Zelda: Echoes of Wisdom / 25 hodin / Switch / #dohrano
Hra zacina tim, ze hrajete za Linka, potkate Ganona, ten vas unese. Nez tak ale stihne udelat, Link zachrani Zeldu, ktera se stava hlavni hrdinkou hry. Ta se vraci zpet z mista temnoty do Hyrule, kde radi ruzne trhliny, skrze ktere do Hyrule lezou monstera. Ti, kteri do trhliny spadnou uz tam zustanou. Jen Tri a jeho kamaradi jsou schopni se trhlin zbavit a vse navratit jak bylo.
Tri Zelde pomaha. Da ji schopnost kopirovat predmety nebo monstera (mimo jine). A tak si muzete pri svem dobrodruzstvi zkopirovat postel, vazu, trampolinu, mokoblina, lizalfose nebo treba i blok ledu ci vody. Vzhledem k tomu, ze Zelda neumi skakat jako Link, je treba ji pomoct. A tak zkopirovana postel je najednou naprosto OP item. Zelda tak prejde pres jakoukoliv diru v zemi nebo vyleze na cokoliv.
Rikal jsem si, ze tahle mechanika se za chvili omrzi a tak ta hra bude kratka. Pote, co jsem prolezl Gerudo desert a ukoncil tak jednu cast hry (ocekaval jsem 5tinu) tak jsem si uvedomil, ze zas tak kratka nebude. Mnozstvi predmetu a potvor, co se da zkopirovat uz tak bylo znacne a neco v menu hledat zacalo byt lehce otravne. Ke konci hry uz dost.
Vetsina bytosti byla nepouzitelna, ale nasel jsem par co byly ok. Hlavne tim, ze byly schopne rychle neco zabit. Nejoblibenejsi byl teda crab, ktery po hodu na neco dal damage, takze par mirenych ran ze Zeldy udelalo i bojovnika (strilejiciho maria). Cim lehci potvora na zabiti tim take blbejsi - nejsou schopne si ani vsimnout nepritele pred nimi nebo k nemu skocit nebo za vama skoci do propasti. To v pozdejsich fazi hry, kdy combatem nechcete travit cas, nic moc (bojoval jsem jen, kdyz to bylo nutne). Zabiti potvor vam da itemy na potiony/elixiry nebo rupee a uprimne ani jedno v te hre neni nutne. Byl jsem rad, ze ta moznost tam je, ale misto toho, abych pil potion s papricek jsem radsi nosil ohniveho sneka nad hlavou. (apod. nicmene tohle jsem delal i v BotW a TotK)
Temply a obecne dungeony jsou v teto hre takove puzzle mini hry a podle toho, co vsechno umite pouzit si je muzete uzit vice ci mene. Ja jsem se pobavil celkem dost.
Hra je ze vsech ohledu jednoducha, combatem, puzzly, boss fighty, ale ukazuje ruzne mechaniky hry, da se tam vyradit a clovek ma volnost pobihat po mape.
Bal jsem se, ze hra bude blba, ale nakonec na odreagovani hra velmi dobra.

SnowRunner: Season 4: New Frontiers / Steam / 120 hodin / #dohrano

Motivace nabraná letním dokončením předešlé sezóny mě kupodivu neopustila a proto dnes přidávám další zářez ve formě Sezóny 4, legendární region Amur. Ačkoliv k dnešnímu dni vyšlo už celkem 16 sezón, Amur – závěrečný region prvního ročníku – dodnes platí za nejnáročnější ze všech a jedna z jeho map – Northern Aegis Installation je (právem) považována za mapu mimo veškeré stupnice obtížnosti. Čili moje solo hraní v HardMode bylo opravdovou výzvou, nicméně pocit zadostiučinění po jeho 100% byl přímo úměrný vynaložené námaze. Což znamená, že tohle sepisuju pořád na vlně endorfinů. Na jednu stranu cítím úlevu, že se do toho pekla nemusím už nikdy vracet, na druhou stranu lehká melancholie z toho, že je konec a ačkoliv je přede mnou dalších 12 sezón, nic náročnějšího už ve hře není a nebude. Tak či tak, za mě vřele doporučuju. Celou dobu jsem se skvěle bavil (když jsem se zrovna nevztekal).

Call of Duty: Modern Warfare III / PC RTX3090 / 6 hodin / #dohrano

Tak po skvělém MWII je pokračování vyloženě zklamání... Měl jsem radši pokračovat s Plague. Navíc jsem si při hraní vzpomněl, že už jsem to jednou hrál. Ale je to tak nijaký, že jsem na to zapomněl.

FRIZER: Dvojku/Pre-Sequel to nemělo šanci dohnat, ale odkazů je tam dost. Humor určitě dospělejší než u BL3.

Borderlands 4 / PC / 84 hodin / #dohrano

Čtyřka měla snadnou práci: zachovat akci ze třetího dílu, nabídnout zajímavej svět a trochu zvážnět. Výsledek je o několik levelů výš se spoustou změn k lepšímu. Boj má díky double jumpu přesně tu dynamiku, která mě bavila v Cyberpunku. Arzenál se zase zdá nekonečnej, i když mi do oka hned zkraje padla jedna legendární brokovka a obstála až do konce hry. Oblíbil jsem si taky těžký zbraně namísto granátů, kdy uprostřed vřavy vytáhnete „bezbolestnou“ nebo regulérní BFG a rozpoutáte peklo.

Mapu tvoří masivní openworld a vypadá fantasticky! Je to ráj pro completionisty, protože na každym rohu láká na vedlejší aktivitu či úkol. Do toho zásobuje zakázkama nevyčerpatelná nástěnka v bázi. Nepřišlo mi to monotónní i proto, že odpadlo komplikovaný cestování mezi úrovněma. Málokde narazíte na zeď s loadingem ani nestrávíte půlku času běháním – kluzákem přeletíte i větší propast a vznášedlo se na zavolání zhmotní pod váma.

Rozehrávám další postavy, takže nepochybuju, že konečná herní doba bude nejmíň dvojnásobná i bez nadcházejících rozšíření. Pro mě střílečka roku.

ELHO_CID: Tak co si budeme povídat - Immortality stojí a padá hlavně na hereckém výkonu Manon Gage, čili pokud máte (jako já...) slabost pro expresivní zrzky, neexistuje lepší hra :⁠-⁠D Ale každopádně díky za tip, moderních FMV experimentů není nikdy dost. Rád vyzkouším i tenhle.

The Infectious Madness of Doctor Dekker/ 6h / XBOX / #dohrano
Cthulhu hra jako budget FMV. Žádné velké efekty, dokonce ani žádné exteriéry, skoro celá hra se odehrává na gauči, kde se střídají psychiatričrí pacienti.
Hráč je "zdědil" po zavražděném doktoru Dekkerovi, a úkolem hry je zjistit, kdo z nich Dekkera zabil. V každém průchodu hrou je to jiná ze šesti doktorových obětí. Píšu obětí, protože Dekker byl zjevně taky šílený místo toho, aby pacienty léčil, jejich nemoci prohluboval, aby je mohl studovat.
Herecké výkony jsou slušné, i když ne úplně hvězdné. Kdybych byl psychiatr, nebo alespoň psycholog, asi bych si hru užil víc. Takhle mi musely stačit dialogové narážky na Lovecraftovský lore.

Call of Duty: Modern Warfare II / PC RTX3090 / 9,5 hodiny / #dohrano

Takhle si představuju CoD! Cpt. Price, Ghots, Soap, Gaz, Lasswell... až bych řekl, stará dobrá parta. Na regular řekl bych zbytečně moc jednoduchý, hardened lepší a skoro si myslím že ideální bude veteran. A to nejsem žádnej pro-gamer. Původně jsem si chtěl jen tak na chvilku zastřílet, protože jsem nechtěl sedět x hodin u Plague Tale: Requiem. Tak jsem pár večerů proseděl u CoD:MWII :))) A teď se těším na MWIII... středověká Francie musí ještě počkat, Kamarov totiž nepočká.

Bonus za cinematiky, fakt hezký. I hra samotná jsou vizuální orgie.

Clair Obscur: Expedition 33 / 77h / PS5 / #dohrano

Hra je francouzske RPGcko, ale v japonskem stylu s turn based combatem, QTE a dodge/parry v real timu.

Na zacatku jsem si musel zvykat na grafiku a francouzsky styl, ale postupem casu to slo. Hra me vtahla pribehem, soubojem a nadhernou hudbou. Lokace jsou take nadherne.
Turn-based combat mi vyhovuje a dodge a parry (a jine) mi v teto hre prisly dobre implementovane. Jen teda to ze zacatku byl take dost nezvyk, protoze jsem mel tendenci uhybat pri zacatku pohybu a spravny parry je v momente hitu postavy.
Obecne vyvoj postav, jejich ability a pictos/luminy se mi vse libilo. I kdyz teda zkousel jsem ruzne rozdelovani atributu podle zbrani a zkusil docilit nejakeho maxima, ale obvykle to dopadlo velmi podobne tak jsem to pak neresil (a dal vse do rychlosti a sily) tak mi to nakonec prislo celkem zbytecne. Ono, co je 99 bodu oproti tomu, co mohou dat jine predmety.
Vyvoj postav, jejich vztahy, postupne odhalovani jejich minulosti to vse bylo dobre, ale story
byla tak 2/3 dobra a pak vlastne nevim, co si o tom mam myslet. Act 3 byla takova rychlovka v cutscene, boss a vyber endingu v druhem epilogu. Kdyz jsem dosel do Monolithu tak jsem nebyl moc nadsen a zklamani se me drzelo az do dohrani.
To, ze jsem hral main story a byl radne podlevelovan bylo asi plus, protoze si umim predstavit, ze by to byla v urcite fazi pak uz nuda.
Pak jsem lital bezcilne po mape a uzival si nove lokace a bosse. Endless Tower me na konci podekovala nadhernym boss fightem a nasledne jsem zabil i nejtezsiho bosse, na kteryho jsem musel nejakou dobu grindit color of lumina.
Tech par platformovych lokaci me teda taky nepotesilo, ale nastesti to nebyla takova tragedie jako ve FFXV.
Po 77 hodinach tak povazuju za dohrano.

Resident Evil: Village / 13h / PC / #dohrano

(Ale podle Steamu 54 hodin.)

Výpravu to má na úrovni, Rumunsko vypadá krásně gothic-hororově a zároveň autenticky a mocap NPCs je výjimečně povedený, zejména u přerostlé vampirické waifu. Ne každému musí sednout, že RE zombie/mutanti tady mají podobu klasických hororových monster, jako jsou vlkodlaci a upíři, ale in game lore se s tím vypořádává přijatelně a z hlediska atmosféry to funguje moc dobře. Boss fighty jsou nápadité.

Ale gameplay mě mnohem, mnohem víc bavil u prvního dílu. Na rozdíl od něj Village sestává z naskriptovaných scénářů, a to i ve vesnici samotné, která je open world jenom tím, že je nad ní širá obloha. Pocit, že prozkoumávám otevřený svět, ve kterém můžu volit různé varianty dalšího postupu, tady chyběl, vždycky jsem měl jen jednu možnost, kam jít dál, i přesto že ve hře jsou nějaké ty optional odbočky (asi jsou příliš zjevně optional). Žánrově je to mnohem víc hororová střílečka než horror action adventure.

Což se bohužel ještě víc projeví na Hardcore obtížnost. Na tu jsem to rozjel proto, že jsem si od ní sliboval, že mě bude víc tlačit ke gameplayi prvního dílu, prostě že nebude efektivní/možné všechno zabít a že se budu víc plížit. Bohužel, bylo to právě naopak.
Ve Village sice lze odrážet údery a kitovat nepřátele, ale hra a priori počítá s tím, že hráč všechny nepřátele v „místnosti“ zabije – jsou smrtelní a padá z nich random loot. Navíc manévrování a uhýbání s postavou je ve 1st person pohledu o dost obtížnější a méně přehledné (3rd person view hra dostala až s DLC).
V každé lokaci je taky mnohem víc věcí k sebrání, aby je pak člověk prodal v shopu nebo z nich craftil léčení a náboje. Při prvním playthrough na Hardcore se tak strašně těžko odhaduje, jestli má člověk v dané místnosti nepřátele pobít a všechno vylootit nebo je oběhnout a sebrat jen to, co stihne, nebo jestli má ztrácet čas x pokusy o co nejefektivnější průchod. Vyšší obtížnost taky moc nesvědčí atmosféře – když člověk hraje určitou sekvenci už popáté, aby dal co nejvíc headshotů a ušetřil co nejvíc nábojů, imerze se vytrácí, což je u téhle hry škoda.

PS: Po stránce emocí a atmosféry v jedničce moc dobře fungují deníky různých NPCs, které člověk při průchodu hrou nachází. Ve Village mě moc neoslovily, stejně jako příběh hlavního hrdiny. Not bad, not terrible. Ale potitulková scéna, ta mě dostala.

ZOMBO: v jedničce byly použitelné Assault Rifles, ve dvojce už jsou akorát k nasrání :)

Borderlands Game of the Year / PC / 71 hodin / #dohrano
Borderlands Game of the Year Enhanced / PC / 62 hodin / #dohrano

Jelikož mi první Borderlands dlouho chyběly do sbírky a postupně dohrávám i všechny spin-offy, tak odškrtávám obě GOTY edice, který jsem hrál střídavě za dvě různý postavy. Pokud si nechcete za každou cenu zavzpomínat, starou verzi klidně přeskočte. Ta vylepšená je pocitově plynulejší a výrazně pěknější, že bych ji nerozeznal od dvojky, navíc s minimapou a automatickým sbíráním munice a peněz. Hraju většinou sólo, takže bylo nutný projít NG+ a dostat se na maximální level, abych se na finálního bosse v DLC odvážil sám.

The Alters / PC / 30 hodin (odhadem) / #dohrano
Když jsem před nějakou dobu zaregistroval tuhle hru, tak jsem si řikal, že ta zápletka zní dost zajímavě, ale kdovíjak ta hra nakonec dopadne, o čem bude hratelnost atd atd. Nějak to zapadlo. Před pár měsíci se objevila v GamePassu, tak jsem si řikal, že tomu dám šanci, až budu mít náladu na něco klidnějšího. Je to taková zvláštní kombinace survivalu, strategie a adventury? Akorát pro mě dělaný, když mám často chut si zahrát si třeba survival, ale nemám čas a chut učit se spoustu pravidel, stavět základnu pomocí základních surovin a často bez nějakýho hlubšího příběhu. Tady je to všechno tak pěkně pohromadě, není potřeba zkoumat spoustu stránek manuálů a časem nejvíc exceluje příběh. Dost mě bavil i průzkum planety, která je plná všech možných záhadných fenoménů. Trochu jsem se obával, aby to nebylo až moc ukecaný, což naštěstí není, ale i tak jsem strávil dost času rozhovory s jednotlivými alter identitami a plnil jejich všemožný přání. Ocenuji i jejich slušně propracovaný charaktery, každej mě chvílema bavil nebo vysíral něčim jinym :) Střídají se dny, kdy čas pomalu neutíká a dny, kdy se hroutí všechno na jednou, člověk si musí udělat priority a pak čekat k čemu to zásadní rozhodnutí povede. Nakonec se mi to zdá i jako docela pohodový, čekal jsem větší depresi nebo nějaký větší krize. Závěr mě trochu zklamal, ale celkově určitě povedená hra a konečně zase nějaký kvalitní sci-fi se zápletkou a parádnim příběhem :)
Čas uvádim pouze odhadem. Zbláznila se mi bud Xbox aplikace anebo samotná hra? Ukazuje mi odehráno přes 178 hodin a tolik jsem tomu určitě nedal. Za tu dobu bych to odehrál možná se všemi možnými variantami jak se v konkrétní situaci rozhodnout a ještě by zbylo na jinou hru :)

Call of Duty: Wolrd War II / PC GamePass / 5 hodin / #dohrano

Po skvělejch Black Ops, který jsem si užil jako správnej 80s akční film, mě WWII trochu zklamalo. Předně je to fakt krátký, hrál jsem to regular a pět hodin mi přijde málo. Jinak by to nebylo zlý. Řekl bych, že se jim dost podařilo vychytat ten válečnej zmatek. Já často netušil co se děje. Story trochu jako Band of Brothers z Wishe... jako jasnej zápor bych označili misi v tanku. Tak debilní ovládání tanku jsem ve hře snad nezažil.

Tenhle kousek CoD do zlatého fondu nezapíšu. Byl to takovej fofr, že jsem si nestih udělat ani žádnej screenshot, tak snad jen takhle. Nutno podotknout, že jsem to fakt proběhl jen po příběhu. Omylem jsem našel asi tři ty věci a párkrát někoho zachránil jako "heroic act", či jak se tam jmenuje.

DOOM 64 / PC / 8 hodin #dohrano

Muj mozek posledni dobou prahne po spolehlive a levne davce dopaminu, takze si plnim resty. Tohle je unikatni kousek. O technicke strance se vice nez tady napsat neda a plne s tim souhlasim :-) DEEFHA

Porad plati stare zname doom pravidlo, ze nothing beats DPS of the super shotgun, a toho je potreba se drzet celou hru :-)

Pro predstavu, jak to vypada a proc se to spis blizi Q1 nez D1&D2:

Call of Duty: WWII / PC / 17h / #dohrano

Kameo: Elements of power / 14h / xbox / #dohrano
Další rest vyřízený. Načal jsem před pěti lety, když hra dostala 4k upscale a já byl zvědavý. Hra samotná je dvacet let stará a je to výjimka potvrzující pravidlo, že z development hell ne vznikají dobré hry. Rare vývoj začali pro N64, pak byla cílová platforma GameCube a když je koupil Microsoft, tak zase xbox. Protože vývoj nabíral zpoždění, nakonec padlo rozhodnutí z toho udělat x360 launch title pro japonský trh.
Což dávalo asi smysl, hra je hodně Nintendovská. Hlavní hrdinka vypadá jako Link s kozama a ty elementy síly jsou vlastně svým způsobem pokémoni. Jsou tu i Metroidvania prvky.
Hra měla celkem úspěch, ale jen na západě. Japonci hru ignorovali, i když měla japonský dabing. To vedlo ke zrušení pokračování a přesměrování Rare na Kinect hry.
Je to zajímavý kus historie, ale hra nezestárla dobře. Má pěkný OST, dobrý voice act, grafika na tu dobu fakt dobrá a 4k tomu ještě trochu pomohlo, ale ovládání je zastaralé. Dnešní hry mají prostě na ovládání mustr a ten se dodržuje. Tady byl problém si zvyknout, navíc ti "pokémoni" se ovládají každý trochu jinak a reagují pomalu a občas nelogicky.
Většina bossů je zábavná, ale jsou tu i kraviny jakože hejhula je nezranitelný kromě jednoho weak pointu, co se otevře jednou za dvě minuty na přesně dvě vteřiny a když není Kameo připravená hodit oštep, bude zase dvě minuty jen marně uhýbat. V tom boji jsem strávil snad hodinu. Nebylo to těžké, jen otravné.
Prostě na tehdejší dobu zajímavá hra, ale koncepčně zastaralá.