YMLADRIS: Já to vnímám spíš na úrovni komunikace a celkového vztažení se k protějšku. Je pro mě naprosto OK, pokud mi partnerka řekne: "Jsem orvaná z práce, můžeš uvařit večeři a obejmout mě?", "S tímhle nevím jak hnout, pomohl bys mi?" nebo něco podobného, řekněme kauzálně a jasně definovaného. Včetně věcí jako "přišel listopad, začly mi podzimní deprese a do dubna to lepší nebude" nebo "zlomila jsem si nohu." Ale chvíli, kdy je bezmoc vůči světu obecná charakteristika dané osoby, tak mi s ní nebývá dobře. Je pravda, že se to může časem a událostmi měnit.
Jeden kamarád glosoval, že definující požadavek pro mě není "žena," ale "spolubojovnice," a asi měl pravdu.
Touché, i pro mě je schopnost říct si o pomoc naučená dovednost, dost trvalo, než to začalo být subjektivně OK.
Co se týká učitelky a syna, přijde mi to fascinující a rád bych se dozvěděl víc ohledně toho, jak to vnímá, klidně pošta (pokud už to jde moc do soukroma, respektuju).