Můj milý deníčku:

11.6.2022 Rozhodl jsem se doplnit si znalosti ohledně výtvorů Quantic Dream. Nikdy jsem od nich nic nehrál a prej to mají dobrý, takže začínám pěkně od začátku - Omikron: The Nomad Soul (1999) na Dreamcastu. Z ovládání mě zatím (po dvou hodinách) trochu pobolívá hlava a z grafiky cuká v oku, ale snad se to poddá :-) Dobrá hudba. Jak jen to ten Bowie dělal, že na co sáhnul, to bylo geniální...?

22.6.2022 Eh... Takže Omikron po patnácti hodinách... To ovládání mě fakt drásá, vždycky vydržím tak maximálně dvě hodiny a pak se jdu vybrečet do kouta. Hra samotná je zajímavá, ale ovládání jí prostě hází trámy pod nohy. Plus v těch nejhorších misích jsou nejhůř umístěné checkpointy, takže často musíte jet celý ten úsek, u kterého jste málem vypustili duši (sic!), znovu a znovu... Už se těším, až to budu mít za sebou :-/

5.7.2022 Dohráno, 23 hodin a v hlavě guláš. Čím dál jsem byl, tím větší chuť jsem měl to vzdát. Ovládání! Za tohle by měl někdo přijít do pekla: pro adventurní průzkum okolí se používá pohled třetí osoby s nepříliš inteligentní kamerou, rozhlížet analogem se nedá!; akční přestřelky jsou sice 1st person, ale s nemožností obrácení svislé osy (já to mám samozřejmě naopak, takže se mi při hraní dělalo špatně, jak jsem se snažil si to v hlavě obrátit) a protože Dreamcast má analog jen jeden, je ovládání obecně velice nepohodlné; no a nakonec face-to-face souboje ve stylu Tekken (eh, no nebo spíš Virtua Fighter), které jsou sice ze všech tří módů nejméně hrozné, ale je jich minimum a kromě toho je stejně opět sráží na kolena dementní kamera. Jaksi samozřejmě tlačítka v každém režimu dělají něco úplně jiného, z čehož se mi ten mozek opravdu skoro uvařil. Mimochodem - verze pro PC na tom prý není o moc lépe, spíš naopak.

Přitom je to strašná škoda, protože samotný námět hry mě dokázal zaujmout a technické zpracování muselo být na svou dobu v určitých směrech jistě revoluční (a na Dreamcastu vypadá hra hodně slušně). Oceňuju taky značnou míru nelinearity, protože některé úkoly lze vyřešit různými způsoby, často docela nečekanými. Velkou roli v tom hraje možnost relativně volně přeskakovat mezi různými osobami ve hře, což si člověk hned neuvědomí a někdy řeší věci zbytečně složitě. Vždycky ale vyřešit jdou a navíc se ve hře nedá umřít: v případě smrti se hráčova "duše" převtělí do první osoby, která se dotkne jeho mrtvoly, a jede se dál v jiném těle, což je opět docela zajímavá mechanika. Btw. značnou část hry jsem strávil v těle Iman, což je postava podle manželky Davida Bowieho, které se díky motion capture pěkně vlnil low-poly zadek :-D David Bowie ostatně k celé hře složil hudbu, vystupuje v ní jako zásadní postava a ve hře lze navštívit také tři koncerty skupiny Dreamers, které je též virtuálním členem (trivia: skladby použité ve hře vyšly na Bowieho řadovém albu Hours, ovšem s jinými texty).

Mno, abych to zbytečně neprotahoval - žádná prvotina asi není dokonalá a ani Omikron není výjimkou. Jako další mají Quantic Dream na kontě Fahrenheit z roku 2005, tak jsem zvědavý, jestli mi z toho zase praskne hlava :-)

Co si clovek nezahraje, kdyz ho neboli oci ze cteni :)

Shadowrun Returns: CRPG
Mirne omezene, ale prijemna delka kampane. 10h na Hard.
Engine slape na Intel UHD, Linux a dokonce Android (Bohuzel uz pouze piratska verze, thank you Google.)

DEEFHA: Jen doplnim svuj inside. O Unpacking a jeho successu jsem cetl, na letosnim Game Accessu jsem byl na prednasce autoru (dva hlavni devs - typek a zenska + externisti prave typu zvukar / prekladatele), kteri popisovali co vsechno a jak delali (prevazne tooling v Unity editoru). Za tou hrou je neuveritelne mnozstvi titerne prace dvou zapalenych humble devu a hrozne jim ten success preju. Kdyz jsem si uvedomil kolik casu museli stravit setupem vsech levelu, itemu a kokotin, tak ode me maji obrovskej kloboucek za trpelivost - hlavne u takoveho indie divnoprojektu, kdy nejaky finalni uspech neni vubec jistota. Je tam vazne obrovsky kus srdicka!

The last stop (7h, gamepass) : Má teď gamepass opustit, tak jsem to zkusil. Příběh má nesympatické postavy, ale není úplně hloupý. Problém je, že se nedá ovlivnit. Jsou tam sice různé konce, ale ty si hráč zvolí prakticky až po dohrání hry. Výhoda byla, že jsem to mohl celé dohrát přes xCloud na mobilu, hrát to na konzoli by bylo špatné využití času.

Car Mechanic Simulator (26h)

Far Cry 6. Cca 40 hodin.

Připravte se na revoluci! Tedy alespoň příběhem, hratelností rozhodně ne. Zkrátka další díl generické openworldové střílečky, která vás sice nijak neohromí, ale za ty roky už víte, co od ní čekat. 5/10

Lost Judgment: Kaito Files. 10 hodin / PS4

Příběhové DLC, které si bere na paškál Yagamiho wingmana Kaito Masaharu zas a znovu ukazuje v čem studio RGG exceluje a tím je kombinace drama, feel good bizaru a filmových klišé, které pokaždě vystaví tak, že se u nich přiblble usmíváte. Tomuto DLC podráží nohy akorát poměrně vysoká cena osmi stovek, za kterou dostanete cca 8-10 hodin lineárního příběhu bez sidequestů, což je vzhledem ke zvyklostem poměrně málo, ale pro fanboye série snesitelné.

Unpacking na XSS. To je tak: už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že vytvořím simulátor rovnání nádobí do myčky (nevylučuju, že už něco takového náhodou neexistuje). Je to relaxační činnost, která dělá dobře mému OCD :-) Když jsem se včera v čerstvém Levelu dočetl o hře, jejíž náplní je vybalování věcí z krabic a rovnání do pokojů, zajásal jsem. Navíc jsem zjistil, že hra je aktuálně v Game Passu, takže jsem k ní večer sednul a za čtyři hodiny bylo hotovo.

V životě jsem se stěhoval už mockrát a tohle bylo vlastně to samé, jen v pixel artu. Stejná nuda? Ale kdepak. Projdete si několik životních období bezejmenné hlavní hrdinky a během každého vybalování se dozvíte kousek příběhu jejího života. Úplně bez jakýchkoli dialogů nebo textových informací, prostě jen pomocí předmětů. Některé si s sebou budete stěhovat celý život, jiné v průběhu času zmizí a s nimi nejspíš i ty vzpomínky (dobré i špatné), se kterými se pojily. Tohle všechno si ale můžete opravdu jen domýšlet, resp. vymýšlet podle libosti, protože hra v tomhle směru nemá žádný konkrétní děj (ona nemá vůbec žádný děj, aby bylo jasno).

Míra smyslu tvůrců pro detail je ovšem fascinující. Hra pokrývá období dvaceti let a člověk si během toho nemůže nevzpomenout na svoje vlastní dětství, mládí a to, jak se věci kolem postupně měnily. Hrdinka například během několika stěhování "upgraduje" svůj počítač z klasické béžové krabice pod stolem a CRT monitoru na barevný notebook pokrytý samolepkami, aby se nakonec propracovala až k profesionální workstation s kreslícím tabletem. Stejně tak z původního Game Boye Color pod polštářem se přes GBA a Game Cube dostane až k Wii se dvěma ovladači. Oblíbený hrníček postupem času získá několik prasklin a z kuchyně se přesune nejdřív do koupelny, kde poskytne prostor pro zubní kartáčky, až nakonec zmizí úplně. A když hrdinka přestane bydlet sama (ať už se jedná o společný studentský byt a nebo bydlení s partnerem), začnou se její předměty mísit s cizími, přičemž příběh často využívá vzniklých kontrastů nebo naopak nečekané harmonie.

Hra se prezentuje jako "zen puzzle game about unpacking a life" a to ji myslím naprosto vystihuje. Nejsou zde prakticky žádné výzvy ve smyslu jakýchkoli frustrací, hru není možné nedohrát. (Snad jen pokud by vás obecně nebavilo vybalování věcí z krabic a jejich rovnání do pokojů, ale koho by to mohlo nebavit...?) Jediné, o co vlastně trochu jde, je umístit předměty zhruba tam, kam patří. Pokud dáte toustovač do vany, hra vás na to upozorní a dokud nedáte toustovač někam do kuchyně, nedostanete se do další etapy. Ovšem mimochodem - pokud dáte toustovač do vany, uslyšíte přesně takový zvuk, jaký byste slyšeli ve skutečnosti :-) Hra údajně obsahuje 14 tisíc (!) zvuků interakcí všech obsažených předmětů se všemi možnými druhy povrchů. Stejně tak je fascinující, jak jsou i přes pixelové ztvárnění všechny předměty naprosto dokonale identifikovatelné.

Tahle pedantská pečlivost spolu s celkovou lehkou obskurností skoro vyvolává dojem, že hra pochází z Japonska - nicméně ne, je z Austrálie. A nasbírala neuvěřitelné množství nominací a ocenění, ovšem tady si myslím, že je to tak trochu kvůli zakončení celého příběhu hlavní hrdinky. Osobně jsem z něj byl trochu zklamaný, nebo to možná není to správné slovo, spíš otrávený. Tak nějak jsem totiž v průběhu tušil, že o něco takového půjde, což se mi nakonec opravdu potvrdilo. Dle mého zbytečné tlačení na pilu, určitě by to šlo i bez toho. A bez čeho že? To si zjistěte sami :-)

Telling Lies (3h)

TOOMIX: Dnes vyšla 2. epizoda hry HROT. (respektive její poslední 3 levely) A ty vole! Ty 3 levely mi zabraly asi 40 minut, ale masakr! Párkrát jsem se leknutím skoro posral.

Chernobylite (cca 29h) - Když jsem zaznamenal tuhle hru, tak jsem si musel vzpomenout na ty hodiny, co jsem strávil ve S.T.A.L.K.E.R. v zoně, naháněl mutanty a oni mě, prozkoumával kde co...a hodně mě to navnadilo i tím, že tohle neměla bejt až taková střílečka, ale i dobrej příběh. Prvních pár hodin jsem byl skoro ohromenej prozkoumáváním okolí Černobylu, Rudýho lesa, Pripjat, hltání zajímavýho příběhu a i trochu nějakýho toho sběru všeho možnýho harampádí a na základně si i sem tam něco postavit. Zajímavá kombinace, ale vlastně proč ne. Časem to bohužel nějak ztrácelo grády, pár stejnejch map, který se pořád s menšíma změnama opakujou. Děj či průběh na každý mapě přibližně stejnej... Nadšení brzo přešlo a měl jsem docela problém to dokončit. Samotnej závěr byl o to lepší, i když chvílema krapet překombinovanej, ale zase proč ne :)

Agatha Christie - The ABC Murders, celkem 6.8h

[TOOMIX @ co zrovna hrajete ? a jaky to je?]

Tenhle díl Poirota jsem viděl kdysi jednou, takže jsem si nepamatoval rozuzlení celého příběhu. Jak nemám rád adventury (naposledy Ve stínu havrana), tak tohle mě bavilo moc. Nejspíš odstranili i nějaké bugy (na internetu jsem našel stížnosti). Hra jde příjemným tempem, nutné pasáže moc nejsou, některé hádanky docela složité, ale dalo se to. Škoda že není těch her víc (kromě těch 3 z let 2005-2007 od AWE Productions). Teď čekám, až bude ve slevě Agatha Christie - Hercule Poirot: The First Cases, ale to vypadá na trochu jinou hru.

The last of us. Nebylo to zle. Omlouvam se za foto telky, neprisel sem na to, jak jednoduse sdilet screeny z PS.

Panzer Dragoon Saga
Hra, kvuli ktere jsem si pred deseti lety porizoval Segu Saturn - titul natolik opevovany, ze jsem se rozhodl si ho zahrat na originalnim hardwaru (pricemz uz tehdy byly ceny na eBay tak premrstene, ze jsem se smiril s neoriginalnim softwarem - dneska bych se uz tuplem nedoplatil).

Status legendy a kultu si tahle hra v mych ocich obhajila. Cca 20 hodin bylo o unikatni atmosfere sveta draku a letajicich vzducholodi pohanenych parnimi stroji - kazdej pixel ma v sobe "SEGA DNA", je to jednoznacny arcade design naroubovany na zdanlive nekompatibilni zanr JRPG. Bez akce, bez velkoustych prohlaseni - proste jen poctivy pribeh s krasne aktualizovanym atb soubojovym systemem, o kterem se mi zdaji sny. Design nepratel jak z jineho sveta, jen mirne pritrouble postavy, poctiva eskalace konfliktu az k paradnimu finishi. Je jen malo JRPG, ktere nejsou kopirkou Squeenix formule - no tohle je jednoznacne JRPG a pritom to nema s zadnou jinou hrou tohoto zanru nic moc spolecneho. Jenom za tohle palec nahoru, hra vhodna i pro nemilovniky subzanru.

Nejvic na cele hre je "samozrejme" onen drak, jeho podoba a vztah k nemu se pomalu meni a pretvari behem hry a ten pocit, ze letame vysoko nad hlavami beznych normiku je proste fascinujici. Ve vetsine her je drak viden jako primarne agresivni stvoreni, ktere pozira haldy lidi - tady ten svet je jiny a draci jsou zde vnimani uplne jinou optikou, nez v jinych fantasy. Jeho vzacnost a ucta k nemu je natolik velka, ze by si na nej nikdo nedovolil zautocit - presto se objevi Imperator, ktery si mysli, ze s dostatecne velkou armadou by nas mohl prece jen porazit...

Velice jednoduchy RPG system je rovnez fascinujici - to co na zacatku hry nedavalo moc smysl se po cca 5 hodinach odemkne do plne krasy cloveku se najednou chce hybat s jedinym (dvourozmernym) nastavenim celeho draka a ovlivnit tim silu, zdravicko, loot a nove kouzla najednou! Clovek si jeste muze hrat s nastavovanim zbrani, ale to je skoro az podradne, drak proste ruluje!

No a samozrejme technicke zpracovani - ostatne jako kazda hra na Saturna - tohle je nadherna ukazka toho, ze hry jsou kus softwaru psany pro kus hardwaru - zadna jina hra uz nikdy nebude vypadat zrovna takto - a nikdy drive ani nemohla. Framerate je diskutabilni, lokace jsou male a prazdne, animace jsou trochu omezene, jiste. Ale vysledek je opet - unikatni. Nepripomina to zadnou jinou hru jak designem, tak technologii. Pro tohle jsem skutecne rad, ze jsem investoval tolik penez do konzole, hardwarove emulace CD mechaniky a scandoubleru pro hrani na LCD televizi.

Suma sumarum - tohle neni hra hodna doporuceni, ale je to kultovka, o ktere byste meli vedet alespon z techto nekolika radku.