Mám takovou tu klasiku, od malička se u nás zatápělo pomocí kapky benzinu, no a já blbka jednou hodila sirku a koukala, jestli to chytne (respektive, jestli ta sirka cestou nezhasla), no nezhasla… řasy, obočí i vlasy časem dorostly

To mi připomnělo bílení sklepa u matky po povodních - vápno a štětka nad hlavou by asi chtělo brýle. Jenže raději ty co vypadají jako potápěčské, s obyčejnýma si ta kapka našla cestu vrchem. Jak říkáš - 10 minut vodovodu a kupodivu kromě zarudnutí co zmizelo za pár dní to dopadlo dobře.

Jako desetiletý jinoch jsem se jal čistit zaschnutý pozinkový sprej, abych jím mohl sprejovat na nějaký model lodičky... Povedlo se mi stříknout si tu barvu do oka. Vymýval jsem dlouho, možná 10 minut, studenou vodou. A obešlo se to i bez návštěvy lékaře a trvalých následků.

Si pamatuju, jak jsem byl malej a měl jsem takový šlapací kolo, co furt točí šlapkama.
K bytovkám nám vedla takové celkem strmá točitá cesta od hlavní.
Tou dobou bylo pro nás maximum se na tý cestě rozjíždět tak za 1/4.
Mno a jednoho rána jsem byl první na nohách a už jsem jezdil. Pochopitelně z té cesty.
Začal jsem klasicky z 1/4, ale nějak mi to nedalo a začal jsem rozjezd posouvat výš. To jsem udělal asi tak 2x a po kouskách, až jsem si řekl, že nejsem srab a že to rovnou vezmu od hlavní.
Kolo jsem rozjel, co to šlo, a po té krátké, ale božské chvilce plné adrenalinu a radosti jsem zákonitě zjistil, že jedu tak rychle, že nestíhám šlapky.
"K bytovkám to už nezatočím, na to jedu moc rychle.. Pojedu rovně k vodárně a uvidím. Přeci se to musí zpomalit".
Nezpomalilo. Jediný, co mě napadlo, bylo tam teda nějak vrazit nohy a začít brzdit. Nohy se zamotaly do šlapek a já letěl do řídítek. Ta se stočila krajem (bez gumy, čistě kov) do mě a v plný rychlosti do břicha.
Jak jsem se rozsekal, tak šel okolo soused. Ten mě vzal domů, břicho rozsekaný, celý od krve a do dneška si pamatuju, jak jsem šel večer do vany. Do té krásně chlorované vody.. :)
Samozřejmě pododobnejch "radostí" člověk zažil v dětství hodně.
To a tam spadnout ze stromu, propadnout se do díry, pod led ("Jé tady je voda") apod.
Jednou jsme takhle pěkně přetížili vejdu železem a jak jsme jeli na šroťák (cesta z brutálního kopce), tak nám chcípli brzdy. Váhu jsme jenom přeletěli a zastavili tak 1m ode zdí šroťáku :D

CERNYRYBIZ: Naposledy jsem byla na Salze s otcem, strejdou Karlem, pár dalšíma lidma a profesorem Voncáskem, který při svých výzkumech zvířátek žijících ve shnilých studnách procestoval půl světa, byl svého času příčinou, že celá nejmenovaná univerzita nesnášela přírodovědeckou fakultu, kde Voncásek děkanoval a zvysoka sral na věci jako rozpočet nebo jinou práci. Voncásek měl nějaké podivné charisma, díky kterému v něm spousta lidí viděla zkušeného světoběžníka, génia přes shnilé studně i jiné bláto a hroznýho geroja, protože vypije tolikhle stroh rumu a ještě se pak udrží na nohou.

Někde jsme se taky vyklopili, pomlátila jsem se o dno, ale detaily si nepamatuju. Pamatuju si, že jsem byla příšerně nasraná na tu bandu debilů, co nemají rozum a od té doby jsem s otcem na tyhle výlety odmítala jezdit. A taky si pamatuju, že jsem měla žluté tričko.


Tatáž banda o pár let později vyrazila do Keni. Strejda Karel dostal na starost antimalarika, Voncásek dělal jako obvykle ostudu, za což ho otec i Karel obdivovali.
Tata se vrátil s malárií. Protože strejda Karel jest lékařem, tak když otec blil, horečkoval a tak vůbec, Karel prudil, že to je otrava jídlem, hlavně ne do špitálu, než ho matka seřvala jak malýho kluka a tatu do špitálu odvezla sama. Následující dva měsíce byly dosti dramatické, protože většinu času otec aktivně umíral z různých příčin.
Matka pak Karla seřvala ještě jednou a tatovi tuhle partu víceméně zakázala, takže se začal rakvit s jinými lidmi.

Zkoušeli jste někdy rozkrojit opravdu tlustou tabulku čokolády položenou na levé dlani?
4 operace během jednoho roku a prostředníček přes to všechno méně pohyblivý. Šlachy. Syn. Naprosto střízlivý, jen měl daleko k lince :-( (dva kroky)

CERNAAMODRA: to mi připomnělo manžela, který si dělal legraci z "podivně se kýval"
na podivně kývající se sekyrku naběhla 4letá dcera (kde se vzala, tu se vzala) - skončilo to zásahem do tý jamky nad klíční kostí - naštěstí jen modřina a drobná oděrka.

tohle je dobry auditko, mohl bych skoro-sebevrazdama popsat knihu. Nekdy to ty geny nemaj lehky. Tak treba,

bydlel jsem v takove mezere mezi industrialni casti mesta a nejakou vesnici sice pohlcenou mestem ale stale obyvanou mistnakama. Bylo nas jen par a tak jsme se znali a potkavali se na dneska nemyslitelnych mistech. Jednim z nich bylo odkladiste tahacu na kabelove civky. Bylo tam vzdy mnoho odrezku barevnych kabelu vseho typu. hromady odrezane izolace byly tak metr mozna metr a pul vysoke, desna sranda byla kdyz nekdo zahucel do te hromady (proste vas to spolklo) to ze u teto zabavy obcas nekoho chytil drat bylo hahaha. to ze jsou na konci ostre jako nuz kupodivu nikoho nestalo zdravi nepocitam teda vyprask za rozervane obleceni.

Az jednoho dne, tam byl vozik se zahaknutou civkou. Samozrejme jsme zkouseli jak to funguje no a ja pod tim nechal kus prstu. Nejakou chvili jsem to nevedel az najednou jsem se podival a zjistil ze mi z toho tece krev. Prst nasli, prisili.

Jednou z velkych zabav bylo hazeni klacku do der. kdo nasel hlubsi byl vetsi frajer. A jednou jsme nasli fakt hlubokou. hodit tam sneka nebo sutr byl akustickej zazitek. A bylo to navic pristupne jen takova skruz prikryta par prkny ktere jsme samozrejme sundali. No byly to artezke vrty budejovickeho budvaru tehdy nepouzivane. Nikdo tam nespadl ale behali jsme kolem jakoby nic. (ta skruz cumela ze zeme asi jen 40cm)

Skvela vec, elektrika. Leto, horko jako v peci a my na stavbe vedlejsiho domu v nedeli kdy se tam nemakalo radili na hromade pisku. Oraznovy tricko jsem si sundal a behal jen v kratasech. Samozrejme barak jsme si prolustrovali taky no a najednou jsem sletel nazem. Dotknul jsem se brichem ustrizeneho 3f kabelu od michacky ktery byl pod proudem. Dodneska vim ze kratasy byly modry, misto ve stinu byla sobota tak 2h odpoledne a byl jsem opalenej :)

MONROE: Pokud vadi, smazte me. :)
Fotka z nemocnice.

Čarodějnice xx let zpět.

Oheň za kolejí, my všichni v maskách, já za Šmoulinku (natřen na modro a v baletní sukénce). V jednu chvíli jsem nabídl kamarádovi V., že mu za búra ukážu, co má Šmoulinka pod sukní. Kamarád V. (asi plně soustředěn na slečnu a své ruce šmátralky) nabídl pětku, když odtáhnu v prdel tmavou. Pětku jsem vzal a hodiv ji do ohně uposlechl jsem výzvy kamaráda J. k točení ohnivými řetězy. Každý jsme popadli jeden. Dvě ohnivá kola mizela v lese, když tu se jedno jalo zprudka zmenšovat a kleslo k zemi. Ano, řetěz se mi omotal kolem palice a kevlar napuštěný hořícím petrolejem mě flákl do oka. Knokaut okamžitý, naštěstí jen chvilkový.

Převoz do místního špitálu (na modro, ale bez sukně, pohotově jsem natáh kraťasy), kde prohlásili, že tohle ošetřovat nebudou. Převoz na kolej, zavolání rychlé, rychlá sprcha, odmodření a vystřízlivění, cesta na Bulovku (již jen trochu namodralý), šití roztrženého víčka (blbí mají štěstí, vykryly to brejle a naštěstí to bylo již předtím skoro slepé oko), cesta zpět. Ještě jsem stihl předposlední sud, začínalo svítat ;)

Druhý den nalezení trosek brýlí, jednooká lukostřelba. Pak jen dvouměsíční přecitlivělost na světlo.

Čestně jsem tak stanul po boku ostatním obětem ohňů za kolejí (popálené nohy, zlámané kotníky). Bohužel mě úraz neupoutal na lůžko, tedy jsem mohl do osvěžoven a na rozdíl od zmíněných tak nedostudoval.

Tak třeba...

...když mi bylo jednadvacet, sjížděli jsme řeku v Rakousku. Horní tok Salzy, tuším, ale to není podstatné. Prý "trochu to teče, ale nic zásadního", otevřené lodě, barely... Česká vodácká klasika.
Velmi brzy po sednutí do lodí přišly čtyři krátké peřeje za sebou. Naše loď první projela, aniž bychom nabrali vodu, po druhé se dala nabraná voda snadno vytřít houbama - ale po třetí už jí bylo hodně. Bylo by bývalo rozumné přirazit ke břehu a loď vylít, ale viděl jsem na dno řeky, tak jsem si - naučený ze špinavých českých řek - myslel, že když vidím na dno, asi tam moc hluboko nebude, a zavelel jsem že vyskočíme, loď otočíme a vylijem.
Jenže řeka byla čistá a vody jsem v ní měl skoro do pasu. Okamžitě nám podrazila nohy. V tu chvíli jsem udělal druhou blbost - opět naučený z českých řek jsem houkl na háčka, ať se dostane na břeh, že já chytám loď. Loď jsem skutečně chytil, ale byla plná vody, a proud - ještě relativně pomalý, ale vzhledem k hloubce hrozně silný - mě i s lodí strhl do čtvrté peřeje. A jak jsem se držel lodi, najednou mě proud strhl pod ni, a já tu čtvrtou peřej absolvoval pod ní.
Snažil jsem se dostat k hladině, loď-neloď, jenže proud byl silný, táhl mě ke dnu a když už se mi podařilo vystoupat, akorát jsem se praštil hlavou do dna lodi, která se tvrdošíjně držela nade mnou. A příležitostně, když byla v prudších pasážích hloubka menší, mě naopak přirazila na dno, až se mi obličej drhl o písek. Docházel mi kyslík a začalo mi být jasné, že z tohohle už se nedostanu. Ve chvíli, kdy už to nešlo vydržet a nadechl jsem se vody, jsem se přestal snažit plavat, smířený s tím, že je konec, a místo toho si chytil plavky, které mi proud strhával, s myšlenkou "tak když už budu mrtvej, aspoň nemusím být nahej". Zahaprovalo mi vidění, viděl jsem napřed světlo, oslnivé světlo, a pak tmu a nebylo nic.
A najednou jsem zjistil, že je mi zima na hlavu, že mám hlavu nad vodou, a že když se nadechnu, tak do zbytkového objemu plic teče vzduch. To peřej skončila a záchranná vesta mě vynesla na hladinu. Vykašlával jsem vodu (bolí to jak ďas, ale v tu chvíli mi to bylo jedno) a poprvé od základky volal o pomoc, protože mi svaly vypovídaly poslušnost. Ani tentokrát mi nikdo nepomohl (naše loď plula jako druhá, první byla daleko před náma a třetí ještě v peřeji), ale voda mě naštěstí vynesla na kamenitý ostroh. Tam jsem dovykašlal vodu z plic, opláchl si odřený obličej, zjistil, že mám rozbité koleno (dodneška se mu nevrátila plná hybnost) a velkou bouli na hlavě, a rozklepal se.

Po zbytek výletu jsem se bál do lodi sednout, většinu času se modlil potichu a v peřejkách a šlajsnách i nahlas. Nicméně celou tu vodu jsem zvládl absolvovat až do konce. Ale od té doby už jsem do lodi nesednul, bál jsem se. Až v posledních letech si říkám, že bych to možná mohl zkusit zase - ale v posledních letech není s kým, a tím pádem ani proč.

Kdykoliv si uvědomím, kolikát jsme mohli v dětství být mrtví, jímá mne hrůza. Těch optimistických odhadů bylo prostě tolik, že už se dnes nedivím rodičům a jejich dobrým radám. Těch close callu bylo fakt docela hodně. Hrozilo zcela reálně utopení, udušení, uhoření, pád z výšky, přejetí, rozmáznutí na kole, na pionýrovi, výbuch granátu, výbuch hořlavé směsi, roztržení hlavně, asi by toho bylo víc, naštěstí zbyly jen jizvy a respekt.

Moje prvni zkousky alkoholu.

Bylo mi 17let a opila jsem se medovinou s dost rizlou se slivovici.
Byly u me tri kamosky.
Meli jsme zabradli a tam byly mezery. Takze jsem si udelala vlastni diskoteku a vlezla treba na strechu auta me mamky (strecha byla ok). Pak jsem vlezla do okna a skocila z nej.
Byla jsem nesmrtelna. Superhrdinka!
No a pak jsem si vzpomnela na scenu z Titanicu. Vlezla jsem na opacnou stranu zabradli a volala "Jacku, Jacku!".
Chtela jsem zpet, protoze se mi zamotala hlava, ale jaksi to nevyslo a protocila jsem se tou dirou a spadla na obrubnik.

Cela od krve, nemohla jsem pohnout rukou, narazila jsem si i o roh hlavu.
Vysledek byl lehky otres mozku, zlomena klicni kost a 4 stehy na brade.

Co jsem delala pri siti brady a na zacatku hospitalizace jsem se dozvedela z doslechu.
Nepila jsem tak 2roky.

Btw klicni kost mi srostla spatne a mam omezeni na levou ruku.

Kdyz mne bylo asi 9 tak jsem se vozil na kontejneru na sbernej papir z kopce dolu, a nedoslo mne, ze ten kontejner se muze prevratit. To se samozrejme stalo a me to stalo predni zub. Jak jsem se, kdyz se kontejner prevratil, zakousl do asfaltu silnice. No zub mi opravil tata, zubni lekar, nasadil mne korunku a dodnes ji musim obcas resit.

coby malej parchant jsem dostal genialni napad, ze poslu z pomerne vysoky terasovity strane nad nasim panelakem traktorovou pneumatiku nejakyho stavebniho stroje, co jsem tam nahore nasel - kdyz zdolala prvni stupen uchcaval jsem z toho jak se rozjela a vyskocila, kdyz najela na dalsi uz jsem zacinal tusit, ze se jen tak nezastavi a jak spela dolu, uz me zacla jimat hruza, protoze dole si hraly nejaky maly decka, nasledovala ulice se zaparkovanejma autama a panelak. Deti to nastesti o par metru minulo, proslo to i mezerou mezi autama, zato zcela bezchybne prosla vchodovejma dverma panelaku a zastavila se az na chodbe u vejtahu. No nebylo mi z toho tenkrat dobre a dik otcove remenu zaslouzene ani my prdeli.

A jeste me dodnes děsí, kdyz si vzpomenu, jak jsme sli s podnapilym otcem v kempu ve slovenském ráji na dřevo. Vsechno po zemi bylo vysbirane, tak dostal otec genialni napad privazat sekyrku na spagat, vyhodit ji do vzduchu, zahaknout nejakou sussi vetev a stahnout ji.
Asi uz tusite. Ja a muj bratr ve veku kolem 10 let jsme stali vedle otce, ten vyhodil sekeru a my koukali, jak pada zpatky. Vzala ho po hlave, ale tupym koncem, takze rychle vystrizlivel a vratili jsme se bez drivi.

Já přidám klasiku, na kterou málem doplatil bratr. Pretahovali jsme se o prosklene dvere v dětském pokoji, ja byla uvnitř se starsim bratrancem a drzeli jsme dvere, takze jediny zpusob, jak se bratr mohl dostat za nami, bylo pěstí rozbít sklo. Krve z toho porezanyho zapesti bylo jak z vola, uterky to vydrzely do prijezdu sanitky. Puvodne se bali, ze ma rizly i slachy a nebude hybat nekteryma prstama, ale melo to stastnej konec.

Neublížil, ale takhle z hlavy si pamatuju dva případy, kdy jsem měl namále.
Jednou, to mi mohlo bejt kolem deseti, jsem z nějakýho důvodu vzal drátek a každej jeho konec jsem strčil do jedný zdířky zásuvky. Zachránilo mě asi to, že na něm byl kabel. Následovala samozřejmě rána a výpadek proudu. Víc už si nepamatuju, ale asi jsem to nepřiznal a žádnej větší průser nebyl.
No a pak už někdy v pubertě jsem si jednou pohrával s pistolí po dědovi, která byla na takový ty soft náboje – ne vyloženě plynová, ale ani ne jenom na ty plastový kolečka. Měl jsem ji u hlavy, mířil na mámu (jakože sranda), ale spoušť jsem nestiskl. Po chvíli jsem otevřel bubínek a zjistil, že celou dobu byla nabitá. To mě fakt nenapadlo. Ne že bych bejval někoho zastřelil, ale mohl jsem například parádně ohluchnout. Asi ve mně zůstaly rady o tom, že s pistolí se má vždycky zacházet tak, jako by byla nabitá.
No a pak takový ty hovadiny, jako když člověk v patnácti naprosto ožralej skáče ze skály do rybníka á la zatopenej lom, musí ale za letu přeskočit níž rostoucí strom, a místo toho jím prolítne... :)