Ghostwire: Tokyo + DLC (2022) / PS5 Pro + Portal / 61,5 hodiny / #dohranoVůbec nic jsem od toho nečekal a nakonec se z toho vyloupla
čtrnáctá platinka :-) V době vydání jsem tuhle hru abslutně minul, když jsem si teď po dohrání zpětně pročítal recenze, tak tomu všichni dali lehký nadprůměr a obecně jako že meh... Nevím, tak to jsem asi hrál jinou hru. A nebo je to možná tím, že v PS Plus Extra (ale bylo to i zadarmo na Epicu) je verze se všemi DLC a asi už i řádně odladěná. Každopádně tak smooth gameplay jsem už dlouho nezažil a po prvním spuštění mě to prostě chytlo tak, že jsem se od toho čtrnáct dnů nedokázal odtrhnout.
Premisa je celkem jednoduchá: v Tokiu se
něco stane zrovna ve chvíli, kdy se vy jakožto hlavní hrdina ženete na motorce do nemocnice za svou sestrou - ležákem. To
něco vás sejme jako všechny ostatní, prostě z celého Tokia zmizí všechno živé. Tedy kromě koček, psů, ptáků a... samozřejmě vás. Protože do vašeho umírajícího těla na poslední chvíli vstoupí duch lovce démonů a umožní vám dál přežívat ve světě, který místo lidí zaplnili(y?a?)
yōkai. To jsou tradiční japonská strašidla, řádně děsivá, hrozivě nebezpečná a celkově prostě parádní :-)
Pokud znáte mangu/anime
Jujutsu Kaisen, tak tohle je vlastně něco dost podobného. Prozkoumáváte open-city prostředí (nemáte sice k dispozici celé Tokio, jen proslulou čtvrť Šibuja, ale i to úplně stačí). Lovíte démony, plníte vedlejší úkoly (většinou založené na japonských urban legends), hledáte svatyně a modlitebny (ty první čistíte od duchů, čímž postupně odkrýváte mapu, u těch druhých se pomodlíte, čímž se vám zvýší některý z bojových aspektů). Sbíráte různé předměty a odevzdáváte je kočkám (ty teď vedou všechny prodejny a obchody), za to dostáváte nejrůznější odměny, sbíráte zlaté krystaly, za které se ve světě duchů dá nakupovat (jídlo, vybavení atd.). Používáte magické svitky, krmíte pouliční psy (ti vám za odměnu vyhrabou pár zlatých krystalů), lovíte místní ikonické potvory...
Mapa ve stylu Ubisoftu ikonkami různých činností prostě doslova přetéká, což bylo něco pro mou průzkumnickou mánii! Navíc je tu věc, kterou se dozvíte až v průběhu hraní a která na mapě není:
duše všech 240 tisíc lidí, kteří ze čtvrti zmizeli a které je potřeba najít a vrátit zpátky (jen pro info - čtvrť Šibuja oficiálně opravdu obývá cca 240 tisíc lidí). Duše chytáte do papírových lapačů, které pak přikládáte k veřejným telefonním přístrojům v budkách (!), díky čemuž se dostanou na to správné místo. A mimochodem - ty duše musíte najít opravdu všechny, protože je za ně trofej (a pokud to stihnete před ukončením hlavního questu, tak ještě druhá). 240 tisíc duší! Sice je naštěstí nesbíráte po jedné, ale ve formě jakýchsi mluvících světélkujících chuchvalců obsahujících asi stovku duší... No ale stejně, počítat umíme všichni.
Bylo to celé prostě fuška. Naštěstí jsem se velice brzy naučil používat tzv.
spectral vision, což je něco jako obdoba Kiroshi scanneru v CP2077 nebo
detective mode v Batman: Arkham sérii. Ostatně vibes těchhle dvou mých oblíbených her na mě z Ghostwire vykukovaly na každém rohu. Jakmile jsem se trochu vyleveloval, stalo se likvidování yōkai podobně zběsile zábavné a efektní, jako krájení chamradi v CP2077 na kousky (jen mi trochu chyběla nějaká ta katana, v Ghostwire totiž buďto střílíte a nebo trháte holýma rukama, nic mezi tím). A jakmile jsem díky
spectral vision zjistil, že dušičky se nacházejí i na střechách, začal jsem vesele používat něco jako
grapple hook (ale za pomoci létajících potvor) a následně vesele glidoval mezi budovami úplně jako netopýří hrdina :-) Nakonec jsem úplně všechno našel nez návodu, na což jsem neuvěřitelně hrdý.
Dalo by se toho napsat ještě moc o tom všem, co jsem (rád!) ve hře musel všechno objevit, co se naučit a pochopit. Co jsem se všechno dozvěděl během postupu hlavním příběhem (který není moc dlouhý, složitý ani překvapivý, ale i tak stojí za to). Mohl bych vyzdvihnout naprosto geniální ozvučení (díky různým ruchům dokážete nakonec i poslepu poznat, co se k vám blíží, jak je to daleko a nebo že je nablízku nějaký zajímavý předmět), stejně jako příkladné využití všech vlastností DualSense (zvlášť haptické triggery a interní reprák si přišly na svoje, obojí neuvěřitelnou měrou přispělo k atmosféře). Mohl bych se rozplývat nad DLC v démony posedlé školem které patří k tomu nejděsivějšímu, co můžete (nejen) v téhle hře zažít. Producent Shinji Mikami se tady jakožto otec série Resident Evil prostě dokonale vyřádil.
Ale ono bude asi lepší, když si to prostě zkusíte zahrát sami a dáte tomu šanci. Já už teď jen doporučím povedený soundtrack (tady aspoň
závěrečné titulky, které jsou částečně podkreslené i nádherně podanými tradičními japonskými ukolébavkami). Jo a upozorním vás, abyste se jako já strachy málem neposrali, až ve hře poprvé narazíte na
Hyakki Yakō. To je ale jen jeden z mnoha zážitků při hraní téhle hry, na které už nikdy nezapomenu. Celkově - Ghostwire: Tokyo je pro milovníky japonského folkloru a urban legends naprostá povinnost a vlastně vůbec nechápu to vlažné přijetí při vydání. Pro mě je to zatím největší překvapení letošního roku (myšleno v rámci toho, co jsem zatím letos hrál). Ale máme teprve březen, že :-)
