Ja si pamatuji, jak jsem chodil po ctyrech, vylezl jsem v loznici z postele, ktere byla pod oknem na radiator, z toho na parapet, okno bylo lehce pootevrene, otevrel jsem ho vic a uz jsem se plazil na venovni parapet a v tom me mamka zastavila. Bylo to v garsonce v 7. patre. :) Vice nez 2 roky jsem nemel, ve dvou letech jsem pry "behal" v gumakach pred barakem na sidlisti. :D

Moje první vzpomínka se datuje do cca 2,5 let věku. Ležel jsem ve větším kočárku, kde byly průhledné boky a díval jsem skrz.
Zajímalo by mně, kdy datujete svoji první vzpomínku.

Vzpomínka, která mě vždycky dojme, přitom vlastně taková blbost...byly mi 4 roky, byli jsme s rodičema v Holešovické tržnici, kde jsme si koupili takový ty klasický velký točený zmrzliny. Samozřejmě mi spadla, což bylo zdrcující, tak mi táta dal svou. Ta mi samozřejmě taky spadla a ten pocit smutku se zapsal fakt hluboko...

JONY: Na Svatém Kopečku jsme se sestrou strávili dětství a tyhle lidi, teda myšleno ty, co nezemřeli po komunistických kriminálech nebo následně na následky pobytu v nich a nebo neemigrovali, jsme zažili jako malí.

Dědovu roztříděnou korespondenci (kromě Čepa byl i jeho blízký přítel Jan Zahradníček) jsme věnovali archivu v Rajhradu.

Vtipná vsuvka.

Během devadesátách let vyšla redigovaná dvoudílná korespondence mezi Zahradníčkem a Čepem. Koupl jsme ji dědovi k Vánocům. A teprve z ní se děda dozvěděl, že mu mezi sebou Čep a Zahradníček říkali "Jožka, tlustý Slovák". Což ho po těch letech trošku naštvalo. :-)

Dalším vtipným detailem, že člověk co tu korespondenci redigoval, dědu pohřbil někdy v sedmdesátých letech a zcela mylně identifikoval jako někoho zcela jiného.

Ale zpět.

Pamatuji si, jak jsme každou neděli chodívali na návštěvy k Bablerům. Otto Babler byl starý pán, další z dědečkových přátel. Byl to překladatel, původem z bývalé Jugoslávie. Bydleli v domě s velkou zahradou, dole pod svatokopeckým kopcem. Pamatuji si, jak jsme vždy v létě šli cestou dolů, mezi polemi a zahradami dolů, k jejich domu. Pamatuji si na strom divoké ptáčnice, který rostl kousek od staré dřevěné branky v jejich plotu. Pamatuji si jak jsme vždy museli prokličkovat pod velkými třešněmi, protože zem pod nimi byla celá posetá kuřincemi od slepic, které chovala stará paní Bablerová a jak říkavala: "Svým slepičkám vždy dopřeji co největší volnost."

Bývala to o to vtipnější, že jsme od babičky bývaly vždy v nedělním svátečním (prarodiče totiž zcela ignorovali proletářskou realitu komunismu). Pro nás se sestrou to ovšem byl ta dobrodružná část celé cesty, abysme potom u další branky, odddělující tu část zahrady, kde vládly slepičky, vzájemně porovnávali podrážky svých bot, kdo byl jak úspěšný.

V ta nedělní odpoledne se tam scházeli staří přátelé a ač jsme se sestrou byli malí, tak mě bavilo poslouchat co si povídali. Navíc paní Bablerová skvěle pekla, takže každá návštěva slibovala nějaký skvělý koláč nebo buchtu se spoustou ovoce z jejich obrovské zahrady.

Pamatuji si, jak jsem si jako dítě díky panu Bablerovi přečetl Božskou komedii, kterou přeložil (společně se Zahradníčkem) v padesátých do češtiny a tento jeho překlad ho proslavil a zajistil mu tenkrát konečně slušnější živobytí. Jinak ho do té doby živila paní Bablerová se svým svojským hospodářstvím. Ostatně ještě za našich let to s pomocí zbytku rodiny dál udržovala. Proslulé bylo její bramborové políčko asi třista metrů nad jejich zahradou na svatokopeckém svahu, na které se nedalo žádnou technikou dostat a tak se vše dělalo ručně. I přesto, že se už dávno dali brambory levně koupit. Ale sepětí paní Bablerové s půdou bylo prostě silnější.

Další vtipná vsuvka.

Jak jsem napsal, dědeček pocházel z Slovácka, z rozsáhlé zemědělské rodiny, ale on sám od dětství studoval. Hrušecký pan farář totiž přemluvil jeho tatínka, ať ho dá na studia, že jednomu dítěti z deseti to může dovolit, a že to bude i vypadat dobře, když Jožka bude studovaný. Čímž děda vyvázl ze zemědělského života v Hruškách a chyběly mu tak, kromě úplného dětství, jakékoliv praktické zkušenosti. V očích paní Bablerové byl ale odborníkem a vše s ním konzultovala. A děda miloval radit. A naše babička z toho byla vždy na mrtvici. :-)

A když nás se sestrou nebavilo sedět u stolu s dospělími a poslouchat, tak tu byla Hanka, Bablerovic vnučka, holka o několik let starší, co si ale s námi ráda hrávala. A moje první velmi platonická láska. :-) A často jsme přibrali i děti z domu, tady chatky, na protějším svahu. A až po mnoha letech jsem zjistil, že ten kluk co si s námi hráva byl profesor Slavíček z VŠCHT. :-)

Tady by se dalo napsat několik vtipných vzpomínek na jeho lehce šíleného tatínka, který se ostatně porůznu objevuje i v jeho vzpomínkách během jeho přednášek. Za mě je nejlepší ta, jak se rozhodl, že u chatky vybuduje pro děti bazén. Dlužno dodat, že ten pozemek se nachází na naprosto šíleném svahu. To mu nebránilo ale začít s kopáním. Výsledkem byla jáma uprostřed svahu, ze které se, co si aspoň pamatuji, bazén nikdy nestal. Po celé naše dětství to byla "jáma na mamuty", jak o ní vždy hovořila paní Slavíčková. Nám se to zdálo fantastické, mít tatínka, co vybuduje jámu na mamuty.

Ale abych přestal s vtipkováním. Pan Babler každý den chodil pěšky po stráni nahoru ke svatokopeckému kostelu, co se vypíná na kopci nad Olomoucí. Ať bylo léto nebo zima.

Teď je ten svah rozprodán na stavební pozemky a olomoučtí zbohatlíci se mohli přetrhnout, aby si tam mohli postavit domy. Pana Bablera by asi z toho trefilo...

Pamatuji si, kde vždy v kostele sedával. A pamatuji si i tu mši v jeden zimní den, když jsme byli u prarodičů během zimních prázdnin. Mše se během zimních měsíců konávaly v zadní zastrčené kapli. Musela to být ranní mše a byli jsme na ní jen s babičkou. A pamatuji si, jak tenkrát přišel pan farář Riedl (další z mimořádně vzdělaných a zajímavých osobností a dědečkových přátel) a než začal se mší, tak do toho ticha pronesl:" Dnes ráno, kolem čtvrté hodiny ranní, zemřel Otto františek Babler."

A já si pamatuji, že to bylo úplně poprvé, co jsem si jako dítě uvědomil, že existuje něco jako smrt a že život je konečný.

Překopíroval bych se ještě tyhle vzpomínky na prarodiče.

Děda se v mládí díky své práci a zájmům seznámil se spoustou zajímavých a známých lidí a my si odnesli spoustu skvělých příběhů z jeho, babiččiných a matčiných vzpomínek.

Třeba babiččino vzpomínání na Jakub Demla a její naprosto trefnou a výstižnou Demlovu chrakteristiku: "Deml to je jako krásná zahrada plná růží. Přijdete blíž a zjistíte, že pod každou růží je pořádně nasráno." :-)

Potom třeba vzpomínka na to, že když se děda vrátil z návštěvy u Josefa Váchala, tak měl od babičky zakázáno vstoupit do domu. Musel potupně na dvůr k pumpě, babička vytáhla necky a děda se musel umýt na dvoře u pumpy a všechno oblečení nechat v neckách, protože jednou když od Váchala přijel tak si přivezl vši a blechy. :-)

A abych opustil vyměšovací historky a ukončil to na vážnější a smutnější notu.

Když se děda s babičkou stěhovali ze Svatého Kopečka k nám, tak jsem s dědou jeden z posledních srpnových dní jel vlakem do Litovle a odtud do Myslechovic. V mládí byl dědův nejbližší přítel Jan Čep. Pamatuji si, jak mi v Litovli a následně v téhle hanácké vesničce vyprávěl, jak se s Čepem seznámil a co spolu prožili. A nakonec jsme došli k takovým božím mukám kousek ze Myslechovicemi na mírně vyvýšeném místě v tamní rovině mezi polemi. Děda mi tam pověděl, že přesně na tomto místě, kam Čep rád chodíval, se s ním viděl naposledy. Ještě se domlouvali, jak za pár týdnů přijede do Hrušek na Slovácku (odkud děda pocházel) na hody, na které společně jezdili. Ale k tomu už nedošlo, protože emigroval. A v rámci utajení o tom dědovi neřekl. Tohle dědu až do smrti strašně moc mrzelo a bolelo (byť důvodům přísného utajení rozumněl).

A když děda zemřel a my procházeli jeho věci, tak měl veškerou svoji písemnou pozůstalost dokonale roztříděnou a úplně nahoře byl jeho dopisy s Janem Čepem.

Babca ze Sudet měla na zahrade nádhernou fuchsii. Obrovská, růžové květy, byla to její velká pýcha a ozdoba. Nicméně mně a mé kamarádce nakukala kamaradcina zlomyslna starší sestra, že to není jen tak ledajaka kytka, ale že ty květy jsou uvěznění motýli a aby neumreli, tak je musíme vysvobodit (otrhat). No, tak sme je poctivě rvaly asi dvě hodiny s tím, jak zasluznou práci děláme, až byl keřík totálně oholenej.
Přišli prarodiče a místo pochvalení sem dostala na zadek a babca byla fakt dlouho urazena.
Dana (ona dobracka, co nám tak skvěle poradila) si par dnů na to zlomila nohu, když lezla po třešni.

Štědrý den, bylo mi 18-20 ale myslím že jsem byl ještě dost děcko.
Chvíli po půlnoci si čtu ve svém dětském pokoji kam jsem se tehdy ještě vracel za rodiči.
Slyším hluk z ulice, ženský křik. Zvednu se a jdu průjezdem ven, abych zjistil, že jeden místní grázl přímo před naším domem mlátí jednu ze svých underage známostí. Pěstí do obličeje. Křičím na něj ať táhne do hajzlu, holka se mi vrhne do náručí, on zdrhá.
Beru ji dovnitř, holka brečí, já ji držím, nevím jestli jsem něco říkal. Tam už čeká má matka a ječí na nás ať ji vyhodím, že to není můj problém, etc. Šel jsem s ní ven. Zavolala domů a přijel pro ni její otec myslím.
A tak to mám kurva doteď. Jsem.. fixer. A jsem z toho rozbitý. Protože jsem neposlouchal nikdy to že něco není můj problém, všechno je pro mě víceméně osobní, jsme lidé.
Cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky říkal můj otec.
Proč po ní kurva jdu sám?

Napíšu sem ještě pár vzpomínek z mého dětství z vesnice v Lužických horách v Sudetech u dědy a babči. Měla sem s nima víc než komplikovaný vztah, ale tím to nebudu kazit.
Bývala to sklářská vesnice, takže se různě po lesních cestách daly najít poklady (zbytkové sklo, skleněné trubky atd), to všechno jsme jako děti sbíraly a v našich představách to byly diamanty a tak různě. Každoročně se tam konala velká sláva - hasičská pouť. Patronem hasičů je svatý Florian a kdysi každý účastník dostal skleněný medailon s Florianem. Potom už se přešlo na Floriana na látce, takže zbylé medailony skláři nasypali do potoka. Hodně let se tam daly najít. To bylo naše dětské "rýžování zlata"
Táhla sem to s dětma z vesnice, ač sem byla "pražská", tak mě braly mezi sebe. Ve vesnici bylo spousta bizarních postaviček. Teď si vybavuju třeba pana Vomelu. To byl vášnivý zahrádkář a ještě vášnivější alkoholik. Pamatuju si, že lezl nalitej s žebříkem na jabloň, ten žebřík mu upadl, protože ho tam nedal pořádně a on visel na stromě a volal pomoc...pomoc...pomoc. Vydržel fakt dost dlouho, než se někdo slitoval a žebřík mu zvedl. Takovýhle věci u něj byly naprosto běžný. Vždy se s vervou pustil do kutění, ale alkohol mu to překazil :) většinou udělal víc škody než užitku.
Okolo vesnice byla pole, kde se pásla stáda krav. Jako děti sme přes ta pole normálně chodily a krávy nás ignorovaly. Bohužel tam ale byli i pytláci, co ty krávy zabíjeli, na místě je vyvrhli a maso pak kradli. Jednou se stalo, že před celým stádem zabili krávu, kterou tam i vykuchali a celé stádo zpanikařilo, zničilo ohradu a dalo se na útěk.
My byly zrovna v lese, který byl hned u fotbalového hřiště (obrovská pýcha celé vesnice). V lese sme slyšely divné cinkání, ale moc sme po tom nepátraly. Pak za náma přijel malej kluk ze vsi na kole s tím, ať zdrháme, že sou v lese krávy. Vysmály sme se mu a šly vesele dál. No, najednou se v lese ty krávy fakt objevily, bylo jich hodně a běžely. My začaly běžet taky. Doběhly sme na ono hřiště, kde byly další krávy. Tak sme seběhly dolů k obecní louce. Jenže tam byla další část ze stáda a hnala se přímo našim směrem. Prostě kraví obklíčení. Běžely sme, brečely, řvaly o pomoc, dodnes si pamatuju ten strach a paniku, když se na vás řítí asi milion krav z každý strany a sou rychlejší jak vy. Ale doběhly sme do vesnice, místní chodili k plotu, aby se podívaly, proč ti haranti tak řvou.
Stádo vběhlo do vsi, poničilo fotbalové hřiště, pár plotů, pošlapalo pár zahrad, až situaci vyřešil můj děda, který v dětství krávy pásl. Někde sebral proutek, zahvízdal a nějakým kouzlem ty krávy zklidnil a odvedl je všechny na tu obecní louku. Jak je dostali zpět na pastviny si už nepamatuju.

ještě se mi vybavují obrovská stáda muflonů, která tam běhala po lese. To byla nádhera se s nima potkat. Myslím, že dneska už tam v takové míře nejsou.

Dodnes mám pro tuhle oblast slabost a fakt ráda se tam vracím. Fascinují mě zbytky domů po Němcích, zašlé dvojjazyčné nápisy na fasádách, opuštěné hřbitovy nebo třeba staré, rozpadající se sklárny. Sudety jsou komplikované, stejně tak jako jejich obyvatelstvo, většině lidí se asi moc nelíbí, protože tam v podstatě "nic" není, ale kdyby tam někdo vyrůstal, tak mu to prostě přiroste k srdci.

Otec pracoval jako technik, světel a zvuku pro jednu country kapelu, z toho plynulo hodně vzpomínek. První je na Hoštickou chalupu Michala Tučného, kde babička chtěla u ohně stále dokola hrát Prodavače (já si to vybavil až o mnoho let později kdy jsem na youtube narazil na anglicky zpívaný originál této skladby a vzpomínka jako by nic odněkud vyplula na povrch) a já mohl spát na peci, přesně na takové jako měl Honza v pohádkách. Byla to velká, kachlová (nebo jak se tomu říká) pec a na ní byly kožešiny, do těch se dalo krásně zahrabat a bylo to neskutečně super. Večer u ohně jsme mohli být dlouho vzhůru, já si pamatuji jak jsem jednou měl udělaný dřevěný meč od otce a nechal jsem si ho očoudit v ohni až zčernal, hráli jsme si pak že jsem Sokol strážce noci a komu jsem udělal černou značku tak byl polapen a přidal se do mé družiny.
Pak také na dobu kdy otec pracoval v jednom velkém divadle, kde měli zvukařskou komoru která mi připomínala velín, jako jsem znal z knihy Prometheus v plamenech a hrozně rád jsem tam sedával a představoval si že je to elektrárna. Práce v divadle znamenala že mohl i přes naší minulost jezdit do ciziny s divadlem, jednou z Japonska, kde byl asi na dva měsíce přivezl televizi, barevnou, Sharp co měla dálkové ovládání a před obrazovkou ještě sklo, takže vypadala opravdu hodně cool na tu dobu. Z Rakouska pak přivezl video, magickou věc značky Elin (takový hranatý přístroj který jsem znal pouze z katalogů Neckermann kde mimo oblečení bylo většinou i pár stránek se západní elektronikou a jednou příloha nějaký mini katalog loveckých věcí kde byly nože jako měl Rambo a hodinky jako měl Arnold, maskáče a svítilny, náboje a pásky, pouzdra a na poslední stránce Toyota Land Cruiser FJ40. listoval jsem tím nekonečné hodiny :)
Se zvukařinou se nesla ještě jedna věc, při výjezdech do zahraničí vždy přivezli hromadu videokazet, ty pak ve studiu kopírovali a vznikal k tomu rychlodabing, už si přesně nepamatuju kdo to dělal, ale otec domu nosil kazety a my měli velkou sbírku všech možných akčňáků a rubanic, které jsem s kamarády sjížděl snad milionkrát. Krabici těch kazet jsem našel na půdě když jsem vyklízel věci po babičce, je tam i televize a video (už novější Sony) a já se občas z nostalgie podívám na staré televizi na nějaký ten film a připomenu si tu dobu kdy jsem byl malý špunt a myslel jsem že to tak bude na věky.
Bohužel na věky nebylo nic, a tahle doba skončila když mi bylo patnáct a jako by to bylo dneska si pamatuju pohřeb Michala Tučného a stojící čestnou stráž v jižanských uniformách.
Mě pak čekala střední a život hodně změnila, nejen smrtí mamky (opět vzpomínka na Light My Fire a Tam u nebeských bran - až jednou budu tvořit soundtrack ke svému životu tyto dvě skladby tam jistě budou), ale i nové zábavy, video vystřídal počítač, čundry a potlachy chození za holkama, přišla nová hudba elektronika, hiphop... ale i přes to všechno ve mě ten malej špunt stále je.

Moje druhá babi hrála v divadle. Pamatuji, jak se učila a připravovala na danou hru a já ji pozorovala a zkoušela napodobovat její mimiku a pohyb. Byla tolik krásná. Ráda jsem se na ni dívala a opakovala její slova.
Brávala mě sebou na přestavení a do maskérny. To byla věc. Vždycky jsem se zmalovala jako velikonoční vajíčko, ale nehněvala se, vždycky mi jen přejela pudřenkou po nose a zasmála se. Mohla jsem tam vlastně cokoliv, všechno bylo dovoleno. Bylo mi pět let, když oslavila krásných 40. Mladá babička, které nikdo nevěřil, že jsem její vnučka :D

Já si vybavuju vzpomínku, jak sem svou milovanou babičku zavřela v mrazu na balkoně.
Nekdy v zime byla u nás doma a šla jen v kombiné (tak tomu rikala) sundat prádlo z balkonu. Tak sem dostala ten nápad, ze ji tam zavřu. Vůbec nevím proč. Babca na mě ťukala a jak byla zima, tak byla dost naštvaná. No a já se jí pak bála pustit, takže sem se doběhla schovat do obýváku a dělala, že nic. Máma se ptala, co se děje a já že vůbec nic. Pak se ptala, kdo to tuka a já na to, že nevím. Nakonec vymrzlou babču objevila a ta se mnou asi týden nemluvila.
Bylo mi asi 5 let. :")
Dodnes nechápu, co mě k tomu vedlo.

Když jsem byl malý hráli jsme v ulici s klukama takzvanou zeď. Spočívalo to v tom že se vzal tenisák a na jeden dotek se s ním kopalo o podezdívku plotu, od branky k sousedům. Každý měl tři životy, když se netrefil do podezdívky přišel o život a po třech životech prohrál a následoval výsměch.
Nejhorší byla taková ta rána kopaná z boku co se odrazila skoro až na konec ulice, to nebylo možné kopnout. Časem se upravovala pravidla, rozehrávka se nesměla kopat šikmo, když skončil tenisák pod autem, byla možnost si ho vyndat. Nevím proč jsem si na to vzpomněl, ale byla to neskutečná zábava. A když vysílalo OK3 chodilo se vždy v šest domu na Dobrodruhy z vesmíru. Sraz byl zase po nich.

Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

JONY: tohle byl klasický mlíčňák ;) dělali tam božské jahodové koktejly a přesně jak píšeš, prodávali rakvičky a trubičky, jo a taky punčák. Ach jo.
Měli tam takové ty kovové bílé stolečky a zdobené židle. Bylo tam vlastně strašně málo místa, ale vždycky jsme seděli a povídali si. Dědeček mě vlastně vychovával. Možná, že chtěla babi vždycky klid, proto jsme chodili takhle pravidelně ;)
A když jsme se vrátili, seděla za svým stolem a strouhala mrkev a jablička a já teď akorát zase pláču…

BERRUNA: tahle cukrárnová vzpomínka mi připomenula památnou cukrárnu Dejmal (kousek vedle olomouckého Prioru), kterou jsme vždy navštěvovali s prarodiči nebo rodiči když jsme byli na prázdninách na Svatém Kopečku a zajeli jsme do Olomouce. Nevím nakolik to mám oblivněné dětskými vzpomínkami, ale v paměti mi zůstane jako ta nejlepší cukrárna, kterou jsem kdy zažil. Ten výběr a kvalita. Ach... A to navzdory předlistopadovému socíku. Po revoluci nějakou dobu fungovala jako cukrárna Maruška, ale už to nebylo úplně ono a následně zmizela z povrchu zemského. Strašná škoda.

A podobný osud potkal i cukrárny na Svatém Kopečku. Pamatuji si, že tam bývaly hned tři. Teď tam přežívá stěží jedna a je naprosto mizerná. Přitom z dětsví si pamatuji, že mívali super výběr zákusků a jak jsme po obědě vždy se sestrou běželi koupit takové růžové řezy plus rakvičku se šlehačkou a babičce trubičku.

Hmmm... neděle večer, já dostal chuť na sladké a doma nic nemám.

Tohle je trochu bizár vzpomínka, protože místo panenek jsem měla nejraději nějaké pistolky, prak a nebo jsme do kinder vajíček dávali šumák x jedlou sodu a házeli ho po sobě a byli pořád šíleně špinavý :D ukázková holčička :D
Ten kluk na fotce je po smrti. Byl jeden z těch, co mě provázeli klučičím světem a dětstvím ;)

Měla jsem nevidomou kamarádku. Celé dětství jsme trávily buď před domem na klepači na koberce, kde mi předčítala a marně učila Braillovo písmo a nebo za domem, kde byl malý les plný stromů a my tam stavěli všichni z toho příšerného 13 patrového paneláku bunkry a lezli všemožně na stromy. Vylezla jsem vždycky hodně vysoko a pak se bála dolu. Ona kamarádka lezla za mnou a podle hmatu mě naváděla, kam mám položit nohu a kde se držet :D Většinou musel beztak dojít nějaký tatínek a sundat mě :D byla úžasná! Poznala mě vždycky na sto honů <3
Postavili jsme se vždycky do řady a nechali ji podle hmatu a někdy jen podle vůně rozpoznat, kdo je kdo a nikdy se nespletla ;) bylo nám kolem 4-5 let :)

Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.