u vaření si tančím se sluchátky na uších a došlo mi, jak moc jsem vděčná svým dětem za to, že mi zpřístupnily (a zpřístupňují) další místa hudebních krajin. Já jsem vlastním dospíváním prošla jako těžký introvert zabořený do knih, navíc internety tehdá nebejvaly, takže jsem byla polem dost neoraným. S manželem jsem sice pronikla do světa jazzu, ale děti to se mnou vzaly od píky přes punk, ska (můj první fesťák v Žízníkově, na to se nedá zapomenout) a tak dál, následovaly třeba několikery Mighty a báječný koncerty Einsturzende Neubauten nebo Huun Huur Tu (letos v květnu budou v Praze i v Brně!) nebo nasměrování na DhakaBrakha, seznamování s technem (já se nejdřív bránila, bála jsem se pro mne neskousnutelného druhu repetitivnosti nasměrující mne do agrese - no a pak mne ve tři ráno dcera prosila, že fakt už by ráda šla spát; tuším, že to byla Zenobia, prostě mne zas nasměrovali přesně). Prostě takový krásy se mi furt otvíraj, celej kontinent k objevování dál a dál, velká radost a vděčnost.