Právě jsem absolvovala první lekci francouzštiny se skupinou, která je o něco pokročilejší, než já - alternativa je jenom skupina začátečníků, ve který se nic novýho nenaučím.
To, že v něčem nejsem nejlepší ze skupiny, se kterou se to učím, jsem už samozřejmě zažila, ale vlastně jsem tomu nijak zvlášť nevěnovala pozornost, protože bejt na horních místech toho pomyslnýho žebříčku stačilo, i když jsem samozřejmě chtěla bejt nejlepší.
Teď jsem poprvý v životě suverénně nejhorší. Nejslabší.
A je to fakt legrační pocit. Nejlegračnější na tom je, že to není nic strašnýho. No tak to prostě nevim, no tak prostě ty slovíčka neznám. Budu se akorát muset naučit, že nemám sedět jak zařezaná, ale prostě se zeptat, co sakra znamená těch šest slov ve větě o osmi.
Je zvláštní zažívat věci, který jsem u svejch spolužáků ve škole nikdy nechápala, z jejich perspektivy. Tu ztracenost, ten pocit, že jsem úplně v lese. A zároveň k tomu bejt vybavená toolkitem na zpracování emocí, takže si na to v sobě dokážu udělat místo a neposrat se z toho.
Wow.
Cool new stuff.