Zelda: Echoes of Wisdom / 25 hodin / Switch / #dohrano
Hra zacina tim, ze hrajete za Linka, potkate Ganona, ten vas unese. Nez tak ale stihne udelat, Link zachrani Zeldu, ktera se stava hlavni hrdinkou hry. Ta se vraci zpet z mista temnoty do Hyrule, kde radi ruzne trhliny, skrze ktere do Hyrule lezou monstera. Ti, kteri do trhliny spadnou uz tam zustanou. Jen Tri a jeho kamaradi jsou schopni se trhlin zbavit a vse navratit jak bylo.
Tri Zelde pomaha. Da ji schopnost kopirovat predmety nebo monstera (mimo jine). A tak si muzete pri svem dobrodruzstvi zkopirovat postel, vazu, trampolinu, mokoblina, lizalfose nebo treba i blok ledu ci vody. Vzhledem k tomu, ze Zelda neumi skakat jako Link, je treba ji pomoct. A tak zkopirovana postel je najednou naprosto OP item. Zelda tak prejde pres jakoukoliv diru v zemi nebo vyleze na cokoliv.
Rikal jsem si, ze tahle mechanika se za chvili omrzi a tak ta hra bude kratka. Pote, co jsem prolezl Gerudo desert a ukoncil tak jednu cast hry (ocekaval jsem 5tinu) tak jsem si uvedomil, ze zas tak kratka nebude. Mnozstvi predmetu a potvor, co se da zkopirovat uz tak bylo znacne a neco v menu hledat zacalo byt lehce otravne. Ke konci hry uz dost.
Vetsina bytosti byla nepouzitelna, ale nasel jsem par co byly ok. Hlavne tim, ze byly schopne rychle neco zabit. Nejoblibenejsi byl teda crab, ktery po hodu na neco dal damage, takze par mirenych ran ze Zeldy udelalo i bojovnika (strilejiciho maria). Cim lehci potvora na zabiti tim take blbejsi - nejsou schopne si ani vsimnout nepritele pred nimi nebo k nemu skocit nebo za vama skoci do propasti. To v pozdejsich fazi hry, kdy combatem nechcete travit cas, nic moc (bojoval jsem jen, kdyz to bylo nutne). Zabiti potvor vam da itemy na potiony/elixiry nebo rupee a uprimne ani jedno v te hre neni nutne. Byl jsem rad, ze ta moznost tam je, ale misto toho, abych pil potion s papricek jsem radsi nosil ohniveho sneka nad hlavou. (apod. nicmene tohle jsem delal i v BotW a TotK)
Temply a obecne dungeony jsou v teto hre takove puzzle mini hry a podle toho, co vsechno umite pouzit si je muzete uzit vice ci mene. Ja jsem se pobavil celkem dost.
Hra je ze vsech ohledu jednoducha, combatem, puzzly, boss fighty, ale ukazuje ruzne mechaniky hry, da se tam vyradit a clovek ma volnost pobihat po mape.
Bal jsem se, ze hra bude blba, ale nakonec na odreagovani hra velmi dobra.

SnowRunner: Season 4: New Frontiers / Steam / 120 hodin / #dohrano

Motivace nabraná letním dokončením předešlé sezóny mě kupodivu neopustila a proto dnes přidávám další zářez ve formě Sezóny 4, legendární region Amur. Ačkoliv k dnešnímu dni vyšlo už celkem 16 sezón, Amur – závěrečný region prvního ročníku – dodnes platí za nejnáročnější ze všech a jedna z jeho map – Northern Aegis Installation je (právem) považována za mapu mimo veškeré stupnice obtížnosti. Čili moje solo hraní v HardMode bylo opravdovou výzvou, nicméně pocit zadostiučinění po jeho 100% byl přímo úměrný vynaložené námaze. Což znamená, že tohle sepisuju pořád na vlně endorfinů. Na jednu stranu cítím úlevu, že se do toho pekla nemusím už nikdy vracet, na druhou stranu lehká melancholie z toho, že je konec a ačkoliv je přede mnou dalších 12 sezón, nic náročnějšího už ve hře není a nebude. Tak či tak, za mě vřele doporučuju. Celou dobu jsem se skvěle bavil (když jsem se zrovna nevztekal).

Call of Duty: Modern Warfare III / PC RTX3090 / 6 hodin / #dohrano

Tak po skvělém MWII je pokračování vyloženě zklamání... Měl jsem radši pokračovat s Plague. Navíc jsem si při hraní vzpomněl, že už jsem to jednou hrál. Ale je to tak nijaký, že jsem na to zapomněl.

FRIZER: Dvojku/Pre-Sequel to nemělo šanci dohnat, ale odkazů je tam dost. Humor určitě dospělejší než u BL3.

Borderlands 4 / PC / 84 hodin / #dohrano

Čtyřka měla snadnou práci: zachovat akci ze třetího dílu, nabídnout zajímavej svět a trochu zvážnět. Výsledek je o několik levelů výš se spoustou změn k lepšímu. Boj má díky double jumpu přesně tu dynamiku, která mě bavila v Cyberpunku. Arzenál se zase zdá nekonečnej, i když mi do oka hned zkraje padla jedna legendární brokovka a obstála až do konce hry. Oblíbil jsem si taky těžký zbraně namísto granátů, kdy uprostřed vřavy vytáhnete „bezbolestnou“ nebo regulérní BFG a rozpoutáte peklo.

Mapu tvoří masivní openworld a vypadá fantasticky! Je to ráj pro completionisty, protože na každym rohu láká na vedlejší aktivitu či úkol. Do toho zásobuje zakázkama nevyčerpatelná nástěnka v bázi. Nepřišlo mi to monotónní i proto, že odpadlo komplikovaný cestování mezi úrovněma. Málokde narazíte na zeď s loadingem ani nestrávíte půlku času běháním – kluzákem přeletíte i větší propast a vznášedlo se na zavolání zhmotní pod váma.

Rozehrávám další postavy, takže nepochybuju, že konečná herní doba bude nejmíň dvojnásobná i bez nadcházejících rozšíření. Pro mě střílečka roku.

ELHO_CID: Tak co si budeme povídat - Immortality stojí a padá hlavně na hereckém výkonu Manon Gage, čili pokud máte (jako já...) slabost pro expresivní zrzky, neexistuje lepší hra :⁠-⁠D Ale každopádně díky za tip, moderních FMV experimentů není nikdy dost. Rád vyzkouším i tenhle.

The Infectious Madness of Doctor Dekker/ 6h / XBOX / #dohrano
Cthulhu hra jako budget FMV. Žádné velké efekty, dokonce ani žádné exteriéry, skoro celá hra se odehrává na gauči, kde se střídají psychiatričrí pacienti.
Hráč je "zdědil" po zavražděném doktoru Dekkerovi, a úkolem hry je zjistit, kdo z nich Dekkera zabil. V každém průchodu hrou je to jiná ze šesti doktorových obětí. Píšu obětí, protože Dekker byl zjevně taky šílený místo toho, aby pacienty léčil, jejich nemoci prohluboval, aby je mohl studovat.
Herecké výkony jsou slušné, i když ne úplně hvězdné. Kdybych byl psychiatr, nebo alespoň psycholog, asi bych si hru užil víc. Takhle mi musely stačit dialogové narážky na Lovecraftovský lore.

Call of Duty: Modern Warfare II / PC RTX3090 / 9,5 hodiny / #dohrano

Takhle si představuju CoD! Cpt. Price, Ghots, Soap, Gaz, Lasswell... až bych řekl, stará dobrá parta. Na regular řekl bych zbytečně moc jednoduchý, hardened lepší a skoro si myslím že ideální bude veteran. A to nejsem žádnej pro-gamer. Původně jsem si chtěl jen tak na chvilku zastřílet, protože jsem nechtěl sedět x hodin u Plague Tale: Requiem. Tak jsem pár večerů proseděl u CoD:MWII :))) A teď se těším na MWIII... středověká Francie musí ještě počkat, Kamarov totiž nepočká.

Bonus za cinematiky, fakt hezký. I hra samotná jsou vizuální orgie.

Clair Obscur: Expedition 33 / 77h / PS5 / #dohrano

Hra je francouzske RPGcko, ale v japonskem stylu s turn based combatem, QTE a dodge/parry v real timu.

Na zacatku jsem si musel zvykat na grafiku a francouzsky styl, ale postupem casu to slo. Hra me vtahla pribehem, soubojem a nadhernou hudbou. Lokace jsou take nadherne.
Turn-based combat mi vyhovuje a dodge a parry (a jine) mi v teto hre prisly dobre implementovane. Jen teda to ze zacatku byl take dost nezvyk, protoze jsem mel tendenci uhybat pri zacatku pohybu a spravny parry je v momente hitu postavy.
Obecne vyvoj postav, jejich ability a pictos/luminy se mi vse libilo. I kdyz teda zkousel jsem ruzne rozdelovani atributu podle zbrani a zkusil docilit nejakeho maxima, ale obvykle to dopadlo velmi podobne tak jsem to pak neresil (a dal vse do rychlosti a sily) tak mi to nakonec prislo celkem zbytecne. Ono, co je 99 bodu oproti tomu, co mohou dat jine predmety.
Vyvoj postav, jejich vztahy, postupne odhalovani jejich minulosti to vse bylo dobre, ale story
byla tak 2/3 dobra a pak vlastne nevim, co si o tom mam myslet. Act 3 byla takova rychlovka v cutscene, boss a vyber endingu v druhem epilogu. Kdyz jsem dosel do Monolithu tak jsem nebyl moc nadsen a zklamani se me drzelo az do dohrani.
To, ze jsem hral main story a byl radne podlevelovan bylo asi plus, protoze si umim predstavit, ze by to byla v urcite fazi pak uz nuda.
Pak jsem lital bezcilne po mape a uzival si nove lokace a bosse. Endless Tower me na konci podekovala nadhernym boss fightem a nasledne jsem zabil i nejtezsiho bosse, na kteryho jsem musel nejakou dobu grindit color of lumina.
Tech par platformovych lokaci me teda taky nepotesilo, ale nastesti to nebyla takova tragedie jako ve FFXV.
Po 77 hodinach tak povazuju za dohrano.

Resident Evil: Village / 13h / PC / #dohrano

(Ale podle Steamu 54 hodin.)

Výpravu to má na úrovni, Rumunsko vypadá krásně gothic-hororově a zároveň autenticky a mocap NPCs je výjimečně povedený, zejména u přerostlé vampirické waifu. Ne každému musí sednout, že RE zombie/mutanti tady mají podobu klasických hororových monster, jako jsou vlkodlaci a upíři, ale in game lore se s tím vypořádává přijatelně a z hlediska atmosféry to funguje moc dobře. Boss fighty jsou nápadité.

Ale gameplay mě mnohem, mnohem víc bavil u prvního dílu. Na rozdíl od něj Village sestává z naskriptovaných scénářů, a to i ve vesnici samotné, která je open world jenom tím, že je nad ní širá obloha. Pocit, že prozkoumávám otevřený svět, ve kterém můžu volit různé varianty dalšího postupu, tady chyběl, vždycky jsem měl jen jednu možnost, kam jít dál, i přesto že ve hře jsou nějaké ty optional odbočky (asi jsou příliš zjevně optional). Žánrově je to mnohem víc hororová střílečka než horror action adventure.

Což se bohužel ještě víc projeví na Hardcore obtížnost. Na tu jsem to rozjel proto, že jsem si od ní sliboval, že mě bude víc tlačit ke gameplayi prvního dílu, prostě že nebude efektivní/možné všechno zabít a že se budu víc plížit. Bohužel, bylo to právě naopak.
Ve Village sice lze odrážet údery a kitovat nepřátele, ale hra a priori počítá s tím, že hráč všechny nepřátele v „místnosti“ zabije – jsou smrtelní a padá z nich random loot. Navíc manévrování a uhýbání s postavou je ve 1st person pohledu o dost obtížnější a méně přehledné (3rd person view hra dostala až s DLC).
V každé lokaci je taky mnohem víc věcí k sebrání, aby je pak člověk prodal v shopu nebo z nich craftil léčení a náboje. Při prvním playthrough na Hardcore se tak strašně těžko odhaduje, jestli má člověk v dané místnosti nepřátele pobít a všechno vylootit nebo je oběhnout a sebrat jen to, co stihne, nebo jestli má ztrácet čas x pokusy o co nejefektivnější průchod. Vyšší obtížnost taky moc nesvědčí atmosféře – když člověk hraje určitou sekvenci už popáté, aby dal co nejvíc headshotů a ušetřil co nejvíc nábojů, imerze se vytrácí, což je u téhle hry škoda.

PS: Po stránce emocí a atmosféry v jedničce moc dobře fungují deníky různých NPCs, které člověk při průchodu hrou nachází. Ve Village mě moc neoslovily, stejně jako příběh hlavního hrdiny. Not bad, not terrible. Ale potitulková scéna, ta mě dostala.