Napíšu sem ještě pár vzpomínek z mého dětství z vesnice v Lužických horách v Sudetech u dědy a babči. Měla sem s nima víc než komplikovaný vztah, ale tím to nebudu kazit.
Bývala to sklářská vesnice, takže se různě po lesních cestách daly najít poklady (zbytkové sklo, skleněné trubky atd), to všechno jsme jako děti sbíraly a v našich představách to byly diamanty a tak různě. Každoročně se tam konala velká sláva - hasičská pouť. Patronem hasičů je svatý Florian a kdysi každý účastník dostal skleněný medailon s Florianem. Potom už se přešlo na Floriana na látce, takže zbylé medailony skláři nasypali do potoka. Hodně let se tam daly najít. To bylo naše dětské "rýžování zlata"
Táhla sem to s dětma z vesnice, ač sem byla "pražská", tak mě braly mezi sebe. Ve vesnici bylo spousta bizarních postaviček. Teď si vybavuju třeba pana Vomelu. To byl vášnivý zahrádkář a ještě vášnivější alkoholik. Pamatuju si, že lezl nalitej s žebříkem na jabloň, ten žebřík mu upadl, protože ho tam nedal pořádně a on visel na stromě a volal pomoc...pomoc...pomoc. Vydržel fakt dost dlouho, než se někdo slitoval a žebřík mu zvedl. Takovýhle věci u něj byly naprosto běžný. Vždy se s vervou pustil do kutění, ale alkohol mu to překazil :) většinou udělal víc škody než užitku.
Okolo vesnice byla pole, kde se pásla stáda krav. Jako děti sme přes ta pole normálně chodily a krávy nás ignorovaly. Bohužel tam ale byli i pytláci, co ty krávy zabíjeli, na místě je vyvrhli a maso pak kradli. Jednou se stalo, že před celým stádem zabili krávu, kterou tam i vykuchali a celé stádo zpanikařilo, zničilo ohradu a dalo se na útěk.
My byly zrovna v lese, který byl hned u fotbalového hřiště (obrovská pýcha celé vesnice). V lese sme slyšely divné cinkání, ale moc sme po tom nepátraly. Pak za náma přijel malej kluk ze vsi na kole s tím, ať zdrháme, že sou v lese krávy. Vysmály sme se mu a šly vesele dál. No, najednou se v lese ty krávy fakt objevily, bylo jich hodně a běžely. My začaly běžet taky. Doběhly sme na ono hřiště, kde byly další krávy. Tak sme seběhly dolů k obecní louce. Jenže tam byla další část ze stáda a hnala se přímo našim směrem. Prostě kraví obklíčení. Běžely sme, brečely, řvaly o pomoc, dodnes si pamatuju ten strach a paniku, když se na vás řítí asi milion krav z každý strany a sou rychlejší jak vy. Ale doběhly sme do vesnice, místní chodili k plotu, aby se podívaly, proč ti haranti tak řvou.
Stádo vběhlo do vsi, poničilo fotbalové hřiště, pár plotů, pošlapalo pár zahrad, až situaci vyřešil můj děda, který v dětství krávy pásl. Někde sebral proutek, zahvízdal a nějakým kouzlem ty krávy zklidnil a odvedl je všechny na tu obecní louku. Jak je dostali zpět na pastviny si už nepamatuju.

ještě se mi vybavují obrovská stáda muflonů, která tam běhala po lese. To byla nádhera se s nima potkat. Myslím, že dneska už tam v takové míře nejsou.

Dodnes mám pro tuhle oblast slabost a fakt ráda se tam vracím. Fascinují mě zbytky domů po Němcích, zašlé dvojjazyčné nápisy na fasádách, opuštěné hřbitovy nebo třeba staré, rozpadající se sklárny. Sudety jsou komplikované, stejně tak jako jejich obyvatelstvo, většině lidí se asi moc nelíbí, protože tam v podstatě "nic" není, ale kdyby tam někdo vyrůstal, tak mu to prostě přiroste k srdci.

Otec pracoval jako technik, světel a zvuku pro jednu country kapelu, z toho plynulo hodně vzpomínek. První je na Hoštickou chalupu Michala Tučného, kde babička chtěla u ohně stále dokola hrát Prodavače (já si to vybavil až o mnoho let později kdy jsem na youtube narazil na anglicky zpívaný originál této skladby a vzpomínka jako by nic odněkud vyplula na povrch) a já mohl spát na peci, přesně na takové jako měl Honza v pohádkách. Byla to velká, kachlová (nebo jak se tomu říká) pec a na ní byly kožešiny, do těch se dalo krásně zahrabat a bylo to neskutečně super. Večer u ohně jsme mohli být dlouho vzhůru, já si pamatuji jak jsem jednou měl udělaný dřevěný meč od otce a nechal jsem si ho očoudit v ohni až zčernal, hráli jsme si pak že jsem Sokol strážce noci a komu jsem udělal černou značku tak byl polapen a přidal se do mé družiny.
Pak také na dobu kdy otec pracoval v jednom velkém divadle, kde měli zvukařskou komoru která mi připomínala velín, jako jsem znal z knihy Prometheus v plamenech a hrozně rád jsem tam sedával a představoval si že je to elektrárna. Práce v divadle znamenala že mohl i přes naší minulost jezdit do ciziny s divadlem, jednou z Japonska, kde byl asi na dva měsíce přivezl televizi, barevnou, Sharp co měla dálkové ovládání a před obrazovkou ještě sklo, takže vypadala opravdu hodně cool na tu dobu. Z Rakouska pak přivezl video, magickou věc značky Elin (takový hranatý přístroj který jsem znal pouze z katalogů Neckermann kde mimo oblečení bylo většinou i pár stránek se západní elektronikou a jednou příloha nějaký mini katalog loveckých věcí kde byly nože jako měl Rambo a hodinky jako měl Arnold, maskáče a svítilny, náboje a pásky, pouzdra a na poslední stránce Toyota Land Cruiser FJ40. listoval jsem tím nekonečné hodiny :)
Se zvukařinou se nesla ještě jedna věc, při výjezdech do zahraničí vždy přivezli hromadu videokazet, ty pak ve studiu kopírovali a vznikal k tomu rychlodabing, už si přesně nepamatuju kdo to dělal, ale otec domu nosil kazety a my měli velkou sbírku všech možných akčňáků a rubanic, které jsem s kamarády sjížděl snad milionkrát. Krabici těch kazet jsem našel na půdě když jsem vyklízel věci po babičce, je tam i televize a video (už novější Sony) a já se občas z nostalgie podívám na staré televizi na nějaký ten film a připomenu si tu dobu kdy jsem byl malý špunt a myslel jsem že to tak bude na věky.
Bohužel na věky nebylo nic, a tahle doba skončila když mi bylo patnáct a jako by to bylo dneska si pamatuju pohřeb Michala Tučného a stojící čestnou stráž v jižanských uniformách.
Mě pak čekala střední a život hodně změnila, nejen smrtí mamky (opět vzpomínka na Light My Fire a Tam u nebeských bran - až jednou budu tvořit soundtrack ke svému životu tyto dvě skladby tam jistě budou), ale i nové zábavy, video vystřídal počítač, čundry a potlachy chození za holkama, přišla nová hudba elektronika, hiphop... ale i přes to všechno ve mě ten malej špunt stále je.

Moje druhá babi hrála v divadle. Pamatuji, jak se učila a připravovala na danou hru a já ji pozorovala a zkoušela napodobovat její mimiku a pohyb. Byla tolik krásná. Ráda jsem se na ni dívala a opakovala její slova.
Brávala mě sebou na přestavení a do maskérny. To byla věc. Vždycky jsem se zmalovala jako velikonoční vajíčko, ale nehněvala se, vždycky mi jen přejela pudřenkou po nose a zasmála se. Mohla jsem tam vlastně cokoliv, všechno bylo dovoleno. Bylo mi pět let, když oslavila krásných 40. Mladá babička, které nikdo nevěřil, že jsem její vnučka :D

Já si vybavuju vzpomínku, jak sem svou milovanou babičku zavřela v mrazu na balkoně.
Nekdy v zime byla u nás doma a šla jen v kombiné (tak tomu rikala) sundat prádlo z balkonu. Tak sem dostala ten nápad, ze ji tam zavřu. Vůbec nevím proč. Babca na mě ťukala a jak byla zima, tak byla dost naštvaná. No a já se jí pak bála pustit, takže sem se doběhla schovat do obýváku a dělala, že nic. Máma se ptala, co se děje a já že vůbec nic. Pak se ptala, kdo to tuka a já na to, že nevím. Nakonec vymrzlou babču objevila a ta se mnou asi týden nemluvila.
Bylo mi asi 5 let. :")
Dodnes nechápu, co mě k tomu vedlo.

Když jsem byl malý hráli jsme v ulici s klukama takzvanou zeď. Spočívalo to v tom že se vzal tenisák a na jeden dotek se s ním kopalo o podezdívku plotu, od branky k sousedům. Každý měl tři životy, když se netrefil do podezdívky přišel o život a po třech životech prohrál a následoval výsměch.
Nejhorší byla taková ta rána kopaná z boku co se odrazila skoro až na konec ulice, to nebylo možné kopnout. Časem se upravovala pravidla, rozehrávka se nesměla kopat šikmo, když skončil tenisák pod autem, byla možnost si ho vyndat. Nevím proč jsem si na to vzpomněl, ale byla to neskutečná zábava. A když vysílalo OK3 chodilo se vždy v šest domu na Dobrodruhy z vesmíru. Sraz byl zase po nich.

Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

JONY: tohle byl klasický mlíčňák ;) dělali tam božské jahodové koktejly a přesně jak píšeš, prodávali rakvičky a trubičky, jo a taky punčák. Ach jo.
Měli tam takové ty kovové bílé stolečky a zdobené židle. Bylo tam vlastně strašně málo místa, ale vždycky jsme seděli a povídali si. Dědeček mě vlastně vychovával. Možná, že chtěla babi vždycky klid, proto jsme chodili takhle pravidelně ;)
A když jsme se vrátili, seděla za svým stolem a strouhala mrkev a jablička a já teď akorát zase pláču…

BERRUNA: tahle cukrárnová vzpomínka mi připomenula památnou cukrárnu Dejmal (kousek vedle olomouckého Prioru), kterou jsme vždy navštěvovali s prarodiči nebo rodiči když jsme byli na prázdninách na Svatém Kopečku a zajeli jsme do Olomouce. Nevím nakolik to mám oblivněné dětskými vzpomínkami, ale v paměti mi zůstane jako ta nejlepší cukrárna, kterou jsem kdy zažil. Ten výběr a kvalita. Ach... A to navzdory předlistopadovému socíku. Po revoluci nějakou dobu fungovala jako cukrárna Maruška, ale už to nebylo úplně ono a následně zmizela z povrchu zemského. Strašná škoda.

A podobný osud potkal i cukrárny na Svatém Kopečku. Pamatuji si, že tam bývaly hned tři. Teď tam přežívá stěží jedna a je naprosto mizerná. Přitom z dětsví si pamatuji, že mívali super výběr zákusků a jak jsme po obědě vždy se sestrou běželi koupit takové růžové řezy plus rakvičku se šlehačkou a babičce trubičku.

Hmmm... neděle večer, já dostal chuť na sladké a doma nic nemám.

Tohle je trochu bizár vzpomínka, protože místo panenek jsem měla nejraději nějaké pistolky, prak a nebo jsme do kinder vajíček dávali šumák x jedlou sodu a házeli ho po sobě a byli pořád šíleně špinavý :D ukázková holčička :D
Ten kluk na fotce je po smrti. Byl jeden z těch, co mě provázeli klučičím světem a dětstvím ;)

Měla jsem nevidomou kamarádku. Celé dětství jsme trávily buď před domem na klepači na koberce, kde mi předčítala a marně učila Braillovo písmo a nebo za domem, kde byl malý les plný stromů a my tam stavěli všichni z toho příšerného 13 patrového paneláku bunkry a lezli všemožně na stromy. Vylezla jsem vždycky hodně vysoko a pak se bála dolu. Ona kamarádka lezla za mnou a podle hmatu mě naváděla, kam mám položit nohu a kde se držet :D Většinou musel beztak dojít nějaký tatínek a sundat mě :D byla úžasná! Poznala mě vždycky na sto honů <3
Postavili jsme se vždycky do řady a nechali ji podle hmatu a někdy jen podle vůně rozpoznat, kdo je kdo a nikdy se nespletla ;) bylo nám kolem 4-5 let :)

Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

To je krásné auditko! Děkujeme za něj <3
Poslední dobou se mi vrací čím dál více dětských vzpomínek, ale jsou to vzpomínky kruté a hodně těžce popsatelné. Někdy snad seberu odvahu.

N_I: Já mám nejstarší vzpomínku kdy jsem se naučil stát. Jsem o prarodičů v takové té dřevěné postýlce s dřevěnými šprušlemi. Přesně si pamatuji, kde stála. U zdi u prarodičů v ložnice kousek od nefunkčních kamen. Stojím v ní, držím se šprušlí a dívám se směrem ke dveřím do obývacího pokoje vedle kterých je zrcadlo.

Dodnes netuším kolik mi mohlo být. Asi tak plus mínus rok?

Potom si velmi dobře vzpomínám kdy se narodila sestra. Bylo mi dva a půl. Sedím u babičky u stolu a jím polévku. Zeleninovou. Je cca poledne. Do kuchyně vstupuje matka co právě přijela z porodnice (nepamatuji si, jestli jsem si tohle uvědomoval). Přiváží sestru zachumlanou v nějaké dece a peřinách. Je půlka listopadu. Pokládá ji na gauč pod okny. Jdu se na sestru podívat. Ze zbytku obědu nic nebude. Skončil jsem vzpomínkami u té polévky. :-)

JONY: abych tuhle historku poněkud kompenzoval, tak další vzpomína na procházky a výlety s dědou.

Se sestrou jsme je milovali, protože dědeček nám vždy dovolil věci, které byli s kýmkoliv jiným nemyslitelné. Myslím, že to pěkně ilustrují dvě vzpomínky.

Ta první je z jedněch jarních prázdnin na Svatém Kopečku. Mohlo to být někdy koncem března. Sníh roztál, první jarní sluníčko. Nedělní odpoledne. Všude v lese mokro, takže jsme byli omezeni jen na štěrkové a asfaltové cesty, které v tamních lesích vybudovala sovětská armáda. Ta hlavní z nich, vedoucí od olomoucké zoo směrem k radíkovskému vysílači sloužívala jako oblíbené místo rodinných vycházek nejen místních, ale i rodin s dětmi z Olomouce a okolních vesnic.

Jsme na procházce s dědečkem, mineme zoo a odbočíme do lesa. Cestou potkáváme maminky s kočárky a dětmi. Blížíme se k místu kde kousek od cesty v takovém hustém mlází a vysoké trávě stává posed. Děda miloval obcházet posedy a kontrolovat v jakém stavu jsou (ač sám nebyl myslivec a k myslivosti neměl žádný vztah). Je časné jaro, svítí sluníčko, ale není nijak teplo. Cesta vede po takovém vyšším náspu, posed je nějakých deset až patnáct metrů od cesty a cca o dva metry níže. Cesta k němu vede hustou travou a mlázím. Tam ja teď na jaře po zimě všechno seschlé a hnědošedé.

Děda pronáší památnou větu:" Nechtěli byste se podívat k čihadlu, jak to tam vypadá?"

Začíná takhle vždy, když po nás něco chce.

"Nechtěli byste jít nakoupit?"

"Nechtěli byste vstávat?"

Odpověď bývá zřejmá, ale tentokrát je to jinak. Samozřejmě, že posed prozkoumat chceme.

Vrháme se nadšene z cesty dolů do mlází a zbytků seschlé trávy...


...a velmi rychle končíme asi tak po kolena v ledové vodě a bahně. Ono tam bává vlhko i během léta, natož potom v březnu, kdy čerstvě roztál sníh. I nám je jasné, že z průzkumu nic nebude. Mokří se vyšplháme nahoru na cestu.

Dědeček nepropadá panice (tak se nám to alespoň tenkrát jevilo, teď už vím, že ve skutečnosti panice zjevně propadnout musel, pomyšlení až tohle zjistí babička ho muselo okamžitě vyděsit). Nařizuje nám se vyzout a vysvléc mokré oblečení a zkušeně (opět jen tehdejší dětskou optikou) ho rozkládá na cestu, tak aby ho usušil na sluníčku.

Kolem nás prochází olomoucké rodiny s dětmi. Matky a babičky na nás vyděšeně zírají, otcové a dědečci se tváří soucitně. Moc to neschne. Dědeček tomu pomáhá tím, že neustále rozložené oblečení po cestě posouvá tak, aby bylo stále na sluníčku a ne ve stínu. My se skvěle bavíme. Zajímavé je, že asi nemohlo být nijak teplo, ale ve vzpomínkách si vůbec nepamatuji, že by nám byla zima. Bavíme se tím, že bosí skáčeme panáka.

Jak to přesně dopadlo si už nepamatuji. Uschnout to nemohlo a muselo to prasknout. Stejně tak ale nepamatuji, že by to skončilo nějakým nachlazením.

Zajímavé je, že děda úplně vyloučil nejlogičtější variantu vzít nás rychle domů do sucha a tepla. Inu zoufalí lidí v zoufalích situacích dělají zoufalé věci... :-)

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.

...mám slabost pro různé nechutné historky, kde figurují extrementy a vyměšování. Matka tomu říká "vyměšovací historky".

Nejspíš mi tyhle geny předal dědeček. Doteď se sestrou vzpomínáme, jak jsme s ním jako malí na Svatém Kopečku chodili na procházky po okolních lesích a vždy když jsme míjeli jedno konkrétní místo pod radíkovskou věží, tak neopomenul vytáhnout story, jak tam kdysi šel s babičkou a ta uviděla na zemi pohozený kapesník. Jala se ho zvednout, když tu zjistila, že pod kapesníkem je hovno. Ale ani to jí nezabránilo kapesník sebrat a doma vyprat. Což teda byla imho zcela vyfabulovaná story, protože babička sice byla "spořivka", ale zároveň úzkostně čistotná.

Ale to bylo zjevně jedno, děda si prostě tu story vždy neodpustil a my jsme ji milovali.

Je zajímavé, že nás ale nikdy nenapadlo se zeptat, aby nám doma ukázal, který je to kapesník... :-)

Do Vánoc sice daleko... :-)

Štědrý den. Člověk si zavzpomíná na to, jak je prožíval jako dítě. Pro mne osobně jsou Vánoce navždy spojené s pravidelnou rodinnou vánoční etudou zdobení vánočního stromečku. Přesněji nandáváním žároviček.

Důležitá poznámka. Většina z vás moje rodiče nezná, aby tedy byl zážitek při čtení co nejautentičtější, doporučuji si mého otce představit jako tatínka z Chalupy u lesa, tak jak jej stvárnil Zdeněk Svěrák. Matce je nejblíže asi Daniela Kolárová v Kulovém blesku.

Štědrý den, dopoledne. 3+1 v panelákovém bytě na okraji Hodonína kousek od lesa. Zatím vše probíhá zdárně. Matka s babičkou vaří v kuchyni. Dědeček si v ústranní v obyváku, kde již stojí vyřezávaný betlém, čte. V dětském pokoji já, sestra a otec zdobíme stromeček. Zbývá ho už jen osázet žárovičkami. Otec sahá po krabici, kde jsou žárovičky uskladněny.

To bývá každoročně bod zlomu.

Otec totiž VŽDY do krabice sáhne neomylně tak, že místo toho, aby je z krabice vytáhl takovým způsobem, aby udržel jejich pěkné složení za sebou, tak je dokonale pomotá.

Otec: Který debil to tam minulý rok skládal tak, že to celé zamotal?

Samozřejmě to vždy skládal otec, protože všichni věděli, že pokud to budou skládat oni, omlátí jim to o to víc o hlavu.

Otec: Já se vám na ty zasrané žárovičky a celý stromeček můžu vysrat.

Matka z kuchyně: Františku, uklidni se. Vždyť jsou Vánoce.

Otec (zabondážovaný v žárovičkách): Na ty se vám můžu taky vysrat. Když si tak chytrá Maruško, tak si to pojď rozplést.

Matka z kuchyně: Nic rozplétat nepůjdu, zaplétám vánočky.

Otec: Kašlu na to děti, tento rok na stromečku žádné žárovičky nebudou.

Sestra začíná plakat.

Matka z kuchyně: Klárinko neplač, on to Janík z tatínka zase rozplete a budeme mít pěkný stromeček i s žárovičkami. Tak jako každý rok.

Sestra už jen popotahuje.

Otec na mne: Tak se ukaž, když si to do té krabice tak blbě narval, jak mne teď z toho vymotáš.

Sestra stále popotahuje.

Já se snažím z toho otce vymotat.

Přináším si židli. Otec měří přes dva metry.

Sestra stále popotahuje.

Otec na mne : Kdybys to před rokem lépe složil při odstrojování stromečku, mohli jsme si tohle celé odpustit.

Já: Ale vždyť to vždy uklízíš schválně ty...

Otec se mi snaží dát pohlavek, ale žárovičková bondáž mu v tom zabrání. Moje snaha o rozmotání, která již trvá tak půl hodiny přichází vniveč a jsme opět na začátku.

Sestra začíná opět brečet.

Matka z kuchyně: Klárinko nebreč. V nejhorším tatínka postavíme hned vedle stromečku. I to bude pěkné.

Otec: Mařenko, laskavě nebuď ironická. Tobě se to povídá, když se každý rok schováš v kuchyni a celé zasrané žárovičky jsou každý rok jen na mně.

Dál stojím na židli a otce rozplétám.

Matka z kuchyně: Tak já se schovám v kuchyni? To jako myslíš, že mne baví celý Štědrý den prakticky strávit jen tady v kuchyni. Co asi myslíš, že tady dělám... Víš vůbec ty, že za celé ty roky jsem asi jedinou v téhle republice co nikdy neviděla Mrazíka? A víš proč? Protože ho dávají na Štedrý den dopoledne a to já, každý rok, už od rána tady peču vánočky, připravuji bramborový salát a věnuji si dalším věcem, na kterých si ty potom pochutnáš. A ty nejsi schopen nandat na ten stromeček ani ty pitomé žárovičky.

Otec: Maruška laskavě napřeháněj. Mám ti to přijít vysvětlit?

Následuje marný otcův pokus udělat krok směrem ke kuchyni. Bondáž mu v tom opět zabrání nicméně se mu podaří mne srazit ze židle.

Spadnu na sestru.

Sestra opět začíná brečet...