MILOSHIT: zacina mi to hranicit s posedlosti, jestli on ten zakopanej nebude v necem jinem. Kolikrat se ti v zivote stalo, ze sis uvedomil, jak ti krasne, kdyz na nikohoho nemusis myslet. Takovej ten pocit svobody od vsech?

já to kdysi přebil prací (v práci jsme přerovnal celej sklad), nespavost jinou prací (stěhování kanclů po nocích) a flirotváním s kolegyněma. Pak stačil jedinej telefonát a bylo jasno že já jsem to pako.

To poznání jak je to celý nahovno a jinak umocnilo setkání po letech kdy já už měl děcko.

Ahoj, také se mi velice osvědčilo přestat s tím bojovat. Člověka u toho podle mne drží nejen samotný zásek, ale i vědomí toho záseku, který člověk vnímá vědomě nebo podvědomě jako něco, co nedělá správně, jako svoji slabost atp. Ale když jsem to nechala bejt, dala jsem sama sobě pokoj, přestala se snažit najít z toho za každou cenu ven a prostě to tady nechala, ani jsem to nežiivila, ani to neodhanela, prostě to tu bylo se mnou a já tomu dala prostor... Došlo to k míru a odešlo to samo. Asi mi hrozně pomohlo úplně vnitřně k tomu změnit postoj ve smyslu, že to pnutí a bažení a neschopnost se odpoutat pořád obsahovaly nějaký směřování k objektu mojí lásky, z bodu kde jsem a kde mi není dobře, k realnýmu/fantazijnimu bodu, kde jsem s ním a je mi dobře. Místo toho se to zmenilo: takhle to je a nikdy to nijak jinak nebude, nikdy nedojdu blíž a ani to už není účel našeho vztahu. Milovat mohu ale ta nejvyšší a nejnaplnenejsi forma lásky kterou k daný osobě mohu mít, je taková, jaka je právě teď. A s tím teď budu v míru žít... Po dlouhé době duševní bolesti to po přijetí tohoto statu quo odešlo samo.

LUDWIG_: Přidávám se k doporučení, já vím že "a zkoušel jsi meditovat?" zní asi jako když člověku s rakovinou někdo říká že jenom nejí dost zeleniny a necvičí jógu, ale jeden z hlavních důvodů proč medituju je ten, že mi to hodně usnadňuje vědomě přesměrovávat pozornost a vůbec si všímat že je nasměrovaná někam, kde to je neužitečný. Problém to nevyřeší, ale může to bejt jeden další nástroj, kterej ti ho usnadní zpracovávat. A s headspace appkou mám taky výborný zkušenosti.

MILOSHIT: premyslim, nemas takovy to, ze cim vic si neco zakazujes, tim vic po tom touzis? Co spis, zkusit cestu smireni, dovolit si priznat, ze to zatim neskoncilo a treba ani nezkonci. Ze si jeden z tech, kteri potkaly tu svou pravou a prisly o ni drive nez si ji stihly uzit. Vzdyt i to se v zivote stava, za ruznych okolnosti. Laska je otazka citu, city patri srdci. Srdce chce prozivat a ma svuj predem definovany casovy usek, ktery si chce prozit a cim vic na to pujdes racionalne, tim vic ono si pojede svou. Nic netrva vecne, jednou to zkonci, ale jestli to zatim ma trvat, tak s tim nebojuj. Uchop to za to svoje a ono se te to nabazi a odejde samo.

Ja to kdysi takle mela, naucila sem se s tim zit. Vytvorila jakousi mantru pro druhy, aby ze me nedelaly chuderu. Opakovala jsem, ze jsem zamilovana do toho nespravnyho, ale ze se nemohu odmilovat a jestli mam cely zivot zit s tim, ze miluju jen jeho a jsem jemu ukradena, tak s tim proste tak mam zit. Ze nekdo prijde o cast tela, zije dal a ze ja jemu venovala cast sve duse a ta uz k nikomu jinymu nechce a ze ji respektuju a at si to je tak, jak je, ze jsou v zivote stigmata s kterymi se musime naucit zit, v tom je ta pointa. No a kdyz ta cela haluz dosahla maximalniho bodu a doopravdy jsem byla v koncich a s nicim jsem nebojovala. Zasahl osud a me je ted ten clovek stejne ukradeny jako byla a budu ja jemu.

(Za chyby a stylistiku se omlouvam)

V pate epizode https://www.netflix.com/title/81280926?s=i&trkid=13747225 vypravi historku o zensky, co po nejake dobe praktikovani meditace se dostala k tomu, ze byla schopna se na jeden den odprostit od myslenek na ex-manzela (40 let od rozvodu)... tak treba to nekomu pomuze.
Ten serial je ale trochu zkratkovity, spis bych doporucil Headspace appku.

MILOSHIT: ano, doslo, ale musel jsem si ty momenty kdy se rozchazela predstava s realitou vzdycky nekolikrat znova uvedomit/pripomenout, abych je opravdu vstrebal. Jeden z tech silnejch momentu bylo uvedomeni, ze kdyby to souzneni dusi bylo opravdu pravdivy, musela by to stejne tak vnimat i ona a v tom pripade by ten nas vztah probihal uplne jinak.

Jeste k tomu tvymu prvnimu prispevku - taky me u ni hodne zahackovala ta "role rytire" jak to nazval KULA (a muj kamos psycholog mi to jednou rekl taky:), ta holcina byla/je taky dost komplikovana a pusobi na hodne lidi jako, ze vola o pomoc (jinej kamos jednou rekl, ze ta primo krici :) takze ten pocit, ze ji muzu/musim pomoct byl hodne silnej. Ale i to bylo spis o mne. Kazdopadne jsem rad, ze ma myslim dobrej vztah, je to opravdu osvobozujici.

Jo, je dobry zjistit, ze tohle proziva spousta lidi. Ja se teda temahle vecma radsi prokousu sam, ale zpetne si rikam, ze by mi ta skupinova terapie mozna tenkrat pomohla. Jinak jestli o ni uvazujes, tak myslim, ze to nemusi byt primo skupina zamerena na "ty co nemuzou zapomenout" ale vlastne jakakoliv skupina osobniho rozvoje, ono to je vsechno propojeny, za sebe mam pocit, ze jsem tohle "nakopnuti" dostal v zivote vzdycky, kdyz jsem nejakou cast sebe zanedbaval/potlacoval - prave jako reakci nevedomi na tu moji jednostrannost a zaslepenost podobnou jako muzes dostat v ty skupinovy terapii

MILOSHIT: Mam v zivote podobnej zazitek, taky jsem potkal svoji "vysnenou": absolutni porozumeni a spriznenost, totalni okouzleni, bylo uplne jasny, ze jen s ni muzu zit..... proste vsechno, co jsem kdy chtel. Jen to nebylo pred 3-mi lety, ale pred deseti. Obcas se mi o ni zda jeste dnes :) Uz to mam zpracovany, ale trvalo to teda minimalne dvakrat tak dlouho nez tri roky. A co mi pomohlo?

Hodne to uvedomeni, ze jsem zamilovanej do predstavy. V jednom obdobi jsem si je v mysli uplne zamerne oddelil a tvoril si vztah uz jen s tou moji vysnenou M. s vedomim, ze s realnou M. nema skoro nic spolecnyho. Stejne jsem tomu teda pokazdy uplne neveril, ale pomahalo to i tak.

Pochopeni, proc se mi to stalo - ja ty odpovedi nasel u Junga a psychoanalyzy, dnes mi tahle totalni zamilovanost pripada jako uplna magie, je to uzasny moment sebepoznani a inspirace, moment, kterej pohne zivotem, ale znovu taky uvedomeni, ze to neni vubec o tom druhym cloveku, ten proste jen neco spustil v moji mysli, byl jako magicka ingredience, kterou moje nevedomi potrebovalo, aby mohly zacit urcity deje a zmeny. Ostatne, podobny zeny jsem potkal v zivote tri (s tou posledni to bylo ale nejsilnejsi), nikdy to dobre nedopadlo se vztahem, ale vzdycky to byla ohromna inspirace a pokazdy jsem z toho pak mel pocit, ze jsem objevil uplne novou cast sama sebe a zivot dostal novy smer (doslova - nebyt treba ty druhy, tak neumim spanelstinu, ktera me ted zivi :)

Chtel bych M. jeste potkavat? Asi spis ne. Ono je to totiz porad jeste nekde hodne v hloubce zivy. Ten otisk je hrozne hluboko, zamilovanost je takova "rizena psychoza" prenastavi mysl na toho konkretniho cloveka na tak hluboky urovni, aby to vytvorilo vazbu na celej zivot. Takze i kdyz uz ji vazne nechci a v normalnim zivote mi nechybi, setkani dokaze ty pocity a obrazy dost ozivit. Jsem nejspokojenejsi jen se svyma vzpominkama, obcasnym snem a vedomim, ze ona je (doufam) spokojene zamilovana a nepotrebuje me. Ale ten prozitek a vzpominky jsou pro me hrozne cenny, proste jeden z nejsilnejsich prozitku v zivote.

MILOSHIT: mě uvědomění, že ta osoba pro kterou jsem choval hluboké city teď spokojeně chová city k někomu jinému, dost pomohlo.

MILOSHIT: heled, asi jako radej vostatni, ja bych se na to vysral...
placal sem se podobne pred vic jak 10 rokama v jenom rozchodu, kterej byl iniciovanej vzajemne, ale vic iniciativni sem byl v tom ja, pac sem si pripadal este mladej a nevybourenej a kvuli tomu sem si to potom vycital, ze sem to pohrbil spis ja... ty mesice potom me ani netraumatizovala skutecnost, ze ma treba ona nakou znamost, ale spis ze sem mel naky kratky zalezitosti ja a ze si nadobro zaviram vratka...
po tech letech sem si rikal jakej sem byl trotl ze sem si s tim vubec nak lamal hlavu a sem rad ze uz spolu nejsme, pac uz sme se kazdej dost zmenili a stejne by to tak jako tak slo do kytek stejne.... oba uz mame svoje rodiny a i tak se radi vidime jednou za uherak, dokonce i moje zena si s ni rozumi

....Ahoj, tak abych tu nějak zrekapituloval svůj příběh.

V roce 2018 jsem potkal v Hanácké metropoli mladou studentku žurnalistiky, která byla mou vysněnou dívkou.

Prostě jsem si vždycky představoval, že budu mít malou, drobnou dívku s hnědýma očima, a vlasama, která bude spontánní, bude se chovat zcela nepředvídatelně, bude krásně vzdychat v posteli, a bude se mi svěřovat se svýma nejtemnějšíma tajemstvíma, bude nesmírně inteligentní a já pro ni budu něco jako vzor, ale zároveň k ní budu moct vzhlížet.

(Že měla hnědé vlasy i oči, je nesmírně důležité, protože jsem si to tak vysnil.)

Že bude nesmírně aktivní v sexu, bude navrhovat praktiky, (jako třeba anální sex,) který mě vždycky přitahovaly, který se mnou i bez problému uskuteční, ale zároveň bude jistým způsobem nedostupná a tím pádem ještě víc fascinující.

Všechno tohle se mi v 2018 splnilo, a měli jsme s touto dívkou čtyřměsíční vztah.

Během toho vztahu mě téměř od počátku provázely úzkostný stavy, nejistota a obavy, protože se ukázalo, že dívka má sebevražedný tendence a je nesmírně nepředvídatelná a já se navíc STRAŠNĚ bál, a by se to s ní nepokazilo.

Tohle mě hrozně děsilo, ale zároveň mě to hrozně přitahovalo a připadal jsem si jako její rytíř na bílém koni - jako oblíbená představa, všech mladých nezkušených dívek, a domnívám se, že i její představa- přede mnou měla údajně jednoho, jediného kluka.

.... Několikrát mě ujistila o tom, že jsem jediný muž v jejím životě, kterého kdy opravdu milovala, a že jsem JEDINÝ, komu se může svěřit se všema svýma tajemstvíma, o kterých nevěděla údajně ani její nejlepší kamarádka, a zkrátka NIKDO.

Tenhle tlak jsem ale nemohl ustát, a po pár týdnech vztahu se na ní stal kompletně závislý, částečně i z toho důvodu, že jsem se o ní až extrémně bál, a hlavně z toho důvodu, že mám diagnostikovanou Závislou poruchu osobnosti, což je něco s čím musím nedobrovolně žít a žije se mi s tím velmi těžko.

Dívka si tento stav velice brzy uvědomila, a začala být vyhýbavá.

To jen brutálně posílilo mou touhu po ní, a brzy jsem jí neustálými zprávami a telefonáty kompletně odradil.

Předtím mě ovšem stačila představit své rodině, a dát mi několikrát intenzivně najevo, že jsem nejdůležitější osoba v jejím životě.

Rozcházeli jsme se natřikrát, rozchody měly velmi komplikovaný a nehezký průběh, a po nich jsme spolu ještě spali.

.................

Od té doby je to již zmíněné tři roky, a mně se na ní stále nedaří zapomenout.

Ale to až tak extrémně, že se mi o ní prakticky každou noc zdá, zdají se mi o ní extrémně realistické sny, kdy se udobřujeme v jejím rodném městě, realistické sny, kdy vystupuje jako alkoholička a já jí zachraňuju a téměř každou minutu kdy vyjdu do ulic, jí vídám v olbličejích jiných, zcela cizích dívek, a v každém vztahu o ní s jinými ženami mluvím.

Přitom jsem jí tři roky neviděl, nepíšeme si, a z její strany je utnutý veškerý kontakt.

Trápím se tím v podstatě každý den, ať dělám, co dělám, myslím na ní. Můžu sportovat, můžu tvořit, můžu pracovat a stejně na ní myslím. Poslal jsem jí X dopisů a emailů, jednou jsem se za ní i vydal do domu jejich rodičů, ale nebyla tam jak ona, ani její rodiče.

Dívka má sebevražedné tendence a alkoholické sklony, a o jejích osudech se teď dozvídám pouze prostřednictvím webových stránek ČRO Zlín, kam příspívá jako reportérka.

Má tu někdo podobnou zkušenost?