Můj milý deníčku:
11.6.2022 Rozhodl jsem se doplnit si znalosti ohledně výtvorů Quantic Dream. Nikdy jsem od nich nic nehrál a prej to mají dobrý, takže začínám pěkně od začátku -
Omikron: The Nomad Soul (1999) na Dreamcastu. Z ovládání mě zatím (po dvou hodinách) trochu pobolívá hlava a z grafiky cuká v oku, ale snad se to poddá :-) Dobrá hudba. Jak jen to ten Bowie dělal, že na co sáhnul, to bylo geniální...?
22.6.2022 Eh... Takže Omikron po patnácti hodinách... To ovládání mě fakt drásá, vždycky vydržím tak maximálně dvě hodiny a pak se jdu vybrečet do kouta. Hra samotná je zajímavá, ale ovládání jí prostě hází trámy pod nohy. Plus v těch nejhorších misích jsou nejhůř umístěné checkpointy, takže často musíte jet celý ten úsek, u kterého jste málem vypustili duši (sic!), znovu a znovu... Už se těším, až to budu mít za sebou :-/
5.7.2022 Dohráno,
23 hodin a v hlavě guláš. Čím dál jsem byl, tím větší chuť jsem měl to vzdát. Ovládání! Za tohle by měl někdo přijít do pekla: pro adventurní průzkum okolí se používá pohled třetí osoby s nepříliš inteligentní kamerou, rozhlížet analogem se nedá!; akční přestřelky jsou sice 1st person, ale s nemožností obrácení svislé osy (já to mám samozřejmě naopak, takže se mi při hraní dělalo špatně, jak jsem se snažil si to v hlavě obrátit) a protože Dreamcast má analog jen jeden, je ovládání obecně velice nepohodlné; no a nakonec face-to-face souboje ve stylu Tekken (eh, no nebo spíš Virtua Fighter), které jsou sice ze všech tří módů nejméně hrozné, ale je jich minimum a kromě toho je stejně opět sráží na kolena dementní kamera. Jaksi samozřejmě tlačítka v každém režimu dělají něco úplně jiného, z čehož se mi ten mozek opravdu skoro uvařil. Mimochodem - verze pro PC na tom prý není o moc lépe, spíš naopak.
Přitom je to strašná škoda, protože samotný námět hry mě dokázal zaujmout a technické zpracování muselo být na svou dobu v určitých směrech jistě revoluční (a na Dreamcastu vypadá hra hodně slušně). Oceňuju taky značnou míru nelinearity, protože některé úkoly lze vyřešit různými způsoby, často docela nečekanými. Velkou roli v tom hraje možnost relativně volně přeskakovat mezi různými osobami ve hře, což si člověk hned neuvědomí a někdy řeší věci zbytečně složitě. Vždycky ale vyřešit jdou a navíc se ve hře nedá umřít: v případě smrti se hráčova "duše" převtělí do první osoby, která se dotkne jeho mrtvoly, a jede se dál v jiném těle, což je opět docela zajímavá mechanika. Btw. značnou část hry jsem strávil v těle Iman, což je postava podle
manželky Davida Bowieho, které se díky motion capture pěkně vlnil low-poly zadek :-D David Bowie ostatně k celé hře složil hudbu, vystupuje v ní jako zásadní postava a ve hře lze navštívit také tři koncerty skupiny Dreamers, které je též virtuálním členem (trivia: skladby použité ve hře vyšly na Bowieho řadovém albu
Hours, ovšem s jinými texty).
Mno, abych to zbytečně neprotahoval - žádná prvotina asi není dokonalá a ani Omikron není výjimkou. Jako další mají Quantic Dream na kontě
Fahrenheit z roku 2005, tak jsem zvědavý, jestli mi z toho zase praskne hlava :-)