Apolena Mortensen Tůmová
Dnešní padesátníci jsou poslední odolná generace se šťastným dětstvím. Akorát, že vůbec
Poslední odolná generace, která zažila šťastné dětství. Husákovy děti vyrůstaly za normalizace a podle některých příspěvků v online prostoru i poznámek v reálném životě by měl člověk chuť jim nabídnout kapesníček, s jakým dojetím na toto období vzpomínají.
„Prožili jsme nejtvrdší a nejpoctivější dětství. Byli jsme venku, svět byl bezpečný, jídlo zdravé, výchova přísná, ale spravedlivá,“ neopomenou se pamětníci zasnít na grilovačce, zatímco jejich děti scrollují TikTokem. Dětství může být zdrojem hezkých vzpomínek, ale paměť nám může realitu značně pokřivit. Pojďme se podívat na největší mýty a klišé, kterými se řada dnešních boomerů opájí.
Chleba v ruce a hajdy ven
Těžko říct, co dnešní padesátníci vidí na lítání venku s chlebem v ruce. Tu dobu si pamatuji, ale nikdy jsem neviděla nikoho, aby venku konzumoval namazaný chleba, většina z nás jedla civilizovaně doma. To jen na okraj.
Ano, byli jsme venku. Upřímně, já jsem to protrpěla. Bloumala jsem po sídlišti (bez chleba) s ikonickými klíči na krku, protože máma chtěla mít doma klid. Jiní rodiče na své děti neměli čas, protože pracovali, ne že by tolik věřili v naši samostatnost. Dětství se odehrávalo v kulisách betonu, oprýskaných prolézaček a občasné šikany, kterou nikdo neřešil. Nepřála jsem si nic jiného než si v pokojíčku číst nebo se dívat na dva kanály Československé televize, byť na nich běžely buď záznamy z pionýrských pochodů, nebo pořady o družstevních žních.
Možná to bude pro někoho nová informace, ale dokonce i dnešní děti jsou venku a zažívají to, čemu se říká „volná hra“. Toho času je nepochybně méně, protože mají kroužky, a díky tomu budou jednou umět hrát šachy nebo rugby. A o víkendech se jim věnují rodiče, kteří je berou na výlety nebo do kina. Můžeme se ptát, jestli dřívější generace byla skutečně více svobodná, nebo jen zanedbaná.
Dítě s úzkostmi? Z toho vyroste. Dítě s dyslexií? Je líné. Dítě, které nechce jít do školy? Facka pomůže.
Abychom nezapomněli na další zlatý mýtus, nebyly mobily: „Stačilo křiknout pod okno a Pepa přišel!“ Inu, někdy. Jinak jsme čekali hodiny před barákem, jestli se kamarád vůbec ukáže. Pevná linka byla luxus. Domluva bez mobilů nebyla projevem geniality, ale nutnosti a často zdrojem frustrace. Kdo zažil „Pepa nepřišel“, ví, že to nebyla žádná idylka.
Svět byl bezpečnější
Děti jezdily na kole bez přileb, autosedačky byly sci-fi, a pokud se někdo vezl na zadním sedadle favoritu, držel se jen tak, tak. Vzpomínám si, že mě můj brácha vozil na prastaré motorce po vesnici, kdy jsem mu seděla na ramenou, a přišlo nám to zábavné. To je možná ta svoboda, kterou dnešní děti nezažijí, ale také se nezabijí. Statistiky ze 70. a 80. let mluví jasně, dětská úmrtnost, která zahrnuje i smrt v důsledku úrazů, byla podstatně vyšší než dnes, a to dokonce o polovinu. Můžeme s dojetím vzpomínat na pití z louží, visení na skále a házení kamenů, ale bezpečnost byla skutečně jen iluzí. Svět byl bezpečnější podle tehdejších měřítek.
A rozhodně to neznamená, že dnešní děti žijí ve sterilní bublině bezpečí. Hrozby už nejsou tolik fyzické, jako spíš psychologické, sociální a digitální. V době, kdy dětem stačí pouhá minuta online k tomu, aby se dostaly k nevyžádanému obsahu, kyberšikaně nebo manipulativní reklamě. A tak bychom místo nostalgického vzdychání nad tím, jak jsme mohli být venku do tmy, mohli říct, že každá generace čelí svému druhu nebezpečí. A pokud to, co děláme, vede k menšímu počtu pohřbů a většímu počtu dětí, které se cítí bezpečně jak fyzicky, tak psychicky, tak to možná děláme líp než ti před námi.
Škoda rány, která padne vedle
„Ve škole ti vrazí jednu, doma druhou,“ bylo heslo doby a ideálem „studeného odchovu“. Dnes tomu říkáme pasivní agrese, zanedbávání, občas fyzické násilí a totální nezájem o dětské emoce. Řada dětí měla vývojové poruchy, o kterých se nikdo nedozvěděl, protože školní psycholog byl mýtické stvoření. Dítě s úzkostmi? Z toho vyroste. Dítě s dyslexií? Je líné. Dítě, které nechce jít do školy? Facka pomůže.
„Jako dítě s aspergerem, vyrůstající v komunismu, mohu potvrdit, že řešením bylo vždy, že jsem dostal nářez. Všechny problémy z toho vzniklé se snažím řešit od cca 40 let svého věku a ovlivňují mě dodnes,“ píše Dave na sociální síti X. Psychiatrie byla často zneužívána k potlačování disidentů a dětská psychologie byla podfinancovaná. Školy a rodiny se zaměřovaly na poslušnost, ne na individuální potřeby dětí. Pro vyvážení, nedostupnost psychologické péče pro děti je i dnes alarmující, jak jsme psali v článku.
„Jedna výchovná ještě nikomu neuškodila,“ říkalo se. A my jsme tomu věřili stejně oddaně jako tomu, že Vitacit je nápoj budoucnosti. Bohužel, studie potvrzují, že fyzické tresty dětem jednoznačně škodí, zvyšují úzkosti, deprese, agresi a snižují kognitivní schopnosti. A argument starší generace, která říká: „Rodiče nás bili a také jsme to přežili,“ je lichý. Dětství by mělo být o všem možném, jen ne o přežití.
Věcí jsme si více vážili
„Husákovy děti“ prý byly skromné, protože měly málo, a to z nich udělalo lepší lidi. Opravdu? Béžové bavlněné punčocháče s vytahanými koleny, jedny botasky, jeden penál. Nebyli jsme skromní z přesvědčení, ale z nedostatku. Když se něco rozbilo, šetřilo se na nové, Tuzex byl pro vyvolené. Vážit si věcí znamenalo přežívat s tím, co bylo. A kdo měl „západní“ oblečení, byl král a zdroj závisti. Nebyla to skromnost, ale nemožnost výběru. Sociolog Petr Matějů v knize Sociální nerovnosti v Československu (1986) popisuje, jak i v „rovnostářském“ socialismu vytvářely přístup k západním produktům sociální hierarchie, a děti to cítily nejvíc.
Ano, dnes mají děti IPhone v kapse, deset párů tenisek a tablet, co stojí víc než měsíční důchod babičky. Přemíra je nová norma a ano, může to plodit rozmazlenost. Ale kdyby dnes byly boomeři zpět v dětských letech, nebyli by jiní. Nejsou to skromní hrdinové, ale oběti nedostatku, který plodil závist. Ta se pak mimochodem stala naším národním sportem.
Jídlo bylo poctivější
Jak rádi někteří vzpomínají na „poctivé“ bílé rohlíky, lančmít a přeslazené Pikao. Univerzální hnědá omáčka (UHO) v jídelně byla vrcholem gastronomie, a kdo chtěl v zimě ovoce, musel mít strýce v zelinářství. Také jsme byli mistři v počtu dětí na jeden banán. Nikdo neřešil trans tuky, konzervanty nebo cukr.
Dnes to také není žádná sláva. Jen jsme si od Vitacitu, který rozleptával sliznici, přeskočili k ultra‑zpracovaným potravinám s názvem „proteinová tyčinka“. Rozdíl je ale zásadní, dnes máme na výběr. Pokud se cpeme hnusem, je to náš výběr. Dřív to byla prostě realita, dostali jsme to, co zrovna bylo. Současná doba sice plodí obézní děti s mobilem v jedné ruce a croissantem v druhé, ale zároveň umožňuje koupit mrkev, tofu, celozrnný chleba i avokádo, aniž by člověk musel mít příbuzné v obchodě se zeleninou. Problém tedy není v dostupnosti, ale v odpovědnosti.
Byli jsme poslední odolná generace
Na závěr bonusový evergreen: Dnešní mladí jsou křehcí, potřebují psychologa, když přestane fungovat wi-fi. Zato Husákovy děti, to byla poslední odolná generace. Odolnost nebo tvrdost může mít různé konotace. Třeba jako generace, která vyrůstala bez jakékoliv práce s emocemi, takže ji dnes zaskočí vlastní pocity. Generace, která se učila, že „nebreč, nejsi holka,“ se teď diví, že neumí mluvit o svých problémech.
Nepřekvapivě se někde něco pokazilo, protože podle statistik je nejvyšší míra úzkostí a depresí právě u dnešních padesátníků. Možná důsledek výchovy, kde padaly facky, možná přepracování nebo dlouhodobě neřešené problémy. Zajímavé také je, že právě tahle „odolná“ generace vychovala „křehké“ děti.
Nejde o to, že tehdy bylo všechno špatně. Ale zlatá éra našeho dětství byla spíš zlatým lakem na překližce. Nebyla to idyla, ale život v rámci možností.