Nebohé dánské dívky, tak se na tu cestu těšily. A místo nějakého navoněného galána v šik obleku a polobotkách, jsem na sedadlo u okýnka s těžkým vydechnutím zapadnul já.
Jsem úplně splaven, za nehty a ve vlasech mám zbytky grafitu, umazané kalhoty, těžké pracovní boty a hlavně musím páchnout hutí napříč několika časovými pásmy.
Je to šílené. Ještě včera touhle dobou jsem supěl do schodů v Glenbrooku, jediné huti na světě, která k výrobě oceli přetavuje rudonosné písky a teď, po jednom z nejdelších možných letů na naší planetě (Auckland-Dubai, 17h 25 minut) už dřepím na letišti ve Spojených arabských emirátech a čekám na spoj do Prahy. Konečně domů po šestnácti nezapomenutelných dnech v Austrálii a Oceánii.
Expedice splněna na 100%. Nemusím se vracet. Všechny ostatní cesty za krásou výroby a zpracováním kovů už budou kratší.
Vyšlo to.