Star Wars: Zero Company / XSX / 40 hodin / #dohrano

Na toto som sa veľmi tešil, a našťastie som nebol sklamaný. Xcom zo sveta SW, s výbornými postavami, dobre napísaným príbehom (ktorý obsahuje aj nejaké tie zvraty a tie-ins do iných hier a médií), parádnou hrateľnosťou a dĺžkou tak akurát, že by človek ešte možno aj chcel trochu viac.
Až na drobné technické nedostatky typu chvíľkové doskakovanie textúr alebo trojsekundové oneskorenie niektorých nepriateľských ťahov to bolo celých 40 hodín bez problémov, dokonca aj ten na internete často zmieňovaný bug s nefunkčným overwatchom som mal za celý playthrough len raz.

Dúfam, že sa štúdio BitReactor napriek nedávnym správam o nerozpadne a úspech ZComu im umožní urobiť nejaké pekné DLC a potom aj ďalší diel alebo dva. Talent na to rozhodne majú. 9/10

Hitman: World of Assassination/PS5/26 hodin/#dohrano

Serie Hitman me docela mijela...kdysi jsem zkusil Blood Money par misi a kousek Hitman 1 ale nejak me to nechytlo.

Ted byl ve sleve cely komplet, tak jsem si rekl ze to zas zkusim a chybu jsem neudelal. Nevim jestli jde Hitman vubec dohrat...resp. prosel jsem cely pribeh a vsechny dostupne hlavni mise. U kazde z map mam hotovo ale max 15 procent, takze se nedivim ze v tom nekteri nechaji stovky hodin.

Hlavni pribeh je klasicky iluminatsky thriller...podpribehy v mapach jsou ale supr...dvojity agent ukryvajici se na predmesti Vermontu, magor co vyviji virus, drogovo kartelska rodinka atd atd. Ruzne AI a nove technologie...moc tyhle "Clancy thrillery" nejedu, takze nevim jak moc je to dobre, ale za me velice fajn.

Hratelnost je skvela...47ka sedne hrozne dobre do ruky, podobne jako Leon v RE4 nebo Isacc v Dead Space...nektere z map jsou paradne navrzene....Italie, Berlin, Vermont a mnoho dalsich a mel jsem podobny pocit jako pri TR2 nebo RE4 opet. Vyhoda je, coz jsem necekal...ze nejde jen o to cil vyresit....vetsina map ma i sve story mise, ktere nejde splnit vsechny najednou, dozvite se vic o cili a vetsinou konci nejakym supr odpravenim...fakt si s tim tvurci vyhrali.

A hlavne i kdyz jsem jel stories mission kde to slo, stejne jsem mel tunu svobody delat si veci po svem a bud to tak opravdu je, nebo to tvurci dobre maskuji...ta "fluidnost" v rozhodovani, vterinove volby ktere ovlivni uspech ci neuspech jsou neco, co dela z Hitmana perfektni zazitek.

Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty/25 hodin/#dohrano
Pokračuju v Metal Gearu.
Kojima si zjevně řekl "MGS se celkem dobře ovládal, s tím musíme něco dělat" a přidal first-person střílení které se ovládá levou páčkou a člověk musí držet střílecí čudlík ale jenom u některých zbraní a u jiných nevidíte kam míříte dokud to nepustíte full auto. Argh! Konzolový střelec nejsem takže jsem dost trpěl, hlavně třeba při boji s Vampem (narazil jsem na názor že je to problém rereleasů, ale nechce se mi emulovat původní release jen kvůli porovnání). Ale jinak cool, zas trochu rozšířené možnosti hráče i nepřátel, zase příběh co začíná relativně střízlivě a postupně se promění v melodramatické psycho. Ale nemělo to úplně tu atmosféru co MGS. Třeba opening - MGS má střízlivou scénu jak z thrilleru podle Toma Clancyho, MGS2 má anime salto z mostu a superhero landing. Taky hudba a sound design mne už tolik nedostávaly - u MGS jsem si každou chvíli říkal "škoda že součástí té Master Collection není soundtrack" a v MGS2 je tak maximálně to hlavní téma a jinak nic. (už jsem ten soundtrack našel, ale Alert nebo Boss fight témata tam zdá se nejsou, a není samostatný)
Co se týče příběhu, nemám ten dobový kulturní kontext, Snake jako protagonista mi trochu chyběl ale jako postava tam je tak co? Na konci už jsem se dost přestával orientovat v tom kdo je s Patrioty, kdo je proti, kdo je proti ale ve skutečnosti je Patrioty manipulován atd., tak jsem se soustředil víc na ten subtext a vibes a vyplodil jsem následující myšlenku:
Úplně se nedivím, že gamerům se nelíbila hra, jejíž teze je "Hraní videoher z vás nedělá drsňáka ale i kdyby ano, tak by to bylo špatně" ale někdo to říct musel.

Cyberpunk 2077 / PS5 / 117 hodin / #dohrano
Gotta delta, choombas, ale tahle hra ve mně zanechala silnou stopu.
Mám cyberpunk jako žánr moc rád. A CD Projekt Red se povedla fůze různých pramenů přesně dle mýho gusta. Výborná estetika, zbraně, dopravní prostředky, herní mechanismy.
Night City je hnusný. Ze všeho nejvíc mi připomínalo LA - rozplizlá obrovská hmota bez pořádných orientačních bodů a struktury, plná špíny, rozkladu který zakrývají nové a nové nátěry, a mezi tím akvárka pro horní 0,1%. A přesně takový cyberpunkovej svět chci. Včetně megabuildings, oslňujících světel, mimoúrovňových křižovatek, reklam na všechno, hromady odpadků (extra body za skládku). Ale ze začátku jsem měl problém se orientovat.
Hrál jsem jako chlap Corpo netrunner, a mocně žeru že a) hra zvolenou start pozici táhne celou hrou pomocí dialogových voleb a b) umožňuje dost odlišné styly hraní.
Projel jsem 7/6 endingů hlavního příběhu, a hlavní linku stojí za to dohrát kvůli každýmu z nich, protože jsou napsaný a udělaný výborně, a hra při nich řeže do živýho. Mise hlavního příběhu nejsou příbehově úplně vyvážený a někdy mi unikal smysl, ale celkově to funguje.
Odbouchal jsem všechny side gigs, a přesto že mechaniky se opakují (neasi), bavily mě kvůli různým settingům, doplňkovým informacím, a morálním dilematům, před který je V stavěnej. Samozřejmě jsem díky tomu byl tak od půlky strávenýho času v god mode, ale nevadilo mi to. Dodělal jsem příběhový oblouky svých kámošů, který jsou taky super. Nedodělával jsem akorát NCPD alerty, protože to je imho nudnej grind.
Keanu byl skvělá volba, jeho Silverhand je postava jak víno.

Taky jsem ještě před prvním průchodem hlavní linky projel vychvalované Phantom Menace DLC. A teda, s tím jsme se zásadně minuli. V Dogtownu se mi špatně hrálo - je to úplně zbytečně složitý prostředí na pohyb, a zároveň trestuhodně nevyužitý hlavní prvky architektury, připadal jsem si jako v nedávno zmíněném Deus Ex - Mankind Divided. Příběh mě nechytl, byl hrozně přes závit (jestli to teda neměla bejt satira), a Idris Elba phoned it in, change my mind.
Jinak ale chápu (nevím jeslti správně) že Phantom Menace přidala i mechaniky a content mimo Dogtown takže jsem rád, že jsem to koupil v bundlu.

Co mě sralo:
- jako chlap nemáte šanci u nějvětší kočky ve hře, Judy. Panam je sice taky micina, ale 99% času naprosto na pěst.
- pořád (skoro 6 let po release) to bugovalo a padalo víc, než jakákoliv jiná hra, co jsem na PS hrál. Ale díky častým savům jsem netrpěl moc.

Protože platina chce a) grind b) achievementy z bojových situací, který pro mě nenastávají :-), nechávám to být.

Díky CD Projekt Red, tohle se vám podle mě fakt povedlo. Zajebiście.

Tapeta bez spoilerů (snad), včetně screenu, kterej má snad každej, a "akira bike", můj nejčastější dopravní prostředek.

Star Fox / Switch 2/ 30 hodin /#dohrano

remake (hry Star Fox a Star Fox 64) jak má být. Nečekal sem to, ale v době otevřených světů je klasická kolejovka osvěžující. Vystřílel sem všechny medaile na Normal, takže sem kromě zběsilýho mačkání tlačítka pro střelbu bylo přemýšlet a taktizovat a během toho zjistit, že herní mechaniky maj hloubku. Výborný remake. Ano, všichni od Nintenda čekaj, že první rok dá novýho Maria či Zeldu. Oni daj remaku remaku remaku. :-)) Strašně mě ta firma baví, dělaj si to po svym.

Star Fox 64 / Switch 2/ 4 hodiny /#dohrano
Ještě před tím sem si dal i předlohu

do a barrel roll!

Metroid Prime: Beyond/Switch 2/40 hodin/ #dohrano

ať nejsou jen superlativy, tak poslední Metroid není úplně ono. Ty rádoby cool postavy jak z Marvelovek, možnost si vyjet bikem do otevřenýho světa výrazně narušili (zabili?) formulu Metroida - tj. Samus uvězněná v labyrintu na cizí planetě úplně sama mezi biologickejma experimentama. To mělo neopakovatelnou atmosféru, která tady prostě není. Hra vypadá nádherně, soundtrack se opravdu povedl, je to poctivá dobrá hra, ale ta remaster jednička byla lepší.

Donkey Kong Bananza/Switch 2/40 hodin/ #dohrano

plošinovka s prvky RPG s možností zničit téměř celý level. Člověk by nevěřil, že jde dneska přijít s něčím opravdu originálním a týmu, co dělal Mario Odyssey, se to myslím povedlo a my se s malou skvěle bavili a dojeli to taky v coopu.

Xenoblade chronicles: definitive edition /Switch 2/ 180 hodin/ #dohrano

poctivé JRPG, obří, epické, originální svět. Děj se odehrává na těle dvou obrů - jeden představuje biologický svět, druhý technologický a jejich střet. Krásná analogie s dnešním světem.

Super Mario Galaxy /Switch 2/ 20 hodin/ #dohrano

Měl to být teaser na film, abychom s dcerkou věděli, kdo je Rosalina atd. Navíc když to vyšlo v té remaster verzi na NS2, tak jsem vzal, vzhledem k věku hry, bez velkých očekávání.

Dojeli jsme to v coopu a tahle hra z roku 2007 a mohla by vyjít klidně dnes. Masterpiece, učebnice level designu, radost z hraní, skvělý tempo. Každý level přináší nějaký nápad a nechápu, kde to tvůrci tahali z rukávu. Nebojím se říct, že tohle je jedna z nejlepších her v historii videoher. A taky něco, co chceš hrát se svym dítětem a sdílet tu radost. Díky za to. 10/10.

(máme rozehranou dvojku a ta je ještě o malý kousek dál)

Dave The Diver / PC / 35 hodin / #dohrano

Zahlídl jsem hru ve slvě a vzpomněl jsem si, že mi to kdysi doporučovala ségra, tak jsem do toho šel. Úvodní premisa vypadá jednoduše, přes den se člověk potápí a loví ryby, které pak večer servíruje v sushi restauraci. Do toho pěkná grafická stylizace.

Ze začátku všechno super, fakt se mi líbí zpracovaní moře, i když se hra hraje ve 2D, vykresluje 3D moře fakt pěkně, měl jse dobrý pocit z hloubky i "objemnosti" mořského světa. Hra zobrazuje skutečné mořské živočichy (ač jsem si to prvně nemyslel, když jsem poprvé viděl "fried egg jellyfish", ale shodou okolností jsem v době kdy jsem to hrál navštívil skutečné oceánárium a tam jedno dítě říká: "Hele mami, ta medúza vypadá jako vajíčko!", a ona to skutečně byla ona.). Postupně člověk vylepšuje výbavu, dostane se hlouběji, získá lepší náčiní...

A pak hra začne neuvěřitelně bobtnat mechanikama, dalo by se říct, že až příliš. V podstatě celou hru postupně přibývají další a další věci. Od různých úplně nových tříd surovin, přes novou měnu, nové aplikace v mobilu a celkem kopec vedlejších úkolů a aktivit. Část toho se asi dá pro dohrání příběhu ignorovat, ale já to moc neumím :) Aspoň trochu jsem se pověnoval všemu, na co jsem narazil. Příběh už je na konci lehce natahovaný a není nějak hluboký (pun not intended), ale ta hra mě nějak udržela do konce - občas jsem si do ní prostě chodil zarelaxovat do moře a u toho skoro mimoděk o kousek něco posunul.

Příjemně překvapila plná podpora Dualsense na PC (včetně reproduktoru a plné haptiky i s adaptivními triggery).

I po dohrání hry je možné pokračovat, vyzkoumat všechny recepty, ulovit všechny druhy ryb na tři hvězdičky, vylepšit všechny zbraně, apod., ale na to už se v nejbližíší době nechystám. Kdyby dostal chuť se k potápění vrátit, vyšlo DLC, které zatím nemám.

Heroes of Might and magic III: HD edition / Steam Deck / 110 hodin / #dohrano
HOMAM jsou ještě spolu s XCOM mojí asi nejhranější herní serií ever. Ve dvojce, trojce a pětce + teď i Olden Era mám zcela určitě dohromady nízké jednotky tisícovek hodin. Z toho naprostou většinu jako děcko ve dvojce, jako puberťák ve trojce a jako mladý dospělý v pětce. Dosud jsem ale nikdy ani jednu z nich nedohrál do konce tak abych opravdu dokončil všechny kampaně daný hry. No a k tomu jsem se teď konečně odhodlal po tom co vyšla Olden Era. Přece nebudu hrát (ač jsem hru koupil v prvním dni po vydání) nový HOMAM, když jsem ještě nedokončil ty legendární :D. Takže teď je skutečně hotovo. Hrál jsem HD edici protože se mi na Steam Decku lépe hraje než Complete edice z GOGu. Ta sice funguje ve finále taky dobře, ale na Steam Decku je prostě humpoláčtější. Toto ještě více podporuje můj názor, že považuju Ubisoft za odpornou špinavou žumpu. Prostě vydat takový klenot bez rozšíření je totální idiocie.
Tak jsem zvědavej, kterej HOMAM dojedu příště. Mám na velkým herním počítači rozjetej Olden Era a na Myioo mini a pracovním macu dvojku :D

Far Cry New Dawn / PC / 27 hodin / #dohrano

Far Cry se v tomhle spin-offu přeměnil v něco, co doufám bude slepá vývojová větev. Během narůžovělý apokalypsy přišel prakticky o všechno, kvůli čemu sérii hraju. Po šarmu antagonistů se slehla zem. Z osvobozování táborů se stala nezábavná dřina. Už jsem si ve hrách zvyknul, že humanoidní nepřátelé jsou postupem času odolnější díky brnění a štítům. Ale tady nájezdníkům s vizáží paintballistů přidali tolik HP, že musíte přejít na další tier, abyste je aspoň škrábli. Přitom pár experimentů vypadalo nadějně, jen zůstaly nakousnutý, jako třeba demolition derby nebo extrakční mód Expedice.

Tainted Grail: The Fall of Avalon / PC / 74 hodin / #dohrano
První rozehrání mě moc neuchvátilo. Zavřen někde v kobce, boj mi nešel, hlavně nutný parry, u kterýho jsem se nechytal a po chvíli jsem to zase vypnul. Vrátil jsem se k tomu asi po měsíci. S tím, že musim zkusit projít kobku a dle stromu dovedností se můžu později profilovat jako mág, to by šlo. Jakmile jsem se dostal ven, hra mě začla o dost víc bavit. Rozlehlá mapa, spousta věcí a míst k prozkoumání, hodně různejch questů. Postupně jsem si z postavy udělal takovýho bojovýho mága a nechal za sebe většinou bojovat ostatní. Hodně mi sedla atmosféra světa, hlavní příběh je vcelku zajímavej, i když je to zase taková zmutovaná variace již známých postav a jejich příběhu, ale co. Klasicky mi přišly zajímavější spíš příběhy vedlejších questů, který parádně dotváří ten celý svět. Grafika je všude v recenzích zminována jako mínus, ale za mě v pohodě. Není to nic fotorealistickýho, ale vypadá to pěkně. Zajímavej je i koncept noci, kdy se vnější svět změní, je nebezpečnější, člověk může natrefit na potvory, co ho smáznou jednou ranou, ale taky může dost získat. Není to nic originálního, co by se nevyskytlo dřív jinde, ale tady mi to docela sedí. Dost plus je i to, že v některých questech jsou důležitá rozhodnutí, která ovlivní děj později nebo až samotný závěr. Parádní jsou stromy dovedností, kde si člověk může člověk dost detailně přizpůsobit postavu podle stylu boje a hraní, co preferuje nebo chce zkusit. Pustil jsem se i do dlc, ale to mě bohužel spíš zklamalo. Působilo na mě trochu jako jiná hra, pryč byla atmosféra, svět působí spíš pohádkově než jako původní hororově depresivní Avalon a nějak tam není nic, co by za to moc stálo a bylo zapamatovatelný. Až teda jedině závěr, kterej objasní osudy dalších postav, které jsou tu a tam zmíněny.

Star Wars: Zero Company / PS5 / 26 hodin / #dohrano

Velice fajn záležitost, i když pár mínusů by se za mě našlo. Mnoho věcí dělá hra skvěle, ale asi na ně nejsem zvyklý. Hru jsem dohrál na normal a předpokládám že na vyšší obtížnosti to bude dost jiný zážitek...nicméně pro normálního hráče to bude až až.

Hlavně je třeba počítat s tím, že nejde uplně o X-COM se svoji variabilitou a strategickým rozhodováním. No tomto poli nemá War of Chosen konkurenci. Zero Company má lehké strategické prvky, i když ani na normal jsem některé věci prostě neměl a s nějákým nakupováním na black marketu nebo upgradováním zbraní jsem se musel rozloučit, šíře předchůdce ale nedosahují.

Company je hodně, více něž by člověk čekal, příběhová a v podstatě lineární. Bude záležet jak moc SW pozitivní jste, protože je příběh zasazen přesně do času kdy se Republika mění v Imperium a to sebou nese zajímavé plot twisty a některé staré známé. Osobně bych příběh v rámci komiksů, filmů a knih hodnotil jako lehký nadprůměr.

Na normal mi nikdo nezemřel a hru jsem prošel vcelku v poklidu. Co je každopádně skvělé, jsou společníci. Ne tak jako v Mass Effectu nebo košatých RPG....ale v tom smyslu že mají velice unikátní schopnosti, které nikdo nemá. V pozdější části bylo hodně náročné volit koho vzít na misi do týmu, protože co dokáží někteří na mapách rozpoutat, to byla naprostá cinema. Hlavně Mandalorianka byla brutální a nezastavitelná.

Standartními útoky všech totiž nabíjíte metr, který pak můžete spotřebovat na speciální útoky společníků které nestojí jejich akční body...a zatímco silný utok snipera vezme všechny body z tohoto metru, speciální útoky Mandalorianky nebo Padawanky stojí zlomek. Když se povedla tahle synergie mezi postavami a jejich schopnostmi, tak to byl zcela pohlcujíci a jedinečný zážitek.

Jinak jsou společníci příběhově ok, každý má svoje mise a story, nic hlubokého ale nečekejte. Mapy a mise jsou graficky perfektni, základna už zas tak ne a párkrát mi hra spadla, nebo jsem čekal pár vteřin na dočtení....pro mě to není zásadní...ale jsou tací.

Takže...strategická volnost a svoboda rozhodování jako v Xcomu se nekoná, příběh, i když se mu vše podřizuje, je jen lehce nadprůměrný...SW universum, kosmetické prvky, unikátní schopnosti postav a šílenosti na mapách a v misích jsou excelentní.

Časem zkusím větší obtížnost a snad se dočkáme pokračování, protože tam se už nabízí větší strategická svoboda.

Mouse: P.I. for Hire (2026) / PS5 Pro / 30 hodin / #dohrano

Cink cink, platinka č. 19 :-) Jinak to teda strašně flákám, tehle měsíc zase jen jedna dohraná hra, hned na začátku a od té doby pak už nic... Ale aspoň ta hra fakt stála za to!

Na tohohle boomer-shooter myšáka jsem se těšil celou tu dobu, co na něm Poláci z Fumi Games makali. Začali hned v roce 2024, kdy vypršely práva na design Mickey Mouse z roku 1928 (viz Steamboat Willie), v jehož černop-bílém stylu je celá hra absolutně parádně vyvedená. A taky se ve třicátých létech odehrává její příběh (fakt tam nějaký celkem slušný je). A taky k tomu všemu střílení a shazování kovadlin na nepřátele hrají dobově víceméně akurátní Glenn Miller, Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Django Reinhardt, Duke Ellington a Miles Davis (ale taky třeba náš Tonda Dvořák nebo z opačného ranku i doby elektro-swingaři Caravan Palace).

Celé to naprosto fantasticky drží pohromadě, z velké části díky atmosféře drsných noirových detektivek, ze kterých hra čerpá (a nejde úplně o parodii). Hlavní hrdina je sice antropomorfní myšák, ale jinak typický soukromý detektiv-samotář typu Phil Marlowe: v jednom kuse hláškuje, nechává za sebou hromady (údajně ručně) kreslených mrtvol, nezbytný baloňák neodkládá ani v posteli a v jednom kuse dostává přes hubu. Prokousáváte se s ním čtyřiadvaceti víceméně lineárními levely, během kterých potkáte spoustu zajímavých postav v několika stylově odlišných "biomech", pár mezibossů a na konci samozřejmě odhalíte hlavního záporáka.

Cestou sbíráte všude možně roztroušené peníze, objevujete tajná místa, trezory (které je sice nutné otevřít minihrou, ale nečekejte nic frustrujícího ve stylu KC:D), plánky na zbraňové upgrady, novinové články (ty skvěle doplňují lore celého kresleného světa), části komiksu (ty zase po složení vytvoří příběh, který je prequelem k samotné hře)... A pokud budete pozorní, tak si všimnete hromady popkulturních odkazů na filmy, hry, historické postavy, umělecká díla - to všechno má totiž ve hře svou jakoby alternativní verzi (takže třeba na parties bohatých myšáků se nešňupe kokain, ale ten nejlepší dobře uzrálý blue cheese).

Jo a taky je tu nezbytná hra ve hře: hra s kartami baseballových hráčů, které samozřejmě musíte nejdřív najít poschovávané v levelech a nebo si je koupit za ukořistěné peníze. Ale to jen tak na okraj a že se jako fakt nebudete nudit :-)

Vizuálně je to celé zdánlivě nesourodý mix plně 3D prostředí (cel-shading included), klasických 2D spritů otočených k vám vždycky tou samou stranou (všechny postavy, zbraně atd.) a částicových efektů (oheň, páry, výbuchy, déšť), navíc je to realizované v Unity (!)... Nicméně možná díky onomu černo-bílému a výrazně stylizovanému podání to všechno dohromady a hlavně v pohybu prostě vypadá naprosto skvěle. Kloubouček dolů, fakt že jo. (A jen taková zajímavost: mám syndrom suchého oka, takže několikrát denně používám speciální oční kapky a při hraní samozřejmě ještě častěji. Zajímavé ovšem je, že i když jsem těch 30 hodin téhle hry dal během jednoho víkendu, což u mě obvykle vyvolá zánět spojivek, tentokrát se nic takového nekonalo. Že by to bylo díky té černo-bílé paletě?)

To nejlepší na konec - hra nabízí několik grafických a zvukových módů, resp. druhů "zprznění" :-) Ve zkratce si prostě můžete vybrat, jak moc bude hra vypadat jako ten sto let starý animák, promítaný ze zašlého filmového pásu s hudebním doprovodem na voskovém válci (fakt). V podstatě jde o různé úrovně zvukových a grafických filtrů, které např. zkreslují některé frekvence, přidávají typické šumění gramofonové desky, u obrazu zase různé dynamické kazy, rozostření, vinětaci a tak podobně. Osobně bych doporučil zkusit si všechno a pak zůstat někde uprostřed. Úplně čistý "moderní" obraz a krystalický prostorový zvuk téhle hře fakt nesluší, na druhou stranu opačný extrém je zase prakticky nehratelný.

Celkově za mě extrémní spokojenost. Btw ta platina byla nakonec jedna z těch lehčích, vlastně jen stačilo dávat pozor a najít všechno, co se ve hře najít dá. To sice znamenalo dát si občas nějaký level znovu (po prvním projití jakéhokoli levelu se do něj můžete kdykoli znovu vrátit s vylepšenými zbraněmi, což je super), ale to mi vůbec nevadilo a naopak jsem si to ohromně užíval. A to i když jsou některé levely opravdu dlouhé a rozsáhlé (byť naprosto lineární, jak už bylo řečeno). Manuálně ukládat sice můžete jen na několika předem daných místech, ale hra má kupodivu i autosave system, takže když vás něco dostane, obvykle se nemusíte vracet moc zpátky.

Prostě minimum frustrace, maximum zábavy! Přesně tak, jak to mám rád.

Star Wars Outlaws/PS5Pro/20 hodin/ #dohrano
Bez open worldu, jako čistě lineární záležitost by to celý mělo ještě větší grády, i tak ale very nice. Upřímně mě mrzí, že se nikdy nedokončil SW projekt vedený Amy Hennig (Uncharted), ale tohle bylo vlastně docela blízko.

Graficky překrásný, v podstatě už bez bugů a těch pár hratelnostních chybek - jako že se někdy fakt těžko hledá, kde jde lízt nebo co jde odbouchnout - odpustím. Vizuální vodítka tu nejsou úplně zvládnutý.

Resonance: A Plague Tale Legacy/13 hodin/#dohrano

Hráno na Xboxu, GP. Dlouho jsem se těšila na další díl, ale radši nekoukala na videa, nechci spojlery!!! Takže co bych mohla říct, abych něco neprokecla... Je to jiné Plague. Jiný systém, více puzzle a soubojů. Hra ocejpala, grafika čupr. Ostrov v Řecku překrásný, jela bych tam na dovolenou. Hudba se taky povedla a seděla mi do jednotlivých částí. Příběh nebyl špatný, ale bylo v něm až příliš otazníků a odpovědí málo. Byť mě Hugo deptal svým frackovstvím, tak i přesto mi přišel lepší než tenhle díl. O kousek

South of Midnight/14 hodin/#dohrano

Hráno na Xboxu, GP. Po roce jsem ke hře vrátila a dohrála. Fajn, že zůstala v passu. Celkem pěkná skákačka se zajímavou grafikou. Nejvíc mě rozsekala hudba. Několik různých stylů a texty šité do konkrétního příběhu dané kapitoly. Nejlepší byla ta první country-kovboj style

Raptor: Call of the shadows / Myioo mini plus / 7 hodin / #dohrano
Tak se podařilo. Musím říct, že jsem Raptora nikdy pořádně ani nerozehrál. Asi proto že je výrazně méně přístupnej než nedávno zmíněný Tyrian. Tentokrát jsem se ale zakousl a pronikl do něj. Teď mi už Raptor přijde lepší hra než Tyrian, což bych býval nikdy neřekl. Především je to výrazně těžší hra. Mnohem víc záleží na tom co člověk nakupuje. Tyrian jsem vždycky zvládnul po jedné dvou úrovních vypnout. Ale tady jsem byl prostě zaseklej a dvakrát se mi stalo, že jsem Miyoo odložil až lehce před druhou hodinou ranní. 😂
Zatím jenom nejmenší obtížnost a i tak jsem si málem zlámal prsty a párkrát se zařízením fláknul proti zdi. Tak uvidíme jestli pokořím i další obtížnosti. Ale to už pojedu asi postupně nárazově.

Mass Effect 2 LE / 73 hodin / #dohrano

A ještě jeden čerstvý zářez - Mass Effect 2. Naprostá pecka a klasika, kterou jsem odkládal hanebně dlouho. Oceňuju možnost importu postavy z prvního dílu, který kromě nějakého toho surovinového bonusu přenáší hlavně zásadní rozhodnutí z jedničky. Díky tomu je hra mnohem osobnější: znovu potkáte postavy, se kterými jste se spřátelili, pomilovali, zachránili je či ušetřili, a zároveň spatříte dopad velkých i malých rozhodnutí, které jste přímo ovlivnili.

Ve dvojce jsem proto hltal každý kousek lore a osudy každého z deseti parťáků, kteří vás při hrdinském úkolu záchrany Galaxie provází a dával si sakra pozor, jak se ve které situaci rozhodnu a na čí stranu se postavím. Jen těch parťáků bylo na můj vkus zbytečně moc - bohatě by stačila půlka. Stejně jsem nakonec střídal jen 2-3 oblíbence a s některými jsem nehrál prakticky vůbec.

Minihra skenování planet byla oproti vozítku v jedničce po chvilce naprosté utrpení, ale ani to mě nezastavilo, abych každou planetu vytěžil do mrtě. No nic, asi se rovnou ponořím do trojky, tohle nemůžu nechat spát - Smrťáci, třeste se!