GENTIANA: Já sem posera a od malička se bojim ohně (nikdy sem nebyla dítě, co si hrálo se sirkama nebo práskalo petardy) a ostrých věcí (nebezpečí jsem viděla i ve skládací rybičce, co jsem fasovala na houby), nevim, kde se ve mě tyhle strachy vzaly, ale moje mamka, která má snad ruce z azbestu se taky bála zapalovat naši starou plynovou troubu🙌

NA_PYCZU: my meli nejakou suboptimalne fungujici plynovou troubu, ktera si obcas uvnitr skladovala plyn. A pak chtel clovek pect a vylitla na nej ohniva koule. To je jeden ze dvou duvodu, proc se bojim spalebin a jediny duvod, proc se bojim plynu; detske zazitky jsou silne.

CERNYRYBIZ: Mírně odbočím. Dělal jsem školu, kde bylo celkem dost nevidomejch.

Tak taková ta klasická debata na téma jak k tomu přišli?
Jedna holčina hrála v lese na babu a házeli po sobě šišky.
Jednomu klukovi se říkalo chemik (prsty fuč a zbytky zraku).
Mno a "měl jsem kamaráda, co takhle jednou blil a praskla mu žilka" - nj "žilka to je svině".
Všechny podobné debaty se nesly s takovou lehkostí jako kdyby šlo prachsprostou, každodenní věc.. :)

Vodíkový balónek si pamatuju taky. Jenže mně bylo možná pět, určitě jsem ještě nechodil do školy. Líbilo se mi koukat se skrz něj na svět, hlavně na světla, tak jsem s ním - a s očima doširoka otevřenýma - napochodoval ke svíčce, no a pak to bouchlo. Svíčka sfouknutá, já přechodně oslepenej, ohořelý vlasy, řasy, obočí... přesně jak popisuješ.

A ještě z těch dětských (a někdo už ji četl), někdy taky cca v šesti letech jsem lezl na štafle, přistavené u višně u babičky na zahradě. Štafle to byly asi třímetrové, co by se asi mohlo stát... Stalo se to, že zafoukal vítr, větev višně mě vzala přes obličej a já se i se štaflema zřítil po zádech na zem. Naštěstí ale do kyprého jahodového záhonu, a až na leknutí a vyraženej dech se mi nestalo vůbec nic.

Blbosti samozřejmě člověk dělá hlavně v pubertě, a ideálně kvůli holce. Když mi bylo patnáct, na jednu pohlednou dívčinu jsem zkoušel dělat dojem lezením na strom u libockého rybníka - myslím, že je to vrba, ale nejsem si jistý. Každopádně, dělala si ze mě legraci, že se bojím výšek, tak jsme spolu lezli na strom a já "prostě musel" vylézt výš. Ona to vzdala ve výšce asi tak šest - sedm metrů, prostě ve čtvrtém patře větví, já vylezl až do pátého. K čemuž jsem musel
- postavit se na větvi, jen opřený o kmen stromu, na špičky
- přechytnout se rukama na větev nad sebou a rychle se přitáhnout kvůli rovnováze
Nahoru to šlo... Ovšem cesta dolů, když milá slečna uznala, že "se teda nebojím" byla úplně jiná pohádka. Zkuste si z větve se spustit na napřažené ruce a nataženýma špičkama nohou hledat větev, na kterou si máte stoupnout jako na kladinu, a pak se pustit a z téhle větve nespadnout, aniž byste se čehokoliv drželi, to vše s vědomím, že když došlápnete špatně, neudržíte rovnováhu, nebo vám to bude trvat moc dlouho a ruce povolí, tak letíte dolů - šest, sedm, možná osm metrů...
Jak vidno z toho, že to sem píšu, nespadnul jsem, dodnes nechápu jak. Nicméně když jsem se dostal na zem, nutně jsem potřeboval uklidnit - a slečna přiskočila, ne s polibky (ve které jsem tak trochu doufal), ale s cigaretami. Každý jsme tenkrát stáhli tři, vlastně tahle příhoda asi hrála významnou roli v tom, že jsem se naučil kouřit - a kouření, technicky vzato, je vlastně taky blbost, a taky sebevražedná.

Další prima událost se odehrála, když jsem se v hodině chemie naučil, že chlor lze vyrábět ze solného roztoku elektrolýzou. Jsem v zásadě důvěřivý člověk, ale zároveň platí, že nejoblíbenějším způsobem poznávání okolní reality je experiment.

Doma se zrovna uprázdnilo místo po chcíplým křečkovi, tak jsem do čistýho terária nanosil vodu, nasypal pár kilo soli a míchal. Když se roztok zdál jakž takž, připojil jsem dráty od anodovýho zdroje, bratru 380 V stejnosměrných, a zdroj zapnul.

Kupodivu nedošlo k vyražení jističů, ale nad hladinou se začalo čmoudit a v baráku to zavonělo jako ve sprchách komunistických městských lázní. Za chvíli už to přestala bejt prdel a měl jsem co dělat, abych se tím hnusem dostal k vypínači a následně otevřel okna a celej barák vyvětral.

Ale stejně to v pokojíčku ještě druhej den smrdělo jak v prvoválečných zákopech.

Tak na tohle s dovolením vkusně navážu historkou, která se stala někdy v roce 1986, když jsem chodil do třetí třídy.

Z kolotočů jsme si dotáhli lítací plněnej balonek. Po pár hodinách hraní s balonkem mne v záchvatu sebevražedné blbosti™ napadlo poručit o rok mladšímu bratrovi, ať balonek podrží za šňůrku. Já pak vzal do rukou jiskřicí pistolku Star, což byla hračka, u které stisknutí spouště vedlo k tvorbě jisker v ústí "hlavně".

Technická poznámka - balonek byl plněný vodíkem. A vodík je tak trochu kurva, protože jeho molekuly jsou malé a poměrně snadno pronikají materiálem. I gumovými stěnami balonku.

Nu, milou pistolku jsem přiblížil ke stěnám balonku a stiskl spoušť.

Dopadlo to jak muselo. Vodík procházející stěnami tvořil v blízkosti stěn s kyslíkem třaskavou směs. Jiskřička z pistolky víc než stačila.

Ozvalo se krátké štěknutí a před očima mi vykvetl efektní fireball. Mně spálil obočí a kus čela, bratrovi pak hlavně kůži na ruce, kterou držel šňůrku od balonku.

Hrozně jsme se lekli a začali bulet. Lekli se i rodiče. Otec byl u nás v pokoji během pár sekund. Vida tu scenérii, nijak se nerozmýšlel a preventivně nás ještě oba seřezal.

A to je konec.

Mám takovou tu klasiku, od malička se u nás zatápělo pomocí kapky benzinu, no a já blbka jednou hodila sirku a koukala, jestli to chytne (respektive, jestli ta sirka cestou nezhasla), no nezhasla… řasy, obočí i vlasy časem dorostly

To mi připomnělo bílení sklepa u matky po povodních - vápno a štětka nad hlavou by asi chtělo brýle. Jenže raději ty co vypadají jako potápěčské, s obyčejnýma si ta kapka našla cestu vrchem. Jak říkáš - 10 minut vodovodu a kupodivu kromě zarudnutí co zmizelo za pár dní to dopadlo dobře.

Jako desetiletý jinoch jsem se jal čistit zaschnutý pozinkový sprej, abych jím mohl sprejovat na nějaký model lodičky... Povedlo se mi stříknout si tu barvu do oka. Vymýval jsem dlouho, možná 10 minut, studenou vodou. A obešlo se to i bez návštěvy lékaře a trvalých následků.

Si pamatuju, jak jsem byl malej a měl jsem takový šlapací kolo, co furt točí šlapkama.
K bytovkám nám vedla takové celkem strmá točitá cesta od hlavní.
Tou dobou bylo pro nás maximum se na tý cestě rozjíždět tak za 1/4.
Mno a jednoho rána jsem byl první na nohách a už jsem jezdil. Pochopitelně z té cesty.
Začal jsem klasicky z 1/4, ale nějak mi to nedalo a začal jsem rozjezd posouvat výš. To jsem udělal asi tak 2x a po kouskách, až jsem si řekl, že nejsem srab a že to rovnou vezmu od hlavní.
Kolo jsem rozjel, co to šlo, a po té krátké, ale božské chvilce plné adrenalinu a radosti jsem zákonitě zjistil, že jedu tak rychle, že nestíhám šlapky.
"K bytovkám to už nezatočím, na to jedu moc rychle.. Pojedu rovně k vodárně a uvidím. Přeci se to musí zpomalit".
Nezpomalilo. Jediný, co mě napadlo, bylo tam teda nějak vrazit nohy a začít brzdit. Nohy se zamotaly do šlapek a já letěl do řídítek. Ta se stočila krajem (bez gumy, čistě kov) do mě a v plný rychlosti do břicha.
Jak jsem se rozsekal, tak šel okolo soused. Ten mě vzal domů, břicho rozsekaný, celý od krve a do dneška si pamatuju, jak jsem šel večer do vany. Do té krásně chlorované vody.. :)
Samozřejmě pododobnejch "radostí" člověk zažil v dětství hodně.
To a tam spadnout ze stromu, propadnout se do díry, pod led ("Jé tady je voda") apod.
Jednou jsme takhle pěkně přetížili vejdu železem a jak jsme jeli na šroťák (cesta z brutálního kopce), tak nám chcípli brzdy. Váhu jsme jenom přeletěli a zastavili tak 1m ode zdí šroťáku :D

CERNYRYBIZ: Naposledy jsem byla na Salze s otcem, strejdou Karlem, pár dalšíma lidma a profesorem Voncáskem, který při svých výzkumech zvířátek žijících ve shnilých studnách procestoval půl světa, byl svého času příčinou, že celá nejmenovaná univerzita nesnášela přírodovědeckou fakultu, kde Voncásek děkanoval a zvysoka sral na věci jako rozpočet nebo jinou práci. Voncásek měl nějaké podivné charisma, díky kterému v něm spousta lidí viděla zkušeného světoběžníka, génia přes shnilé studně i jiné bláto a hroznýho geroja, protože vypije tolikhle stroh rumu a ještě se pak udrží na nohou.

Někde jsme se taky vyklopili, pomlátila jsem se o dno, ale detaily si nepamatuju. Pamatuju si, že jsem byla příšerně nasraná na tu bandu debilů, co nemají rozum a od té doby jsem s otcem na tyhle výlety odmítala jezdit. A taky si pamatuju, že jsem měla žluté tričko.


Tatáž banda o pár let později vyrazila do Keni. Strejda Karel dostal na starost antimalarika, Voncásek dělal jako obvykle ostudu, za což ho otec i Karel obdivovali.
Tata se vrátil s malárií. Protože strejda Karel jest lékařem, tak když otec blil, horečkoval a tak vůbec, Karel prudil, že to je otrava jídlem, hlavně ne do špitálu, než ho matka seřvala jak malýho kluka a tatu do špitálu odvezla sama. Následující dva měsíce byly dosti dramatické, protože většinu času otec aktivně umíral z různých příčin.
Matka pak Karla seřvala ještě jednou a tatovi tuhle partu víceméně zakázala, takže se začal rakvit s jinými lidmi.

Zkoušeli jste někdy rozkrojit opravdu tlustou tabulku čokolády položenou na levé dlani?
4 operace během jednoho roku a prostředníček přes to všechno méně pohyblivý. Šlachy. Syn. Naprosto střízlivý, jen měl daleko k lince :-( (dva kroky)

CERNAAMODRA: to mi připomnělo manžela, který si dělal legraci z "podivně se kýval"
na podivně kývající se sekyrku naběhla 4letá dcera (kde se vzala, tu se vzala) - skončilo to zásahem do tý jamky nad klíční kostí - naštěstí jen modřina a drobná oděrka.

tohle je dobry auditko, mohl bych skoro-sebevrazdama popsat knihu. Nekdy to ty geny nemaj lehky. Tak treba,

bydlel jsem v takove mezere mezi industrialni casti mesta a nejakou vesnici sice pohlcenou mestem ale stale obyvanou mistnakama. Bylo nas jen par a tak jsme se znali a potkavali se na dneska nemyslitelnych mistech. Jednim z nich bylo odkladiste tahacu na kabelove civky. Bylo tam vzdy mnoho odrezku barevnych kabelu vseho typu. hromady odrezane izolace byly tak metr mozna metr a pul vysoke, desna sranda byla kdyz nekdo zahucel do te hromady (proste vas to spolklo) to ze u teto zabavy obcas nekoho chytil drat bylo hahaha. to ze jsou na konci ostre jako nuz kupodivu nikoho nestalo zdravi nepocitam teda vyprask za rozervane obleceni.

Az jednoho dne, tam byl vozik se zahaknutou civkou. Samozrejme jsme zkouseli jak to funguje no a ja pod tim nechal kus prstu. Nejakou chvili jsem to nevedel az najednou jsem se podival a zjistil ze mi z toho tece krev. Prst nasli, prisili.

Jednou z velkych zabav bylo hazeni klacku do der. kdo nasel hlubsi byl vetsi frajer. A jednou jsme nasli fakt hlubokou. hodit tam sneka nebo sutr byl akustickej zazitek. A bylo to navic pristupne jen takova skruz prikryta par prkny ktere jsme samozrejme sundali. No byly to artezke vrty budejovickeho budvaru tehdy nepouzivane. Nikdo tam nespadl ale behali jsme kolem jakoby nic. (ta skruz cumela ze zeme asi jen 40cm)

Skvela vec, elektrika. Leto, horko jako v peci a my na stavbe vedlejsiho domu v nedeli kdy se tam nemakalo radili na hromade pisku. Oraznovy tricko jsem si sundal a behal jen v kratasech. Samozrejme barak jsme si prolustrovali taky no a najednou jsem sletel nazem. Dotknul jsem se brichem ustrizeneho 3f kabelu od michacky ktery byl pod proudem. Dodneska vim ze kratasy byly modry, misto ve stinu byla sobota tak 2h odpoledne a byl jsem opalenej :)

MONROE: Pokud vadi, smazte me. :)
Fotka z nemocnice.

Čarodějnice xx let zpět.

Oheň za kolejí, my všichni v maskách, já za Šmoulinku (natřen na modro a v baletní sukénce). V jednu chvíli jsem nabídl kamarádovi V., že mu za búra ukážu, co má Šmoulinka pod sukní. Kamarád V. (asi plně soustředěn na slečnu a své ruce šmátralky) nabídl pětku, když odtáhnu v prdel tmavou. Pětku jsem vzal a hodiv ji do ohně uposlechl jsem výzvy kamaráda J. k točení ohnivými řetězy. Každý jsme popadli jeden. Dvě ohnivá kola mizela v lese, když tu se jedno jalo zprudka zmenšovat a kleslo k zemi. Ano, řetěz se mi omotal kolem palice a kevlar napuštěný hořícím petrolejem mě flákl do oka. Knokaut okamžitý, naštěstí jen chvilkový.

Převoz do místního špitálu (na modro, ale bez sukně, pohotově jsem natáh kraťasy), kde prohlásili, že tohle ošetřovat nebudou. Převoz na kolej, zavolání rychlé, rychlá sprcha, odmodření a vystřízlivění, cesta na Bulovku (již jen trochu namodralý), šití roztrženého víčka (blbí mají štěstí, vykryly to brejle a naštěstí to bylo již předtím skoro slepé oko), cesta zpět. Ještě jsem stihl předposlední sud, začínalo svítat ;)

Druhý den nalezení trosek brýlí, jednooká lukostřelba. Pak jen dvouměsíční přecitlivělost na světlo.

Čestně jsem tak stanul po boku ostatním obětem ohňů za kolejí (popálené nohy, zlámané kotníky). Bohužel mě úraz neupoutal na lůžko, tedy jsem mohl do osvěžoven a na rozdíl od zmíněných tak nedostudoval.

Tak třeba...

...když mi bylo jednadvacet, sjížděli jsme řeku v Rakousku. Horní tok Salzy, tuším, ale to není podstatné. Prý "trochu to teče, ale nic zásadního", otevřené lodě, barely... Česká vodácká klasika.
Velmi brzy po sednutí do lodí přišly čtyři krátké peřeje za sebou. Naše loď první projela, aniž bychom nabrali vodu, po druhé se dala nabraná voda snadno vytřít houbama - ale po třetí už jí bylo hodně. Bylo by bývalo rozumné přirazit ke břehu a loď vylít, ale viděl jsem na dno řeky, tak jsem si - naučený ze špinavých českých řek - myslel, že když vidím na dno, asi tam moc hluboko nebude, a zavelel jsem že vyskočíme, loď otočíme a vylijem.
Jenže řeka byla čistá a vody jsem v ní měl skoro do pasu. Okamžitě nám podrazila nohy. V tu chvíli jsem udělal druhou blbost - opět naučený z českých řek jsem houkl na háčka, ať se dostane na břeh, že já chytám loď. Loď jsem skutečně chytil, ale byla plná vody, a proud - ještě relativně pomalý, ale vzhledem k hloubce hrozně silný - mě i s lodí strhl do čtvrté peřeje. A jak jsem se držel lodi, najednou mě proud strhl pod ni, a já tu čtvrtou peřej absolvoval pod ní.
Snažil jsem se dostat k hladině, loď-neloď, jenže proud byl silný, táhl mě ke dnu a když už se mi podařilo vystoupat, akorát jsem se praštil hlavou do dna lodi, která se tvrdošíjně držela nade mnou. A příležitostně, když byla v prudších pasážích hloubka menší, mě naopak přirazila na dno, až se mi obličej drhl o písek. Docházel mi kyslík a začalo mi být jasné, že z tohohle už se nedostanu. Ve chvíli, kdy už to nešlo vydržet a nadechl jsem se vody, jsem se přestal snažit plavat, smířený s tím, že je konec, a místo toho si chytil plavky, které mi proud strhával, s myšlenkou "tak když už budu mrtvej, aspoň nemusím být nahej". Zahaprovalo mi vidění, viděl jsem napřed světlo, oslnivé světlo, a pak tmu a nebylo nic.
A najednou jsem zjistil, že je mi zima na hlavu, že mám hlavu nad vodou, a že když se nadechnu, tak do zbytkového objemu plic teče vzduch. To peřej skončila a záchranná vesta mě vynesla na hladinu. Vykašlával jsem vodu (bolí to jak ďas, ale v tu chvíli mi to bylo jedno) a poprvé od základky volal o pomoc, protože mi svaly vypovídaly poslušnost. Ani tentokrát mi nikdo nepomohl (naše loď plula jako druhá, první byla daleko před náma a třetí ještě v peřeji), ale voda mě naštěstí vynesla na kamenitý ostroh. Tam jsem dovykašlal vodu z plic, opláchl si odřený obličej, zjistil, že mám rozbité koleno (dodneška se mu nevrátila plná hybnost) a velkou bouli na hlavě, a rozklepal se.

Po zbytek výletu jsem se bál do lodi sednout, většinu času se modlil potichu a v peřejkách a šlajsnách i nahlas. Nicméně celou tu vodu jsem zvládl absolvovat až do konce. Ale od té doby už jsem do lodi nesednul, bál jsem se. Až v posledních letech si říkám, že bych to možná mohl zkusit zase - ale v posledních letech není s kým, a tím pádem ani proč.

Kdykoliv si uvědomím, kolikát jsme mohli v dětství být mrtví, jímá mne hrůza. Těch optimistických odhadů bylo prostě tolik, že už se dnes nedivím rodičům a jejich dobrým radám. Těch close callu bylo fakt docela hodně. Hrozilo zcela reálně utopení, udušení, uhoření, pád z výšky, přejetí, rozmáznutí na kole, na pionýrovi, výbuch granátu, výbuch hořlavé směsi, roztržení hlavně, asi by toho bylo víc, naštěstí zbyly jen jizvy a respekt.

Moje prvni zkousky alkoholu.

Bylo mi 17let a opila jsem se medovinou s dost rizlou se slivovici.
Byly u me tri kamosky.
Meli jsme zabradli a tam byly mezery. Takze jsem si udelala vlastni diskoteku a vlezla treba na strechu auta me mamky (strecha byla ok). Pak jsem vlezla do okna a skocila z nej.
Byla jsem nesmrtelna. Superhrdinka!
No a pak jsem si vzpomnela na scenu z Titanicu. Vlezla jsem na opacnou stranu zabradli a volala "Jacku, Jacku!".
Chtela jsem zpet, protoze se mi zamotala hlava, ale jaksi to nevyslo a protocila jsem se tou dirou a spadla na obrubnik.

Cela od krve, nemohla jsem pohnout rukou, narazila jsem si i o roh hlavu.
Vysledek byl lehky otres mozku, zlomena klicni kost a 4 stehy na brade.

Co jsem delala pri siti brady a na zacatku hospitalizace jsem se dozvedela z doslechu.
Nepila jsem tak 2roky.

Btw klicni kost mi srostla spatne a mam omezeni na levou ruku.