Otec pracoval jako technik, světel a zvuku pro jednu country kapelu, z toho plynulo hodně vzpomínek. První je na Hoštickou chalupu Michala Tučného, kde babička chtěla u ohně stále dokola hrát Prodavače (já si to vybavil až o mnoho let později kdy jsem na youtube narazil na anglicky zpívaný originál této skladby a vzpomínka jako by nic odněkud vyplula na povrch) a já mohl spát na peci, přesně na takové jako měl Honza v pohádkách. Byla to velká, kachlová (nebo jak se tomu říká) pec a na ní byly kožešiny, do těch se dalo krásně zahrabat a bylo to neskutečně super. Večer u ohně jsme mohli být dlouho vzhůru, já si pamatuji jak jsem jednou měl udělaný dřevěný meč od otce a nechal jsem si ho očoudit v ohni až zčernal, hráli jsme si pak že jsem Sokol strážce noci a komu jsem udělal černou značku tak byl polapen a přidal se do mé družiny.
Pak také na dobu kdy otec pracoval v jednom velkém divadle, kde měli zvukařskou komoru která mi připomínala velín, jako jsem znal z knihy Prometheus v plamenech a hrozně rád jsem tam sedával a představoval si že je to elektrárna. Práce v divadle znamenala že mohl i přes naší minulost jezdit do ciziny s divadlem, jednou z Japonska, kde byl asi na dva měsíce přivezl televizi, barevnou, Sharp co měla dálkové ovládání a před obrazovkou ještě sklo, takže vypadala opravdu hodně cool na tu dobu. Z Rakouska pak přivezl video, magickou věc značky Elin (takový hranatý přístroj který jsem znal pouze z katalogů Neckermann kde mimo oblečení bylo většinou i pár stránek se západní elektronikou a jednou příloha nějaký mini katalog loveckých věcí kde byly nože jako měl Rambo a hodinky jako měl Arnold, maskáče a svítilny, náboje a pásky, pouzdra a na poslední stránce Toyota Land Cruiser FJ40. listoval jsem tím nekonečné hodiny :)
Se zvukařinou se nesla ještě jedna věc, při výjezdech do zahraničí vždy přivezli hromadu videokazet, ty pak ve studiu kopírovali a vznikal k tomu rychlodabing, už si přesně nepamatuju kdo to dělal, ale otec domu nosil kazety a my měli velkou sbírku všech možných akčňáků a rubanic, které jsem s kamarády sjížděl snad milionkrát. Krabici těch kazet jsem našel na půdě když jsem vyklízel věci po babičce, je tam i televize a video (už novější Sony) a já se občas z nostalgie podívám na staré televizi na nějaký ten film a připomenu si tu dobu kdy jsem byl malý špunt a myslel jsem že to tak bude na věky.
Bohužel na věky nebylo nic, a tahle doba skončila když mi bylo patnáct a jako by to bylo dneska si pamatuju pohřeb Michala Tučného a stojící čestnou stráž v jižanských uniformách.
Mě pak čekala střední a život hodně změnila, nejen smrtí mamky (opět vzpomínka na Light My Fire a Tam u nebeských bran - až jednou budu tvořit soundtrack ke svému životu tyto dvě skladby tam jistě budou), ale i nové zábavy, video vystřídal počítač, čundry a potlachy chození za holkama, přišla nová hudba elektronika, hiphop... ale i přes to všechno ve mě ten malej špunt stále je.

Moje druhá babi hrála v divadle. Pamatuji, jak se učila a připravovala na danou hru a já ji pozorovala a zkoušela napodobovat její mimiku a pohyb. Byla tolik krásná. Ráda jsem se na ni dívala a opakovala její slova.
Brávala mě sebou na přestavení a do maskérny. To byla věc. Vždycky jsem se zmalovala jako velikonoční vajíčko, ale nehněvala se, vždycky mi jen přejela pudřenkou po nose a zasmála se. Mohla jsem tam vlastně cokoliv, všechno bylo dovoleno. Bylo mi pět let, když oslavila krásných 40. Mladá babička, které nikdo nevěřil, že jsem její vnučka :D

Já si vybavuju vzpomínku, jak sem svou milovanou babičku zavřela v mrazu na balkoně.
Nekdy v zime byla u nás doma a šla jen v kombiné (tak tomu rikala) sundat prádlo z balkonu. Tak sem dostala ten nápad, ze ji tam zavřu. Vůbec nevím proč. Babca na mě ťukala a jak byla zima, tak byla dost naštvaná. No a já se jí pak bála pustit, takže sem se doběhla schovat do obýváku a dělala, že nic. Máma se ptala, co se děje a já že vůbec nic. Pak se ptala, kdo to tuka a já na to, že nevím. Nakonec vymrzlou babču objevila a ta se mnou asi týden nemluvila.
Bylo mi asi 5 let. :")
Dodnes nechápu, co mě k tomu vedlo.

Když jsem byl malý hráli jsme v ulici s klukama takzvanou zeď. Spočívalo to v tom že se vzal tenisák a na jeden dotek se s ním kopalo o podezdívku plotu, od branky k sousedům. Každý měl tři životy, když se netrefil do podezdívky přišel o život a po třech životech prohrál a následoval výsměch.
Nejhorší byla taková ta rána kopaná z boku co se odrazila skoro až na konec ulice, to nebylo možné kopnout. Časem se upravovala pravidla, rozehrávka se nesměla kopat šikmo, když skončil tenisák pod autem, byla možnost si ho vyndat. Nevím proč jsem si na to vzpomněl, ale byla to neskutečná zábava. A když vysílalo OK3 chodilo se vždy v šest domu na Dobrodruhy z vesmíru. Sraz byl zase po nich.

Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

JONY: tohle byl klasický mlíčňák ;) dělali tam božské jahodové koktejly a přesně jak píšeš, prodávali rakvičky a trubičky, jo a taky punčák. Ach jo.
Měli tam takové ty kovové bílé stolečky a zdobené židle. Bylo tam vlastně strašně málo místa, ale vždycky jsme seděli a povídali si. Dědeček mě vlastně vychovával. Možná, že chtěla babi vždycky klid, proto jsme chodili takhle pravidelně ;)
A když jsme se vrátili, seděla za svým stolem a strouhala mrkev a jablička a já teď akorát zase pláču…

Tohle je trochu bizár vzpomínka, protože místo panenek jsem měla nejraději nějaké pistolky, prak a nebo jsme do kinder vajíček dávali šumák x jedlou sodu a házeli ho po sobě a byli pořád šíleně špinavý :D ukázková holčička :D
Ten kluk na fotce je po smrti. Byl jeden z těch, co mě provázeli klučičím světem a dětstvím ;)

Měla jsem nevidomou kamarádku. Celé dětství jsme trávily buď před domem na klepači na koberce, kde mi předčítala a marně učila Braillovo písmo a nebo za domem, kde byl malý les plný stromů a my tam stavěli všichni z toho příšerného 13 patrového paneláku bunkry a lezli všemožně na stromy. Vylezla jsem vždycky hodně vysoko a pak se bála dolu. Ona kamarádka lezla za mnou a podle hmatu mě naváděla, kam mám položit nohu a kde se držet :D Většinou musel beztak dojít nějaký tatínek a sundat mě :D byla úžasná! Poznala mě vždycky na sto honů <3
Postavili jsme se vždycky do řady a nechali ji podle hmatu a někdy jen podle vůně rozpoznat, kdo je kdo a nikdy se nespletla ;) bylo nám kolem 4-5 let :)

Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

To je krásné auditko! Děkujeme za něj <3
Poslední dobou se mi vrací čím dál více dětských vzpomínek, ale jsou to vzpomínky kruté a hodně těžce popsatelné. Někdy snad seberu odvahu.

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.