MILOSHIT: premyslim, nemas takovy to, ze cim vic si neco zakazujes, tim vic po tom touzis? Co spis, zkusit cestu smireni, dovolit si priznat, ze to zatim neskoncilo a treba ani nezkonci. Ze si jeden z tech, kteri potkaly tu svou pravou a prisly o ni drive nez si ji stihly uzit. Vzdyt i to se v zivote stava, za ruznych okolnosti. Laska je otazka citu, city patri srdci. Srdce chce prozivat a ma svuj predem definovany casovy usek, ktery si chce prozit a cim vic na to pujdes racionalne, tim vic ono si pojede svou. Nic netrva vecne, jednou to zkonci, ale jestli to zatim ma trvat, tak s tim nebojuj. Uchop to za to svoje a ono se te to nabazi a odejde samo.
Ja to kdysi takle mela, naucila sem se s tim zit. Vytvorila jakousi mantru pro druhy, aby ze me nedelaly chuderu. Opakovala jsem, ze jsem zamilovana do toho nespravnyho, ale ze se nemohu odmilovat a jestli mam cely zivot zit s tim, ze miluju jen jeho a jsem jemu ukradena, tak s tim proste tak mam zit. Ze nekdo prijde o cast tela, zije dal a ze ja jemu venovala cast sve duse a ta uz k nikomu jinymu nechce a ze ji respektuju a at si to je tak, jak je, ze jsou v zivote stigmata s kterymi se musime naucit zit, v tom je ta pointa. No a kdyz ta cela haluz dosahla maximalniho bodu a doopravdy jsem byla v koncich a s nicim jsem nebojovala. Zasahl osud a me je ted ten clovek stejne ukradeny jako byla a budu ja jemu.
(Za chyby a stylistiku se omlouvam)