Já si vybavuju vzpomínku, jak sem svou milovanou babičku zavřela v mrazu na balkoně.
Nekdy v zime byla u nás doma a šla jen v kombiné (tak tomu rikala) sundat prádlo z balkonu. Tak sem dostala ten nápad, ze ji tam zavřu. Vůbec nevím proč. Babca na mě ťukala a jak byla zima, tak byla dost naštvaná. No a já se jí pak bála pustit, takže sem se doběhla schovat do obýváku a dělala, že nic. Máma se ptala, co se děje a já že vůbec nic. Pak se ptala, kdo to tuka a já na to, že nevím. Nakonec vymrzlou babču objevila a ta se mnou asi týden nemluvila.
Bylo mi asi 5 let. :")
Dodnes nechápu, co mě k tomu vedlo.

Když jsem byl malý hráli jsme v ulici s klukama takzvanou zeď. Spočívalo to v tom že se vzal tenisák a na jeden dotek se s ním kopalo o podezdívku plotu, od branky k sousedům. Každý měl tři životy, když se netrefil do podezdívky přišel o život a po třech životech prohrál a následoval výsměch.
Nejhorší byla taková ta rána kopaná z boku co se odrazila skoro až na konec ulice, to nebylo možné kopnout. Časem se upravovala pravidla, rozehrávka se nesměla kopat šikmo, když skončil tenisák pod autem, byla možnost si ho vyndat. Nevím proč jsem si na to vzpomněl, ale byla to neskutečná zábava. A když vysílalo OK3 chodilo se vždy v šest domu na Dobrodruhy z vesmíru. Sraz byl zase po nich.

Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.