Forgive Me Father (2022) / Steam Deck / 17 hodin / #dohranoThis pain will never end... Tenhle slogan hry jsem si opakoval po celou dobu, co jsem se jí snažil prokousat. A šlo to fakt ztuha - však jsem taky začal už v květnu 2024 (!). Pak jsem si pravidelně dával každých pár měsíců čím dál delší pauzu a nakonec mě k dohrání vyhecovala až IB challenge
Call of the Backlog, která letos na podzim nabídla výběr her s Lovecraftovskou tématikou. A to by taky byla první věc, kterou lze o hře říct: chapadlááááááá!
Ano, mytologii kolem Cthulhu v téhle FPS rozhodně najdete, a ani se nebudete muset moc snažit. Osobní tragédie, postupné šílenství, strach z neznámého, tvorové
odjinud zmutovaní stejně tak, jako čím dál pokřivenější světy, kterými se probíjíte až k nevyhnutelnému konci... To všechno tu je, dokonce spojené do jakéhosi příběhu. Ten sice během hraní postupně odkrýváte nacházením různých stop a artefaktů, ale jak už to u FPS bývá - není to až zas tak důležité. A dokonce za to není ani trofej :-)
Mnohem důležitější mi přijde vizuální stránka hry, která je prostě a jednoduše excelentní. Autoři samotní (devítičlenná polská indie bandička Byte Barrel) hru označují jako 2.5D, ale pro nás devadesátkami ošlehané kmety bude vhodnější přirovnání, že to prostě vypadá jako zbastlené v Build enginu :-) Tedy plně 3D prostředí kombinované s 2D sprity. Signifikantní styl pak spočívá v kombinaci cellshadingu a výrazných outlines, což se týká nejen textur prostředí a spritů nepřátel, ale i všeho ostatního včetně nejrůznějších efektů.
TIP: Soundtrack je naprosto skvělý! Když řeknu, že Mick Gordon by z něj měl radost, tak asi bude všechno jasné :-)
Zde k poslechu, ale já jsem si ho i koupil.
Efektů si přitom opravdu užjete. Padající sníh, déšť, i žhavý popel, planoucí oheň, výbuchy, kouř, optické deformace nebo změny palety (např. do černobílé ve vypjatých okamžicích)... To všechno je doslova
jako malované, vypadá to prostě jako kříženec XIII s Okami (což myslím jako velkou poctu). A stejně jako tihle dva jmenovaní ani tahle hra právě díky výrazné stylizaci jen tak nezestárne. Na druhou stranu celou tuhle parádu pohání UE4, a to rozhodně není nic, kvůli čemu by se dalo skákat do stropu.
Na to, že by se tenhle
boomer shooter nebýt grafické stylizace opravdu dal zrealizovat v třicet let starém Build enginu, je kvůli UE4 neuvěřitelně nenažraný na prostředky a nehorázně špatně optimalizovaný (což nevím, jestli vývojáři mohli nějak ovlivnit). Mému Steam Decku dokázal prakticky okamžitě roztočit větrák na nejvyšší obrátky, pokojem se během hraní nesla libá vůně taveného plastu (Dreamcast npkc) a výdrž akumulátoru byla ještě horší, než v případě CP2077. A to je opravdu co říct.
Takže když to tak pěkně vypadá a hezky topí, proč jsem to nedohrál během jednoho víkendu? Inu proto, že je to kurevsky těžké. Hra nabízí pět úrovní obtížnosti, takže jsem na začátku zvolil mou oblíbenou prostřední, zde zcela nevhodně nazvanou "Normal". A nestačil jsem se divit. Nepřátel tři prdele, jeden tužší než druhý, totálně nepřehledné arény (není jich moc, ale když už, tak stojí za to), zbraně na hovno (musíte levelovat a upgradovat, ale jde to pomalu), munice pomálu a ještě si na spoustě míst musíte svítit lucernou, u čehož ale nemůžete střílet. Doom 3, anyone?
TRIVIA: Hra nicméně byla úspěšná, takže loni vyšlo pokračování. A podle všeho je ještě těžší.
Holy shit the game is hard or am I getting old? Obojí, panáčku, obojí...
Obtížnost se dá naštěstí kdykoli změnit, a to oběma směry. Na vyšší jsem to ani nezkoušel, zato nižší "Easy" jsem se vůbec nebál. Hra ovšem není co se týče obtížnosti moc konzistentní, občas mi to na "Easy" přišlo moc easy, takže jsem průběžně přepínal sem a tam. Chtěl jsem, aby to pro mě byla tak nějak rozumně výzva, ale na druhou stranu jsem se nechtěl zaseknout na jednom místě na půl dne a odpočítávat náboje do brokovnice, aby mi to vyšlo. Chtěl jsem se prostě bavit. Občas ale stejně přišel čas na ragequit a pak byla pár měsíců pauza.
Jako nebylo to celkově úplně ono, poměr zábava/frustrace byl na můj vkus hodně ve prospěch nezdravého nasrání. A to přitom zatím mluvím jen o combatu, jenže ono v posledních dvou světech přišlo na ředu ještě plošinkově hopsací peklo - a to bylo teprve něco. Přitom právě těchhle pár posledních levelů (ve hře jich je celkem třiatřicet) se mi co se týče prostředí a designu líbilo nejvíc, ale paradoxně jsem v nich nejvíc času strávil nikoli masakrováním zmutovaných chapadláků, ale padáním někam do nicoty. Však taky moje herní doba je asi dvojnásobná (!) oproti HLTB průměru. Shame on me...
Sečteno a podtrženo: dvojku hrát určitě nebudu. A nebudu ani znovu hrát jedničku, což bych vlastně měl - mám ji totiž odehranou jen za jednu ze dvou možných postav. Ale levely jsou v obou případech stejné, lehce se liší jen zbraně a to mi za dalších XY hodin nestojí. Radši si pustím soundtrack a znovu si přečtu třeba
V horách šílenství. To by ostatně i docela odpovídalo mému aktuálnímu duševnímu stavu .-) Btw manga adaptace Lovecrafta od Gó Tanabe jsou
naprosto kulervoucí!
Další screenshoty zde. Fak to vypadá moc pěkně a v pohybu ještě o trochu lépe!


