The Unfinished Swan (2012/2014) / PS Vita / 3,5 hodiny / #dohranoPoslední hra, kterou jsem objevil díky IB challenge
Shades of Grey. O její existenci jsem neměl ani tušení, a to na PS3 vyšla už v roce 2012 a na PC dokonce až před pěti lety. Z dostupných platforem jsem si ale nakonec vybral Vitu, protože už bylo potřeba ji oprášit :-) A udělal jsem dobře, protože na takovou velikost displeje je tahle hra podle mě jako dělaná.
The Unfinished Swan je jedna z her, které se s vámi moc nepářou a vůbec nic nevysvětlují. Po jednoduchém animovaném intru se OLED obrazovka rozzářila naprosto a dokonale bílou barvou, na které nebylo vůbec nic. Jako že ani Ň. Chvíli jsem čekal, jako jestli se něco nenačte, ale nanačetlo. Už jsem si říkal, že se mi ta pirátská kopie (ehm...) hezky pomstila, ale naštěstí mě napadlo pohnout levým analogem. Ozvaly se kroky! Zjevně moje kroky. Takže OK, chodil jsem v prostoru, ve kterém jsem se nemohl nijak orientovat. Co s tím...
Mačkání tlačítek nic nedělalo, resp. pokud ano, nebylo to vidět. Uvědomil jsem si, že mám v ruce Vitu a zkusil jsem tapnout na displej. A vida! Do toho místa vystřelila jakási černá kulička a - rozprskla se o zeď! Vzniklá černá kaňka dávala tušit, odkud kam zeď vede. Dál už to nebylo tak hrozné: levým analogem jsem chodil, pravým se otáčel a střílel kolem sebe inkoustové kuličky tak, aby jejich kaňky postupně odkrývaly prostor kolem mě. Musel jsem ale opatrně, protože kdybych všechno pokryl černou, byl bych tam, kde jsem byl - zase bych nic neviděl. V tomhle světě totiž nebyly žádné stíny, jen čistě černá a čistě bílá.
Záměrně jsem řekl "v tomhle světě", protože na celou hru by tahle jedny mechanika byla přece jen málo. V každém světě (nebo levelu, jak chcete) bylo potřeba stopovat
nedokončenou labuť, která v intru utekla z obrazu, a dostat se za ní až na konec, kdy labuť na poslední chvíli zase zdrhne a pokračuje se do dalšího světa. Ty jsou celkem čtyři a v každém z nich platí jiná pravidla. Jen pro představu:
V prvním je jen černá a bílá. Ve druhém už se k tomu přidají gradienty a kuličky vody, které se po zdech sice taky rozprsknou a obarví je na modro, ale za chvíli zase vyschnou. Pomocí kuliček se taky dají zalévat liány pnoucí se po zdech a ukazovat jim směr, kterým mají růst, protože se po nich pak dá šplhat na místa, která normálně nejsou přístupná. V dalším světě dojde na hrátky se světlnými zdroji (to mi moc nesedělo) a v tom posledním jsem se dočkal velkého překvapení a herní mechaniky doslova jako z jiného světa. Mrzelo mě snad jen to, že hra víc nevyužívá možností Vity (ono i to střílení dotykem je nakonec lepší nahradit stiskem shoulder buttonů, které střílí doprostřed obrazovky).
Celé to bylo hodně nápadité, nepříliš dlouhé a až na posledních pár minut úplně bez keců (mlčenlivé hlavní hrdiny mám nejradši). Na konci sice přišel komentovaný epilog, ale jeho hlasem byl Terry Gilliam (!), takže mi to nakonec taky nevadilo. Hrálo se to hodně příjemně až relaxačně (nemůžete umřít, nemůže vás ani nic sežrat a když někam spadnete, tak se hned objevíte na tom samém místě), je to čistě explorační (kromě stopování labutě můžete ještě sbírat porůznu ukryté nafukovací balónky a odkrývat doprovodný příběh ve formě skrytých obrazů na zdech) a má to pěknou hudbu (Joel Corelitz -
Gorogoa, Death Stranding,
The Murder of Sonic the Heghehog).
Prostě takový malinkatý zapomenutý vybroušený klenot. Rád jsem si ho zahrál! Btw. hra ani trochu nevypadá tak, jako na finálních screenshotech níže. Obrázky z průběhu hry
jsou tady, tak se klidně mrkněte. Ať máte aspoň trochu tušení, o čem jsem to vlastně mluvil :-)


