Deník vděčnosti sice nevedu, ale každý večer tak nějak automaticky skládám prožitý den do celistveho obrazu. Pomáhá mi to třídit myšlenky a stavět zivot na pevném základu jednotlivých maličkosti. Kdybych si neprošla peklem, nikdy bych neviděla to, co nyní. A aktuálně cítím vděk za těch pár minut navíc v posteli, s kávou a v tichu. Z dlouhodobé perspektivy pak vidím téměř rok bez velkých pádů, což měě neskutečně posiluje a naplňuje vděčnosti za obyčejný život.

ARGANNAH: To už pak holt asi záleží na tom, kdo má vnitřní monolog a k jakýmu druhu myšlení ho používá. Takže máš asi minimálně částečně pravdu.

SALVATOR: Imho ale ve skutečnosti je. Asi jsme všichni zažili situaci, že je nám blbě, hlas zodpovědnosti říká "ale ještě musíš udělat tohle, udělat támhleto, jít do práce, uklidit, dohnat resty." A pak se do toho vloží jinej hlas, kterej řekne "je ti blbě, jdi si do prdele lehnout, nebo ti bude zejtra ještě hůř a nestihneš už vůbec nic. Šup šup do tepla, čajíček a buď na sebe projednou taky hodnej." Imho ve skutečnosti poměrně běžná situace a divila bych se, kdybys ji nikdy nezažil.

NEI: Buď v pohodě, vedeš si dobře:)
Tohle uklidnění sama sebe může vypadat různé, může být popsáno i jinými slovy, ale funguje to.
Hodně lidí se na sobě snaží pracovat, má nějakou sebereflexi a přemýšlí o svým chováním a tom, co je v hloubi duše trápí nejvíc. Jen existujou lidí, který se s žádnou metodou psychoterapie a s tím spojeného určitého slovníku nikdy nesetkali.
Je vidět, že jsi udělala pokrok a máš radost, že se cítíš líp. To je super.

NEI: Já si myslím, že se můžu v rámci norem považovat za celkem normálního a přiznám se ti, že ani nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.

Včera mi bylo zle. Je asi celkem jedno z čeho, zkrátka mi nebylo vůbec dobře. Mód zraněné dítě.
Konečně jsem dokázala sama k sobě přijít a imaginativně se obejmout a uklidnit z módu zdravého a laskavého rodiče.

Nevím zda je to u normálních lidí bez porouchané osobnosti úplně běžná věc, ale sama u sebe to považuji za revoluční okamžik.

Sama se sebou jsem vytvořila na ten krátký okamžik krásnou, zdravou a silnou rodinu. Pak jsem teda začala vzápětí plašit jestli nejdu zase do mánie, když cítím takovou sílu a svobodu, ale nejdu, takže dobrý.

Jsem vesmíru vděčná za tuhle kamarádku. I když se vidíme tak čtyřikrát v roce.

že při aktuální atace schízi nemám černé myšlenky

Když si vzpomenu na to, jak mi tolik blízkých lidí říkalo, že jsem celoživotní smolař, dnes mám alespoň jednu věc, na kterou se můžu ohlédnout a být vděčný. Měl jsem štěstí v neštěstí, že jsem přežil něco, co mě mohlo stát život. Zůstávám tu, a to znamená, že ještě není čas, abych šel. Možná je to pro mě šance, abych našel nový smysl, nové cesty a zůstal silný, i když jsem se ocitl na pokraji konce.

že už dneska nemám teplotu

že mi zabírají léky na ataku schízy

chytl jsem nějakej moribundus, už je to tejden
dneska jsem byl u doktora, nemám covid a ani nemusim brát antibiotika
Hurááá 😊

zavolal mi veehell, mám vyřešené dárky na vánoce, už se těším na silvestra

Krystalicky obyčejný momenty jako samotářské cesty vlakem.
Vypnuté sociální sítě.
A přemýšlení o svobodě, dneska o to víc.

Krásná cesta. Krásnej den.

Jsem upřímně vděčná, že včerejšek proběhl, jak proběhl. A že ho mám za sebou.

Já jsem tak strašně vděčná, že se podařila tamta věc. Čím dál tím víc si uvědomuju, jak strašně moc to pro mě znamenalo a jak strašně moc by to ještě znamenat mohlo. Kolikrát ráno vstanu a je to moje první myšlenka - je to tady, povedlo se to, dokázalas to. Jsem strašně vděčná těm, co to umožnili, že to umožnili.