mi život potvrdil :)

Hezký a veselý (btw, mě na svátky poruchy přešly. Stačilo spát 13 hodin.)

MILOSHIT: Dik za typ prověřim! ale mě se libi tvuj přiběh a kresba. A schopnost reflexe.

MILOSHIT: můj oblíbenej výjev z Hard Boiled.

RADIQAL: na kreslení je potřeba určitá dávka střízlivosti, bohužel. piju strašně moc, chčiju prdelí a probouzím se v posraný posteli jak v trainspottingu.

MILOSHIT: Vole maluj to! Je to silný a super a ty komixy mě “bavily” ještě vic. Navic to dá mnohem vic prace, ne? Tak zabiješ čas a nebudeš myslet na pipiny.

MILOSHIT: Jak jsem byl víceméně střízlivý v pořádku, má závislost na lidech se paradoxně rozlezla nejhůř. Měl jsem tehdy v 2018 přátele. Jiřího, Lucii, Lenku, Jiřího přítelkyni a potkal jsem Veroniku. O Veronice jsem napsal jednu ze svých nejkrásnějších povídek, ale ty nejkrásnější nemůžu nikde najít :D Nejspíš se tu někde válí. Rodiče a lidi co mě znají, říkají, že mě Veronika zničila, že po ní jsem už někdo jiný. Nelze se divit. Vztah byl nádherný, plný moře slibů, plánování společné budoucnosti, navíc mi imponovala, protože dělala v rozhlasu (později jsem se k té samé práci dostal taky) a určitě byl důležitý faktor sex, který byl za všech okolností skvělý. Navíc měla podobné postelové tendence jako Karolína, měla ráda sperma, chtěla ať to do ní nastříkám apod. A navíc měla hnědé oči a hnědé vlasy, což mě odjakživa přitahovalo, jelikož je má můj táta, je pro mě odjakživa takový nedostupný, a proto se snažím u žen prolomit tuhle hranici, dostat se přes tu bariéru. Byla to šíleně silná láska, kterou jsem pak už zažil jen dvakrát, tzv. nepotřebujete jíst, spát, máte fakt pocit, že jste HIGH, ale totálně, a tak chcete co nejvíc vidět svůj objekt. Objekt Limerence.

Na termín Limerence jsem narazil po našem rozchodu s Veronikou a absolutně mi dával smysl. Taky jsem vlastně začal brát antidepresiva až kvůli ní, do rozchodu s ní jsem byl po bílé vodě fakt jen občas na pivu nebo trávě.

Po rozchodu přišly ty sny. A představy. Neustále se mi o ní zdálo. Nikdy jsem se necítil odpočatý. Komplexní, detailní rozhovory ve snech s ní, kdy jsme si vyříkali všechno, co se mezi námi kdy stalo. Nemohl jsem chodit mezi lidi, viděl jsem jí všude na ulici. Jakákoliv drobná brunetka mohla být ona, vždycky jsem za nimi nadšeně běžel, ale ona to nebyla. Rok po rozchodu, dva roky. Šel jsem k baru kde pracovala. V OLomouci Počkal jsem si na zavíračku a řekl si "prostě buď vyjde nebo ne." A ona vyšla. Uplně stejný "luck" jako s káháčkem. Jenže přede mnou začala utíkat.
"Veroniko ty se mě bojíš???"
"JO." Vyhrkla vyděšeně. Tehdy jsem pochopil, že dělám něco špatného, ale špatně se mi chápalo co to je, když jen chcete vidět člověka, se kterým jste se milovali, a slíbili si budoucnost. Doteď tomu moc nerozumím. Základem sbalení ženy je nebrat "ne" jako odpověď (pokud se nejedná o znásilnění samozřejmě,) takže tyhle dva faktory se extrémně vylučují. Něco jsme si řekli. Něco málo. A opustila mě: Veronika, Lucie, Jiří, jeho holka i Lenka. Všichni si asi mysleli, že jsem pošahanej.

Sny tím paradoxně zesílily. Mnoho jsem jich využil k povídkám. Když to trvalo roky a já na ní stále nemohl zapomenout, něco ve mně se zlomilo. Myšlenka na drogy a zolpidem mi přestala připadat odporná. Vše vyvrcholilo na Vánoce, (jo, vánoce) 2023 (pět let po rozchodu a jakémkoliv kontaktu) kdy mě mučily sny o Veronice tak trýznivě, že jsem se sebral a bez auta jel do zlínského kraje 250 km, abych našel v jejím domě....kotelníka, co mi prozradil, že Veronika je s celou rodinou v Egyptě.

Už nikdy jsem ji nespatřil. Ale každá partnerka po ní si musela poslechnout KDO Veronika byla, a jak strašně úžasná byla.

Nyní je to sedm let po rozchodu s VŽ a pořád se mi o ní zdá. Občas. Ale třeba i Karolína důvěrně ví, kdo VŽ byla. Šílené, já vím. Nemoc? Asi.

Limerence – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Limerence

MC LŮZR - VŽ
https://www.youtube.com/watch?v=KtAG_l0FnOU&list=RDKtAG_l0FnOU&start_radio=1


Hypnotika v roli stimulantů a závislá porucha osobnosti - Legalizace | Magazín, který vám rozšíří zorničky
https://magazin-legalizace.cz/3666-hypnotika-vroli-stimulantu-a-zavisla-porucha-osobnosti/

MILOSHIT: 2012 jsem se hodně zamiloval. Do židovky, kteár tu je zmiňovaná celkem často. Ale ta to ve mně neprobudila. Zatím. Musela to spustit. V 2012 jsem se zamiloval i rozešel a 2015 mi začala psát že by mě chtěla zase vidět. To mě překvapilo a měl jsem už masivně rolezlou závislost. Žil jsem v Novým Městě na Moravě (čuz) a ona v Praze a chtěla mě vidět. Tak jsme se viděli. Hodněkrát. Líbali jsme se ale nic víc nebylo. Měl jsem s ní jedno ze svých mála opravdových oken. Nasypal jsem se riváčem, zapil to se Sousedem Rybínem a Šímou spoustou chlastu a šel se židovkou do kina na Avengers 2. Náhle lusknutí. Vycházíme z kina, a já ABSOLUTNĚ nemám ponětí o čem byl film, a co se v kině dělo.
"Co se dělo? Co se stalo?"
"Choval ses jako debil." Řekla jen. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se tehdy stalo, ale vidět mě už nechtěla. No tak dobře no. Uběhlo několik let, Bílá Voda. Závislost na všem se proměnila na čas na trittico a pivo. Jenom. Ale začalo mi být čim dál víc smutno. Strašně smutno. Olomouc dokáže být fakt hodně osamělé místo. Začal jsem psát dopisy. Hodně ID NATUSINA (Tímto přeji krásný svátek) a hodně židovce. Obě mi odpovídaly. Postaru. Dopisy do schránky. Romantika. No Natálii jsem udělal jednu ze svých největších hnusáren a po Barboře židovce dál toužil. A dotoužil jsem se až k tomu, že v roce 2018 jsem najel na její fb profil. Kupodivu mě neměla zablokovaného. A měla tam že pracuje v té a té společnosti v Karlíně. Takže jsme byli reálně 6 let po rozchodu, a já se vydal z Olomouce do Karlína do Prahy, jen abych Barboru viděl. Byla hodně překvapená a protáčela oči vsloup, jak to umí jen ona. Od té doby jsem jí opakovaně potkal v Praze a dělala, že mě nezná. A pak přišla VŽ a to byl průser největší.

MILOSHIT: Na mé četné dotazy přes jediný email, co nemá zablokovaný se dozvídám "že na mě zapomněla." Už mě to ani moc nepřekvapuje. Zmrzlý, cpoucí se mezi nasranýma lidma rozklíčovávám svoje stalkerství. Stalkerství je hodně stigmatizováno. Jakoby všichni stalkeři měli něco společného s násilím nebo vraždou. Ale není to pravda. Málokdy to dojde tak daleko. Já jsem určitě atypický stalker, ale jsem ním odjakživa. Nejlepší stalker je samozřejmě Ivan Trojan. Chtěl bych udělat osvětu. Lidi by si měli uvědomit, že jsme nemocní lidi, to především. A že mnohdy trpíme víc než naše objekty touhy. Řekl bych, že fakt MNOHEM víc. Jim je to jenom nepříjemný, ale přinejmenším mě prostě "něco" nutí to dělat. Pokusím se rozklíčovat co.

U mně začalo všechno v roce 2009 kdy jsem se zamiloval na lidé.cz a posléze přes icq do jedný holky. Byla strašně krásná, jmenovala se Lucie a stoprocentně byla býk nebo kozoroh. To je první spouštěč. Tyhle znamení mi to vždycky vyvolaj. Klidný znamení jako Ryby nebo Vodnář nebo ty samý co já, štíři, (hele znám minimálně dva štíry co nejsou psychopati jak já) absolutně nikdy. Týká se to jak žen, tak mužů.

Tehdy jsme si s Lucií psali. Psali jsme si hodně. Věděl jsem o ní všechno. Kde má školu, kde bude slavit narozeniny, a kde spolu strávíme silvestra. Silvestr byl tragédie. Dorazil jsem na jakousi vilu za Prahou, z Harrachova, kde jsem sám bydlel v hotelu a teprve se učil pít. Provázely mě bezbřehé pocity samoty. Odmalička. A odmalička představy, že najdu tu pravou, tu jedinou, a budeme jenom spolu a nic nás nerozdělí. V praktickém životě tohle není možné. V knížkách a ve filmech jo. A já žil knížkama a filmama. Jack a Rose v Titanicu, Neo a Trinity, další. V knížkách a filmech je jejich posedlost a touha jednoho po druhém zobrazena jako něco velmi romantického, v realitě je ovšem vnímána jako stalking.

Takže jsem byl na cizí vile, bylo mi 19, a přišla Lucka. "Díváš se na Toma a Jerryho jo?" To byla víceméně první a poslední věta, co sem jí slyšel říct. Jinak jsme si absolutně neměli říct, co. Absolutně jsme si nerozuměli. Jenže já věděl, že píše básničky a k tomu byla nesmírně krásná. Je možné, že jsem vnímal a vnímám ženy extrémně povrchně, zaměřuju se na jejich vzhled a to ostatní už neřeším. To byla chyba.

Takže jsme s Luckou odjížděli z vily v pět ráno stejným autobusem, ona na Háje nebo kam, já do Kobylis. Já měl snowboardové boty a snowboard. To bylo tak jediné, co na mě mohlo být vzdáleně cool, jinak jsem byl uplně stejně zmučený, osamělý a smutný jako teď. No a chudák Lucka si asi myslela, že už mě nikdy neuvidí. Jenže "něco" ve mně zapla. Neblokla si mě. Pojem stalking tehdy neexistoval. A já jí začal vypisovat že bych jí ještě chtěl vidět a ověřit si, jestli si opravdu nerozumíme nebo to byla jen nějaká blbá souhra náhod. Jenže ona nechtěla. Začalo mě to mučit. A protože jsem věděl kam chodí do školy, po svojí škole jsem jezdil rovnou tam. A díval se jak vychází, pozoroval jak kráčí na podpatcích do tramvaje a jak je šíleně hezká. A to mi stačilo. A pak jsem psal básničky, skládal písníčky a posílal jí to. To v ní vyvolávalo větší a větší strach.

Vše vyvrcholilo na její oslavě narozenin v klubu centru který býval tehdy dost populární a já si vzal lsd a na to tři hypnogeny.
"Ježišmarja." Pamatuju si jak vyhrkla, když mě v klubu viděla a jak řekla "Chraň mě prosím" nějakému spolužákovi, ale všichni byli tak na sračku, že jí nikdo nerozuměl. Ona jediná nepila a byla křehká jako lilie.
"UTVOŘTE KRUH, UTVOŘTE KRUH" Řval jsem tehdy v čiré extázi a všichni její spolužáci mě poslouchali. Z mého pohledu si mě tam tehdy oblíbili naprosto všichni kromě ní. A pamatuju si jak mi všechno připadalo veselé, barevné a funkční a náhle se tváře všech zúčastněných proměnily do zničených tváří mladých zombies po litrech alkoholu a svět se zabarvil do zelena. To mi najelo LSD.

S Lucií to nakonec skončilo, že jsem jí vyloženě donutil přes ICQ ať mě pošle doprdele. Byla strašně introvertní a křehká.
"Musíš mě poslat do prdele, jinak se mě nikdy nezbavíš." Psal jsem jí.
"Ale to zas nechci, nic jsi mi neudělal, nejsi zlej."
"Já vim, ale musíš mě poslat do prdele. Udělej to, jinak se mě nezbavíš."
"Já nechci bejt sprostá."
"DĚLEJ. POŠLI MĚ DO PRDELE."

"Di do prdele."

A tím celá záležitost s Lucií skončila. To bylo 2009, pak to ve mně dlouho nikdo neprobudil.